Při čekání na počasí ještě konzultuju s místníma cestu. Starší a zkušenější kolega někde splašil pravítko, maluje mi čáru, plochy a nějaký číslíčka do jedné z mých map. Jde se na to. Pomocníci se někam vypařili, pro poslední kluzáky jsem se funkce podržkřídla ujal jako poslední na gridu já. Mám mladý nohy, nenechám běhat sportovního rozhodčího :). Ostatní jsou ve vzduchu a já na řadě. Docela fofr, vleky jsou tak 6ti minutový. „Máš logger nebo báro ?" rozhodčí zvědavě. „Báro," já na to. Zavřu kabinu, dodělávám úkony a můžeme startovat.
|
|
Zasouvám pomalu vztlaky a metr nad zemí ve vleku přemejšlím, na co jsem zapomněl.
Už vím, zapnout báro. Co se dá dělat, dneska letím jenom sám pro sebe. Vypínám se ve stoupání, necelých 800 m QNH, dotáčím něco přes 2 kilometry. Pásku dávno otevřeli, nikoho nevidím. Směrem k Rozkoši azůro, tak na to kašlu. Zato k Mnichovu Hradišti plachtařův ráj. Měním destinaci na Českou Lípu, ostatně i závodníci mají jako 1. otočný bod letiště Hradčany a po rádiu si na počasí tím směrem nikdo nestěžoval. Jde to celkem v pohodě. Poznávám Viskeř, támhle je beton Mnichova Hradiště. Dotáčím, co to jde. Potkávám cizího Blaníka a v dálce, tam kde rostou jen lesy, vidím letiště Hradčany. Tady mi skončila mapa, nezbylo než ji rozložit a po zbytek letu ji mám místo deky na kolenou.
Před Lípou se hlásím. Dostal jsem echo, že prováděj výsadky.
Po frekvenci mi nikdo neodpovídá, ačkoliv provoz slyším, a tak s očima na šťopkách letím rychle vyblejsknout město. Hluboko pode mnou vidím startovat letadýlko. A jé, Andula. Zakroužila i pode mnou, pravděpodobně si mysleli, že točím stoupák. Točím, ovšem nestoupám, páč mám drobný problém s fotoaparátem, omylem jsem zapnul samospoušť... Když se po zmáčknutí spouště dlouho nic neděje, tak to obrátím na sebe, abych prozkoumal, co se děje. Tímhle způsobem jsem získal tři autoportréty. Nemám vůbec chuť sledovat výstup paragánů do prostoru, takže když dostoupávali na moji úroveň, zamávám a letím pryč.
Volím severní cestu po kopcích zpět. Jsou tam totiž kumuly, o dost míň lesů a navíc kolem mě tím směrem prosvištěl bílej pták. Ale není to žádná sláva.
Vykuchanej lom na kopci u Stráže pod Ralskem rekognoskuju celkem důkladně. Tak takhle teda ne. Nezbývá než vyndat kolo a nasadit na pole bez balíků lisované slámy u České Vsi, napravo od silnice č. 270. Mám kliku, v prostoru pravého basu a v 200 až 250 m AGL nalétávám čistý dvoumetr. Pokračuju k Ještědu. Byl docela vysoko, sice žádná tragédie, ale myslím, že lidi na Ještědu u těch dalekohledů, do kterejch se házej desetikačky, měli na 20 minut o zábavu postaráno :). Z toho, co se mi tu povedlo vytočit, pokračuji přímo na jih k Mnichovu Hradišti. Mraky skončily, po zbytek cesty pokračuji v čistým.
V Hradišti mám téměř kilometr QNH a přemejšlim jak dál.
Zachraňuje mě znalost místního prostředí (znám tu sice jenom pivovar Svijany) a kroužící dravec, snad káně. Obilné pole severně od rybníka s ostrůvkem (Žabakor jak jsem později zjistil na netu) mě po boji vynáší až k 1700 m QNH. Dlouhej knypl, mám dost na to abych zkusil minimálně práškařskou plochu Viskeř. Tam to už známe, předevčírem nám tady krachnul Blaník. Transportní družstvo by alespoň nepotřebovalo mapu :). Doufám v návrat do Jičína. GPS ukazuje vzdálenost, kterou snad dokloužu. Naštěstí to k večeru i proti mírnému větru skoro nepadalo a v dokluzu při 90 km/h mohu dát jičínskýmu AFISákovi polohu 5 km severozápadně ATZ, kilometr QNH.
Už nevím jak si sednout :). Při letmém pohledu na hodinky mi dochází, že tu sedím skoro 5 hodin.
Měl bych teda mít hlad (mám) a sníst zásoby sušenek (dojídám). Poptal jsem se na čas startu, že si teda zopakuju pětitihodinovku. Nad koupalištěm ve Sklářích točím pár ostrých zatáček (najednou to nechce dolů) a velkým okruhem v 18:45 SELČ jako poslední dosedám na dráhu 30 jičínského letiště. Večer po připojení k noťasu Garmin ukázal 151 km na trase LKJC-LKMH-LKHR-LKCE-Ještěd-LKMH-LKJC.
