Kosmodrom Bajkonur, Kazachstán, 15. listopadu 1988. Čas: 06:00 hodin moskevského času (4 hodiny SEČ). Za hromového rachotu se z rampy, původně před mnoha lety budované pro měsíční raketu N-1, zvedá k zachmuřené obloze monstrum nosné rakety Eněrgija. Na jejím „hřbetě“ sedí sovětský raketoplán jménem Buran.
Počasí není právě nejlepší, fouká chladný, silný listopadový vítr a těm, kteří sledují z bezpečí více jak osmi kilometrů tuto podívanou, zalézá i pod ušanky. Ve speciálně odolných, hermeticky uzavřených bunkrech, umístněných v dvoukilometrovém pásmu kolem rampy, je opět více lidí, než by mělo.
Blýskají se generálské hvězdy, šumí ventilace a zvenku doléhá dunění motorů největší rakety světa. Je tu i Gleb Lozino-Lozinskij, generální konstruktér NPO Molnija, muž, jehož nechtěným dítkem je první sovětský kosmický letoun, který skutečně míří na oběžnou dráhu kolem Země. Každý chce vidět start Buranu. Každý chce být při tom…
Buran ráno před startem
Chtělo by se říci „Pozorně se dívejte, je to naposledy…“ To ovšem málo kdo tuší. Pouze jeden člověk v podzemním velitelském stanovišti Bajkonuru znal celou pravdu o Buranu. Jeho hlavní konstruktér, muž, který zestárnul nad projekty orbitálních kluzáků a bitevníků. Muž, kterému se podařilo pod rouškou Buranu vyvinout ještě jeden, malý, raketoplán.
Lozino-Lozinskij už tuší, že je to první a zřejmě poslední start tohoto raketoplánu. Osud mu podepsal už 12. května 1987 při své návštěvě na Bajkonuru perestrojkový generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. První sovětský politik, který lidem na kosmodromu vykládá, že za ekonomické problémy Sovětského svazu může – kosmonautika…
„Eněrgiju vám ještě dovolím odstartovat,“ říká pak ministru všeobecného strojírenství Olegu Baklanovovi, „ale Buran? To je otázka… Hvězdné války jsme pohřbili s prezidentem Reaganem v Reykjavíku…“
Téměř devadesátiletý Gleb Lozino-Lozinskij, otec Spiralu i Buranu ve své pracovně
Jednou a dost?
A přesto startoval! Ke kosmickému letu – ale bez posádky – v plně automatickém režimu. Motory prvního a druhého stupně nosné rakety Eněrgija, zapálené současně, táhnou celé soulodí do výšky. Sloup plamenů ještě dlouho, nekonečné sekundy, bije o zem. V T + 165 sekund po startu se ve výšce 40 km, podle plánu po dvojicích, oddělily čtyři boční bloky prvního stupně. Motory druhého (centrálního stupně, na kterém je uchycen raketoplán) pracují 486 sekund. Ve stejném momentu se Buran oddělil od nosné rakety a ve výšce asi 160 km započal jeho samostatný let.
V čase T + 36,19 od startu se poprvé, na 67 sekund, zapalují hlavní motory raketoplánu. Čtyřicet pět minut po startu se na 42 sekundy zapalují znovu. Raketoplán tímto manévrem přechází na téměř přesnou kruhovou oběžnou dráhu kolem Země ve výšce 252 až 256 km se sklonem k rovníku 51,6° a s oběžnou dobou 89,75 minuty.
Po necelých dvou obletech kolem Země, v 7:25 SEČ, Buran automaticky dosedá rychlostí asi 310 km/h na nové přistávací dráze kosmodromu Bajkonur…
Jistě, perfektní přistání. Ale ještě pár minut před tím byli v řídícím středisku jak na kosmodromu, tak v podmoskevském CUP (Cetr Upravlenija Poljotom) připraveni dát kosmickému kluzáku rozkaz k samodestrukci. V režimu automatického řízení letu palubními počítači totiž nebylo možné zasahovat do jeho pilotáže. Bylo možné jej pouze zničit…
Jestliže celý let probíhal až na maličkosti perfektně, pak těsně před nasazením na přistání se raketoplán ostře odklání od osy přistávací dráhy a míří neznámo kam do kazašské stepi. V řídících střediscích vypukla opravdová panika.
