Na začátku byl Sopwith Camel
Pro všechny, kdo se zajímají o leteckou historii, je Hawker Hurricane jedním z nejvýznamnějších stíhacích strojů v historii britské RAF a druhé světové války vůbec. Byl to první jednoplošný stíhací letoun ve službách RAF, její první vojenský letoun, který ve vodorovném letu běžně překonával rychlost 300 mil za hodinu, tj. 480 km/h, a první stíhačka vyzbrojená osmi kulomety. A hlavně – byl v rozhodující Bitvě o Británii ve správný čas na správném místě.
V osudovém létě a podzimu roku 1940 byly kvality hurricanů zásadním způsobem prověřeny. V jejich kabinách tehdy urputně bojovali stateční piloti Fighter Command RAF s přesilou Luftwaffe, mezi nimi i mnozí Čechoslováci. A historie ví, že uspěli. Dnes hodnotíme bitvu o Británii v roce 1940 jako nejvýznamnější leteckou bitvu druhé světové války a pro mnohé je příslovečným nošením dříví do lesa znovu připomínat, že rozhodující podíl na tomto prvém vítězství RAF mělo právě stíhací letouny Hawker Hurricane. A tak si pojďme historii tohoto letounu ve zkratce připomenout.
Rodokmen letounu hurricane spojují anglické prameny s patřičnou hrdostí dokonce až se stíhačkou první světové války Sopwith Camel, protože společnost Hawker Engineering vznikla právě ze společnosti Sopwith. Po skončení první světové války se poptávka po nových vojenských letadlech pochopitelně rázně snížila. V Británii radikální snížení armádního rozpočtu zredukovalo RAF, jak se říká, až na dřeň, prosazovalo se především v různých koloniálních „policejních“ akcích. Ale civilní letectví se prudce rozvíjelo a dosáhlo díky pokroku v aerodynamice ve dvacátých letech skvělých výkonů a rekordů.
Nové moderní jednoplošné dopravní letouny na přelomu 20. a 30. let minulého století se ukázaly být výkonnější, než stíhací dvouplošníky vybavené stejnými motory v řadě letectev světa. Plánovači evropských armád počátkem 30. let minulého století pak konečně pochopili, že podobně koncipované jednoplošné bombardéry mohou za tehdejšího stavu věcí snadno překonávat stíhací obranu a účinně napadat protivníka i jeho zázemí. Diskuse v odborných kruzích pak vyústila ve známou Douhetovu doktrínu, která mimo jiné tvrdila, že proti hromadným náletům moderních bombardérů neexistuje účinná obrana a že jediným řešením je mít stejně bombardérů, jako nepřítel.
Britské Ministerstvo letectví ve světle těchto teorií přidělovalo proto ze svého hubeného rozpočtu peníze hlavně na vývoj nových bombardérů, na vývoj stíhaček moc nezbývalo. RAF muselo vydržet hluboko do 30. let s dvouplošnými stíhacími letouny, principiálně připomínajícími letadla první světové války.
V továrně Hawker stejně jako u ostatních výrobců letadel stále vyráběly v meziválečném období pro armádu téměř výhradně dvojplošníky. V roce 1924 firma přijala na místo hlavního konstruktéra Sydneyho Camma. Jedním z jeho známých projektů byl Hawker Hart z roku 1928, lehký dvouplošný bombardér s maximální rychlostí 295 km za hodinu. Výkon to byl na svou dobu pozoruhodný, neboť Hart byl rychlejší než soudobé stíhačky RAF Bristol Bulldog.
Šéfkonstruktér Camm z Hartu pak vycházel i při konstrukci svého prvního čistokrevného jednomístného stíhacího letounu Hawker Fury. Tento typ překonal poprvé v Británii hranici 200 mil za hodinu, tj. 322 km a představoval vrchol konstrukce stíhacích dvojplošníků firmy Hawker. Přestože překonával v roce 1931 vše, co mělo tehdy RAF ve výzbroji, byl objednán jen v menších sériích a díky překotnému pokroku v letectví té doby morálně velice rychle zastarával.
V Německu nacisté zatím připravovali válku. Díky značným financím vloženým do vývoje brzy zkonstruovali Hilterovi konstruktéři moderní jednoplošné bombardéry s vysokou rychlostí. Pro RAF bylo naráz životně důležté, aby mělo stíhačky, které budou rychlejší.
