| Domníváme se, že blížící se 50. výročí letu prvního člověka do vesmíru je dosti „kulaté“ na to, abychom se na Aerowebu vydali v krátkém seriálu po stopách této události. A možná těm, kteří už zapomněli, nebo to nezažili, těm, kteří ani možná nevědí, kdo byl Jurij Gagarin, poodhrnuli oponu událostí, které 12. dubnu 1961 předcházely, či po něm následovaly. A možná nakoukneme i do dosud tmavých koutů historie kosmonautiky. Díly seriálu První byl Gagarin: 1. Prolog 2. Cesta ke Sputniku 3. Závody ve vesmíru 4. Odpočet pro člověka 5. 108 minut, co rozdělilo věky |
Dozněly fanfáry, dělové salvy a oslavné projevy na počest 50. výročí letu prvního člověka do kosmického prostoru. Slavilo se v Moskvě, Paříži, vzpomínalo se v USA, v Londýně postavili Juriji Gagarinovi sochu. V centru, ne někde na zastrčeném letišti, jako to umíme my s tradicí bourání památníků.
Nikdo, ani ruský prezident Medveděv, však nenabídnul lidstvu novou kosmickou metu, jakou je například kolonizace Měsíce či let na Mars. Nicméně se můžeme ptát – jaký odkaz nám mladý sovětský pilot, později velitel oddílu kosmonautů Sovětského svazu, zanechal? Co jeho stoosmiminutový let kolem Země pro nás, pro lidstvo, znamenal?
Gagarinův let bezesporu odstartoval dosud nejúžasnější etapu průzkumu kosmického prostoru v dějinách lidstva. Nejen snílci typu Koroljova či von Brauna mířili na Měsíc, ale rovnou i na Mars, k planetám. Že technika tak velkým cílům, jako byly meziplanetární lety, ještě nedozrála? Všeobecná vlna nadšení, kterou první kosmické lety vyvolaly, vytvářela podmínky pro realizaci takových cílů. Vše se zdálo možné, vše bylo na dosah ruky. Nejdříve Měsíc, a pak, pak Mars! Ta záhadná Rudá planeta se sítěmi „kanálů“ a družicemi Phobos a Deimos (které jsou možná duté a umělé a tudíž dílem jiné civilizace…).
Sovětský Hlavní konstruktér s tím tak trochu počítal už při výběru mladíků kolem pětadvaceti let – po obkroužení matičky Země měli zamířit v kosmických lodích typu Sojuz s přistávacím modulem pro jednoho muže na Měsíc a zcela vážně se už tehdy, na počátku šedesátých let, uvažovalo v SSSR o letu k Marsu. Superraketa N1, jejíž počátky leží už v letech 1961-62, byla podle představ Sergeje Koroljova primárně určena k expedici na Mars. Že pak měla nejprve dopravit člověka na Měsíc, bylo rozhodnuto, až když se zjistilo, že s přistáním na Luně to Američani myslí vážně.
Sny Sergeje Koroljova
Ještě v červenci roku 1960, před vynikajícími úspěchy kosmických letů série Vostok, narýsoval Sergej Koroljov grandiózní plán rozvoje kosmického výzkumu, který pod dlouhým názvem „O konstrukci mohutných raket, družic a kosmických lodí pro ovládnutí kosmického prostoru v letech 1960-67“ předložil tehdejšímu sovětskému vedení.
V tomto materiálu se hovoří o potřebě konstrukce mohutných raket, které budou vynášet na oběžné dráhy těžké automatické družice pro průzkum Země, např. přírodních zdrojů (dnes družice tzv. dálkového průzkumu Země), kosmického prostoru – např. kosmického záření, geofyzikálních vlastností kosmu či slunečního záření. Koroljov nezapomínal ani na družice spojové, tedy „televizní“, či meteorologické a další. Dále jsou zde nastíněny plány výzkumu blízkých planet, zejména Marsu a Venuše (kam pak mířily první sovětské meziplanetární sondy), a hledání organického života v podmínkách odlišných od pozemských.
Pokud jde o Měsíc, který alespoň z počátku nebyl Koroljovovou prioritou, počítal Hlavní konstruktér nejprve s jeho obletem, pak navedením kosmické lodi s dvou až tříčlennou posádkou na oběžnou dráhu a jejich návratem na Zemi. Pak mělo přijít přistání na povrchu Luny (nejinak probíhaly lety Apollo) a její postupná kolonizace. Po nezbytném průzkumu měsíčního povrchu, jeho složení a výběru místa pro stálou lunární stanici měla být postavena základna, a tudíž i zavedena pravidelná kyvadlová doprava Země–Měsíc–Země.
