Trochu jsem zaloboval za plachtění, protože původně o něm Aeroweb být neměl. Martin v té době postupoval systematicky. Vznikl redakční plán a témata, která do koncepce měla zapadat. Zbývalo jen sehnat lidi, kteří o nich napíší. Teď s odstupem času snad mohu konstatovat, že právě tohle se mu podařilo. Lidé ze všech odborností letectví pochopili a se střídavými úspěchy naplňují poslání leteckého webu. Jen ten redakční plán neplníme. Proč?
Jedním z témat, o kterém jsem měl jako pamětník napsat, byl článek o tom, co je to aeroklub. Tehdy jsem nechápal, proč psát o něčem, co je tak jasné a hlavně co o tom psát. K tématu jsem se vrátil v době, kdy zuřila diskusní bitva mezi absolventy komerčních škol a aeroklubů, snad o tom, kdo je lepší. Poslední kapkou k oživení byl článek o pilotech strojnících, který sice Aeroweb neuveřejnil, ale jistě jsme ho všichni četli. Jeho skutečný smysl mi zůstává utajen, i když si myslím, že právě ten poukázal na rozpor obou našich světů. Je ale opravdu rozporem? Rozhodně nechci komentovat, který absolvent jaké formy výcviku je lepší a ani si netroufám odhadovat, kam vývoj povede. Chci jen splnit starý redakční plán a trochu odhalit, o čem je vlastně aeroklub.
V době reálného socialismu bylo jediným možným způsobem, jak se k létání dostat, stát se členem Svazarmu. Jako aktivní modelář jsem jezdil po různých soutěžích, které se odehrávaly povětšinou na letištích a šilhal po těch opravdových letadlech. Zrálo přesvědčení, později mánie, která vyvrcholila návštěvou aeroklubu sjednanou někým známým. Bylo to v době, kterou tak krásně popisuje Bohouš Rosička, bylo to v době náčelníka Kobra. Na letišti bylo opravdu co vidět a hlavně, bylo možné si na to sáhnout. Přihláška do teorie, která se měla konat přes zimu byla logickým vyvrcholením, tak v necelých patnácti letech, v závěru povinné školní docházky začínám zjišťovat, že se musím učit. Bylo toho docela hodně a hned od začátku nám lektoři vštěpovali, že létání je výběrovým sportem a začnou jen ti nejlepší.
Jenže, jak mohl být skoro patnáctiletý kluk stejně dobrý, jako vysokoškoláci, gympláci nebo dospělí lidé v předmětech, o kterých měl dosud jenom tušení? Nemyslím si, že mi bylo něco odpuštěno, ale nejlepší jsem rozhodně nebyl. Tedy v teorii. Byla možnost se nějak zapojit do života aeroklubu ještě při studiu teorie, ale to bylo obtížné. Nikoho jsem neznal, krom plachtařského předsedy, tak jsem po nesmělém pokukování, co kdo dělá dostával jednoduché úkoly. Za přidělenou samostatnou práci jsem byl vděčný. Šlo o mytí letadel, kdy bylo možné si je dokonale osahat, úklid klubovny, manuální řemeslné práce, které mi nebyly cizí. Netušil jsem, že mne ostatní sledují a po krátkém čase jsem začal poznávat, kdo je kdo, s kým se mohu bavit, od koho co odkoukat a kdo po mě práci přebírá. Nepřišlo mi ani trochu možné něco ošidit. Díky tomu mne snad do výcviku přijali, jako nejmladšího a posledního s výsledky teoretických zkoušek. Musím uznat, že jsem si toho vážil a vážím dodnes.
Při takzvaných brigádách jsem začal poznávat, kolik lidí, různých profesí a povah se kolem údržby techniky a provozu letiště pohybuje a taky proč. Tehdy, zasvěcován do jednoduchých a postupně obtížnějších úkolů jsem začínal chápat, co mi teoreticky jasné nebylo a nestalo se mi nikdy, když jsem se na něco musel zeptat, že by mě někdo odbyl. Měl jsem sice trochu pocit méněcenosti, to když jsem hovořil s instruktory nebo skutečnými piloty, ale nikdy mi žádný z nich nedal svou nadřazenost najevo. A to jsem byl stále ještě školou povinný.
Na tak velkém letišti a městském aeroklubu se schází velký počet lidí. Když mi umožnili trochu se zorientovat, kdo je kdo a co umí a co se od něho mohu naučit, bylo mi jasné, že sice všichni chtějí létat, ale drží se v několika skupinkách kolem odborností. Mou skupinou byla ta plachtařská.
Zahájemím praktického výcviku se nějak zformovala naše elementárka. Jako nejmladší jsem nijak netrpěl mezi dospělými a ani žádné úlevy se na mne nevztahovaly. Asi bych to ani nesnesl. Ta doba byla zvláštní tím, že jsme před vydáním žákovského průkazu všichni velmi dlouho čekali na nějaké bezpečnostní prověrky. Nebylo mi jasné, jak může kdosi kdesi prověřovat, zda je patnáctiletý nadšenec škůdcem režimu a nebo zda nechce uletět za hranice všedních dní. Ta doba čekání nás nějak stmelila a rádi se vidíme dodnes. Když už se zdálo, že z létání nic nebude, zastihl mě koresponďák s pozváním na předletové přípravy. Po letu seznamovacím mi bylo jasné, že už zůstanu.