„Přede mnou vyskakuje plukovník zodpovědný za přistávací manévr, převrhává židli a chytá se za hlavu,“ vzpomíná dnes generál Vladimír Gudulin, který měl na starosti přípravu startu komplexu Eněrgije-Buran. „A křičí: ‚co se to děje? Co mám dělat? Loď nám někam odlétá, jak je to možné?‘“
Gudulin: Kam to Buran letí???
Zatím raketoplán už v tomto momentě rekognoskuje terén, který měla automatika uložený v paměti a orientuje se. Než se řídící letu rozhodne, zda aktivovat destrukci či ne, dokončí obrat a znovu zamíří na přistávací dráhu. Tentokrát už přesně, s odchylkou 1,5 metru od osy dráhy, dosedá a v CUPu si otírají pot z čel.
Později se ukáže, že inteligence kluzáku reagovala na silný západní vítr o rychlosti 20 m/s, který překročil vypočtené ukazatele. A počítače rozhodly – uděláme ještě jeden okruh a přizpůsobíme manévr síle větru… To byl fantastický úspěch. Technika tak předčila očekávání svých tvůrců.
Hladké přistání…
Smutné ovšem je, že kdyby Buran vybuchl při startu, nebo se rozbil při přistání v oné stepi, tehdejší vládci v Kremlu by si zřejmě odechli. Ale raketoplán tu byl, dokonce v mnohém dokonalejší než o sedm let starší americký Space Shuttle, úspěšně odstartoval a přistál a náhle se nevědělo co s ním. Tak jej alespoň využijme k propagaci SSSR a úspěchů sovětské vědy a techniky!
Legendární je jeho cesta na pařížský aerosalon v r. 1989, kdy mj. na hřbetě největšího letounu světa An-225 Mrija přistál kvůli tankování i v Praze. Mimochodem, záložní letiště pro případné nouzové přistání kosmického kluzáku bylo také v tehdejším Československu – ve vojenském prostoru Ralsko.
Buran na aerosalonu v Paříži (1989)
Ano, tenkrát se ještě nadšeně mluvilo a psalo o novém „vítězství“ sovětské vědy a techniky, i když už v tehdejším sovětském tisku se ozývaly hlasy a´la „k čemu nám bude raketoplán“ a lidé se začali ptát „kolik nás to stojí?“.
Demonstrace: Místo kosmických raket pomozte horníkům!
Nicméně v zahraničí se systém Eněrgija-Buran dočkal spíše kladného ocenění. Např. americký deník New York Times konstatoval, že „…nosič jako je Eněrgija může dopravovat náklady do vesmíru samostatně, nebo jej lze použít jako nosič raketoplánu. Tato dvojí možnost nabízí mnohem větší pružnost využití, než americký systém Space Shuttle…“
To bylo bráno jako hlavní rozdíl mezi sovětským a americkým systémem. A cenila se i variabilita rakety Eněrgija, která mohla podle počtu přídavných motorů prvního stupně vynášet na nízkou oběžnou dráhu až 180 tun (více viz rámeček Eněrgija níže v článku).
Nicméně další podstatný rozdíl byl v tom, že v průběhu startu Buran nepoužíval své hlavní motory, kdežto Space Shuttle ano. Ty přišly ke slovu teprve v případě manévrů na oběžné dráze. Pohonný systém raketoplánu tvořilo 48 raketových motorů o třech různých hodnotách tahu, přičemž dva nejsilnější motory (o tahu 8,8 tuny) byly určeny k dokončení naváděcího manévru na oběžnou dráhu kolem Země, k manévrování na oběžné dráze a k zabezpečení brzdícího manévru pro navedení na sestupnou dráhu. 38 menších korekčních motorů bylo určeno k zajištění orientace a stabilizace raketoplánu v průběhu letu s tahem 390 kg a konečně osm malých motorů s nejmenším tahem 20 kg sloužilo pro jemné korekce letové dráhy.
