„Zdravím, pokud jedete na Dny NATO, vemte kola a nechte auto doma. Ani se to nehne, jsou tu drobné bouračky, zdržení tak na hodinu a půl," hlásí z radia jeden z návštěvníků letošních Dnů NATO, právě když s dalšími členy naší skupinky opouštíme dálnici u Mošnova. Po dvou hodinách strávených popojížděním v nekonečné koloně další čekání vzdáváme a vedle plynárenského zařízení hledám místo k zaparkování. Zbylé asi čtyři kilometry musíme dojít pěšky. Průvod dalších, kteří kapitulovali, nás po hodině chůze neomylně dovádí k cíli. Nebo spíše k začátku; brána areálu vedle letiště Leoše Janáčka je totiž vstupem do fantaskního světa, do kterého jsem tolik těšil. Promeškali jsme však slavnostní zahájení, jehož dozvuky se již dávno rozplynuly ve vzduchu. Hodiny odbíjejí jednu hodinu po poledni a letecký kolotoč již láká na zábavu v plném proudu.
Transportní letoun C-17 Globemaster z maďarské vojenské základny „Pápa"
Hodinový pochod si vybral svou daň a tak zastavujeme u prvního stánku a dáváme si oběd. Prodejci nabízejí vše od bramboráku, vařené kukuřice po točené pivo. S výhledem na první letouny nabíráme potřebnou energii a vydáváme se do víru světa, který jen za sobotu přilákal přibližně 155 000 lidí.
Zápas dvou gigantů
Hned zkraje nás vítají dva taháky, kvůli kterým stálo zato letošní Dny NATO navštívit. Historicky poprvé se zde předvádí nizozemský letoun pro tankování za letu KDC-10 z vojenské základny v Eindhovenu. Tento unikát svou výškou přesahuje všechna zbylá letadla, trubice pro vedení paliva se hrdě tyčí pod ocasní částí letounu, která kromě kýlových ploch nese i třetí proudový motor. Letoun s maximální vzletovou hmotností převyšující 256 tun značený jako T-264 převeze 334 osob nebo 65 tun zboží. Jako jeden ze dvou svého druhu na evropském nebi si proto mezi aliančními vojsky vydobyl zvláštní respekt.
Ačkoli před ním stojící Boeing B-52 překonává v mnoha parametrech, ikonický bombardér jednoznačně přitahuje větší pozornost. Do výzbroje byl zaveden roku 1955, provoz osmimotorového letounu se však plánuje na další desetiletí. Vědom si své výjimečnosti, dovoluje kolemjdoucím návštěvníkům prohlédnout si kromě kabiny i prostor uzpůsobený jinak výbušnému obsahu.
Záď holandského KDC-10 s trubicí k poskytování paliva za letu
Z výšky se k nám snáší ohlušující řev motoru. Švédský AJS37 Viggen zahajuje své vystoupení a strhává na sebe veškerou pozornost. Slunce prosvítající přes tenkou vrstvu mraků vytváří napnuté malířské plátno, na kterém severský akrobat rozvíjí své fantazie a prostřednictvím nekompromisní síly a technické elegance je zprostředkovává davu přihlížejících lidí.
Právě když své vystoupení ukončuje, sjíždím pohledem opět k zemi, nemohu si však nevšimnout dvojice motorů, jehož vrtule se neobvykle tyčí k nebi. Kontroverzní, víceúčelový a kratší, než jsem čekal. Konvertoplán CV-22B Osprey uzavírá první řadu letadel, na rozdíl od předchozího ročníku ovšem divákům nenabízí letovou ukázku.
Žhavé novinky Aera Vodochody
Další kroky nás přivádí k čerstvé novince vodochodských závodů; L-39NG. Právě u tohoto letadla mám největší problém dostat se do první řady. Pokud vodochodské Aero na něco nezapomnělo, tak je to prezentace svého stroje. Ladné křivky a vojenskou kamufláž jistě ocení každý pozorovatel stejně jako nekonečné možnosti schodů pro vstup do kabiny.
Aero L-39NG, žhavá novinka Aera Vodochody
"Kam teď?" přemýšlíme, když stojíme u dalšího z krasavců, Beechcraftu AT-6. Zatáčíme doprava a nelitujeme, krátce nato nás vítá hlasitá hudba, kterou tu a tam přerušuje zvuk proudového motoru JAS-39 Gripen linoucí se z oblohy. Jak správně tušíme, následující program bude náročný a zastavujeme se proto u stánku s kávou. Jakmile však zahlédnu další exponáty, rychle dopíjím a popadám fotoaparát. Kontroluji volné místo na paměťové kartě a určuji směr další prohlídky.
