Když se zamění klapky
Jak jsem předeslal v minulém článku, když se zamění klapky, dějí se věci. Posílen tím, co Honzu nezabilo, nejprve zařazuji do pozemních příprav seznámení létajících adeptů s rozborem situace a s nastíněním toho správného řešení. Všichni vědí, jak na to.Tak to jdeme vyzkoušet v praxi.
Opatrně vysouvám brzdy v okamžiku, kdy letec, na okruhu, po třetí zatáčce vysouvá klapky vztlakové. Je rozptýlen pohledem na letiště, hlásí do rádia polohu po třetí zatáčce, to je v Letňanech zvykem z důvodu protilehlých okruhů, dovažuje a sleduje protiprovoz. Ladí rozpočet. Je tedy zaměstnán a při troše štěstí se mi daří vysunout klapky tak, že si toho hned nevšimne. Pasu se údivem vpředu, že to nějak neletí, pak se pereme o klapky, tak špitnu, že se zasekly. Odbočí k letišti a přidává na rychlosti. Jsem spokojen, ale jen do chvíle, kdy se břízky před dráhou zvětšují a zvětšují. Říkám nahlas. „Tak co bude?“ Odpověď nevnímám, protože ty černobílé větve s lístečky zelenými jsou najednou kousek před námi. Tak srabácky klapky zavírám. Ten vepředu, jmenoval se Aleš, využívá přebytku rychlosti, přeskakujeme ty stromečky a sedáme. Ještě zadýchán mu ve výběhu začnu spílat, že mne chtěl zabít, co jako čekal, že se stane, proč neodbočil na to pole a tak. Zcela mne však odzbrojil závěrem. Řekl zcela klidně. „Já věděl, že je zavřeš.“
Jindy mne požádal inspektor ze spřáteleného letiště, abych rozlétal jednoho z pilotů po dlouhé přestávce. Znali jsme se, ale o jeho plachtařských zkušenostech jsem toho mnoho nevěděl. Měli jsme předepsáno asi šest letů. Prostor s vývrtkami, okruhy a přistání do omezeného prostoru. Ten den, mimochodem krásně plný kumulů, jsem s naší žákyní absolvolal asi tříhodinový navigační přelet dle osnovy, pak několik skoků s dalšími a už mne to opravdu moc nebavilo. Když jsem navíc zjistil, že sedím v Blaníku jen jako zavazadlo, letec rozhodně tak rozsáhlé rozlétání před přezkoušením nepotřeboval. Tak jsem se trochu nudil. No a tak mne napadlo …
Opatrně tahám ten spodní ovladač, když je rozptýlen. A pak se jen rychle probouzím. Oznamuje mi závadu na klapkách a rovnou otáčí mimo letiště na volné pole. Rozhodnutí bylo tak rychlé a vzhledem k situaci naprosto správné, že jsem okamžitě „závadu“ opravil. No, jenže i pak to vypadá, že nedoletíme. Co to proboha dělám?
Poslední případ mi umožnil nácvik slohového cvičení. Tentokrát se to stalo doma, kde vedle letiště máme golfové odpaliště. Tam celé dny trénují zájemci o sport milionářů správný styl, jak odpalovat míčky. Jamky tam nemají, jen nějaké praporky určující vzdálenost. Tentokrát provádím kontrolní let s pilotem, na kterého bylo minulý týden křičeno do rádia, že má na finále ty klapky zavřít, nebo nedoletí. Nebyl jsem u toho, ale dohlížející instruktor mu předepsal jeden dvojí let kontrolní. Chlapec patřil do pokračovacího družstva, měl již platné pilotní zkoušky, tak s ním nejdříve probírám, co ten minulý let bylo špatně. Nějak si myslí, že nic. A tady se přímo taková zkušenost s klapkami hodí. Netuší, co na něj chystám. Odstarujeme z navijáku. Udělám všechno jako jindy. Tentokrát je však velmi nadějné, že nejkratší cestou k letišti doletíme i bez změny rozhodnutí na pole. Jenže naše šikmé přiblížení k letišti vede přes ty golfisty. Mám chvilku koukat i na několik dam, jak se napřahují s holemi. Pak mrknu dopředu a je nutné jednat. Před námi se zvětšuje jeden z těch praporků. Klapky přivírám, Blaník vyplave na rychlosti a pilot Jarda bezpečně přistává. Myslíme si, že by to vyšlo těsně i bez přivření, ale jistota je jistota. Jenže to není konec.
Druhý den mi volá náš VLP, že mi přeposílá dopis z UCL, abych k němu okamžitě obratem napsal vyjádření. Jeden z těch, který ty dámy s holemi trénoval ve správném stylu, napsal stížnost na úřad, kde popsal, jak jsme ho při výuce ohrozili nebezpečným létáním, kdy jsme nejen mohli rozbít letadlo o jejich zařízení, ale zejména jsme vystavili letadlo nebezpečí potrefení golfovým míčkem. I když si myslím, že tady šlo spíše o ztrátu důstojnosti z úleku, než o ohrožení, praporek, kterému jsme se pro jistotu vyhýbali byl 200 metrů od těch krásných dam, popisuji pánům z úřadu situaci zcela pravdivě. Ještě zatím létám, ale přestávám při létání koukat po ženských.
