Akce začínala tzv. přihlášením, kdy každý návštěvník dostal po předložení osobního dokladu u vyhrazených check-in přepážek Terminálu 2 speciální boarding pass, který jej opravňoval k pohybu po prostorách vyhrazených pro exkurzi, což, jak se později ukázalo, tvořilo prakticky celý druhý terminál. Nutno říci, že již zde se tvořily první fronty lidí; to dokazovalo vysoký zájem o nevšední podívanou do zákulisí pražského letiště. Následovala „pasová kontrola“, kde se ověřovalo, zda souhlasí jméno v dokladech se jménem na palubní vstupence, a poté standardní bezpečnostní kontrola. Kdo měl s sebou láhev, musel se s ní rozloučit – zkrátka obvyklý postup.
Za pasovkou se nás takřka ihned ujal Stanislav Zeman, obchodní ředitel a náš průvodce v jedné osobě, aby nás seznámil se základními fakty o letišti a jeho provozu. Poměrně poutavě ve zkratce vysvětlil organizaci letiště a připomněl i základní čísla, se kterými hospodářská krize v loňském roce také trošku zamávala. Pro ekonomy, matematiky a jiné zájemce přidávám čísla: předpokládaný počet odbavených za rok 2009 – 13,3 milionů cestujících, skutečný počet odbavených za rok 2009 – 11,64 milionů cestujících. Propočty, odhady a jiné prognózy už nechávám na vás, my se zatím přesuneme dále do prstu C.
Ruzyně je jedním z mála letišť, kde je v současné době nějaký větší pohyb
Východ C14 je jedním z těch, které nevedou přímo do „chobotu“ a následně do letadla, nýbrž na letištní plochu. Běžně jsou sice cestující okamžitě hnáni do přistavených autobusů, tentokrát si ale každý mohl užít čerstvého vzduchu přímo na místech, kde obyčejně stojí letadla a chodit po nich smí jen hrstka vyvolených. Byla zde totiž vystavena letištní technika. Hasičské vozy, speciály pro odmrazování letadel, technika pro zimní údržbu letištních ploch, ale i BMW, kterým jsou k letadlům dopravováni filmové hvězdy a jiné VIP osobnosti. Za zhruba 4000 korun si takový servis můžete dopřát i vy.
největší stroj zajímal především nejmenší návštěvníky
Busem po dráze
Čerstvého vzduchu jsme se nadýchali až až, tak se zase projedeme autobusem. Exkurze nás nyní zavede do míst, kam se nedostane ani návštěvník běžných prohlídek, totiž na runway. Nejprve ale průjezd pod prstem C, kolem tranzitní části pod vyhlídkovou terasou a „zapomenutým“ letadlem Lufthansy, které se stejně jako většina ostatních strojů od pátečního poledne nehnulo z místa. Pokračujeme pod prst B, pak A a od Terminálu 1 jedeme pozvolna ke Cargo terminálu, který je také olemován letadly, jež sopečný popel nadále drží na zemi.To už se ale blížíme k té jedinečné události, na kterou se netěším jen já. Pojezdová Z nás vede na vyčkávací bod dráhy 24 a jako bych to slyšel v uších: „Runway 24, cleared for take-off.“ Tři autobusy plné nedočkavých lidiček neohroženě vstupují na dráhu a ve formaci v čele s Follow-me car hoblují asfalt čtyřiadvacítky. Pohled jako z letadla při vzletu nebo přistání, rychlost sice nižší, ale také solidní, jen ta křídla tomu vyloženě chybí. I tak člověk snadno propadne dojmu, že se za chvíli vznese vstříc mořskému vzduchu a chvilkám pohody a odpočinku. Sen ale končí, jen co po Foxtrotu míříme zpět k letištní ploše.
Jízda autobusem ale ještě u konce není, vede nás k dráze 22, kde je také nebývale plno. Letadla zkrátka stojí, kde je to jen možné. Míříme zpátky kolem hangáru, hasičské stanice a třídírny zavazadel, která se nachází pod prstem D a údajně má rozlohu dvou fotbalových hřišť, až zpátky k prstu C, kde naše jízda končí.
zaplněná dráha 22
Hurá do kokpitů
Já osobně jsem se ale pochopitelně nejvíc těšil na letadla. Ve spolupráci s Českými aeroliniemi se Letišti Praha podařilo umožnit všem návštěvníkům vstup do jednoho Airbusu A320 a Boeingu 737-500. Vzhledem k počtu lidí čekajících na prohlídku kokpitu a kabiny obou letadel to byl zřejmě největší tahák celé exkurze. Bohužel, s tím byl spojen také největší neduh, a to zdlouhavé a opravdu nepříjemné, i když nutno říci že dobrovolné, čekání. V chobotech u obou letadel jsem strávil dohromady dvě a čtvrt hodiny. Čekání ale rozhodně stálo za to.
zájemců o letadla bylo víc než dost
Na palubě A320 vítala všechny návštěvníky sličná stevardka. Ač mám hezké ženy rád, pozornost jsem jí příliš nevěnoval, protože mě mnohem více zajímal kokpit letadla. Kdo má kromě žen rád i letectví a vše kolem něj, jistě mi rozumí. V kokpitu už na nás čekal kapitán Slavík, který velice ochotně odpovídal na veškeré zvídavé dotazy malých i velkých. Přestože už jsem kokpit Airbusu mockrát viděl, ještě nikdy se mi nenaskytla možnost sedět na místě kapitána, což jsem nemohl nevyzkoušet. Už jsem mockrát usedal na levou sedačku do Cessny, ale tohle bylo přeci jen dopravní letadlo. Pro každého fandu letectví nepopsatelný zážitek.Vše má ale svůj konec, za chvíli už jsem mířil opět z kokpitu do budovy terminálu. Říkám konec, ale byla to spíše přestávka, do „sedmtřisedmičky“ jsem prostě musel. Hodinka ve frontě uběhla jako voda (kéž by…) a opět jsem vstupoval na palubu letadla. Tentokráte nás vítal, podle přítomných dam pohledný, stevard. Nemusel jsem si aspoň dělat starosti s momentálním nezájmem o ženy a mířil jsem rychle do kokpitu.
Když jsem říkal, že usedat na levou sedačku A320 byl nepopsatelný pocit, opravdu jen těžko mohu vyjádřit tu slast, která se vám rozlije po celém těle, když dosedáte na kapitánovo místo v letadle, které vás odmalička přitahuje a vždy se vám líbilo. Přesně to je pro mě Boeing 737 – má vysněná kancelář. Osahat si berany a dotknout se plynových pák, to vše byl můj sen, který se pozvolna měnil ve skutečnost. Prohodil jsem pár slov s prvním důstojníkem a opravdu jen velice nerad jsem opouštěl místa, která jsou pro běžné smrtelníky zapovězená.
... (když je něco nepopsatelné, nebudu to popisovat)
