Existuje měřítko, kdy máme začít brzdit, pochybovat, prověřovat, zda na budoucí úkol stačíme? Bude záležet jistě na zkušenosti, rozvaze dané věkem, míře poznání oboru činnosti a vyhodnocení dostupných informací. Dovolte mi pokus o definici mého, tedy zcela individuálního měřítka sebevědomí po téměř čtyřiceti sezónách létání na kluzácích.
Kdykoli se mi zdá být některá fáze letu snadná, zpravidla se něco stane. Létáme výcvik. Kolegové se střídají jeden za druhým na navijákových okruzích v sóle. Občas s některým z nich odletím kontrolní let po přestávce nebo předepsaném počtu vzletů. Když postávám s rádiem na startu, vidím leccos. Klapky v zatáčce, zvýšenou rychlost po čtvrté a sem tam nějaký ten výkluz a téměř všechna přistání s odskokem. Je to hrbem na dráze a taky nezkušeností kolegů.
Probírám s nimi nejdříve fáze přistání, opakuji do zblbnutí stále stejné věci a odpoledne je výsledkem, že poskakují stále. Oprava vadného přistání se to nazývá a mně se zdá, že jsou vadná všechna. Přece jim tak jednoduchou věc musím vysvětlit. Po dalším odskoku svolávám všechny a říkám naposledy. Sestup, vyrovnání, výdrž a výběh… Teprve potom je hotovo!
Beru si padák, kývu na dceru, aby se také dnes svezla, a říkám: Koukejte, takhle! Oblétneme okruh, dám si záležet na tvaru, vyloučení snosu větrem a beru si dostatečně dlouhé finále, abych předvedl ty fáze. Jsem spokojený, vychází to na půl klapek těsně za hrb. Ještě kontroluji rychlost. Koutkem oka zaznamenám podivnou řadu vedle dráhy. Všichni tam stojí vedle sebe, vzorně vyrovnáni a salutují. To mám za svou pedagogickou snahu! Tak mne to zaměstnalo, že po přenesení pohledu na drny letiště vyrovnávám pozdě, pozdě. A co čert nechtěl – s učebnicovým odskokem. Ještě ve výběhu se mi vlastní dítě posmívá. „Táto, oni ti tleskají…“ To se mi po těch několika tisícovkách přistání opravdu a velmi snadno povedlo.
V termice, cvičíme ustřeďování. Baví mne to tak půl hodiny, ale osnova předepisuje více. Začínám se nudit. Navíc se mi zdá, že by to měl umět lépe. Tak si řeknu o řízení, abych předvedl, jak se to má dělat nejen se slovním doprovodem. Přikloním éro na ucho, utáhnu dosud metrové stoupání a hle, jsme z toho venku. Horečnatě se snažím chybu napravit, ale je to marné. Převzít řízení v průběhu ustřeďování znamená nemít v ruce ten začátek nalétnutí. A mně se zdálo, že vím, kde je střed. Rychle se zase řízení zbavuji. Jenže na druhý kruh má kolega zase ten metřík. Jo, zdálo se mi to tak snadné.
Dostal jsem letos na jaře velmi snadný úkol. Prostě poletíte do vedlejšího města, kde mají bývalí letci sraz k nějakému výročí, poletíte ve skupině. Vlečná s Blaníkem na laně a další dva Trenéry ve skupině s vlečnou. Ty v Blaníku budeš mezi nimi. Budete tam přesně na čas, sestoupíte do bezpečné výšky, uděláte zatáčku a poletíte zpět. Pořadatel účastníky, kteří právě na těchto dnes vzácných typech létali celý život, v dohodnutý čas vyvede před restaurační zařízení, aby viděli, že to taky umíme. Ten čas byl stanoven na 16:00. Přípravu k letu provedeme ve 14:00.
Jsem potěšen důvěrou a je to snadné. Městečko je v rovině, restaurace na samotném okraji zástavby a skupina letadel smíšená, to musí být při hřmění tří motorů dost silný zážitek pro ty dole. A dělá se plachtařsky nádherné počasí s kumuly. Jen trochu více fouká. Přesto se těším.
