Elementárka je jakýmsi článkem aeroklubového soustrojí. Je to ona, na kterou se funkcionáři obracejí, když je potřeba něco lidsky zabezpečit, je to ona, která provádí
nekvalifikované práce v areálu letiště a je to zase ona, která musí doplnit odstupující členy aeroklubu a převzít za ně odpovědnost ke kolektivu, který je na každém letišti a bez kterého by létání možné nebylo.
Jestli
se jí to daří, nebo ne, je známkou kolektivní pospolitosti, trošku vedením skupiny, ale hlavně osobními vlastnostmi jedinců, které si do aeroklubu přinesli z občanského života.
Vychovávat dospělé jedince je totiž v aeroklubových podmínkách pro nás nemožné.
V tehdejší skupině byli všichni, kromě jednoho mimina dospělí. Věděli něco o životě a lidech kolem a snad proto na letiště přišli, protože potřebovali patřit někam, kam svou cestu v denním životě nenašli. Ke skupině, kde si lidé říkají pravdu, nemají potřebu proti sobě intrikovat, jsou na sobě závislí a to je právě spojuje.
|
|
Uplynulé soustředění proběhlo na přání elementárky, která již byla kompaktním celkem a zdálo se, že její členové vědí, co chtějí.
Na nás instruktorech bylo jen, abychom jim to chtění umožnili, na nás bylo, aby si přitom neudělali zbytečné modřiny a na nás je taky, abychom po nich chtěli závazek, že nás jednou nahradí. Proč o tom tak obšírně píši?
Pátek, sobota a neděle probíhaly v intenzivním letovém procesu, kdy bylo možné díky přátelům hostitelského aeroklubu využít jak techniky, tak prostoru bez komplikací.
To v Praze nemáme. Vnitřní problémy spojené s přípravou takové akce neřeším. Odjeli jsme tedy létat a to se nám, myslím bez zbytečné nadsázky dařilo. Že je v termicky vynikajícím počasí nesmysl létat okruhy, pochopili všichni. Že je možné se večer spřátelit s úplně cizími lidmi, kteří byli stejně dobře naladěni, jako my, protože slavili narozeniny svých přátel, to považovaly jistě obě skupiny za normálně společenský jev. My jsme ochutnali čuníka, oni kuřata, my jsme pili jejich pivo, oni naše. Zpěv s kytarou byl zcela bezchybně společný. Krásný večer.
Druhý den ale přinesl rozčarování.
Někdo si přisvojil digitální fotoaparát člena našeho týmu, který zanechal bez dozoru v klubovně. A máme tady problém. Jak se mohl v tak krásně souznícím večeru najít člověk, který byl tohoto skutku schopen? A vidíte, někdo takový tam opravdu byl.
|
|
Žiji na letištích už dlouho. Pamatuji doby, kdy hospodář soustředění zásadně neuklízel značnou hotovost ze své postele, protože neustále někdo něco chtěl vyúčtovat. Po pelechu tak bylo rozházeno mnoho bankovek a světe div se! Nikdy žádná nechyběla. Mnohokrát jsem na letišti něco zapomněl a vždycky to leželo tam, kde jsem to zanechal. Že by se doby změnily?
Za aeroklubáky obou letišť dám ruku do ohně.
Toho by nebyl schopen žádný z nás. Ale pocit, že večer byl příjemný snad všem přítomným, ten pocit jaksi nejde na rozum.
Pod vlivem času stráveného po letištích mám dojem, že si ani nepřeji poznat toho,kdo byl krádeže schopen.
Stále totiž zbývá zrnko podezření, že to mohl být někdo z nás. Jenom zrnko, ale kdyby přece, zhroutily by se mi celoživotní názory na lidi, se kterými trávím svůj čas. Snad to byl někdo cizí, ale pak bych měl lidem přestat věřit. Kdybych věděl, kdo to byl, musel bych mu něco říct a nebylo by to nic pěkného. Možná bych mu chtěl i něco vyvést a to by zase mohlo být něco trestného. Nechci ho tedy radši poznat. Jestli ale tyto řádky čte, ať si uvědomí, že je ostudou lidí všech a neokradl jenom majitele foťáku. Okradl nás všechny.
Dva doletěné přelety mladých sportovců, jeden nový sólista, využité termické intervaly tří letových dní, návrat techniky i lidí v pořádku, to je téma, o kterém bych měl psát. Jenže život je o něčem jiném. Chvilky štěstí a krásy jsou vyváženy těmi protiklady, které přinášejí dilemata a otázky. Přál bych všem lidem od malého letectva, aby jich museli v budoucnu řešit co nejméně a ty chvilky štěstí si pro jistotu patřičně vychutnali.
