Čím to?
Vše, co se motalo po obloze, mě fascinovalo už od jako malého kluka. Bohužel, neměl jsem jak se k těm létajícím krasavcům dostat. Nejbližší aeroklub daleko, v rodině o letadlech nikdo nic neví a ani mezi známými nebyl nikdo, kdo by se o letadla zajímal. V naší rodině jsem takhle postižený prostě jenom já. A tak mi nezbylo nic jiného, než si kupovat knížky a časopisy a čtením a prohlížením trávit nejen dlouhé zimní, ale téměř všechny večery. Díky tomu mám dnes poměrně dobrý všeobecný přehled o letadlech všech možných typů, od velkých dopravních přes vojenské až po sportovní a akrobatické stroje.Po základní škole přišla otázka výběru střední školy. Samozřejmě jsem chtěl jít na školu s nějakým zaměřením na letedla, nakonec to ovšem dopadlo tak, že jsem za 4 roky střídavě s úspěchy a neúspěchy vystudoval stavební průmyslovku. V těch letech byl můj zájem o letadla dosti, ale naštěstí ne úplně, utlumen. Znovu se projevil až při výběru dalšího studia. Pracovat, to se mi samozřejmě nechtělo, a přiznám se, že na vysokou školu jsem se necítil a vlastně necítím dosud, protože studijní typ opravdu nejsem.
Nebudu vás zdržovat formalitami a rovnou řeknu, že teď studuji Střední školu letecké a výpočetní techniky v Odoleně Vodě, která se nachází hned v sousedství Aera Vodochody. Mým oborem je Letecká výroba a já se konečně naplno můžu věnovat svým milovaným letadlům.
Řada je na mně
„Pásy si dotáhni sám a vezmi si sluchátka,“ radí Aleš, kamarád ze školy, se kterým poletím. No jo, pásy. Ale kde je najít? Zjišťuji, že na nich sedím. Paráda, jsem vážně šikovný. Jak se do toho mám ale proboha obléct? Po menším souboji nakonec vyhrávám a soukám se do nich. Utáhnout? Jak moc? Asi víc než míň, třeba se to bude hodit. Hodilo…
Ani jsem si nevšiml, jak jsem se ocitl u dráhy. Fajn, takže vážně asi poletíme. Uvědomuji si hluk od motoru. Nebo spíš, motůrku. Ještě před půl hodinou jsem se smál, že se do Zephyru dávají vyřazené motory do sekaček a teď mě ta sekačka má dopravit nad Vodochodské letiště a zpět?! Stojíme už na dráze. Sekačka začne vrčet a jedeme. Už ani nepřemýšlím. Aleš má řízení pevně v rukou. „Je to jako v autě,“ uvažuji nahlas. Chci si užít ten okamžik, kdy se vzneseme, ale nějak jsem to nezaregistroval. Nic se neděje, přestalo to jen drncat, celé se to trošku klepe, sekačka vrčí a země padá někam dolů pod nás.
Miluji aerodynamiku, a stejně bych teď nedokázal říct, jakto že to éro letí. Jsem trošku mimo a mám pocit, že jsme ve vzduchu jen proto, že Aleš chce. Ale věřím mu, nic jiného mi nezbývá.
Najednou to s námi hodí nahoru a dolů. Bože, co to zase je? „Dneska je teplo, tak s námi ty termiky trošku hází,“ říká skoro omluvně Aleš. Přemýšlím, jestli tyhle pocity v žaludku vážně někdo vyhledává dobrovolně. Žaludek se mi houpe, ale špatně mi naštěstí není. Kupodivu. Začínám si zvykat. A začíná se mi to líbit.
Do Vodochod...
Pomalu se blíží Kralupy. „Hele, zámek vlevo dole,“ řekne Aleš a pod levým křídlem opravdu vidím nějaký domeček. Je mi to ale fuk. Aleš postavil letadlo na křídlo, nebo mě to tak alespoň přišlo, ve mně se vše zhouplo a v ten okamžik by mi bylo jedno, i kdyby dole stály pyramidy i se Sfingou. „Tohle mi nedělej, jo? Nebo mi to aspoň řekni dopředu.“ Aleš neví, co myslím, asi mu to ani nepřijde.Po chvilce začínáme komunikovat s věží ve Vodochodech. Jasně, letiště, Odolena Voda, škola. Úplně jsem zapomněl, kam letíme. Vlastně, vůbec mi to tady nahoře nemyslí, jen si to užívám. Prostě se vezu a divím se, že jsem tak moc vysoko. Dívám se dolů, do stran. Je to paráda. Překvapuje mě, jak moc detailů je z té výšky vidět. Země je z nebe tak krásná.
