Při každé lidské činnosti, kdy prožíváme silně své emoce podporované zážitky a vjemy, vzniká mezi lidmi zúčastněnými nějaké pouto. Je to někdy trochu až mrazivé zjištění při vzpomínce
na okamžiky, kdy se něco nedaří tak jak má, kdy se naopak něco podaří s jistým štěstím zcela mimořádně, kdy ten zážitek vstoupí do podvědomí a vyleze na povrch třeba až při večerním pivu.
|
|
Jedná se o jistý druh souznění zúčastněných a možná je jevem zcela normálním mezi lidmi, které spojuje společný zájem, při jehož naplňování jsou na sobě vzájemně závislí.
Těžké hodiny společných zážitků koupit nejdou. Ty se musí prožít.
U malého letectva nás drží mimo jiné i to vědomí pospolitosti, kdy očekáváme od nejbližších kolegů činnost, kterou potřebujeme pro naplňování našich tužeb a přání.
Vlekaře nesmíme vyvěsit a on s tím počítá, navijákař přidá jen tolik plynu, kolik je potřeba a dispečer podá důležitou informaci právě v okamžiku, kdy se nám hodí. Když to vyjde podle našich představ, pociťujeme jistou vděčnost. Když ne, řešíme situaci a zaujímáme svůj vztah k lidem, kteří něco nesvedli. Náš vztah ke kolegům je formován právě tou činností. Může vyústit a zpravidla vyústí v přátelství nebo nakonec ve vztah docela jiný. Tak nějak to asi je.
Tyto skutečnosti jsem si začal uvědomovat zcela záhy, jen jsem nevěděl, jakou měrou mohu přispět i já k tomu, abych se stal tím platným členem našeho společenství a trvalo mnoho let, než jsem své místo snad našel. Zní to dost nafoukaně. Neberte to tak.
Člověku ke štěstí opravdu stačí místo mezi ostatními a pocit, že mezi ně patří.
Jsem hrdý na své místo mezi ostatními. Pokud někdy svými činy a tudíž i články na Aerowebu své místo ohrožuji, dejte mi prosím včas ránu mezi světla, prát se nebudu. Snad se mi rozsvítí a třeba ten článek přepíšu lépe.
Nedávno jsem potkal svého prvního instruktora.
Neviděli jsme se mnoho let a setkání, i když krátké, mi trochu otevřelo oči. Ten člověk nám tehdy dal možnost stát se jedním z členů velkého kolektivu sportovních letců a některým z nás i víc. Ukázal nám směr, kterým stálo za to jít. Někteří došli k cílům nejvyšším, létání je živí, někteří toho po čase nechali, někteří jsme o každé volné chvilce na letišti, ale za všechny mohu s klidným svědomím prohlásit, že toho vůbec nelitujeme. Teď jde jen o to, abychom my, co nám to došlo, ukázali ten směr dalším a ti po nás zase těm dalším. V tom spatřuji hlavní smysl a cíl naší činnosti.
Racek je ve znaku plachtařů. Tedy rackové tři a to je právě symbolické pro mou dnešní nesouvislou úvahu. Jeden bez druhého, druhý bez třetího jsou jako kouř bez ohně, křídlo bez vztlaku nebo pivo bez alkoholu. Stojí za to oželet ty jiné ztráty a vzlétnout. Poznat další podobně postižené jedince, ochutnat nesmírnost vzdušného moře a cestu časoprostorem, v našem případě bez motoru. A to i za cenu, že po létech už nic jiného nebudeme umět.
