|
První část článku si přečtěte ZDE. |
Vane vítr z hor
Na stojánce se k nám přicucnul chobot a letadlo si konečně mohlo odpočinout. Někteří cestující vystupovali, do letadla vlezla úklidová četa a handling. Ptal jsem se jednoho černocha, jestli mohu vystoupit na plochu letiště a producírovat se tam s foťákem — žádný problém. Potřásl mi rukou, což tam dělali úplně všichni, cenil bílé zuby a ochotně mi ukázal, kudy mohu slézt z chobotu dolů na beton letiště. Nijak přitom nezkoumal, jestli jsem terorista, který jim chce ukradnout Keňu, anebo co tam vlastně chci dělat.
Hned mne napadlo srovnání s evropskými letišti, potažmo s tím pražským, kde procházíme důkladným „prošmaťcháváním“ a rentgenovou kontrolou, když neseme pár papírů z naší kanceláře do sousední. Do africké unie tyhle manýry zatím nedorazily a ačkoliv jejich účel chápu a vcelku přijímám, tady to všechno vyznělo docela příjemně.
Ostatně, Keňané brali všechno v daleko větší pohodě, než bych si býval myslel. Když jsem se procházel v horkém počasí po rozpálené ploše letiště, viděl jsem všude skupinky pracovníků ve svítivých vestách, jak posedávají, kde se dá, a klábosí. Občas projel traktůrek s bagážovými vozíky z jedné strany na druhou, mihla se cisterna s palivem, a jinak tu vládl poklid.
Letecký provoz byl asi menší než na Ruzyni, ale překvapilo mne množství keňských leteckých společností i nejmodernější letadla, většinou regionální jety. Čekal jsem zastaralá, případně neobvyklá letadla, která bych si chtěl nafotit, ale největší exotikou byly v zapadlém koutě letiště dva polorozpadlé L-410 Turbolet, u nich jedna zřejmě ještě provozuschopná Dakota a vybrakovaný šrot Boeingu 707. Bohužel jsem se tam s foťákem nedostal, viděli jsme je pouze při pojíždění na vzletovou dráhu.
Mombasa splňovala mé nároky na únorové počasí. Bylo tu oblačno, 32 °C a teplý vítr z hor, vanoucí od severu směrem do jižněji ležící intertropické zóny konvergence. Palmy byly nahnuté po větru a vysoká tráva na letišti se vlnila v závanech větru. Vzduch ani nebyl tropicky vlhký, jak jsem původně čekal. Ale období dešťů se sem teprve pomaloučku blížilo od jihu, během lijáků je tu jistě docela jinak. Bylo znát, že rovníková brázda nízkého tlaku je teď hodně na jihu, kam foukal od severu suchý vzduch z pouští a ze savany.
Byl jsem tu! Fantomas
Další úsek letu byl krátký přeskok na ostrov Zanzibar, vzdálený odsud slabých 250 km. V posádce se vyměnili kapitáni, ale já tentokrát musel zůstat v kabině cestujících, protože oba kapitáni i druhý pilot zůstali v kokpitu. Ale pro mne to znamenalo zlepšení pohodlí, protože sedadla pro cestující jsou daleko pohodlnější než jump-seat.
Po vzletu jsme obloukem oblétli Mombasu a vydali se dále na jih. Z okna jsem pozoroval úžasný pohled na tyrkysově modrý Indický oceán s lagunami a malými ostrůvky. Občas byla vidět menší loď. Vypadalo to jako ráj na zemi, obrázky z katalogů cestovních kanceláří. Bílé nekonečně dlouhé pláže, hustá zelená tropická vegetace a nekonečný modrý oceán.
Za půl hodiny jsme už byli nad Zanzibarem, oblétli jsme jej a z jižní strany se přibližovali k letišti. V nízké výšce jsme přesvištěli lagunu, na jejímž břehu byly vidět domečky, které vypadaly jako z rákosí. Všude spousty palem, písečné pláže na pobřeží a domky.