Sovětský lunární „korábl"
V další etapě měly následovat lety k Marsu a Venuši, nejprve jen oblet těchto planet s posádkou tří lidí, která měla vybrat místa k přistání a vybudování vědeckých základen. Podobně jako v případě Měsíce se uvažovalo o permanentní laboratoři, později městečku na Marsu – s Venuší se pro její atmosférické podmínky, kde mj. prší kyselina sírová, přestalo počítat. Nicméně po zabydlení na Marsu měla následovat pravidelná meziplanetární doprava Země–Mars–Země.Bohužel ještě dnes, po více jak padesáti letech, patří tyto aktivity jen do oblasti sci-fi…
Meziplanetární sondy se pak měly vydat k velkým planetám, jako jsou Jupiter, Saturn či Neptun a k jejich měsícům (tyto lety pak realizovaly technologicky vyspělejší americké sond Pioneer, Voyager či Galileo).
Samozřejmě, Koroljov nezapomínal ani na „obranné“ zájmy SSSR. Vždyť armáda ho doposud živila. Uvažoval o těžkých automatických manévrujících družicích sledujících dění na zemském povrchu, či řídicích současné vypuštění množství vojenských satelitů (s A-bombami?) apod.
Ostatně, souhlas ke konstrukci už zmiňované superrakety N1, nejprve s uvažovanou nosností cca 40-50 tun na oběžnou dráhu kolem Země dostal od vojenských činitelů s tím, že bude vynášet velké pilotované stanice vojenského zaměření! Teprve rozhodnutí Nikity Chruščova o potřebě sovětského prvenství i na Měsíci z ní mělo udělat nosič téměř se rovnající Saturnu 5.
Von Braun a prezident Kennedy: směr Měsíc…
Také Wernher von Braun měl touhy letět po Měsíci na Mars, ale po útlumu amerického Man on the Moon – programu Apollo, u jehož zrodu stál, zklamán odstupuje z místa šéfa NASA a odchází do soukromé společnosti. Ne, na Mars Američané nepoletí, už je to přestalo zajímat. Na Měsíci Rusy trumfli – a nějaký Mars? Program Apollo Aplication byl uložen k ledu…Ostatně jako později jiné odvážné plány.
Byl tedy Koroljov jen „bláznivým“ snílkem, který dosáhl svého vypuštění člověka do vesmíru jen souhrou náhod? Kdo ví, jak by vše dopadlo, kdyby tento raketový – a proč to neříci – manažérský genius přežil onu lednovou operaci z roku 1966 a nadále si udržel politickou podporu… Jeho dcera Nataša i dnes věří tomu, že by její otec dokázal sovětského kosmonauta na Měsíc dopravit dříve než USA.
Dcera S. P. Koroljova Nataša
Zřejmě ale i on, na vrcholu svých tvůrčích sil, si musel uvědomovat, že to, co plánoval v roce 1960, do roku 1967 realizovat nezvládne… Nicméně už za jeho života se zcela vážně uvažovalo o pilotovaných letech k planetám a na tzv. planetoletech pracovaly celé týmy vědců a konstruktérů. Simulátor, na kterém dnes probíhá v Moskvě pod hlavičkou Ruska a ESA experiment MARS 500, se začal stavět už na popud Koroljova.
Znovu na Měsíci. Ale kdy?
Plány a realita
Přešla desetiletí, ale měnit něco zásadního na této koncepci není třeba. „Plán na léta 1960-67“, který samozřejmě časově tento limit přesahoval, zcela jistě předběhl dobu, ale ve spoustě bodů se postupně naplňuje. Byť za zcela jiných podmínek a nejen z ruských kosmodromů.
Pouze se ukázalo, že program, který krystalizoval v hlavách, jako byla Koroljovova či von Braunova, byl nad síly nejen tehdejšího Sovětského svazu či Spojených států, ale i dnešních kosmických mocností. Realizovaly se jen fragmenty – kolem Země krouží velká družicová stanice (ISS), člověk, byť ne pod sovětskou vlajkou, stanul na Měsíci a poslal sondy k velkým planetám. Váhavě pošilhává po návratu na Měsíc a přistání na Marsu. Jenomže termíny se stále odsouvají. Rok 2020? 2030? Odborníci krčí rameny. Techniku už máme dávno…
Ještě počátkem sedmdesátých let byl v SSSR vyčleněn oddíl lunárních kosmonautů, kterému velel Alexej Leonov. Už nešlo o prvenství v přistání na Měsíci, ale část sovětské kosmické elity stále doufala, že když USA usekly program Apollo letem Apolla 17, mohou oni být těmi, kdo vybuduje na Měsíci první stálou základnu.
