Na letišti nebývá mnoho stínu. Rozpálený organismus usazený do uzavřeného stejně rozpáleného kokpitu, reaguje nelibými pocity. První popálení nastane o kov na upínacích pásech. První varování.
V tuto chvíli jsme většinou zaměstnáni úkony před vzletem, tak to ještě nějak vydržíme.
|
|
Po zavření kabiny přichází pocit, že nejde dýchat. Nesmí trvat moc dlouho. Když se s námi letadlo dá do pohybu, proudící vzduch vháněný otevřeným větráním ochlazuje zpocený povrch těla a ty nejnepříjemnější pocity odcházejí.
Pak jsme zaměstnáni letem, vzduch proudí, ale na hlavu, na hlavu stále praží. Možná by to vysvětlil lépe lékař, ale je potřeba si uvědomit, že plexisklo propouští ultrafialové i infračervené paprsky. Je nám teplo a opalujeme se. Voda prýští z těla a to příliš intenzivně nevnímáme. Po čase přichází pocit nevolnosti, na to jsou letci zvyklí. Po dalším čase pocit apatie, to si někteří nemusíme uvědomit. Pak mžitky před očima, porucha prostorové orientace. Dál nevím, dál jsem ještě zatím nikdy nedošel.
V každém případě jde o jev závažný, který, pokud není včas řešen, můževést k zásadní komplikaci v činnosti pilota při dokončení letu, tedy v tom lepším případě. Ten horší je zcela jasný.
Jak na to? Především životosprávou!
Vyspalý vydržím více. Pokud vím, že bude tropické horko a chystám se na let, jdu včas spát.
Pitný režim má jakousi setrvačnost. Tím, že najednou vypiji kýbl tekutin to zpravidla při prvních příznacích nedoženu. Je potřeba pít menší množství, ale častěji. Celkový objem tekutin, tedy i třeba polévky, by neměl být pro normálně vyvinutého pilota menší než 2.5 l za den. Je-li nad třicet stupňů a létáme, raději více.
Další výhodou je vhodná pokrývka hlavy. Nejlépe na hlavě držící bílé barvy klobouček nebo větraná čepice štítkem dozadu. To aby letec viděl nahoru. Letadlo před letem ochránit vhodným překrytem kabiny a před nastoupením vyvětrat. Pití vozit s sebou, raději více než méně.
|
|
Hlavně ne sladké limonády. Nutící výrobcem dokonale vychytaná chuť lepidla za letu zteplá, při otevření exploduje. Pak se dokonale lepíme zevnitř i z venku.
Nejlepší jsou asi neslazené přírodní minerálky. (Nejmenuji doporučený typ, leda za sponzorský příspěvek na závody). Ideální je vlastnoručně vyrobený vlažný čaj.
I když to všechno vím, stejně si ho nikdy nestihnu uvařit.
Z vlastního poznání příliš nedoporučuji polévání přehřáté hlavy vodou a už vůbec ne studenou. Ono pak nějak dochází k vnitřnímu pnutí hlavy. Sice nepraskne, ale bolí. A to ne hned.
Úplně nejlepší však je, když je opravdu horko a nejde o život, létání odložit. Letět ráno, přes poledne zalézt k vodě a ochlazení a znudění ležením u vody večer zase polétat. Nebo se držet vysoko pod základnami kumulů, kde bývá stín a chladno.
Když jsme u té vody.
Plachtaře u rybníka poznáte snadno podle toho, že mají zcela bílé tělo, opálený výstřih trička (to musí mít kvůli propocení padáku), soví bílé oči od brýlí, na ruce propiskou načmárané frekvence a bílý flek po ciferníku hodinek.
Nohy, ty se dokonce liší podle používaných typů. Blaníkáři mají vždy ponožky, protože mají nohy skryté pod palubkou a slunce na ně nedopadne. Vosisti a někteří brusisti mají spálené nárty od sandálů a trochu jako kulhají, protože to při chůzi bolí. Od ponožek po kraťasy, od nehtů po ramena jsou však bronzově zbarveni. To jak ten plexik propouští ty ultra i infra paprsky.
Když je náhodou potkáte, nesmějte se jim. To, že jsou u vody a neskáčou na letišti naviják znamená, že už mají rozum. Vědí, že se hlava snadno přehřeje a následky ? Ty si musí každý přičíst sám. Tedy pokud dodržel pitný režim a má k tomu ještě příležitost.