Letiště na Zanzibaru je takové mile venkovské, připomíná trochu Karlovy Vary, ačkoliv tady v Africe je všechno takové hodně ležérní. Pojízdné schody k letadlům jsou zaparkované tam, kde je zrovna náhodou někdo předtím zapomněl. Na volném prostranství se povalují vozíky, různé haraburdí či pásy pro nakládku zavazadel.
Řídicí věž je navlečena do jakési reklamy a letištní budova vypadá jako jedna hospoda osmé cenové skupiny ve Vracově na jižní Moravě. Nápis Zanzibar to jen podtrhuje, určitě tam nějaký bar mají. Po letišti chodí sem a tam spousta černých chlápků ve svítivých oranžových nebo žlutých vestách, jaké vídáme na letištích po celém světě.
Jakmile jsem vylezl na schůdky, hned se ke mně jeden z nich přihrnul, potřásal mi rukou a smál se tím svítivým úsměvem. Říkal jsem mu, ať si užívá to jejich krásné počasí, že u nás leží půl metru sněhu a je -6 °C. Málem jsem ho tou hláškou zabil. Jednak se ptal, co je to sníh, a také se divil, že u teploty používáme to nesmyslné znaménko mínus a komplikujeme si tak život. Moc nechybělo a ztrestal bych ho tím, že bych ho zabalil a odvezl k nám do Čech, aby poznal, zač je toho loket.
Ani na Zanzibaru nikdo nepředpokládá, že člověk lezoucí z letadla, který má ID kartu letiště Praha, by mohl být teroristou a dělat zde výsadek zničujícího komanda. Nejprve jsem opatrně slezl (za neustálého paranoidního rozhlížení, kde je ostřelovač) o pár schůdků ze dveří Boeingu níž, pak ještě níž, a ještě pár krůčků a hup, malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo a už jsem se procházel po povrchu Tanzanie.
Nikdo mne nezatkl, neodstřelil ani půl hodiny nevyslýchal, jak se mi to stalo na Ruzyni, kde jsem si jednou neškodně ve vyhrazeném prostoru fotil letadlo, řádně oblečen do oranžové vesty a označen ID kartou, a vlítla na mně hustohlídka ochrany letiště a chtěla mě zbavit svéprávnosti. Někdy napíšu návod, jak v Praze vyfotit pojíždějící letadlo izraelské společnosti El Al, protože už jen pouhé držení foťáku v ruce při taxování letadla vyvolá hysterický zásah tajných agentů proti vám. Nikoliv však na Zanzibaru.
Tam můžete kohokoliv na letišti požádat, aby si stoupnul někam k libovolnému letadlu, že si ho chcete vyfotit, a ochotně vám zapózuje. Pokud byste chtěli z letiště odejít a natrvalo se usadit někde na pláži, nikdo vám nebude v ničem bránit; víza nebo jiné podobné trapné formality nikoho nezajímají. Jak je vidět, Afrika má do vyspělosti západní civilizace ještě dost daleko.
Brouzdal jsem kolem letadla, fotil zdejší cvrkot a za mnou se přišla protáhnout jakási paní z našeho letadla. Udělala dva tři krůčky po betonu letiště, prohlásila „Tak a byla jsem na Zanzibaru,“ a začala stoupat po schůdcích zpět do útrob letounu.
Rozhlížel jsem se po exotických letadlech, ale největší exotiku tu představovalo ATR 72, notoricky známé i z Ruzyně. Neskrýval jsem své zklamání, neboť jsem čekal nějaké staré rachotiny, případně svoji nejmilejší IL-18. Vedle na stojánkách všeobecného letectví postávaly jedno- i dvoumotorové Cessny, Beechcrafty a Pipery, skoro to tu vypadalo jako na nějakém místním letišti v USA.