Co tím mimo řádky chci naznačit? Nikdy to není stejné a vyhodnotit potřebné vlivy na situaci, ve které se nacházíme, v krátkém časovém úseku, to chce mít v hlavě opravdu jen jasno a trochu praxe. Vždy ale volit z více možností tu bezpečnější a tu, o které vím, že ji zvládnu. Třeba i tu, nezkoušet to v sóle. Víc hlav víc ví. Aby pak nebylo nutné přenášet rozebraného Blaníka přes letištní plot z toho pole, jako se to stalo jednomu, kterého opravdu jmenovat nemohu. Byl na ten nácvik v kabině sám. Zmatek a nejednoznačnost nahradit tvůrčím přístupem s dostatečným přehledem a předpokladem dalšího vývoje situace. A v případě jen trochu nejistoty, zda to vychází na letiště, změnit včas rozhodnutí a vzít to pole. Zaváděním těchto osnovou nevyžadovaných postupů jsem ale začal postupně přicházet o potencionální přátele.
Je podvozek venku?
Ještě jeden ovladač v kabině větroně občas někoho z nás zazlobí. Podvozek. U Blaníka zpravidla o nic nejde, u brusů jde o peníze. Potíž je v tom, že i přes veškerou snahu o dodržení předepsaných úkonů občas dojde k tomu, že na podvozek zapomeneme. Důvod nemusí být jen v nás. Jsou dva směry pohybu ovladače podvozku. Otevřeno a zavřeno. Jenže u různých typů nemusí být ty směry potřebného ovládání stejné. Navíc po namáhavém a dlouhém přeletu, který správně končí přesně spočítaným dokluzem, žijeme v poslední fázi doletu v jiném spektru problémů. Počítáme, optimalizujeme, navigujeme, komunikujeme a zapomeneme. Jestli někdo říká, že se mu to nemůže stát, nevěřím mu.Největší chybou je napravovat opomenutí důležitého úkonu ve výdrži. To prosím raději rovnou pošlete éro do šrotu. Jde o to, že musíme přehmátnout pravou rukou z kniplu na ovladač, vysunout podvozek a pokračovat ve vyrovnání a výběhu. Dvakrát jsem to viděl v přímém přenosu. Byla z toho zlomená noha a hromádka pokrouceného duralu. Taky jsem přihlížel přistání kolegy s ASW 15, kdy nahlásil závadu v možnosti podvozek vysunout. Byli jsme připraveni na všechno. Nebyl z toho nakonec vůbec žádný problém. Vyžužlal přistání zcela dokonale a krom drobných škrábanců letadlo nepoškodil. Při přistání má být jedna ruka na řízení, druhá na klapkách. Nikde jinde. Abych ale jen nepoučoval.
Letíme s kolegou kontrolní let před přeškolením na jeho první jednosedadlovku. Blaníka nakonfigurujeme jako brus. Bez vztlakových klapek pro vzlet a přistání, létáme v termice na malých rychlostech v kroužení, kdy po předem provedených úkonech občas trochu přidám nohy do zatáčky. Blaník je moc hodný své piloty varuje a vrtat moc nechce. I tak se ale v bezpečné výšce, na malé rychlosti a s velkým náklonem chová trochu osobitě. Mě jde o to, aby oblast blížícího se oddělení proudnic byla včas rozeznána a opravena. Kolega letí dobře. Ještě mu ve výšce a kroužení, opatrně, tak aby si toho nevšiml, zatahuji podvozek. Asi po hodině si myslím, že toho je dost a v kilometru vysouvám brzdící klapky s žádostí o přistání pokud možno bez jejich zavření. Kolega to řeší s přehledem, je bez provozu na letišti, je bezvětří, rozhoduje se přistát proti směru vzletu, abychom nemuseli tlačit. Jsem spokojen, létat umí. Těším se na zem, mám abstinenční příznaky kuřáka. Ty mne opouštějí v polovině dráhy, kdy kolega oznamuje, že nemáme podvozek. Já blb na to úplně zapomněl. Jednám rychle, tak jak mne to život naučil. Neřídím, mám volné ruce. Odjišťuji ovladač, jsme ve výdrži ale netuším, jestli to stihnu zajistit.
Nikdy jsme to nikomu s kolegou nevyprávěli. Bylo to sice tvůrčí, ale naprosto nesprávné řešení v případě Blaníka. Podvozek do polohy zajištěno zaklapl současně s dotykem kolečka s rodnou hroudou. Už to nikdy v životě neudělám, to mi věřte!