Alexej Leonov ve skafandru
Alexej Leonov mi potvrdil, že se na budování takovéto základny ještě tehdy připravovali. Oddíl však byl po roce 1972 rozpuštěn a Leonov dodnes lituje toho, že alespoň o oblet Měsíce se Rusové nepokusili jako první, před Apollem 8. Už tehdy, v roce 1968, ale navrhuje prezident AV SSSR Mstislav Keldyš zastavit lunární program a vrátit se opět k původnímu záměru, pro který byla určena superraketa N1 – letu na Mars. „Z vědeckého hlediska je Mars daleko zajímavější, než Měsíc,“ tvrdil Keldyš. Ale nevyslyšeli ho.
Superraketa N1, přezdívaná Bílá labuť…
Vývoj superrakety N1 jel pod vedením Vladimíra Mišina, Koroljovova někdejšího zástupce, setrvačností dál i po třech neúspěšných startech. Čtvrtý, poslední start N1, se uskutečnil 23. listopadu 1972. Mišin se ale „hodil“ marod a startu velel Boris Čertok. Zdálo se, že konečně půjde o let úspěšný. Všechny motory pracovaly správně až do 104. sekundy. Ve 106. sekundě došlo k explozi, která zničila pohonný systém prvního stupně. Druhý výbuch rozmetal celou raketu ve výšce 40 km…
V květnu 1974 se stal Hlavním konstruktérem Koroljovův sok, Valentin Gluško, který smetl už téměř vyzrálý projekt ze stolu. Všechny práce na systému N1 byly zastaveny, rozestavěné rakety byly rozebrány a sešrotovány. Oficiálním důvodem byl „nedostatek těžkých užitečných zatížení, která by odpovídala kapacitě této nosné rakety“.
Valentin Gluško – Koroljovův soupeř
Sny o Marsu
Jenže! Z Gluškovy iniciativy byl vzápětí zahájen vývoj nového raketového kosmického systému s nosností více než 100 tun. Gluško jakoby náhle převzal Koroljovovy ideje a (už!) v září 1974 předkládá ke schválení nejvyšším stranickým a státním orgánům nový plán na kolonizaci Měsíce.
Počítalo se s nosičem zvaným Vulkán (na kterém začal V. P. Gluško pracovat už dříve s konstruktérem Čelomejem) s kyslíkovodíkovým pohonem ve třetím stupni. Vlastní měsíční loď se skládala ze tří částí – přistávacího, startovacího a orbitálního modulu.
Celkovou konfigurací připomínala americký projekt Apollo. Návrh neprošel. Na sovětské poměry obrovské náklady na projekt N1 (přišel na cca čtyři miliardy rublů – tj. zlomek programu Apollo) odradily sovětské vedení a projekt nebyl schválen k realizaci.
Vladimír Čelomej s Nikitou Chruščovem
Přesto práce na lunární základně alespoň v teoretické rovině pokračovaly téměř 15 let. Ještě v polovině sedmdesátých let někteří sovětští odborníci tvrdili, že po roce 2000 vybudují na Měsíci stálou základnu.
Gluško i jeho následovníci si ovšem vytyčili staronový cíl – Mars. Vulkán se změnil v raketu Eněrgia, která pak v rámci „hvězdných válek“ měla vynášet bitevní stanice a raketoplán Buran. Ale měla – a mohla – posloužit i k vytoužené expedici na Mars.
Nicméně prvním a jediným schváleným projektem pilotovaného letu k Marsu byl MPK (Marsjanskyj pilotirujemyj Korabl), který vznikl v koroljovském OKB-1. Tam na studiích takového letu pracovaly od roku 1959 pod vedením Michaila Tichonravova skupiny Gleba Maximova a Konstantina Feoktistova. Projekt pilotovaného komplexu pro let na Mars byl schválen společně s projektem rakety N1.