Černí pasažéři
Přiblížil se čas našeho odletu do vzdálené Hurghady daleko na severu. Uvelebili jsme se v kokpitu, kde levou sedačku obsadil druhý kapitán. Na pravém sedadle zůstal druhý pilot, který letěl už cestou sem. Opět jsem seděl na jump-seatu mezi piloty, a mohl tak velmi dobře pozorovat počasí.
„To jsem teda dlouho neviděl. Černý pilot!“ zvolal náhle náš kapitán při pohledu na sousední ATR 72 na sousední stojánce, které obcházel kapitán místní letecké společnosti. Černoch jako uhel. Namítl jsem na to: „Vždycky jsem si myslel, že existuje jen černý pasažér, ale černý pilot, to tu ještě nebylo!“
Piloti pak nahodili motory a vyjeli jsme na dráhu. Na konci jsme se otočili do směru. Dráha je poměrně krátká a v tomhle horku a při tak nafutrovaném letadlu to znamenalo, že se vzneseme hodně daleko, u konce dráhy. Kapitán dal radu druhému pilotovi, jenž byl pilotem řídícím: „Půjdeš z brzd, ano?“ Druhý pilot přikývl. Zašlápl pedály brzd a dal plný plyn.
Motory se rozbíhaly, ale letadlo stálo a chvělo se. Když už motory dělaly dostatečně velký průvan, pilot odbrzdil a letoun vyrazil prudce vpřed. Svištěli jsme po dráze a koncové značky se rychle blížily, avšak když jsem viděl klid pilotů, tak jsem se nebál. Ale letoun se zvedl nezvykle daleko, skoro až u konce ranveje. Pak se pod námi míhaly palmy a my nabírali výšku. Sbohem, Zanzibare, bylo tu krásně!
Prostoupali jsme kupovitou oblačností a na severním obzoru před námi už se kupily narostlé bouřkové oblaky. Vystoupali jsme do letové hladiny 330 a později 360. Brzy jsme zanechali modrý Indický oceán za námi a pokračovali k severu přes Tanzanii a Keňu. Kilimandžáro tentokrát už vidět nebylo, protože se tu utvořila bohatá kupovitá oblačnost a zakrývala jej. Jinde ale bylo oblačnosti naopak méně oproti dopolednímu příletu sem, takže bylo možno pozorovat savanu s městy pod námi.
Blížili jsme se k nepřetržité hradbě bouřkových oblaků a prolétali mezi nimi. Na povětrnostním radaru se to červenalo jedna báseň. Vršky oblaků byly vysoko nad námi. Škoda, že nevím, jaké počasí panovalo pod těmito oblaky, jestli tam byly rovníkové bouře s lijákem, nebo co vlastně.
Po průletu oblačností ITCZ jsme se ocitli nad Súdánem. Cirrovité kovadliny kumulonimbů byly roztahány výškovým jihozápadním prouděním do značných vzdáleností a zakrývaly půl území Súdánu.
Druhý pilot poukázal na slabou námrazu, která se tvořila na stěračích na předních oknech. Venkovní teplota byla přitom -44 °C a neopravená o aerodynamický ohřev byla -17 °C. Nebylo mi proto jasné, jak se v takovýchto podmínkách může námraza tvořit, navíc v cirrovité oblačnosti, složené jen z ledových krystalků. Ale je možné, že některá nejexponovanější místa na letadle byla aerodynamicky ohřáta nad 0 °C, ledové krystalky po dotyku zčásti roztály a jakmile se prouděním posunuly dozadu do míst s teplotou pod 0 °C, přimrzly. Přechlazená voda se už při -44 °C nevyskytuje a led sám o sobě nenamrzá. Každopádně to byl zajímavý poznatek.