Navíc - všechny motory raketoplánu používaly stejné pohonné hmoty (kyslík a uhlovodíky) ze stejných nádrží, které pojaly asi 14 tun paliva. Zásoby paliva se daly zvýšit i zabudováním speciálního tanku – modulu – do nákladového prostoru orbitálního letounu, čímž se pronikavě zvyšovaly jeho manévrovací schopnosti.
Pilotní kabina Buranu – atmosférického analogu
Posádku tvořili dva až čtyři lidé, šest míst bylo určeno pro „cestující“. Na oběžné dráze mohl Buran pobývat (bez spojení s orbitální stanicí) až třicet dnů. Každý stroj plánované kosmické flotily (původně 5 - 1977, později jen 3 letouny - 1987) mohl startovat cca stokrát.
Sovětští odborníci, respektive vojáci, si nejvíce cenili možnosti vracet se na Zemi s nákladem kolem 20 tun. To by například umožnilo vrátit do opravy něco tak velkého, jako byl základní modul stanice Saljut.
Tato schopnost byla požadována i proto, že leckteré uvažované a plánované objekty (zejména vojenského charakteru) s jadernými energetickými zdroji či bojovými hlavicemi by potřebovaly i občasnou údržbu přímo ve vesmíru. Do roka se proto uvažovalo až 30 startů (!).
Už z toho vyplývá, že systém Eněrgija-Buran byl sice důležitým, ovšem základním článkem systému mnohem širšího a nebezpečného. Šlo totiž o propracovaný bojový systém sovětských Hvězdných válek, který – kdyby byl realizován – zdaleka předčil sny filmových režisérů.
Plány a realita
První, byť nepilotovaný let Buranu do kosmu byl plánován už na r. 1984. Na to, že jeho vývoj byl zahájen v r. 1976, to byl odvážně stanovený termín. Američanům to do startu Columbie trvalo celých 9 let. Ale už v r. 1981 Sověti pochopili, že to nezvládnou, a další termín byl stanoven na říjen 1987, pěkně ke kulatému výročí VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce). Ale i tento termín se ukázal jako nereálný.
Když nakonec Buran startoval, politické a ekonomické podmínky se natolik změnily, že lidé kolem prezidenta Gorbačova byli ochotni hodit celý projekt přes palubu. Ale nešlo to tak rychle… Ještě na prvního máje roku 1989 se nad Rudým náměstím v Moskvě ozývala nadšená hesla typu „Jsme na vás hrdí! Raketoplán Buran – symbol vědecko-technického progresu naší země!“ apod.
Zkoušky soulodí Buran-Eněrgija na Bajkonuru
Ne, ještě nešlo Buran vymazat. Vzápětí, 6. května, se schází tzv. Rada obrany státu, jejímž předsedou nebyl nikdo jiný než Michail Gorbačov, členy mj. Eduard Ševarnadze (ministr zahraničí), Dmitrij Jazov (ministr obrany) či Nikolaj Ryžkov (premiér). Tito pánové schválí usnesení, že „v průběhu prací na kosmickém systému Eněrgia-Buran byl položen vynikající vědecko-technický základ, který umožňuje získat v různých oblastech národního hospodářství vysoký ekonomický efekt…“
V jednotlivých bodech pak stanovuje:
- snížení počtu kosmických letounů série Buran z 5 na 3
- v průběhu letových zkoušek systému Buran v letech 1989-90 dosáhnout takové úrovně bezpečnosti a spolehlivosti rakety Eněrgija, jaká je potřebná k zabezpečení startu pilotovaných kosmických letounů a speciálních orbitálních modulů. Ověřit startem jednoho nosiče…
- urychlit vývoj vybraných typů užitečného nákladu pro tento systém včetně opravárenských modulárních orbitálních aparátů, urychlovacích motorických bloků, kosmických tahačů (na bázi modulu Kvant, jenž sloužil i jako tanker), manipulátorů a teleoperátorů a dalších typů užitečných nákladů, zadaných orgány vlády…
Přeprava kyslíkové nádrže centrálního stupně Eněrgija na upraveném bombardéru Mjasiščev 3M
Program letových zkoušek Buranu byl upřesněn takto:
- r. 1991: Druhý bezpilotní start raketoplánu v prvním kvartále roku s automatickým spojením s družicovou stanicí MIR a pilotovanou „záchrannou“ lodí typu Sojuz TM (teorie: v případě havárie na oběžné dráze by posádka v počtu (pouze!) 2 mužů – měla přestoupit do Sojuzu, kde už byl jeho pilot. Více míst dodnes Sojuzy nemají. Buran by opět přistával v bezpilotním, automatickém režimu.