Prakticky v téže době, kdy byl Fury přijat do výzbroje, firma Hawker začala pracovat na konstrukci potenciálního nástupce, který měl splňovat požadavky tehdy vydaných specifikací F.7/30 ministerstva letectví. Vývoj nového typu se však protahoval. V Hawkerově konstrukční kanceláři v Canbury Park Road v Kingstonu nad Temží nedaleko Londýna jej Camm a jeho konstruktéři kreslili a počítali ve finální podobě od konce léta 1933.
Camm si trochu ulehčoval práci a od počátku vycházel z konstrukce stíhacího letounu Hawker Fury s cílem co nejjednodušeji jej přeměnit na jednoplošník. Měl v úmyslu co nejvíce využít konstrukční celky převzaté z Fury, především trup. Proto se původně o novém typu mluvilo jako o Fury Monoplane, později Hawker Monoplane. Měl být poháněn motorem Rolls-Royce Goshawk a vybavený pevným kapotovaným podvozkem, výzbroj tvořily čtyři kulomety. Firma Rolls-Royce však v průběhu roku 1934 přišla s novým motorem PV 12 (známý Merlin). Projekt byl proto přizpůsoben novému motoru a v červnu 1934 byl dokončen jeho model v měřítku 1:10, určený ke zkouškám v aerodynamickém tunelu v Teddingtonu.
Mezitím vydalo ministerstvo letectví specifikace F.5/34, kde bylo požadováno překonání rychlosti nejméně 300 mil za hodinu (480 km/h) a výzbroj složená z osmi kulometů. Takovým specifikacím nový Hawkerův typ v principu vyhovoval, v té době již počítal se zatahovacím podvozkem a do „tlustého“ křídla se osm kulometů také vešlo. Ministerstvo letectví po seznámení se s Hawkerovým projektem proto objednalo v únoru 1935 výrobu jednoho prototypu novou specifikací F.36/64.
Stavba prototypu šla rychle, relativně jednoduchá konstrukce trupu se vyráběla dokonce ve starých výrobních přípravcích pro Hawker Fury. Zbrusu nový Hawker F.36/34, jak byl nový typ prozatím označován, prototyp K5083, poprvé vzlétl 6. listopadu 1935 z letiště v Brooklands. S motorem Rolls-Royce Merlin C o výkonu 1 030 koňských sil dosáhl maximální rychlosti 315 mil (504 km) za hodinu ve výšce 6 100 m. Proti svému budoucímu konkurentu Bf-109 to byl poměrně velký letoun s výhodnějším širokým zatahovacím podvozkem, dvoulistou pevnou vrtulí, zakrytou kabinou pilota a kovovým křídlem o velké tloušťce, potaženým však ještě zčásti plátnem.
Trup příhradové konstrukce byl svařen a snýtován z ocelových a duralových trubek, vnější tvar modelovala na něm připevněná lehká dřevěná konstrukce potažená plátnem. Pod demontovatelnými plechovými kryty přídě se objevilo postupně několik verzí motoru Merlin. Vojskové zkoušky byly zahájeny v Martlesham Heath v únoru 1936 a už v červenci téhož roku byla objednána výroba první série šesti set letounů, které od června 1936 obdržely oficiální bojové jméno Hurricane. První sériový Hurricane Mk.l se vznesl 12. října 1937 s motorem Merlin II o výkonu 757 kW (1 030 k).
Huricane na scénu!
První sériové letadlo spolu s dalšími dvěma exempláři na vánoce 1937 převzala „do stavu“ jako první 111. peruť RAF. Nový Hurricane měl osm kulometů Browning z USA. Po čtyřech v každém křídle střílely mimo okruh vrtule, což umožnilo mohutnou soustředěnou palbu, původně seřízenou do jednoho ohniska ve vzdálenosti cca 650 stop (cca 200 m) před přídí letounu. Každý kulomet měl v zásobě 334 nábojů, které mohl vystřílet za 14 vteřin.
Během roku 1938 dostalo velitelství Fighter Command asi 200 strojů, ve druhém pololetí roku 1938 vycházelo z linek už osm strojů týdně, v říjnu 1939 dodala první hurricany také firma Gloster Aircratt Ltd. V té době již mělo ve výzbroji Hurricany Mk.l celkem 18 perutí. Hurricany byly v průběhu sériové výroby pochopitelně stále vylepšovány, od dubna devětatřicátého roku začaly mít například celokovový potah křídla, přičemž plátěný potah kormidel a křidélek byl zatím zachován. Zhruba v téže době již byl pilotní prostor všech nových hurricanů chráněn dvěma pancéřovými deskami a neprůstřelným čelním sklem kabiny.