Švédsko vs. Belgie
Švédsko coby partnerská země letošních Dnů představilo designově neotřelý TP-84T Hercules ze šedesátých let, na soutěžních stanovištích navíc právě učí jednoho z mladších návštěvníků techniku první pomoci. Navzdory vystavené uniformě svůj boj o pozornost nicméně prohrává s poblíž stojícími Belgičany a jejich C-130 Herculem, kteří lákají, a úspěšně, na hlasitou hudbu armádního DJ. Spíše než ten mě však zaujímá jeden z nejuniverzálnějších transportních letounů, který americká armáda svého času osadila 30 raketovými motory pro účely nakonec neuskuteněné operace „Credible Sport.“ Přítomní členové belgické 20. letky C-130 Hercules si však svůj pobyt v ostravě přiletěli užít, zvou proto každého k prohlídce letadla.
Asi osm mladých letců se za burácení hlasité hudby ochotně fotí zejména s leteckými fanynkami, zatímco já se zájmem procházím nákladní prostor letadla. Studuji manuál k otevření nákladových dveří, obdivuji odhalené technické vybavení i surovost celkové konstrukce. Přicházím ke kokpitu, který zbytek prostoru převyšuje o dobrý metr. Zájem dalších lidí je nicméně příliš veliký a tak se nekonečným davem nechávám unášet směrem k dalšímu stroji, který mě fascinuje svými rozměry.
C-130 Hercules 20. letky belgických vzdušných sil
C-17 Globemaster III má rozpětí křídel přibližně o pět metrů kratší než B-52, díky ohromně širokému trupu však působí, jakoby jej křídla jen lehce přesahovala a v žádném případě nemohla unést až 265tunový stroj. Mohutné nákladové dveře odhalují útroby, které nabízejí pohled na žebra a podélné výztuhy trupu, po nichž jen sporadicky vedou kabely. Dovnitř však nesmíme, tísníme se proto pod ocasní částí letadla a já jedním okem sleduji neutuchající provoz nejrůznějších vrtulníků, které střídavě přistávají a vzlétají z přilehlé louky. Ikonický transportér mě spolu s okolním hlukem uchvátil natolik, že bych u něj byl stál dodnes, jenže jak dav lidí, tak zbytek naší výpravy mě nelítostně vede dál. Pořizuji proto řadu snímků čumáku a mířím do klidnějšího, ovšem neméně zajímavého koutu výstavy.
Tam na nás jako první čeká poněkud starší Jak-40 českého letectva a za ním lehčí turbovrtulový letoun; Antonov An-28 polského námořnictva. Dále procházíme kolem primárního maďarského transportního letounu Antonov An-26. Tuto modifikovanou verzi An-24 bych byl pravděpodobně přešel bez většího povšimnutí, při pohledu na levou stranu trupu mě však zaujímá prosklená „kupolka", jejíž přesný význam mi není jasný. Ptám se proto člověka stojícího vedle letadla. "To je pro navigátora. To je starší letadlo. Má tam uložené přístroje, radary a může se i sám dívat ven. Letadlo může být určené k průzkumu," vysvětluje mi možné využití ukrajinského stroje z konce šedesátých let jeden z členů týmu střežícího letadlo.
Prosklené stanoviště navigátora maďarského An-26
Dříve než přijdeme k poslední části statické výstavy, která se věnuje bojovým stíhacím letounům, míjíme českého krasavce; Aero L-159 ALCA doprovází piloti, kteří každému rádi osvětlí technické specifikace letounu, zejména pak dámské části publika. Žádná z přítomných dívek neodolá kouzlu radaru umístěnému v přídi letounu a její zvědavost jistě neutiší ani výkonové specifikace proudového motoru.
Pokud mě některý letoun překvapil svou úpravou, byl to český L-410 Turbolet. Prosklený čumák kunovického letounu nabízí přítomnému navigátorovi dokonalý výhled před, nad i pod letoun. Patrně však pouze pro otrlejší povahy. Své využití nalezne při přepravě osob, nákladu či fotografováni terénu.
Prosklená úprava čumáku kunovického Turboletu L-410, sloužit může ke snímání terénu
Jak jsem předpovídal, další část výstavy představuje stíhací letouny. Jako první nás vítá Saab 1050E rakouského letectva. Podzvukový letoun z roku 1970 působí neobvykle zejména díky křídlům uchyceným nezvykle na vrchní straně trupu a „plotům" na povrchu křídla kopírujícím průběh žebra, které, jak se domnívám, by měly zabraňovat vzniku odporu vyvolanému tlakovým rozložením nad šípovým křídlem. Vedle Saabu se hrdě tyčí MiG-29 slovenského letectva. Jelikož se jedná o naše první setkání, překvapuje mě zejména svými rozměry. Dvě velké kýlové plochy, vysoko umístěná dvoupilotní kabina a štíhlá křídla proudového stíhače napovídají mnohé o nebezpečném dravci.