- r. 1992: bezpilotní let Buranu s cílem ověření biotechnologického přístrojového komplexu pro výrobu lékařských preparátů a nových materiálů v průběhu autonomního letu
- r. 1993: první pilotovaný let (posádka Igor Volk a Rimantas Stankjavičjus), první polovina roku. Plánováno spojení s družicovou stanicí MIR a vyzkoušení tzv. transportně-technických operací spojených s obsluhou stanice a jejího zásobování. V zásadě mělo jít o vyzkoušení systému palubních manipulátorů ve spojení např. s přemístěním základního bloku stanice a připojených modulů (!) podle nového schématu a odzkoušení návratu užitečného zatížení (modulu Kvant k revizi?) zpět na Zemi.
Toto měla být první posádka Buranu v kosmu: Velitel Igor Volk (vlevo), druhý pilot R. Stankjavičjus
- r. 1995: druhý pilotovaný let Buranu. Biotechnologické a materiálové pokusy během samostatného letu
Rozpočet: 5 mld. rublů v cenách r. 1989. Podepsáni: Michail Gorbačov (předseda), za armádu generál S. Dikov (sekretář).
Prezident M. Gorbačov mezi pracovníky Bajkonuru
Tento plán, který podle hlavního konstruktéra rakety Eněrgija (V. P. Gluško byl „generálním konstruktérem“ vědecko-výrobního sdružení Eněrgija) Borise Gubanova byl plánem minimálním, jenž ještě zaručoval přežití systému Eněrgija-Buran na hraně rozpadu struktury (bohužel pro sovětskou/ruskou kosmonautiku), nebyl dodržen. Buran už nestartoval. Údajně proto, že pro něj neexistoval tzv. „užitečný“ náklad, který by mohl vynášet na oběžné dráhy.
Po devadesátém roce nastal rozpad Sovětského svazu a kosmodrom Bajkonur byl náhle na cizím území. Za éry prezidenta Jelcina došlo téměř k rozpadu struktury celého kosmodromu, k ohrožení práce kosmonautů na stanici MIR (ukončila svou existenci 23. března 2001) a jediný dokončený letový exemplář raketoplánu Buran skončil květnu 2002 neslavně. Pod rozvalinami hangáru, kde byl (kdysi) po návratu s aerosalonu v Le Bourget v Paříži připravován k očekávanému dalšímu letu.
Hangár pohřbil Buran i s raketou Eněrgija (květen 2002)
Gubanov se této tušené variantě snažil všemi svými prostředky zabránit ještě za Gorbačova. Bohužel, po smrti Gluška (Valentin Petrovič zemřel 10. ledna 1989 ve věku 80 let) scházela v sovětské raketo-kosmické suitě osobnost s takovou autoritou, jakou měli pánové Koroljov a pak právě Gluško (ten však už sledoval start Buranu z nemocničního lůžka celkem bez zájmu...). Gubanov marně posílal svá memoranda Akademii věd, vrchnímu velení armády a samotnému prezidentovi a tehdy ještě generálnímu tajemníku ÚV KSSS Michailu Gorbačovovi.