1. září 1939 vpadly nacistické ozbrojené síly do Polska. Dva dny poté vyhlásily Velká Británie a Francie válku Německu. Podle smluv mezi Francií a Anglií byl do Francie vyslán britský expediční sbor a s ním i čtyři perutě hurricanů. V květnu 1940 napadlo Německo Holandsko, Belgii a Francii a Britové s Francouzi se pouze bránili a ustupovali.
Francie po svém spojenci požadovala stále více letadel, a tak do Francie přiletěly další čtyři perutě hurricanů. Ale v Británii proti tomu velitel Fighter Command Sir Hugh Dowding silně protestoval. Chtěl ušetřit síly svých stíhačů pro obranu vlastní Británie. Churchill dal na jeho radu a do Francie pak další britské stíhačky již neodletěly. Toto rozhodnutí se v následujících měsících ukázalo být zásadní.
Několik měsíců předtím hurricane poprvé okusil, jak chutná vítězství, letadlo z 1. perutě RAF sestřelilo 13. října 1939 letoun Dornier 17. Ukázalo se, že hurricane je velmi úspěšný v boji proti bombardérům a sestřely mu utěšeně narůstaly. Ale již první střetnutí hurricanu s německými stíhačkami Bf-109E prokázalo, že na ně do značné míry nestačí…
22. prosince 1939 napadly německé stíhací letouny tři hurricany střemhlavým letem shora ze zadní polosféry a sestřelily je. Útočící Messerschmitt Bf-109E se v té chvíli ukázal být nadřazeným hurricanu. Bf-109E mohl svými kanóny a kulomety zahajovat střelbu z větší dálky a granáty dokázaly probít pancéřování i samosvorné obaly nádrží. Měl silnější motor, se kterým dosahoval vyšší maximální rychlost a vyšší stoupavost. Nejmarkantnějším rozdílem ve prospěch Bf-109E však byla rychlost přechodu do střemhlavého letu, která stála mnoho pilotů pomalejšího hurricanu život. Jediné, v čem hurricany překonávaly Messerschmitt Bf-109E kromě chování při pojíždění na zemi, byl delší dolet a výdrž ve vzduchu.
Mezi 28. květnem a 4. červnem bylo z pláží v Dunquerke evakuováno více než 330 000 britských, francouzských a belgických vojáků. Expediční perutě hurricanů byly též odvolány do Británie. Zanechaly však ve Francii téměř veškeré své pozemní zabezpečení. Než však Hitler obrátil své válečné úsilí přímo proti Británii, během napjatého čekání na jeho útok bylo vše postupně nahrazeno.
Ztráty britských vojsk ve Francii byly značné, RAF přišlo o 261 hurricanů. Ale díky těmto počátečním leteckým bojům se Fighter Command dostatečně poučilo a mohlo se lépe připravit na další boje. V srpnu 1940 již bylo možno u bojových perutí nalézt jen hrstku z původních Hurricanů Mk.l s plátěným křídlem, neboť mnoho z nich zůstalo na francouzské půdě mezi stovkami spojeneckých letadel, ztracených v květnových a červnových bojích.
Od začátku roku 1940 ale dodávaly britské továrny už okolo 240 strojů měsíčně, RAF získalo celkem 3 774 Hurricanů Mk.l. Na počátku září 1940 začala montážní linka firmy Hawker v Langley produkovat novou verzi hurricanu s osmi kulomety, třílistou vrtulí Rotol a s vylepšeným motorem Merlin XX s dvoustupňovým kompresorem. Letoun s maximální rychlostí okolo 530 km/h byl označován jako Hurricane Mk.IIA Series 1.
Na základě zkušeností z bojů ve Francii byly kulomety hurricanů seřízeny nově tak, aby střílely do jednoho bodu na vzdálenost 250 yardů, nikoli 650 jako předtím, což umožnilo přesnější a účinnější palbu. I takový zdánlivý detail jako nový mrazuvzdorný olej kulometů významným způsobem zvýšil akceschopnost hurricanů, neboť zamezil zamrzání a selhání kulometů ve větších výškách. Zaslepování výstřelného otvoru kulometů v náběžné hraně křídla před startem plátnem a pancéřová deska za pilotem se staly samozřejmostí.