Ukázal se později jako nereálný – meziplanetární loď o hmotnosti 1 360 t, sestavovaná na nízké oběžné dráze, vyžadovala 25 startů raket N1. Nesla modul k přistání a ročnímu pobytu tří kosmonautů na Marsu. Ti měli ve vesmíru včetně pobytu na Rudé planetě strávit 900 dnů (270 dnů cesta k Marsu, 360 dnů pobyt na Marsu, 270 dnů zpáteční let v modulu o hmotnosti pouhých 15 tun… Předpokládaný termín startu: rok 1975!
Na bázi N1 vznikly i další odvážné projekty, ovšem technikou šedesátých let těžko realizovatelné bez obrovského rizika.
Konstruktér Vladimír Bugrov, který pod Koroljovem a Tichonravovem na projektu MPK pracoval, si schoval svůj poznámkový sešit, kde je popsán postup prací včetně schémat. A je přesvědčen, že by se za života Sergeje Koroljova na Mars letělo: „Veškerá dokumentace byla po roce 1974 zlikvidována (tj. po nástupu Glujška), ale já jsem si své poznámky schoval. Tichonravov a Koroljev byli sice fantastové, ale fantastové realističtí. Vše, co oni dva rozpracovali, bylo v zásadě realizováno.“
„Koroljev plánoval let na Mars v r. 1974,“ konstatuje dále Bugrov. „Domnívám se, že tento projekt byl naprosto reálný, a i kdybychom na Mars neletěli v roce 1974, tak v druhé polovině sedmdesátých let či počátkem let osmdesátých jsme na Marsu mohli být.“
Vladimír Bugrov: Mohli jsme už být na Marsu
Také Valerij Menšikov, někdejší zástupce náčelníka Bajkonuru, se domnívá, že pokud by se v projektu N1 pokračovalo i po roce 1974, šlo by už o úspěšné starty superrakety, která mohla posloužit nejen k budování měsíční základny, ale i k dalším účelům, včetně projektu Mars.
Dalším, poměrně známým ruským marsovským projektem, se stal projekt Aelita z roku 1969. Meziplanetární loď MK-700 o hmotnosti 1 400 t, v jiné variantě 780 až 800 t, měla být sestavena při dvou startech rakety UR-700M Vladimíra Čelomeje. V červnu 1969 ministerstvo všeobecného strojírenství schválilo práce na předběžném projektu. Expertní skupina ale v lednu 1972 realizaci nedoporučila a pro nákladnost (tehdejší odhad 10 miliard rublů) a časovou náročnost byla realizace odložena na neurčito.
Uvažovalo se o jaderném pohonu (motor o tahu 40 a 3,6 t) nebo kyslíkovodíkových motorech. Celková doba letu včetně třicetidenního pobytu na Marsu byla rozpočítána na 730 dnů, dvoučlenná (!) posádka měla startovat v roce 1980.
Jedna z představ marťanské lodi s elektrickým pohonem
Ještě v roce 1999 uvažují ve sdružení Eněrgia o projektu montáže lodi s hmotností 355 t na oběžné dráze Země, což by si vyžádalo cca 5 startů rakety Eněrgia. Čtyřčlenná posádka by strávila na cestě 716 dnů, z toho dva členové by se usadili na pouhých 7 dní na Marsu. Elektrické (iontové) raketové motory měly být napájeny výhradně z panelů slunečních baterií.
A v USA? Američané počítali s letem na Mars kolem roku 1984, ale pak dal ještě prezident Richard Nixon, který nejprve projekt Mars podporoval, přednost vývoji raketoplánu.
V různých podobách včetně výzev politických špiček, ale hlavně z vědeckých kruhů, se vynořují nové a nové návrhy na odvážné projekty, jako je návrat na Měsíc a let na Mars.
Americký prezident G. Bush sice počátkem roku 2004 označil přistání astronautů na Měsíci a na Marsu za dlouhodobé cíle americké kosmonautiky, ale to jen vyprovokovalo tehdejší představitele Roskosmosu k obdobným prohlášením. V této souvislosti představila Makejevova konstrukční kancelář i projekt těžké nosné rakety Viktoria-K o vzletové hmotnosti 3 100 t a nosnosti 100 t na nízkou oběžnou dráhu kolem Země.