Boris Gubanov, hlavní konstruktér rakety Eněrgija
Už v srpnu 1989, necelý rok po oslavovaném startu Buranu, mu píše: „…Vznikla situace, kdy stát, vynaloživ 14,5 miliardy rublů do mnohonásobně použitelného systému Eněrgija-Buran, získal prostředek k vynášení užitečných nákladů o hmotnosti až 100 i více tun do vesmíru – nosnou raketu Eněrgija, jejíž srovnatelný ekvivalent nebude nikdo na světě mít ještě 7-10 let. Bohužel, kosmické objekty a aparatury odpovídající hmotnosti, nehledě na závazné plány z let 1977-1982, dodnes neexistují.
To vede k tendenci umělého zadržování programu testování nových nosičů, zpomalování jejich výroby a v důsledku toho k rozbití vzájemné kooperace mezi konstrukčními kancelářemi. Ocitáme se tak blízko k opakování historie s první naší superraketou N1, kdy jsme z nedostatku koncepčního vedení lunárního projektu a tudíž ekvivalentních užitečných nákladů ukončili práce na téměř vyzrálé raketě. Tehdy jsme vyhodili „jen“ 4,5 miliardy rubů a země zaostala na 10-15 let ve vývoji perspektivních prostředků raketové a kosmické techniky. Nesmíme se znovu dopustit obdobné, ale mnohem těžší chyby…“
Koroljovova lunární superraketa N1, kterou vzpomínal Gubanov, před startem (1969)
V září 1989 Gubanov znovu volá o pomoc předsednictvo vlády a Ústřední výbor KSSS. „…Opakuje se historie superrakety N1. Snižuje se výroba nosičů Eněrgija na 0,7 ročně při kapacitě 5 kusů ročně. Ztrácíme technologii, vytrácí se perspektivy. Úroveň financování se snižuje do takové míry, kdy začíná rozpad kooperace…“ Bylo to ovšem volání na poušti. V Kremlu měli jiné starosti – padá Berlínská zeď, rozpadá se tzv. socialistický tábor. Co je proti tomu nějaká raketa či raketoplán?
Pravdou je, že tzv. užitečný náklad pro Eněrgiji, která mohla ve variantě T (transportní) vynést na geostacionární dráhu (GO) zařízení o hmotnosti 18 tun, k Měsíci 32 tun a k Marsu či Venuši kolem 28 tun, mimo připravovaných modulů pro orbitální stanici MIR II (ovšem ještě na rýsovacích prknech) neexistoval. Při tom se mj. počítalo (obdobně jako plánovala např. NASA) s budováním velkých přístrojových orbitálních platforem, obsluhovaných raketoplány, s těžkými komunikačními satelity (též na bázi platforem), biotechnologickými či materiál-technologickými samostatnými moduly pro výrobu preparátů a materiálů v beztíži atd. atd.