Přestože situace vypadala velmi vážně a dosud stále jen vítězící německá armáda i Luftwaffe se soustřeďovaly přímo na druhé straně Kanálu, postavení Británie zlepšovaly dvě zásadní výhody. Jakožto ostrovní stát dělila Británii od invazních sil na kontinentální Evropě přirozená bariéra v podobě kanálu La Manche. Druhou velkou výhodu měla ve skvěle zorganizované protiletecké hlásné službě, která organicky a efektivně využívala radar, technickou novinku, jejíž význam na rozdíl například od Německa v té době britští vědci a hlavně vojáci včas a plně docenili.
Obrazovky pásu radarů na východním a jižním pobřeží britských ostrovů byly sledovány 24 hodin denně, a když se na nich objevila nepřátelská letadla, občas už v době, kdy se teprve soustřeďovala po startu nad Francií, radarový operátor dokázal změřit jejich vzdálenost, výšku, polohu a počet. Zjištěné údaje předala služba z radarové stanice telefonicky Fighter Command a nebo do operačních sálů řídícím letového provozu, kteří pak mohli nasměrovat vlastní stíhačky přesně a včas proti přilétajícímu nepříteli.
Tento systém umožňoval RAF efektivně využívat své kapacity a udržovat je v pohotovosti bez toho, že by musela vysílat stíhací perutě na nekonečné preventivní hlídkové lety nad jižní Anglií a plýtvat benzínem a silami pilotů. Kontrolu oblohy mnohem lépe zvládaly právě radary.
Významným partnerem v protivzdušné obraně Británie byl hurricanům celokovový letoun spitfire. Oba měly stejný motor a výzbroj, ale letové vlastnosti spitfiru byly podstatně odlišnější. Spit měl lepší aerodynamiku, byl rychlejší a lépe ovladatelný, takže byl vhodnější k soubojům s doprovodnými německými stíhačkami, zatímco při střelbě mnohem stabilnějším a odolným hurricanům připadl úkol hlavně zastavovat bombardéry.
Od poloviny července 1940 začala Luftwaffe útočit na konvoje v kanálu, 20. července také zaútočila na přístav v Doveru.
Proti ní byly poprvé stíhací letouny RAF vyslány do boje ve větším množství, a tak nad kanálem proběhl první velký letecký souboj počínající bitvy. Maršál Dowding musel pečlivě vážit každý krok – musel zachovat sílu svých stíhaček, protože věděl, že ten hlavní úder teprve přijde, ale také musel za každou cenu ochránit své loďstvo.
V té době mělo Fighter Command k dispozici pouze 57 perutí stíhacích letounů, 29 z nich mělo ve výzbroji hurricany. 17 perutí z těchto 29 patřilo k 11. skupině, která nesla hlavní tíhu bojů nad jihovýchodní Anglií. Urputnost bojů ilustruje i následující vzpomínání pilota stíhacího hurricanu, Wg Cdr Kena MacKenzieho, DFC.
„Jednou, když mi téměř došla munice, poté co jsem sestřelil jednoho Bf-109 do moře, jsem zbytkem zasáhl ještě druhého. Byl sice poškozený, ale ve vzduchu se udržel a nízko nad mořem zamířil domů. A já jsem nebyl schopen ho dorazit, neměl jsem už čím. Tak jsem za ním sletěl dolů, bylo to někde u přístavu Folkestone, a rozhodl jsem se to s ním skoncovat jinak. Protože letěl rychlostí asi 320 kilometrů za hodinu, přidal jsem plný plyn a prostě jsem do něj vrazil. Urazil jsem mu část asi 3 stopy dlouhou z jeho levé výškovky koncem mého křídla a pravděpodobně jsem mu silně poškodil řízení, protože se převrátil a neřízeně padal. Šel jsem za ním až do výšky asi 200 stop a viděl i jeho pád do moře. Můj hurricane to přežil bez větších problémů a mechanici ani moc nebrblali, když se dozvěděli, co jsem provedl.“
12. září zahájila Luftwaffe svůj první útok na radarové stanice a letiště. Bylo sestřeleno 36 německých letadel, britská strana ztratila 13 strojů. Němci předpokládali, že se jim podařilo zničit pět radarových stanic, poškozena však byla jen jedna. Druhý den Němci nazvali Adler Tag neboli „den orla“, a považují jej za začátek bitvy o Británii.