Vzpomínky na Afriku
Severně od Chartúmu skončila cirrovitá oblačnost a projasnila se i dohlednost. Pod námi byl čistý průzračný saharský vzduch a zemský povrch vypadal spíš jako z Marsu. Načervenalá nekonečná poušť, na které stály jako ztuhlé vlny písečné duny a ojedinělá řídká vegetace. Z písku občas vystupovala černá skaliska, která připomínala lesy, avšak byl to asi obnažený čedič. Jedinou odlišností od pouště byl Nil, kolem kterého se táhne po obou stranách řeky úzké pásmo zeleně, políček a lesíků. Břeh řeky je členitý, na řece je spousta ostrovů a severněji jsou pak břehy ještě členitější.
Sahara je tak bezútěšně obrovská, že jsem nechápal, jak se napříč touto pouští mohly vydávat celé karavany na velbloudech, a dojít do cíle. Už jen náš samotný několikahodinový let nad neměnnou krajinou byl skoro deptající, natožpak trmácení na zvířatech v horku a bezútěšnosti tam dole! Když jsme se vzdálili od Nilu, nebylo v poušti prostě vůbec nic. Stovky a stovky kilometrů, provázené jenom písečnými dunami.
Vzhledem k meandrujícímu Nilu jsme tuto řeku několikrát křižovali. Vždycky, když jsme se k ní přiblížili, pozorovali jsme projevy života. Třeba kolem Vádí Halfa se jako obrovské kruhy v poušti ukazovala zeleň artézských studní. Před námi se rozlila modř obří asuánské přehrady, kudy prochází hranice mezi Súdánem a Egyptem.
Jako nitky protkávaly Núbijskou poušť jednotlivé silnice, sotva zřetelné v malém kontrastu písku. Vzpomněl jsem si na cestopisné „mayovky“, které jsem jako kluk tak rád čítával. Sám jejich autor, mistr popisu, tu pravděpodobně nikdy nebyl, ale jeho líčení zdejší krajiny bylo v souladu s tím, co jsem teď na vlastní oči pozoroval. Chyběly jen ty otrokářské karavany velbloudů…
Slunce se přiklonilo k západu. Minuli jsme se s pár letadly, píšícími čáry kondenzačních pruhů jako své stopy. Dole pod námi vyrostla z pouště horstva a na severovýchodě se ukázalo Rudé moře. Slunce se už dotklo horizontu a v jeho červeném západu jasně zářily vrcholky hor, zatímco jejích úpatí se už nořila do večerního šera. Blížili jsme se k letišti v Hurghadě.
Při přiblížení se v podvečerním šeru dalo sledovat svítící město i linie světel kolem přistávací dráhy. Přistání proběhlo klidně a po vypnutí motorů na stojánce se do letadla nahrnuli nedočkaví cestující, vracející se z dovolené v Egyptě.
Jedna paní, která se představila jako lékařka, cestující se svojí malou dcerou z dovolené, se zajímala o to, jestli v letadle celou cestu dýchají jeden a tentýž vzduch. Kapitán jí vysvětlil, že do letadla přes motory proudí neustále nový, čerstvý vzduch z atmosféry, upravený na kabinový tlak.
Vyšel jsem si zase na hurghadskou letištní plochu, abych se pokochal pohledem na pohasínající africkou oblohu po západu slunce. Vál chladný vítr od moře, a tak jsem si po chvíli raději zašel dovnitř do letadla, kde bylo tepleji. Do kokpitu opět nastoupila posádka, která sem s tímto letadlem přiletěla z Prahy, a už za tmy jsme odstartovali domů.
Oba piloti se zajímali, jak se mi líbil let do hloubi Afriky. Samozřejmě jsem byl nadšený — to, co je pro ně běžným obrazem, byla pro mne úplná exotika! Ale už jsem skoro usínal, neschopen normálního hovoru. Kapitán Vlk navodil téma hovoru z astrofyziky, avšak já už jsem skoro nereagoval kvůli ospalosti.
Cesta do Prahy nad noční Afrikou a Evropou se zdála nekonečná, nicméně jsme kolem půlnoci šťastně přistáli v mrazivé Ruzyni. Pro obyčejného meteorologa to byl zcela mimořádný zážitek, za který zaslouží Travel Service mimořádné poděkování!