Plánovaný hermetický laboratorní modul pro Buran, ne nepodobný evropskému Spacehabu
| Eněrgija Sovětská superraketa s nosností i více než 100 tun (180-200 t ve verzi Vulkan s osmi přídavnými motory 1. stupně). Startovala jen dvakrát v osmdesátých letech, jednou s laserovou bitevní stanicí „Poljus“, podruhé s raketoplánem Buran. Byla vyvinuta pod vedením Valentina Gluška jako generálního konstruktéra NPO Eněrgija po r. 1974. K centrálnímu druhému stupni na kapalný kyslík a vodík jsou připojeny čtyři silné startovací bloky na kapalný kyslík a kerosen. Startovací bloky (které jsou používány jako první stupeň rakety Zenit) obsahují každý čtyři motory RD-170. RD-170 je čtyřkomorový motor s dodatečným spalováním generátorového plynu a je výkonem srovnatelný s motorem F-1, použitým v prvním stupni rakety americké lunární rakety Saturn 5. Pracovní tlak ve spalovací komoře je 24,5 MPa, maximální tah 7 904 kN. Specifický impuls při zemi činí 3 020 Ns/kg, ve vakuu 3 295 Ns/kg. Čtyři kyslíkovodíkové motory RD-120 druhého stupně lze srovnat s hlavními motory SSME raketoplánu STS. Každý z nich má tah téměř 2 MN a specifický impuls přes 4 400 Ns/kg. Nosnost rakety Eněrgija na nízkou dráhu (LEO) je až 100 tun. Startovní hmotnost cca 2 400 tun, celková délka 81 m. První start: 15. května 1987, druhý a poslední start – 15. listopadu 1988 s raketoplánem Buran. Eněrgija-M Redukovaná raketa Eněrgija pouze se dvěma startovacími bloky a s jediným motorem RD-120 ve druhém stupni. Byla plánována jako komerční varianta rakety Eněrgija, ale pro nedostatek vhodných užitečných zatížení byl vývoj zastaven. Nosnost 30-40 tun na LEO podle varianty. |
Gubanov měl ale jednu zásadní pravdu: ostatní konstrukční kanceláře si hrály na svém písečku. S opatrností jim vlastní (co kdyby se opakovala historie N1, že?) vyvíjeli družice a další kosmické aparatury jen pro existující nosiče, nejlépe pro ty, které vycházely z jejich konstrukčních kanceláří. V zásadě tomu tak bylo v celé historii sovětské kosmonautiky – v OKB Vladimíra Čelomeje vyvíjeli náklady pro Proton (viz stanice Almaz/Saljut), totéž se odehrávalo u M. Jangela či později u V. Utkina s raketami Zenit. Konec konců tak bylo i u Sergeje Koroljova s jeho slavnou „sedmičkou“ – tedy raketou R7, známou pak jako Vostok/Sojuz – první Sputnik, Vostok, meziplanetární sondy… Sojuz atd. Vše bylo vyvinuto pod vedením Koroljeva v OKB 1.
A jak konstatuje Gubanov, za jakéhosi bezvládí v perestrojkových časech druhé poloviny osmdesátých let, přes veškerá nařízení a plány, si v zásadě dělali šéfové jednotlivých konstrukcí, co chtěli. Autorita, jakou byl Koroljov, když v šedesátých letech vlastně šéfoval tzv. Radě hlavních konstruktérů, už neexistovala. Ani už citovaný Valentin Gluško jej nedokázat v tomto smyslu nahradit, byť zdědil jeho konstrukční kancelář.
Když pak Gubanov s Lozinským žádali po úspěšném letu Buranu ministra všeobecného strojírenství (které řídilo zbrojní výrobu a raketový průmysl) Olega Baklanova o vyvinutí tlaku na dodavatele kosmických „užitečných nákladů“, bylo jim řečeno: „…létejte s tím, pro co jste raketu a Burana konstruovali! Kdyby žil Koroljov, něco takového by nedopustil, kosmické aparáty by si konstruoval sám…“
Byla to opravdu „rada nad zlato“. To, proč byl Buran vyvinut, totiž bylo – z politických důvodů – zakázáno vůbec dopravit na oběžnou dráhu…
Památeční foto u Buranu: druhý zleva generál Viktor Gudilin, třetí zleva Boris Gubanov. Lozino-Lozinskij chybí…
„Hvězdné války“ po-rusky
On totiž tzv. užitečný náklad pro Buran a Eněrgiji existoval. Jak známo, chvíli po prvním startu Eněrgije (1987) se ještě v Rusku mlžilo, ale pak se přeci jen „glasnosť“ prosadila – kontejner s nákladem, který se „pro závadu“ nedostal na oběžnou dráhu, nesl z jedné strany nápis POLJUS a z druhé MIR 2. Obojí mělo svůj smysl, jak uvidíme dále.
Ovšem tajenku můžeme prozradit hned: šlo o bitevní laserovou stanici Skif. „Závada“ spočívala pouze v tom, že sovětský prezident Michail Gorbačov se obával americké reakce a zakázal vyvést bitevní stanici na oběžnou dráhu. Skončila proto v moři…
Nebyla ovšem sama. Skif měl svůj protějšek v „klasickém“ řešení – bitevní stanici Kaskad (Kaskáda), vyzbrojené raketami kosmos-kosmos. A nakonec tu byla plánovaná orbitální stanice MIR II ve vojenské variantě.