Přes špatné počasí mnohé německé bombardéry po několika odkladech odstartovaly, aby nakonec Luftwaffe útok dodatečně odvolala. Mnohé posádky německých bombardérů to však již nezaregistrovaly. Toho dne se 46 německým letadlům nepodařilo dostat se zpět na své základny. Britové přišli o 14 stíhaček. Hromadné špatně koordinované nálety dne orla nebyly úspěšné pro nepříznivé počasí, a tak německá Luftwaffe 15. září učinila druhý pokus. Současně zaútočilo 520 bombardérů s 1 270 doprovodnými stíhacími letouny. Napadly mnohá letiště a průmyslové závody na výrobu letadel v Jižní Anglii, ale škody po bombardování nebyly takové, aby měla nějaký větší vliv na bojeschopnost Fighter Command.
Den, který měl odstartovat pád Británie, se ve skutečnosti proměnil v porážku Němců. Pro Luftwaffe se tento den stal černým čtvrtkem. Denní ztráta 75 německých letadel už nikdy nebyla v bitvě překonána. Pro dokreslení atmosféry tehdejších bojů si dovolím doplnit ještě jedno vzpomínání Kena MacKenzieho:
„Skočit do letadla a vzlétnout, to se nám stalo běžnou rutinou. Mohli nás třeba probudit uprostřed noci a ve vzduchu jsme dokázali být během dvou minut. Stoupali jsme a zároveň kontrolovali kokpit, do toho nám řídící po rádiu udával výšku, do které jsme měli vystoupat, vzdálenost od nepřátelských letadel, která se k nám blížila, jejich letovou výšku a jejich přibližný kurs. Pomocí radarů byly letouny nepřítele pokaždé zjištěny včas. Když nám v boji došla munice, odpoutali jsme se a přistáli na nejbližším letišti pro stíhačky. Všechny jsme je znali velmi dobře. Místní pozemní personál přezbrojil naše letadla a doplnil palivo, což zvládal za 15-20 minut, a hned potom jsme mohli zase odstartovat.“
Hurikán v několika verzích
V následujících týdnech obě strany prokázaly obrovskou zarputilost a cílevědomost ve snaze získat převahu ve vzduchu, ale Němcům se do konce podzimu tuto kýženou a tolik potřebnou vzdušnou převahu nad kanálem a jižní Anglií získat nepodařilo. Bez ní musela být invaze wehrmachtu do Británie odložena, jak se později ukázalo, navždy.
RAF dokázalo navzdory menšímu počtu letadel i pilotů klást Luftwaffe ve vzduchu vytrvale tak silný odpor, který dosud neměl v dějinách obdoby a přesvědčil Hitlera, že pokoušet se za těchto okolností o invazi je nereálné. Ztráty RAF byly ale vysoké, z necelého 1 000 stíhacích pilotů, se kterými vstupovala RAF do bojů jich přišlo o život 461. RAF také přišla o 915 letadel.
Poválečné údaje odhalily, že Němci ztratili 1 703 letadel, většinou i s posádkami.
Hurricane se v boji osvědčil, jeho pevná konstrukce byla schopná snést daleko větší poškození než jiná letadla, což spolu s velkou stabilitou při střelbě z něj učinilo nejúspěšnější stíhací letoun bitvy o Británii. V tomto stroji tehdy úspěšně bojovali i čeští a slovenští letci v Anglii v rámci 310. a 312. stíhací perutě RAF, či jednotlivci, jako byl slavný seržant Josef František, eso 303. polské perutě RAF i celé bitvy o Británii. Ale to je již trochu jiný příběh.
Od začátku bylo zřejmé, že základní konstrukce hurricanu má další vývojový potenciál. Instalací nového výkonnějšího motoru Merlin 20 vznikla verze Hurricane II. Spíše než stíhačkou stával se ale po skončení bitvy o Británii hurricane více bitevníkem či stíhacím bombardérem, přezdívaným Hurrybomber. Na počátku roku 1941 nová verze Mk II SRS2 dostala nové zesílené celokovové křídlo, umožňující instalovat mnoho variant mohutnější výzbroje. Varianta IIB měla pak 12 kulometů a závěsníky pro dvě 250 či 500 librové pumy. Varianta Mk.IIC byla vyzbrojena čtyřmi 20mm kanóny Hispano a stala se nejrozšířenější verzí hurricanu.
Velení RAF bylo již v počátcích druhé světové války jasné, že výzbroj kanóny je mnohem účinnější, než kulometná, ale vývoj šel pomalu a nebyl bez problémů. Zkoušky leteckých kanónů Hispano byly v Británii zahájeny už v roce 1939, ale ty zpočátku prokázaly takové množství závad, že se je nepodařilo vyladit k úplné spolehlivosti dříve než v létě 1941. Poté ale bylo celkem 80 perutí vyzbrojeno kanónovými Hurricany Mk.IIC.
