„Oh sh**, she called the police..." – aneb spotting v New York City
Mým domovem se stal New York, kde jsem pobýval tři týdny. Po nějaké době jsem si město prošel skrz na skrz a zkusil jsem jet fotit na letiště JFK... přeci jen tolik „obrů" do Prahy nelétá. Měl jsem štěstí, že se mnou jel polský spotter Kuba, který v NYC žije od narození. Byl jsem překvapen, jaký měl strach před policií. Dostal jsem instrukce, že se na všechny lidi, které při focení uvidím mám smát a nejlépe i zamávat. A teď už vím, proč to říkal... Občas se lidé tváří nedůvěřivě, což je ale pochopitelné, když si vzpomenu na 11. září.
Spotteři z NYC dokonce mají trička s nápisem „AVIATION PHOTOGRAPHY IS NOT A CRIME". Jednou, když jsme fotili přistávající Jumbo, tak se Kuba ohlídnul a viděl, jak na nás jedna paní vystrašeným pohledem kouká a v ruce drží telefon. Na mávání bylo pozdě. Ozvala se věta z nadpisu a rychlý přesun k autobusové zastávce. Jeho strach jsem nechápal, přeci nedělám nic ilegálního...
|
|
|
|
|
|
Další den jsem jel metrem na Manhattan a uviděl jsem budovu s nápisem Aviation High School. Vystoupil jsem a do školy se šel podívat. High School se dá přeložit jako vysoká škola, v USA je to ale škola střední a konkrétně tahle vyučovala nové mechaniky.
V USA má každá škola ozbrojené hlídače, ty jsem také hned uviděl. Zeptal jsem se, co je to za školu, od kolika se zde studuje... a nakonec, zda bych se mohl podívat dovnitř. Jeden z hlídačů byl už od pohledu „pan Důležitý" a začal mi vysvětlovat, že když tam nestuduju, tak se tam nekouknu. Ten druhý mu jen řekl „Shut up" a byl klid... Tato škola uprostřed města měla i vlastní hangár a studenti zde po dokončení studia dostanou průkaz mechanika od FAA.
|
|
|
|
Západ – Slunce, písek a zase slunce...
Zbytek času jsem strávil na západním pobřeží. Psát o vyhlídkovém letu nad Grand Canyonem by asi nebylo zajímavé, fotky toho řeknou víc.
|
|
|
|
|
|
|
Posledním bodem mé cesty byl Phoenix, stát Arizona. Arizona je sama o sobě pouští a v USA platí, kde je poušť, tam jsou i letadla... nebo spíš jejich pohřebiště, na které jsem se už vždy přál kouknout z ptačí perspektivy.
Jedním z takových pohřebišť je Pinal Airpark, vzdálený zhruba hodinu a půl cesty autem z Phoenixu. O 10 mil dál je malé městečko Marana, veliké asi jako Stará Boleslav. A světe div se, tohle městečko má vlastní letiště, 2 asfaltové dráhy... Přišlo mi, že v Americe mít letadlo je to samé, jako vlastnit auto. Letiště bylo plné „boxů" - jeden box, jedno letadlo. Možná zde bylo tolik Cessen jako v celé ČR. Palivo (100LL) vyšlo v přepočtu zhruba na 20 Kč/l, pronajmutí Cessny 172 v přepočtu 2200 Kč/hod. Cena se zvyšovala za Cessnu se zatahovatelným podvozkem atd.
Zeptal jsem se, zda bych mohl letět nad Pinal Airpark. Odpověď byla „Yes, no problem", jen museli sehnat pilota. Ten zanedlouho přijel a elektrickým autem nás dovezli k jednomu z boxů. Zde stála Cessna 172R. Říkám si, nic nového, to máme v Čechách taky. Překvapením byl „Glass Cockpit" Garmin 1000, začal jsem si připadat jak v kokpitu Airbusu. Tato Cessna měla i airbagy schované v pásech přes břicho.
Po vzletu pilot Scott zapnul autopilota, na displeji mi ukázal okolní provoz, který nás zrovna přestoupával (něco na způsob TCAS – Traffic Collision Avoidance System, jak ho znají dopravní letci). Motorové letouny zatím nelétám, ale přistání Scott dokonale „zprasil"... Nevím, jestli to je tím autopilotem, ale vítr foukal v ose a Scott přistál na pravé kolo a asi 5 sekund jel jenom na něm, to levé mohlo viset tak 60 centimetrů ve vzduchu. Silně jsem uvažoval, že mu do toho „hrábnu".
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Pak už jsem jen stihl navštívit letecké muzeum ve Phoenixu, kde byl MiG-21 v českých barvách a při cestě do hotelu jsem viděl L-39 Albatros, letuschopnou a krásně naleštěnou. Amerika je přece zemí neomezených možností...
|
|
|
|
|
|
Více fotek naleznete v galerii