Představa: raketoplán typu Buran při servisní kontrole bitevní stanice Skif (Poljus)
Ale vezměme to chronologicky. V r. 1976 schvaluje předsednictvo ÚV KSSS a vláda SSSR usnesení „O možnostech sestrojení zbraní pro vedení bojových akcí v kosmu a s kosmu“. Jeho součástí byl i raketoplán spolu s budoucím nosičem Eněrgija. Pro ničení vojenských kosmických objektů byly vyvinuty dva typy bojových stanic na bázi jednotné základní konstrukce – Skif s výkonným laserem a Kaskad s raketovou výzbrojí.
V prvotní variantě se počítalo s využitím modulů Vladimírem Čelomejem vyvíjených stanic Almaz / Saljut, které teoreticky mohla vynášet (do hmotnosti 20 tun) i Čelomejova raketa Proton. Otázkou zůstávalo, čím vynášet laserovou stanici, která samozřejmě byla energeticky velmi náročná, byť se počítalo s jaderným reaktorem. K vyslání ničivého laserového paprsku je totiž potřeba silný, okamžitý výkon světelného zdroje.
Skif prvního typu na bázi stance Saljut: 1) přístrojový a energetický úsek, 2) motorová a řídící sekce, 3) sekce palubní výzbroje (laseru)
Tyto bojové komplexy mohly být vynášeny i v nákladovém prostoru Buranu, a to do hmotnosti až 30 tun, což mohlo zvýšit zásoby paliva pro laserovou stanici o 10 t.
Bitevní stanice Kaskad: 1) základní modul s přístrojovou a motoricko-palivovovou sekcí, 2) palubní raketomet, vyzbrojený sadou samonaváděcích raketových střel – viz níže detail
Kaskáda byla prioritně určena k ničení bojových hlavic jaderných raket na pasivním úseku jejich letu, tj. na vrcholu balistické křivky před opětným vnořením do hustých vrstev atmosféry. S raketoplánem se počítalo i pro kontrolní servisní lety (v záloze byly lodě Sojuz) a pro zásobování stanic palivem. Pro cca sedmidenní pobyt dvoučlenné posádky byl na stanicích i malý hermetický obytný úsek.
V osmdesátých letech byl pak zahájen vývoj těžké bojové stanice s laserovou výzbrojí o hmotnosti 80 tun. Tento Skif DM už Protony nemohly vynášet – nevešel se ani do tonáže Buranu, ten jej měl jen obsluhovat. Pro něj a podobná tělesa byla určena Eněrgija. Právě prototyp takovéto stanice překřtěné na Poljus měla vynést 15. května 1987 při svém prvním startu. Jak to s Poljusem dopadlo, jsme si už řekli. Pohltil jej na příkaz Gorbačova Pacifik.
Poljus a´la modul pro MIR II na startu
Zde při zkouškách – s nápisem Poljus
Zatímco se tyto projekty vč. stíhačů družic (první, z konstrukce Čelomeje, startoval už v listopadu 1963 pod krycím názvem manévrující družice Poljot) se téměř staly realitou, výstavba družicové stanice MIR II v bojové verzi zůstala zřejmě jen na papíře.
Skif DM v akci – naštěstí jen v představě výtvarníka
Tzv. stanice série 17 DOS, tvořená bezkřídlými bojovými moduly raketoplánu (viz obr. níže), byla určena „…ke zničení speciálně důležitých pozemních cílů autonomně naváděnými moduly s jadernými hlavicemi jak klasického typu, tak v podobě manévrujících kosmických kluzáků.“
Stanice MIR II v bitevní úpravě (bezkřídlé moduly raketoplánů skrývají smrt)
Ne, nehrajme si na schovávanou, to dnes už opravdu není třeba. Ony vodíkové bomby – kluzáky, to byly naše známé Spiraly – respektive vztlaková tělesa typu BOR 4/5. Bojové nasazení se mělo řídit jak na povel ze Země v automatickém režimu, tak ze stanice MIR II či raketoplánů série Buran. Kapacita „buranů“ dovolovala umístit v nákladovém prostoru dva revolverové zásobníky, každý s pěti bloky typu BOR. Samozřejmě jimi mohl být vyzbrojen i sám raketoplán (viz obr. níže). Z každého Buranu či modulu „Buran“ se mohlo během minuty vysypat 10 náloží.