Univerzálnost a potenciál hurricanů se projevila též při jejich působení v Rusku v podmínkách arktické zimy při vzdušné obraně ruského přístavu Murmansk, i jinde na frontách v Rusku. Přestože měla Luftwaffe již technickou převahu, ruští piloti v kokpitech hurricanů bojovali neméně urputně než britští v bitvě o Británii. Jen v rámci lend-leasu přišlo do Ruska na 2 952 kusů. Mimochodem je zajímavé, jak přeživší exempláře po vyřazení z bojových jednotek v Rusku kromě výcvikové role dosloužily. Létaly prakticky v celém Rusku jako letouny meteorologické služby pro zálet počasí, především ve větších výškách.
Zajímavou byla též rekonstrukce na verzi Sea Hurricane pro působení z letadlových lodí, především eskortních. V srpnu 1942 při obraně konvoje lodí na těžce zkoušenou Maltu se stalo 70 letounů Sea Hurricane doslova legendou, kdy úspěšně bránilo konvoj před útokem postupně až 600 letadel Němců a Italů. Podařilo se jim sestřelit 39 útočníků při sedmi vlastních ztrátách.
V kritické době nedostatku letadlových lodí působil Hurricane též jako stíhačka na jedno použití při obraně spojeneckých konvojů, když měl ničit nebezpečně dotírající německé dálkové bombardéry Fw-200 Kondor. Na vybrané nákladní lodi na instalovaném katapultu čekal na jejich útok, pak rychle odstartoval a překvapené posádce Kondoru nedal moc šancí. Po většinou úspěšném souboji pilot z hurricanu ale musel buď vyskočit padákem, či přistát na vodu poblíž jiné lodi. Pak byl pilot zachráněn, ale nebohý hurricane skončil v hlubinách Atlantického oceánu.
V roce 1942 již hurricane jako stíhač u RAF prakticky nelétal. Stal se z něj čistokrevný bitevník a stíhací bombardér. Nové křídlo (vedle neutuchajících problémů s vývojem jeho nástupce typhoona) tomuto pozoruhodnému letadlu opět prodloužilo aktivní bojovou kariéru. Verze Mk.IID mohla být nyní vyzbrojena dvěma 40mm protitankovými kanóny a jedním synchronizovaným kulometem.
Úspěch verze IID v Africe při bojích s tanky Rommelova Afrikakorpsu vedl k vývoji ještě účinnější verze Mk.IV, která měla nové motory Merlin 21 či 22 a nové ještě více zpevněné univerzální křídlo. Převážná většina strojů nové verze Mk.IV létala v Indii a Barmě. Nové křídlo udělalo z typu Mk IV vysoce efektivní specializované bitevní letadlo. Jeho ničivá palebná síla byla úspěšně využívána RAF především v bojích proti jednotkám Japonců.
Mimořádnou palebnou sílu získal hurricane vyzbrojením osmi raketami zavěšenými pod křídlo. Tento zbraňový systém byl poprvé navržen v roce 1941, testy na hurricanu proběhly úspěšně v únoru 1942. Mk.IV se stal prvním ze všech západních spojeneckých letadel, které mělo rakety ve výzbroji. Britské a spojenecké novinové titulky pak s hrdostí prohlašovaly: „Malý hurricane zasadil úder odpovídající soustředěné salvě torpédoborce.” Skvěle se osvědčil ještě koncem války v Jaderském moři při ústupu Němců a Italů z této oblasti.
Je třeba ale přiznat, že jedním z důvodů služební dlouhověkosti hurricanu byl i zdlouhavý vývoj jeho nástupce letounu Hawker Typhoon. Na typhoonu pracoval Sydney Camm od roku 1937, prototyp přivedl k prvnímu vzletu v roce 1940, ale trvalo to ještě další tři roky, než jej RAF mohla přijmout do výzbroje a dokázala rozpoznat a rozvinout jeho plný potenciál bitevníka a stíhacího bombardéru. Teprve pak typhoon začal od hurricanu přejímat jeho roli bitevního letadla a vytlačovat jej z prvoliniových jednotek.
Hurricane však přesto bojoval v první linii od prvopočátku až do konce 2. světové války. Teprve v lednu 1947 se 6. peruť RAF jako poslední vzdala svých hurricanů. S celkovým počtem 14 543 postavených letadel to byl nepochybně jeden z nejdůležitějších válečných letounů druhé světové války.
