Nemohu z tohoto místa odpovědně prohlásit, že by následující příběh byl mým nejsilnějším leteckým zážitkem. Těžko říci, který zážitek byl za ty roky ten nej. Nemohu ani prohlásit, že
bych to již nikdy nemusel zažít. Po více než třech desítkách let a létání, ale jistě patří k těm, které utkvěly. Nevím také, zda jsme tehdy něco zásadního neporušili.
Pokud by tedy někdo chtěl něco zkoumat, třeba osoby
a obsazení, mohlo jít o jeden z leteckých snů, mohlo jít o přibarvenou skutečnost, mohlo jít rovněž o bohapustý výmysl. Přesto bych se s Vámi rád o ten prožitek podělil.
Každý úřadem uznaný letec podléhá pravidelnému přezkoušení svých schopností.
Jak teoretických, tak praktických. Sice po poslední změně předpisů stačí pro prodloužení průkazu způsobilosti minimální stanovený nálet, ale instruktorům povinnost být přezkoušen jmenovaným examinátorem dvanáct měsíců před prodloužením průkazu zůstala. Je to tak správně, přísnost musí být, jde přece o bezpečnost a zdraví letových posádek, případně dalších osob na palubě.
S odstupem času vzpomínám na jedno netradiční přezkoušení. Snad je dnes již vše promlčeno. Mohlo to proběhnout asi tak.
Bylo skutečné horko. Devět hodin ráno, slunce pražilo jako v Itálii, na obloze ani mráček. Chystám Blaníka k letu, prohlížím zajištění čepů, funkčnost systémů, diagonální přepážku. Po kolikáté již?
K zamyšlení mě nutí celá řada okolností. Hlavním důvodem však je, že pokud přežijeme šestou minutu letu, dovrším tímto časem tisící hodinu strávenou v kabinách bezmotorových letadel, těch krásných věcí, které mě uchvacují už tolik let. Přežijeme?
Náplní letu bude periodické přezkoušení. To má zcela jednoznačně stanovený obsah a průběh.
Oslovil jsem jistého examinátora, pověřeného Úřadem pro civilní letectví k těmto úkonům, protože je náročný. U přezkušovacích letů jde falešné kamarádství stranou. Uvědomuji si nutnost zpětné vazby a náročnost, se kterou se člověk musí smířit. Právě proto, aby nezvlčel a dlouho přežil. Budeme inspektorovi říkat třeba Tonda. Tehdy slavil dvacet let, co je plachtařem.
Pamatuje si ještě, že jsem byl první, kdo ho v Blaníku načerno svezl, ještě za Svazarmu? Dnes létá s velkým letadlem u ekonomicky nestálého dopravce, vozí lidi a na malé létání by se jistě mohl vykašlat. Nezapomíná však, kde vyrostl a snaží se svůj díl vracet. To je sympatické. I přes to však vím, že mi nic neodpustí. A to je dobře. Obstojím před ním i před sebou?
Vstával jsem skutečně brzy. Letadla jsou ještě na spřáteleném letišti, já už v Praze.
Soustředění je úspěšné, mí žáci půjdou k pilotkám, sportovci létají 500 km přelety. Tento týden je však postižen neskutečným vedrem, kdy teploty dosahují 34 stupňů. Spal bych, až bych brečel. Zalezl bych do stínu a spal bych. Nebo aspoň do vody. Stálo mi za to jet kvůli jednomu letu 130 km?
Ta kulatá cifra v zápisníku letů přišla trochu nečekaně. Věděl jsem, že se blíží, ale neměl jsem to spočítané před uzavřením stránky. Pak přišly dva dny soustředění, kdy se skutečně dařilo.
V pátek jsme se žáky nalétali téměř 7 hodin při ustřeďování vzestupných proudů v počasí, které nikdo neočekával.
Připraveno létat bylo jenom žactvo a taky toho řádně využilo. Ještě se povedlo přeškolit Pepu, kterého již čtenáři Aerowebu znají (viz článek Pepa), na VSO 10, čemuž předcházel kontrolní let, který by taky stál za podrobnější popis a v sobotu, v sobotu, to byl den. Vyšel na mě Orlík a světe div se, obletěli jsme spolu 300 km na přeletu. Sice deklarovaných bylo jenom 200, ty jsme měli za sebou už v půl třetí, tak jsem ještě 100 přidal. A bylo to. Po sedmihodinovém, nesmírně krásném letu, mi chybělo do 1000 hodin ve větroních těch pověstných šest minut. A to jsem tahal po dokluzu brzdy 700 metrů nad zemí. Nemám strávit ten zlomek času nějak jinak?
Přezkoušení ale potřebuji. Pokud se podaří, budu mít oprávnění učit prodloužené o dva roky. Nemusel bych ho sice letět zrovna dnes, mám čas, ale přítomnost Tondy, bezproblémový vzdušný prostor, možnost letět výš než doma a navíc možnost, udělat let zajímavým rozhodla. Nevěděl jsem ale, jak pan inspektor přijme můj nápad, který už dlouho straší v přehřáté hlavě. Nápad nápadů, já vlastně trochu přezkouším Tondu!
Při výcvikovém létání se stávají věci, kterým se pak na zemi nechce věřit.
I sebelepší učitel se na ně nemůže předem připravit, protože reakce lidí jsou dány mimo jiné i jejich povahou. A tu jak známo má každý člověk jinou. Několik příběhů jsem se snažil již popsat na předešlých článcích, ale některé, zvláště ty nevyjasněné, zůstávají skryty někde uvnitř. Tam překážejí, občas se ozvou, ale před vyjasněním, o co tehdy vlastně šlo je nelze vygumovat, protože závěry zůstávají v podobě dohadů.