Zlý sen - Buran v bojové akci: ze dvou karuselů startují kluzáky s vodíkovými bombami
Jak uvedl v článku „Meč, který se stal štítem“ pro časopis Technika mládeži (č. 45/98) S. Alexandrov, vzhledem k manévrovacím schopnostem kluzáků plus mínus 1 500 km do strany mohl jeden jediný modul (10 náloží) během pár minut vyhladit vše živé na poloose s plochou 3 000 (!) kilometrů…
Moduly MIRu II (systém Shiza) v akci… malé tečky v pozadí jsou kluzáky s náloží
USA po náletu jednoho modulu…
Ano, pod vedením Gluška, Gubanova a Lozino-Lozinského byl nastartován k použití komplexní bojový systém, který mohl ochromit celý svět. Možná měl Gorbačov pravdu, když vykládal lidem na Bajkonuru, že „kosmonautika zruinovala sovětskou ekonomiku“. Ale neříkal ji celou. Nikoliv mírový výzkum, ale kosmické zbrojení, nastartované v někdejším SSSR v polovině sedmdesátých let, ještě dávno před vyhlášením SDI – Strategické obranné iniciativy překřtěné na „Hvězdné války“ americkým prezidentem Reaganem (v r. 1983) umořilo sovětskou ekonomiku. Dnes sice známe náklady na vývoj Buranu a rakety Eněrgija, ale kolik stál vývoj Skifů, Kaskád či systému „Shiza“ – jak se v angličtině opisuje bitevní systém stanice MIR II, to zatím nikdo nevyčíslil.
Takový konec si ovšem Buran nezasloužil… Zde jako hračka pro děti v Gorkého parku v Moskvě
A tak se raketoplány serie Buran spolu s mohutnou raketou Eněrgija, se kterou Gluško i Gubanov plánoval letět na Měsíc a na Mars, staly snad nevinnou obětí ukončení horečného zbrojení ve vesmíru a rozpadu SSSR.
Ale nikdo asi dnes jednoznačně neodpoví na otázku, zda je to škoda, nebo ne. Z hlediska rozvoje kosmonautiky jistě ano. Ale… Ano, vždy tu bude to „ale“, pokud víme, k čemu tak dokonalé technické výtvory měly také (nebo především?) sloužit.
Krásná představa: Buran (v popředí) a americký Space Shuttle jak rodní bratři sedají na dráhu někde na mysu Canaveral…
| Technická data raketoplánu Buran | |
| Délka | 36 m |
| Výška (u kýlové plochy) | 16 m |
| Průměr trupu | 5,6 m |
| Průměr nákladového prostoru | 4,7 m |
| Délka nákladového prostoru | 18,3 m |
| Rozpětí křídel | 24 m |
| Plocha křídel | 250 m2 |
| Plocha brzdicích padáků | 75 m2 |
| Hmotnost (při startu) | 105 t |
| Hmotnost (při přistání) | 82 t |
| Objem kabiny | 73 m3 |
| Hmotnost užitečného zatížení při startu | 30 t |
| Hmotnost užitečného zatížení při přistání | 20 t |
| Posádka | 2-4 osoby |
| "Cestující" | 6 osob |
| Délka letu | 7-30 dní |
| Přistávací rychlost | 340 km/h |
| Délka dojezdu | 1 100 - 2 000 m |
| Plánovaná životnost | 100 startů |
| Počet destiček tepelné ochrany | 8 000 kusů |
