Briefing jsem tentokráte z logistických důvodů vynechal – což vlastně bylo ku prospěchu všech, protože Patrik nebyl přerušován mými dotazy na věci, které chtěl říkat za minutu či dvě. Po příjezdu se od svého dvorního navigátora Štěpána dozvídám základní pokyny – vzlet 06, po vzletu levou zatáčkou, přistání 09 do decku. Loni se sledováním objektů na zemi letěla ramena dvě, letos letíme čtyři. Mám dojem, že pro příští roky už bude neohebné plotovací pravítko úplně zbytečné a že budeme lítat jen a pouze podle klikatých železnic, silnic, řek nebo vedení vysokého napětí.
Obálku s přípravou máme přebírat až 14:15, a tak máme čas okukovat dětskou etapu na podlaze hangáru, kterou připravila Patrikova žena, a věnovat se dětem a manželkám vůbec. Další pokolení navigátorů je třeba vychovávat od mala. Jako už tradičně je součástí startovného poukázka na guláš podávaný v letištní hospodě, a tak se výjimečně odměníme za podaný navigační výkon již předem.
Čas předání obálky se blíží, předáme děti plně do péče mé manželky a začínáme zvolna lovit navigační potřeby. Tlustý fix mám, ale překvapením jsou hodiny, které sice vypadají jako plně funkční, ale už poněkolikáté začínají jít od 12:00:00. Jak obvykle jsem podcenil přípravu a nemám náhradní baterky. Díky Ondro.
Od předání přípravy do vzletu máme 45 minut, což je vzhledem k trati již nakreslené v mapě více než luxusní, a máme tedy dost času studovat fotky a snažit se je zkorelovat s mapou – což se nám v pár případech docela i povedlo.
Vzlet je z dráhy vzdálenější od budov F AIRu, a tak začínáme pojíždět trošku dřív, abychom neměli problém s křižováním dráhy 09. Patnáct vteřin před časem vzletu dávám plný plyn tak, abychom vzletovou bránu protnuly ve stanoveném intervalu jedné minuty. Výchozí bod trati leží jihozápadně letiště a celkem v pohodě nasazujeme od minus třetí minuty. Že vítr ve vzduchu je silnější než na zemi, jsme docela přehlídli, a tak začínám brzdit, ale pozdě – ani „balónování“ na velikých klapkách s občas troubící pádovkou nás nezachránilo a prolétáváme o pět sekund dřív. Prvních pět mil je dle propozic bez fotek a tak máme čas najít režim, kde půjdeme správně po trati – 60 kts a na klapkách pro zajištění dostatečného výhledu. První fotku vidíme už z dálky přesně tam, kde jsme ji očekávali, a do prvního otočného bodu následuje ještě jedna.
První otočný bod je most přes Vltavu a už na zemi se nám moc nezdál – na fotce bylo nějak málo lesa a hodně luk. Fotku ze vzduchu bezpečně potvrzujeme jako falešnou a poučeni z předchozích let pokračujeme v pomalém letu – při sledování něčeho na zemi není kam spěchat, naopak je potřeba brzdit už od začátku a odolávat pokušení zkracovat si některé záhyby řeky. Některé z fotek jsou jednoznačně z tohoto úseku (je na nich vidět kus řeky), a tak se kolébáme jako kačeny a kroutíme očima na všechny strany. Marně, fotky nevidíme.
Přilétáme k místu, kde Vltava dělá zatáčku téměř o 180 stupňů, a jsem si jist, že fotka A4 bude právě tam – aby byla vidět pouze při příletu ze správného směru. Nebyla. Ale to nevadí, povedla se nám potom najít u stolu v hangáru. Fotku s tenisovým kurtem nalézáme tam, kde měla být, a kousek před tím také novostavby nad řekou. Druhý otočný bod je křížení řeky a vedení vysokého napětí a až teď při psaní článku přemýšlím, že v minulosti byli na otočných bodech komisaři a měřili časy… Tady by potřebovali loďku a solidní kotvu.
Sledování vedení vysokého napětí nakonec tak jednoduché nebylo, párkrát jsem se musel Štěpána zeptat, kudy dál – stíny od sloupů nebyly moc výrazné. Jedna z fotek je motokrosová dráha a jak se blíží třetí otočný bod, tak naše nervozita roste – takovou fotku nenajít je prostě ostuda. Patrik nezklamal, fotka nakonec byla těsně před otočným bodem číslo 3, a tak bylo i jednoduché zaznamenat její polohu. Správnost fotky otočného bodu kontrolujeme až po průletu nad ním a začínáme sledovat silnici do Bernatic.
