Psal se 21. říjen roku 1989. Zatímco v revolučním Československu bylo díky nově nastolované politické situaci řadě lidí přinejmenším teplo na duši, ve vzdálené Americe zažívali naopak nebývale chladný nástup podzimu. Byla dokonce taková zima, že od velkých jezer hlásili rekordní sněhové nadílky a hodnota teploměrů na známé pláži Daytona na Floridě se tísnila na pouhých 5 °C.
Ani ve střední Americe nebylo o moc tepleji. V chladném ránu mířil z kostarického San José přes Managuu, nikaragujskou metropoli, do Tegucigalpy v Hondurasu Boeing 727 registrace N88705. Letoun sice patřil severoamerické společnosti Continental Air Lines, ale momentálně sloužil u honduraského vlajkového dopravce TAN-SAHSA.
Foto Wikimedia Commons
Společnost SAHSA neboli Servicio Aéreo de Honduras SA se pyšnila relativně bohatou historií. Vznikla zkraje roku 1945 a prakticky po celou dobu své existence nesla titul vlajkového přepravce Hondurasu. Její flotilu v minulosti zdobily letouny jako Douglas DC-3, Beech 18 či Lockheed Electra, proudové éře pak dominoval Boeing 727. Od konce 90. let se na činnosti vlajkové aerolinky začal více podílet jeden ze spoluvlastníků, soukromý přepravce TAN, který se se SAHSA později sloučil.
V dějinách společnosti bylo také několik kritických momentů, počet jejich obětí ovšem tak tak přesáhl desítku. Ten drtivě nejtragičtější moment měl teprve přijít…
Vskutku konečné přiblížení
Všech 146 osob na palubě letu 414 v čele s osmičlennou posádkou se pomalu chystalo na přiblížení na mezinárodní tegucigalpské letiště Toncontín (MHTG). Nebylo nijak zásadně ošklivo, snad jen foukal trochu silnější vítr, který si v kopcovitém terénu uměl pohrát s letouny libovolných velikostí a výkonností.
Posádka obdržela zhruba ve vzdálenosti 11 námořních mil jižně od letiště pokyn pokračovat ve VOR/DME přiblížení na dráhu 01. O chvíli později se však ozvala děsivá rána z oblasti vrcholu Cerro de Hula. Místním obyvatelům se naskytl už jen pohled na trosky boeingu rozeseté po místní plošině. Ano, právě takhle rychle a nečekaně let 414 skončil.
Foto Wikipedia
Zpráva o nehodě se velmi rychle – pochopitelně v tehdejším slova smyslu – roznesla po celém světě. Agentura Associated Press informovala o smutné události, kterou přežilo 15 lidí z přední části letounu včetně pilotů. Mělo se ovšem za to, že stroj se v závěru letu potýkal s obtížemi, že dokonce hořel, ale hlavně že se piloti pokoušeli o nouzové přistání, které se jim nakonec nepovedlo.
Následné vyšetřování bohužel nebylo k pilotům tak přívětivé jako prvotní předpoklady. Zatímco dnes bývá obvyklé nahrazovat při nepřesných přiblíženích „schodovité“ klesání metodou klesání pod stálým úhlem, v Toncontínu je situace obzvlášť komplikovaná vzhledem k vrcholu (1 700 m n. m.) na páté míli finále dráhy 01 (1 000 m n. m.), a tudíž nutnosti striktně dodržet step-down postup klesání.
A právě zde udělala posádka zásadní chybu. Vyšetřování odhalilo, že piloti nejenže neuhlídali výškové limity pro dané DME vzdálenosti, ale zahájili sestup příliš brzy a publikovanou rovinu sestupu od začátku podklesávali. Tragédie byla nevyhnutelná. Obvinění piloti stanuli před soudem, který nikdy nedosáhl svého konce. 131 lidem však mohli na náhrobek vyrýt jednoznačný závěr vyšetřování a epitaf v jednom: řízený let do terénu.
Opakování matka moudrosti?
Nebyla to zdaleka největší tragédie v dějinách letectví. Co do počtu obětí se dnes stěží vejde do první stovky žebříčku – podle statistik Aviation Safety Network je v něm předposlední. Příčiny nehody, tedy selhání lidského faktoru a řízený let do terénu, také nebyly nijak revolučními zjištěními, která by přinutila příslušné orgány změnit předpisy, postupy apod. Přesto se ne nadarmo říká, že kdo se nepoučí historií, je odsouzen si ji zopakovat…
Historie se v témže místě opakovala hned dvakrát. Poprvé vlastně velmi záhy. Ani ne půl roku po nehodě letu 414 v témže místě a z totožných příčin havaroval letoun Lockheed L188, shodou okolností pod hlavičkou nákladní divize společnosti SAHSA. A ani to bohužel nestačilo. V únoru 2011 se, tentokrát ve zhoršené dohlednosti a mlze, u vrcholu Cerro de Hula plakalo potřetí. Čtrnáct lidí zde zahynulo v troskách letounu československé výroby L410.
A tak snad proto, aby se 25 let starý příběh neopakoval počtvrté, není od věci si občas připomenout i nehody, které nejsou ničím nej…