V jeho stínu číhá starší bratr již dříve představené nové generace vodochodské třicet devítky; L-39 ZA Albatros. O českém stíhacím letounu hovoří se zvědavým návštěvníkem člen doprovodného týmu, pan Špajda. „Je to 23mm kanón, to co měly MiGy, to je vlastně tady, akorát že je vzhůru nohama. Když půjdete z boku, tak ho uvidíte," popisuje pan Špajda bojovou výzbroj letounu. „A kolik má tak spotřebu na hodinu?" ptá se další zájemce technika stojícího u letounu. „Když lítaj hodinu, tak doplňujou kolem devíti set kilo, plus mínus, podle toho jaký lítají úkol a kdo s tím lítá," naraží pan Špajda na vliv schopností a zkušeností pilota na výdrž letounu. Hodinovou spotřebu odhaduje v rozmezí 820 - 950 kilogramů paliva a dodává příběh člověka, který díky znalosti termiky dokázal ve vzduchu vydržet až o hodinu déle.
Saab 1050E rakouských sil, elegantní podzvukový letoun sedmdesátých let
Při dalším prohlížení lovecké smečky narážíme na patnáct let starý Eurofighter Typhoon, český JAS-39C Gripen a belgický F-16B.
Odpoledne se pomalu chýlí ke konci. Jelikož jsme se doposud pohybovali v prostorách vzdálených od hlavní tribuny, v tomto případě spíše balkónu, neslyšeli jsme bližší informace o akrobatických vystoupeních, které pravidelně rozehrávaly symfonický orchestr nad našimi hlavami. Leoš Janáček by si jistě spokojeně notoval.
Vracíme se proto zpět do centra dění. Z reproduktorů nám francouzský komentátor Max svébytnou angličtinou popisuje vystoupení jeho národního akrobatického seskupení. Dvojice francouzských stíhačů Mirage 2000N z týmu Ramex Delta krátce po vzletu opouští prostor nad našimi hlavami a náš průvodce avizuje zahajovací "průlet v rychlosti 800 km/h." Ohlušující rachot začíná doléhat k našim uším, ten pravý náraz nás zasahuje teprve ve chvíli, kdy nás oba stroje již minuly. Následuje akrobacie, při které opět nasazuji černé brýle a rukou stíním sluneční paprsky.
Dva černé objekty se divoce pohybují po obloze, tu a tam se jeden z nich ztratí v mraku a nutí mě přemýšlet, zdali spolu piloti komunikují, nebo jim zkušenosti dovolí bezpečně létat v těsné blízkosti. Přikláním se ke druhé variantě, hluk utichá a Max oznamuje zlatý hřeb vystoupení; nízký průlet v rychlosti přes 1 100 km/h. Upevňuji ucpávky v uších a opět upírám zrak do dálky. Znenadání se ozve známý řev motorů, reflexivně se přikrčím a nevěřícně kroutím hlavou nad úžasným výkonem obou pilotů.
Dvojice francouzských Mirage 2000N z týmu Ramex Delta / Foto Jagello 2000
Následuje vystoupení řeckého F-16 Demo Team „Zeus“. Angličtina řeckého komentátora je pro mě ve spojení se slabými reproduktory a okolním hlukem lidí natolik nesrozumitelnou, že na ni rezignuji a užívám si eleganci a jednoduchost, s jakou řecký pilot brázdí ostravskou oblohou. Úchvatné akrobatické prvky jsou posledními tahy štětce na sobotní obloze a jeho nízké průlety odnáší mé myšlenky do útrob proudového motoru, který jako nenasytný drak hltá desítky kilogramů paliva a v oparu vlnícího se vzduchu si roztaženými křídly nárokuje nadvládu nad vzdušným prostorem. Vytváří ohnivé peklo, které nejvíce žhne, právě když od nás odlétá a zanechává za sebou hluk se stejnou razancí jako závodní jezdec zvířený prach.
Program zakončuje přehlídka hradní stráže; ujišťujeme se, že je náš prezident v dobrých rukou (to jsme ještě nevěděli o "trenýrkové příhodě" na Hradě...) a spolu s ostatními návštěvníky se vydáváme zpět domů. Nad hlavami nám prolétají některé ze strojů a doprovází nás na naší cestě. Ostravské letiště Leoše Janáčka se alespoň na chvíli vrací do normálního života. Jakmile opět vyjde slunce, zaplní jej znovu desetitisíce leteckých nadšenců a soukolí největšího evropského vojenského kolotoče do sebe začne opět zapadat.
A pak až zase za rok...