Létáme výcvik do těch 14 hodin, pak jede vlekař doplnit palivo a scházíme se k té přípravě. Trochu se divíme, že jsme ve stanoveném čase na místě sami dva. No co, rozkaz je rozkaz, budeme nad hospodou včas a třeba sami dva. Prohlížíme si mapu, počítáme čas potřebný k dosažení cíle. Celkem i s návratem je to práce na 20 minut. Trochu si nevzpomínáme, jak to kolem té restaurace vypadá, ale mapy v prohlížečích odhalí vše. Tak nacházíme snadno tu restauraci s pomocí Google mapy a trochu znejistíme. Je sice na okraji zástavby, ale kolem vyrostla jakási oplocená průmyslová zóna. Co ale vyrostlo současně se zónou nebo po ní, jsou sloupy. Elektrické vedení, vysoké kovové sloupy i normální dřevěné. Tušíme, že mezi nimi vedou někudy dráty. Netušíme, jaké porosty jsou na nejbližších polích. Vím jedno. Kdybych se utrhl v té bezpečné výšce, mám na rozhodnutí, kam přistát, velmi málo času.
Prohlédneme pro jistotu stav vlečného lana. Na radu, že si mám s sebou vzít některého ze zasloužilých žáků k ohlídání prostoru, však nedám. Oslovuji bývalou juniorskou reprezentantku Verunku. Budeš mi hlídat okolí, kam mám v případě utržení zahnout? Možná proto, že nebyla s námi nad mapou, kývá svisle.
Po vzletu nás volá pilot druhého zlínu, že se trochu opozdil a že nás dožene. Máme časovou rezervu, tak začínáme kroužit 5 km před cílem a čekáme na kolegu a čas. Verunka je tak hodná, že si vlasy drží rukou, protože jsem si automaticky sedl dozadu. Začínám toho litovat. Vzduch je velmi turbulentní a udržet napnuté lano při kroužení v horizontu je obtížné. Připadám si trochu jako v bubnu automatické pračky.
Po druhé nebo třetí zatáčce máme kolegu údajně ve formaci. Já ho nevidím, protože kdybych se jen na chvilku podíval jinam než na lano… Vlekař nasazuje někam rovně. Chvilku se mi zdá, že dále to bude jednoduché. Není. Sestupujeme a v té turbulenci dostávají obě letadla další pohlavky od přízemních terénních vlivů. Termiku snad ani nevnímáme. Jen ta vlnovka na laně mi dělá vrásky.
Pracuji s klapkami, ale nejde to dle mých představ. Stále sestupujeme, doháníme vlečnou, a když se k osovému škubání přidá zatáčka doleva, s pocitem neřízeného kyvadla soudím, že jsme nad cílem.
Do očí mi teče pot. Není, čím ho setřít. Vím jen, že jsme nízko, a netuším vůbec, co je pod námi. Tak snadné se to zdálo být! Veronika začíná hlásit. Doprava, doprava, to abych věděl, kde je volná plocha. Pak zase doleva, doleva a pak zmlkne. Volám na ni, co jako vidí, kam by to bylo teď. Po pro mne dlouhé odmlce však špitá: Teď nevím. Připadám si jako při prvním pokusu o uřízení aerovleku s představou, jaké překvapení zjistím, když to neuřídím nebo povolí lano. Normálně bych se již dávno vypnul.
Ony ty osové pohyby, kdy nejdříve vlečnou doháníme, pak ze všech sil brzdíme, aby po napnutí lana došlo k dalšímu vystřelení směrem k vlečné… Otázky mám i další. Kde je jen ten druhý zlín? Pak zase, kam, kdyby, jak jsme vysoko? Otázky zůstávají bez odpovědi. Lano je jako gumový had. Jen Verunka, holka zlatá, už zase začíná fungovat. Doprava, přímo pod námi je to dobré a tak. Zatáčka je asi tou nejdelší v mém životě. Křečovitě se peru s řízením, a to se živlem. Není cesty zpět. Jen kupředu. Lano naštěstí drží.
Vlečná rovná zatáčku a začínáme stoupat. Ta úleva… Po stabilizaci prosím děvče, ať mne doveze domů. Jsem dost vyčerpán. Je po čtvrthodině procitnutí ze snadného úkolu, který citelně narušil mé sebevědomí. Veronika se přiznala, že v té odmlce viděla ty dráty, a kdyby věděla, tak by neletěla a přistávat taky nebude, ať si to doletím sám a vůbec, co to bylo za nápad!