Fotku B3 nacházíme tam, kde jsme si ji už na zemi otipovali, naopak B4 kousek před otočňákem nebyla. Zato si ale Štěpán všiml jiné, kterou jsem já ignoroval. Na otočném bodě následuje krátká slovní přestřelka na palubě, kdy já odmítám točit prakticky o 180° a snažím se sledovat silnici, zatímco dostávám povel točit ještě víc doleva. Po krátkém přesvědčování pochopím, že ne všechny úseky se poletí podle silnice, a pokorně se vracíme k letění podle čáry v mapě. Naši trať křižuje Vivat, ale je červený, a tak nejsme nervózní, že kolegové letí špatně. Až na zemi slyšíme historku jiných, že se někde potkala čtyři soutěžní letadla. Ale to asi bude nějaká pilotní latina…
Před Sepekovem najdeme fotku a až do příletu k pátému otočnému bodu se neděje nic k hlášení. Ale mělo, protože pár kilometrů před ním vybíráme špatnou vesnici a po identifikaci fotky otočnáku jako nesprávné následuje pár minut nervozity a určování polohy naší, polohy města Sedlčany v dálce a orientace světových poledníků a rovnoběžek vůbec.
Nakonec se nám díky rozsahu rychlostí Tecnamu P-92JS povede navázat na trať a na šestém otočném bodu jsem dokonce o 10 vteřin dřív – a to jsme cestou ještě našli další fotku. Nádraží na fotce nám Patrik dal sice pěkné, ale úplně jiné než to pod námi. Polohou už jsme si ale jistí, píšeme nesprávná a nasazuji dál po železnici. „Ne, po silnici!“ ozve se zprava. Nějak se mi to nezdá a než poslechnu, tak nalovím v hromadě papírů zadání trati. „Po kolejích!“ hlásím doprava a úplně zbytečně strkám Štepánovi pod nos zadání – ať si to přečte sám.
Ten už ale má plnou hlavu virtuálním transponováním naplotované silnice v naplotovanou železnici a dál bravurně zvládne časové vedení i bez přesných plotovacích značek v mapě. Fotky už tam jsou akorát dvě – jedna navíc ještě okořeněná znakem. To byl taky jediný, který jsme cestou potkali (respektive viděli), polohu dalších se dozvídáme až z mapy odtajněné vpodvečer. Do koncového bodu trati se opět přilétá zatáčkou prakticky kolmo na předchozí směr, ale na to už jsme zvyklí a už nás ani nepřekvapí, že fotka je opět falešná.
Odkrýváme a zesilujeme rádio, ozývám se a místo odpovědi mi nějaký hlas říká něco o předběžné informaci… Aha, během šermování rukama po kabině se nám povedlo zmáčknout stand-by tlačítko a tak jenom doufáme, že ta druhá frekvence je pořád Bene Info – kterou si pochopitelně nepamatujeme a nechce se nám prohrabat celou kabinu, než najdeme nějakou databázi letišť, mapu nebo cokoliv jiného.
Do okruhu se zařazujeme jako pořadí dva, které je vzápětí změněno na 3 a netrvá dlouho, než si uvědomuji, že jsme vysoko a nasazuji skluz – který mi ale připadá relativně neúčinný – je to snad poprvé, co jsem s Tecnamem použil skluz. Nakonec se nám ale povede stabilizovat sestup líp, než to na začátku vypadalo, a po stažení plynu těsně nad zemí přistáváme do decku – bohužel ale o jedno pásmo dřív, a tak dostáváme 60 bodů za přistání.
Na zemi vyplňujeme bodovací záznam (až večer zjistíme, že jsme jednu fotku napsali o 10 mm špatně) a pohledem do mapy je nám najednou jasné, že pátý otočný bod naší trati byl poněkud odlišný od pátého otočného bodu trati ostatních osádek. Tím končí naše ambice na jednociferné umístnění z let minulých a můžeme se jen utěšovat tím obvyklým – že to někdo určitě pokazil ještě víc a nebudeme poslední.
Já mám ještě slíbené svezení v Patrikově perfektně zrenovované Sluce, a tak se připojuji k hloučku obdivovatelů stroje, který nás všechny přenesl o 20 let zpět – i když tím oddaluji grilované maso, pivo a jiné tekutiny, které se jako každý rok podávají před hangárem F AIRu. Konzumace piva a grilovaného masa je patrně nejlepší způsob, jak čekat na vyhlášení výsledků, zejména když se to spojí s klábosením nejen o právě odletěné trati.
Vyhlášení výsledků začalo dětskými kategoriemi, kde se sešlo celkem 19 soutěžících a nutno dodat, že spousta dětí skončila líp, než jejich tátové nebo mámy. Kategorie oddechové se zúčastnilo 12 posádek, vítězem se stala posádka Pavel Dušek – Karel Vobořil a kromě ceny dostal Karel i závaznou nominaci do kategorie sportovní na příští rok. Kategorii sportovní vyhrál Ondra Pokorný s Mirkou Fialovou. Kompletní výsledky naleznete ZDE!
Sečteno a podtrženo – výborná akce jako každý rok. Rozšíření programu o dětskou soutěž hodnotím jednoznačně pozitivně, naskýtá se nám tak možnost kromě leteckého zážitku natočit i nějaké rodinohodiny. Dík všem organizátorům a už se těším na příští rok – mám neoficiální a téměř tajnou informaci, že Patrik na příští sezónu chystá nějaké překvapení…