Nejhorší jsou ty, které si neumím vysvětlit. Na instruktorovi je, aby let nedopadl katastrofou. Je zřejmé, že na vzniklou chybu je potřeba reagovat. Otázkou zůstává kdy a jak. Převzetím řízení lze někdy věc vyřešit, ale tím se adept řemesla zase nic nenaučí. A mě zajímalo, jak by Tonda reagoval na situace, které se mi opravdu přihodily, nějak jsme je vyřešili, ale jestli to bylo správně, to nevím dodnes.
Přemýšlel jsem, jak ho ke spolupráci získat. Přes popsané a skutečnost, že se známe tak dlouho, je přece jenom pověřeným inspektorem a nebyl jsem si jist, jak návrh podat, aby byl přijat. Tak se na věc šlo od lesa.
|
|
Snídaně na letišti je společenskou událostí. Je to taky jedna z mála chvilek, kdy je většina účastníků soustředění pohromadě.
Oblékl jsem si kapitánské sako a v kraťasech, které měly také čtyři prýmky jsem nasadil Tondovi na hlavu čertovské rohy. To aby bylo znát, kdo bude v nastávajícím letu hrát jakou úlohu. Toník pochopil. Po snídani jsem vytáhl tisícikorunovou bankovku a jakoby nabízel inspektorovi úplatek. Zlí jazykové kladli otázku, zda je uplácen, aby mě konečně vyhodil, nebo abych to zdárně udělal. Co říkali kamarádi bylo vcelku jedno, Antonín neříkal nic.
Cestou k letadlu jsem se osmělil a vyřkl svoje přání.
Pan inspektor pokýval hlavou, že tedy zkusíme udělat některé chyby včetně jejich odstranění, když mu řeknu, že je dělám. Zvítězil ale argument, že pokud ho na ně upozorním, nepoznám, kdy reaguje on. Zamyšlený Tonda souhlasil poněkud váhavě a nahlas řekl, že ho tedy budu zkoušet vlastně já. Tak jsem to chtěl, ale abych zmírnil přání, které se mu asi těžko odmítalo, dohodli jsme program letu pouze na dvě takové příhody. Zbytek proběhne podle stanoveného scénáře. Tak že mám už jen chvilku na to, abych vybral dva případy z praxe, které by za to stály.
Konečně letíme. S vlečnou jsme jediným známým provozem v zóně letiště.
To je tím horkem a vzduchem bez pohybu. Hlídám čas a šestou minutu vleku přecházím pod vrtulák. Klábosíme, když minuta uplyne, přichází první blahopřání, od Toníka, s rukou podáním i přes dotažené upínací pasy. Pak už jde všechno, jako vždy. Vypnutí, rychlé úkony, jsem v polovině, když vlečná mizí z dohledu. Posledním úkonem je výhledová zatáčka.
Teď se trochu soustředit, přichází první okamžik pravdy. Elegantně, i když asi průhledně přidávám plynule vnitřní nohu, známé zaklepání Blaníka, zepředu se ozve „rychlost", reakce do řízení žádná a už vrtáme. Vybírám téměř hned a říkám, tahle chyba byla první.
Tak tys mě tam nechal Toníku spadnout, já tenkrát zabral těsně před utržením proudnic.
Důvod - nemáme hotové úkony a nevíme, kde je vlečná. Diskutujeme o tom, která reakce je lepší a cítím určité rozpaky, tam zepředu. Není ale čas na diskusi, to rozebereme potom. Celá vývrtka, snažím se Tondovi dokázat, že to bylo skutečně schválně. Snad uvěřil. Pak vývrtka do zatáčky. Vychutnávám si určitý údiv, když padáme z pravé zatáčky do levé vývrtky. Antonín nevěří, že se mi to opravdu stalo. Jisté je, že jsme byli vysoko, a proto nereagoval. Já tehdy také ne, ale byli jsme o hodně níž.
Škoda, že mám počet pokusných prvků vyčerpán. Při pádu mi Blaníček utíká doleva. Zepředu se ozve konstatování, že je to jeho zkroucením. Pak ještě ostré zatáčky, zatáčka do kurzu, okruh, přistání se skluzem.
Ano, byly tam chybičky. On by ale ten vyplněný protokol bez připomínek stejně vypadal hloupě. Mám z toho letu pocit zkrátka zcela neutrální. Ani vítězství, ani porážka.
Při rozboru se vracíme k té výhledové zatáčce.
Toník je asi ten, kdo zakročuje co nejpozději. Provádí výpočet, že při okamžitém vybrání nemůžeme vlečnou nijak ohrozit. Beru si to k srdci. Ale stejně, nechat padat letadlo někam, kde nevíme, jestli někdo není, to se mi stále nezdá.
Pak přicházejí kamarádi, blahopřejí k té tisícovce a mám dojem, že je to od některých z nich od srdce. Sváťa konstatuje, že by mohl mít tisíc hodin, pokud by létal ještě 80 let. Sváťo, a co takhle létat víc?
Vracím se domů žhavým polednem. Jsem stále ospalý, ale dokonale šťastný. Ty hodiny svědčí o tom, že už jsem starý, a samy o sobě neznamenají vůbec nic.
Možná ale přece jenom něco znamenaly ty, které něco daly ostatním, možná přece jenom něco znamenaly ty, které něco daly mě a možná trochu něco znamenají i ty, které mě posouvají k těm dalším.
Tak že vlastně všechny stály za tu námahu a přeji všem, aby se podobného pocitu taky někdy dočkali.
P.S. Tondovi se omlouvám za změnu jména a pokud by se někomu zdálo, že u toho byl, ať se probere. Letecké sny bývají u letců značně realistické.