Základna na Marsu v představách NASA
Nejpropracovanější ruský plán pochází také z roku 2004 a konstrukční kanceláře sdružení Eněrgija. Expediční komplex o hmotnosti 480 t měl být složen z orbitální lodě MOK, přistávacího a návratového modulu o hmotnosti 35 t, meziplanetárního tahače a záchranné lodě se čtyřčlennou posádkou. Start se předpokládal v roce 2025. Celková doba letu 2,5 roku. Pohon – elektrické raketové motory napájené energií ze slunečních článků…
Smutná realita
Na loňském Mezinárodním astronautickém kongresu v Praze se hovořilo opět o letu na Měsíc či Mars. Američané se k tomu nijak nevyjadřovali, byť tu byl šéf NASA Bolden, a šéf Roskosmosu Perminov konstatoval, že Mars bude cílem v době, kdy budou k dispozici atomové motory pro meziplanetární loď. A že na takovém motoru se v Rusku (i USA) pracuje.
Letos u příležitosti 50. výročí startu Jurije Gagarina byl Perminov opět „velmi optimistický“ – let na Mars za současné úrovně techniky by byl podle něj obrovsky riskantní… Co by tomu asi řekl Sergej Koroljov?
Jedinou reálnou známkou toho, že se „něco“ připravuje, je současná akce Mars 500 – simulovaný let šesti kosmonautů na Mars, který se odehrává od loňského roku v Moskvě, se blíží svému vyvrcholení. Po více než 230 dnech, strávených v izolaci od okolního světa v uzavřeném modulu, vystoupili tři muži v únoru na tři dny na „povrch Marsu.“ Tým tvoří šestice mužů. Tři Rusové, Francouz, Ital a Číňan. Nyní se jejich „kosmická loď vrací zpět“, prostory trenažéru by měli opustit v listopadu. Všichni jsou prý zatím v pořádku…
S hořkým úsměvem dnes Boris Čertok vzpomíná na šedesátá léta
Jak celou situaci vidí jeden z průkopníků raketové techniky a kosmonautiky, téměř stoletý Boris Jevsejevič Čertok, který stál po boku Koroljova, Mišina i Gluška? „Letět na Mars? Tam nemáme co dělat,“ říká překvapivě starý harcovník. „Ten nechme automatům. Výprava na Mars by se stala pro posádku sebevražednou cestou. Kolonizace Měsíce je ovšem daleko schůdnější a zdá se, že je nevyhnutelná. Kdysi jeden americký generál prohlásil, že kdo je pánem Měsíce, je i pánem Země. Není tak daleko od pravdy… Základny na Měsíci budou mít trojí význam – vědecký, průmyslový a vojensko-strategický.“
„Na odvrácené straně Luny můžeme vybudovat observatoře, odcloněné od „zemského šumu“ a studovat vzdálený vesmír. A z přivrácené lze kontrolovat vše, co se děje na Zemi, a v případě konfliktu udeřit paprskovými či čističovými zbraněmi… Ale upřímně – dnes jen těžko říci, jaké perspektivy se nám odkryjí. O jednom jsem ale přesvědčen – jestli neovládneme Měsíc my, udělají to v blízké budoucnosti Číňané. Za takových 15-20 let tam budou …“
Pravda, zlomek financí, kterými americký prezident Obama nedávno dotoval záchranu amerického automobilového průmyslu, by stačil nejen na vybudování základny na Měsíci, ale i k expedici na Mars. Přitom NASA, která posílá své raketoplány do muzea, dostala do roku 2013 jen 8 miliard dolarů… Astronauti nemají čím létat, a tak budou používat přes padesát let staré ruské lodě Sojuz. Pravda, poněkolikáté modernizované…
Chybí nám nikoliv zdroje, ale motivace. Motivace podobná té z šedesátých let minulého století, která dopravila do vesmíru Gagarina a Armstronga s Aldrinem na Měsíc.
Stejně si ale spolu s dalšími myslím, že dnes otázka nezní „zda“, ale „kdy“ se na Měsíc vrátíme. Čínské ambice skutečně mohou vyprovokovat nové závody ve vesmíru. Problémem však bude, zda jak Rusko, tak USA tu startovní dráhu neprošvihnou a nenaplní se Čertokova slova.
Přejme si, aby měl pravdu velitel poslední lunární expedice Apolla 17 (prosinec 1972) Eugen Cernan, muž, který měl na Měsíci i československou vlajku, když prohlásil: „Když nyní činím poslední kroky na Měsíci, doufám, že nebudou poslední na dlouho a že budoucnost ukáže, že dnešní výboj ukul další osud lidstva. My opouštíme kráter Taurus-Littrow v míru, tak, jak jsme sem přišli. Nechť ti, co se sem navrátí, přijdou v míru a v pokoji pro celé lidstvo.“
Jurij Gagarin by mu to jistě schválil…