Po přistání na sebe s vlekařem chvíli koukáme. Slova nejsou potřeba. Víme své.
Stařečci večer volali. Moc se jim to líbilo. My s Verunkou a piloty motoráků víme, že to bylo v bezpečné výšce, jen ta turbulence neměla rušit. A shodli jsme se, že snadné úkoly nebudeme mít pro příště rádi.
Na přeletu bez motoru jsem se po dlouhé době ocitl letos i sám. To abych to úplně nezapomněl a taky proto, že jsem dlouho neletěl s laminátovým brusem. Baví mne to nesmírně, a když jsme nad druhým otočným bodem, začíná dispečer AFIS domovského letiště obvolávat letadla a zkoumá, kde kdo je. Vychází najevo, že máme dva kolegy dost daleko v poli. Naštěstí jsou poměrně blízko sebe.
Jedno z letadel je Orlík. Připomínám to proto, že rozebrat a naložit laminát nebo Vosu do tubusu je s pomůckami možné i ve dvou lidech. Orla ne. A na letišti jsou fyzicky jen dva kolegové. Tak se nabídnu, že to urychlím, snadno a brzy budu doma, že mi zbývá 60 km do cíle a počasí drží. Počítám dokluz a vychází zatím bez rezervy. Nasadím tedy nejkratší cestou domů a zkoumám živé kumuly, ke kterým bych v případě potřeby odbočil.
Na rádiu je chvíli klid. Po dvaceti kilometrech přepočítám a jsme na tom dobře. Nemám žádné elektronické pomůcky, tak to vypadá, že máme větřík do zad a rezerva potřebná pro okruh se vytvořila. Neodbočím pod žádný kumul, snadno doletíme. Pak kontroluji na třicátém kilometru a můžeme zrychlit. Tak se mi to líbí, tak to má být. No a na desátém letiště vidím, máme maximální povolenou rychlost v poryvu.
Jsme doma. A nastává další rádiová komunikace. Zpočátku moc nerozumím, co po mně chtějí, ale po několika dotazech je jasné, že tři lidé odjíždějí s tubusem na pole, naloží letadlo a popojedou k Orlíku. Já, až sednu, vezmu druhé auto a sám pojedu pro Orla. Až se sejdeme, bude nás na rozebrání dost.
Tak potvrzuji zprávu a dávám pátý kilometr a s průletem. Abych to urychlil a mohl se věnovat… No a pak se stalo něco. Obrovská rána, všechno neuvázané v kabině vyletělo do prostoru. Najednou visím v ramenních kurtech, koukám přímo do země na rodnou hroudu, to vše v necelých dvou stech metrech nad zemí a v rychlosti 180 km. Tahám zběsile knipl k sobě a zároveň v tom okamžiku vidím ovladač brzdících klapek. Příčina je jasná, buď jsem si je vykopl, nebo špatně zajistil, nebo se odjistily v poryvu.
Po zavření klapek, stále ještě v šoku – letiště jsme dávno minuli – zjišťuji narychlo stav před přistáním. Kolo je venku, volné předměty hážu kolem sebe, abych viděl (přes mapu opravdu vidět není) a dosedáme. Třesoucí se končetiny nějak přistání zvládly, ale nosit mne nechtějí. Další půlhodinu hledám v kokpitu ty roztroušené předměty. Ruční GPS, tužku, kouli se šroubem na odjištění výškovky, zmačkanou mapu, telefon, krabičku cigaret, zapalovač, futrál na čep, brýle. Hledám i čepici, ale ta mi na hlavě zůstala.
Tak jsem si celkem snadno mohl nabrat hlínu do nosu. Klapky odjištěné nebyly, to by se otevřely dříve, nohu mám v kabině v tomto typu nataženou, musel to být kmit v poryvu, který zapracoval na mém novém životním i leteckém ponaučení.
Dovolte mi tedy ten pokus o definici mého, opravdu zcela individuálního měřítka sebevědomí po téměř čtyřiceti sezónách létání na kluzácích.