Prohlížím si Kralupy. Ty už tak krásné nejsou. Jak je to město najednou maličké. Mám ho jako na dlani. Byl jsem tam jen párkrát, a tak koukám, jestli je všechno tam, kde si myslím, že má být. A ono je. Až mě to překvapí. Ten pohled mě prostě ohromí. Neznám to.
Najednou před sebou vidím vodochodské letiště. Poprvé za celý let si vzpomenu na simulátor. Jo, tenhle pohled znám, jen je tu všechno o dost detailnější než v simu. Aleš stahuje otáčky motoru, ten proti tomu nic nemá a jen si dál bručí. Podívám se automaticky na vario, jehož ručička jde dolů. Hlavou mi proběhne, že aspoň něco mě simulátor naučil. Vím kam se mám podívat, když chci zjistit nějakou informaci. Aspoň něco. Jdeme na přistání.
Už jsme nad prahem dráhy. Všechno to poznávám, i když fyzicky jsem tu poprvé. Je to zajímavé. Letíme hodně nízko, nebo mi to tak aspoň připadá. Užívám si to. Na stojánce něco stojí, ale nerozeznám, co to je. Prostě letadlo. Začíná se mi to opravdu líbit, to ještě ale nevím, co mě čeká. Pod námi ubíhá dozadu RWY, vlevo vidím věž, haly, prostě Aero. A hned vedle Aera naše škola, internát. Vidím i okno svého pokoje, to je paráda.
„Drž se,“ přeruší mé rozjímaní Aleš. No držel bych se, ale čeho?! Pravou ruku bezděčně položím na kraj kabiny. Ani nestačím přemýšlet o tom, proč se mám držet, a najednou mi zmizí dráha a pak i horizont a já vidím jen vrtuli a modré nebe. Podívám se doprava na křídlo. Asi taky návyk ze simulátoru. Tak na půl sekundy mám ze sebe radost. Horizont je nakřivo přesně tak, jak jsem čekal. Možná ještě o něco víc. Tak proto jsem se měl držet? Vždyť to byla sranda. A najednou…
…tma, nevidím nic. Všechno se mi ztrácí před očima. Ruce mi letí někam nahoru, chci se chytit a nemám čeho. Žaludek mi vylétl nahoru a spolu s ním snad všechny orgány v těle. Jediné, co cítím, kromě pohybu vnitřností, je to, jak se mi pásy zařezávají do ramen a jak mě to maličký éro táhne někam dolů. Bože, co to jééé..?! „Tohle mi nedělej,“ křiknu na Aleše.
Náhle, jako by někdo rozsvítil. Jsme celý, nikam jsme nespadli a před námi dálnice, pole a les. Jsme najednou zase moc vysoko. Vím, kde jsem, jen nechápu, jak jsem se tam dostal. Moc se mi to nelíbilo. A ještě že jsem si na zemi pořádně utáhl ty pásy…
...a zpátky
Najednou zatáčka. Aleš mizí někde vlevo pode mnou a horizont je zase křivě, tentokrát ne u křídla, ale přímo přede mnou. Podívám se vlevo dolů. Vidím zase školu, internát a vrátnici Aera. Zase vše poznávám, zase hltám každý detail. Najednou někam padám zase já a Aleš vedle mě letí nahoru. Pravá zatáčka. Podívám se doprava dolů po křídle a vidím dálnici. Překvapí mě, jak jsou ty autíčka a kamiony maličký. Chvíli přemýšlím, jestli může bok kabiny prasknout a já z éra vypadnout, ale tu hloupou myšlenku přeruší Aleš: „Dáme si otočku nad Aerem a pak zpátky.“Za vrátnicí Aera stojí jako památník letadlo a s Alešem se přeme o to, jestli je to 139 nebo 59. Dřív jsem to věděl, ale tady nahoře mám v hlavě úplně jiné myšlenky. Aleš dotočí zatáčku a my přelétáváme Aero a jeho haly. Tady dole se dělají centroplány na Spartana, támhle „Sýkorky“. Vše poznávám a je mi krásně…
Podívám se dolů. Jde tam nějaký pán s paní, která vede kolo a kterou vůbec nezajímá, že několik desítek metrů nad ní já prožívám něco, co jsem ještě nikdy nezažil. Je jí to jedno. Trošku naštvaně a s nadějí se podívám na vedle jdoucího pána. Zakrývá si rukou oči proti sluníčku a dívá se na nás. Aspoň někdo, koho to zajímá, říkám si s úsměvem.
Odlétáváme od letiště a já si to začínám opravdu užívat. Aleš mi ukazuje, „že to vlastně letí samo“. Ano, věřím, ale jsem radši, když má řízení v rukou. Najednou kopanec do zad a můj žaludek je zase jako na vodě. „Co to děláš?“ otočím se na Aleše a on mi s úsměvem odpoví: „Já nic, to ta termika.“ Prosebně koukám přes Kralupy a hledám Sazenou. Zase se mi hodí simulátor, vím přesně kterým směrem koukat. Zase to koplo. Přestává se mi to líbit, docela to hází. Na druhou stranu, špatné to lítání vážně není. Je to divné, všechno se tady tak podivně houpe, to letadélko neletí chvilku klidně a motor se zvukem ze sekačky tomu taky moc nepřidá, ale na druhou stranu, ten rozhled a ta volnost, to je nepopsatelná nádhera.
Aleš hlásí na Sazenou, že jsme u nádrží. A opravdu, jsou hned vlevo pod námi. Takže letiště musí být přímo před námi. Pátrám po něm a po chvilce ho vidím. To je paráda, vše je tam, kde si myslím, že to je. Zjišťuji, že je před letištěm malé údolíčko. Upozorním na to Aleše s pocitem, že jsem objevil přinejmenším Ameriku, ale hned toho začínám litovat. Aleš stáhne hluk sekačky a ručička varia letí dolů. A můj žaludek nahoru… „Hmm, to jsi zase nemusel,“ podívám se vyčítavě na Aleše. A ten je v klidu a jen se směje.
Znám ho něco přes rok, je to fajn kluk, občas trošku blázen. Ale lítat umí. Často jsme se o létání bavili. Připomínám mu, že mě zbavil mého leteckého panictví. A on se začne strašně smát. Já při tom zjišťuji, že jsme úplně v onom údolíčku, a dokonce jsme pod úrovní prahu dráhy letiště Sazená. Probleskne mi hlavou vzpomínka na piloty z letadlových lodí. Ti taky mohou být níž… Najednou Aleš zvětšuje hluk a letadlo jde lehce nahoru. Už zase vidím dráhu. „Prosím tě, lehce, jo? Ať to moc nedrncá,“ žadoním skoro zoufale. „Neboj, bude to v pohodě,“ uklidňuje mě. Já si zatím užívám poslední chvilky letu, země je blíž a blíž a je najednou víc a víc plochá.
A najednou, bez nějaké rány nebo čehokoliv podobného, cítím lehké drncání. Tak to bylo jako do peřin. „Hmm, dobré!“ chválím Aleše, ale v těch dvou slovech je víc než to. Děkuji Alešovi, kouknu na něj a on se usměje. Rozumíme si.
"Wow"
Rozepínám si pásy, vylézám z letadla. Stojím na zemi a přemýšlím, jestli jsem o něco víc starší, lepší, zkušenější, chytřejší nebo co se na mě vlastně změnilo. A nezměnilo se nic. Jen jsem poprvé letěl. Pohladím letadlo po křídle. Už to pro mě není éro s motorem ze sekačky ale skvělé letadlo se skvělým motorem. Naposledy se na něj podívám a pak jdu ještě jednou za Alešem. Znovu mu děkuji. „Není za co,“ odpoví a mrkne na mě. Myslím, že mě chápe.
Po zbytek dne funguji jako bez hlavy a před očima mám stále tu krásu, když jsem se díval dolů na zem. Mám v hlavě tu chvilku, kdy mi došlo, že letíme a jsme sakra vysoko. Pak si vždycky vzpomenu na to, co se mnou Aleš vyvedl nad vodochodským letištěm, a žaludek se mi zase zhoupne. Musím se tomu smát. Přemýšlím o těch, co létají tam vysoko na nebi. Přemýšlím o bratrech Wrightových. Myslím na piloty stíhaček, na letecké akrobaty. Co se mnou udělalo jedno potlačení a pár turbulencí… Začínám tušit, jak náročné to všechno je. A začínám všechny piloty obdivovat víc než dřív. A někde ve skrytu duše doufám, že se jednou zařadím mezi ně a budu si vychutnávat tu nádheru, kterou jsem dnes poprvé okusil.
Děkuji všem, kteří mi tento super zážitek umožnili. A hlavně děkuji Alešovi, že mě konečně vzal tam nahoru…