Aeroklub mi odhalil, co je pro létání potřeba, jak to dělají aktivisté, naučil mě neodbývat i podružné práce pro celek, abych se za ně nemusel stydět a naučil mě být členem nesourodé skupiny lidí stejného zájmu, trpělivosti a počátkům odpovědnosti. Na můj věk to nebylo málo.
Postupem času, jak přibývaly letecké zkušenosti, kvalifikace, objevování nových možností, byl aeroklub tím, kdo, pokud jsem opravdu chtěl, mi umožnil nějak postupovat. Vztahy s nejbližší skupinkou se prohlubovaly, podnikaly se společné akce i v době neletecké a také spousta ptákovin, na které se vzpomíná. Společně strávená doba při létání přinášela nejen společné zážitky, průšvihy a úspěchy, ale i možnost o nich pohovořit, znovu prožít a po letech zavzpomínat. Společně překonávané překážky se stávaly snadněji překonatelnými, vývoj členů družstva letecký nebo profesní byl buď příkladem nebo varováním. Pravdou je, že společně prožité chvíle při létání se nedají koupit. Tyto chvíle přerostou u drtivé většiny zúčastněných v celoživotní přátelství.
Aeroklub mi umožnil získat řadu přátel i několik opravdových kamarádů.
S vývojem možností leteckých činností, po pádu reálného socialismu, byla v aeroklubech složitá situace. Bylo by nepravdou, že jsme za Svazarmu létali zadarmo. Platili jsme nemalé příspěvky, pracovali na výdělečných brigádách, jejichž výtěžek šel celku a my mohli jeho část prolétat. Jakési výhody, tedy ekonomické však totálně padly a aerokluby se musely začít starat nejen o létání, ale i o udržení a potřebný rozvoj. Akčnost celkem sjednoceného velkého kolektivu aeroklubáků umožnila pružně reagovat na řadu možností a díky tomu, že pro klub byl téměř každý ochoten přinést nějakou oběť, šla řada věcí řešit aktivisticky. Některé kluby minulost prolétaly, jiné byly opatrnější, mnohé se začaly ekonomicky slušně vyvíjet.
Aeroklub umožnil všem letcům nejen přežít, ale většině i dále rozvíjet své letecké schopnosti. Naučil je, poradit si s problémy techniky i svými vlastními. Rovněž udržel dynamiku obnovy jak členské, tak technické základny.
Aeroklub mi umožnil v letecké aktivitě nejen přežít, ale i postupně se dále rozvíjet v ekonomicky složitém období.
Bylo by neobjektivní nezmínit možnost, kterou aeroklub sice poskytoval vždy, ale zejména v porevoluční době. Nově příchozí členové směřovali jasně a cílevědomě přes aeroklub k profesnímu létání. Většině a nemalé, se to podařilo. Komerční školy sice již existovaly, ale neprodukovaly tolik hotových pilotů. Krom výjimek, neměly ještě takové zázemí, aby mohly člověka pro práci v kokpitu velkého letadla vycvičit. Tito lidé a nemám jim to za zlé, měli aeroklub jako přechodnou stanici, která stále disponovala téměř vším, co potřebovali. Dolétali plachtařský výcvik, motorový výcvik sportovního pilota, stali se vlekaři, vysazovali parašutisty, postupovali po jednotlivých typech na typ dvoumotorový, létali do roztrhání těla, učili se anglicky, stali se obchodními piloty a při nejbližší příležitosti navštívili nějaký ten konkurs. Téměř všem to nakonec vyšlo.
Aeroklub mi umožnil pomoci bývalým plachtařským svěřencům a drobným podílem přispět k jejich profesnímu růstu. Na což jsem patřičně hrdý.
Vnitřní vztahy lidí v aeroklubu jsou složitou věcí. Nic není ideální. Zkušenější dohlížejí kriticky na začínající, úroveň vnitřní demokracie je závislá na skutečnosti, kdo vede a kdo je veden. Nelze však takové demokracii upřít vysokou úroveň samočistící funkce. Vydrží jen ti, kteří mají smysl pro kolektivní práci a opravdu práci, nemají potřebu se nad ostatní vyvyšovat a nejvíce si cením těch, kteří mají potřebu aeroklubu vracet to, co jim pro život letecký, ale i lidský dal. Nikdo z nás není dokonalý, vyloženě a jen dobrý nebo špatný. Když se pohádáme, je to pro naši společnou věc. Neznamená to ale, že bychom se proto na sebe vydrželi dlouho hněvat. Znamená to jen tolik, že nemáme všichni názor stejný a to je jen dobře. Poznal jsem ale kluby, kde vládl kult osobnosti, rodinný klan nebo několik výrazných jedinců a to způsobem vhodným jen pro sebe. V takových bych dlouho nevydržel.
Aeroklub mě naučil mezilidské toleranci, snášenlivosti, poslouchání jiných názorů a potřeby porovnat je se svými.
V aeroklubu jsme zkrátka taková velká rodina. Máma s tátou, kteří rozhodnou a nám se to vždycky nelíbí, protivná sestra, strejda od velkých letadel, sestřenice sice dobrosrdečná, ale jinak divná, spousta dětí, které, pokud si hrají, nezlobí, nerudný dědek a přecitlivěná stařenka, teta z ŘLP, děti našich dětí, synové slavných příbuzných, bratranec z úřadu, krajánek, kmotříček, pan učitel, možná i farář a další. Jako v každé velké rodině.
Učili nás, že rodina je základ státu. Domnívám se, že aeroklub je dobrým základem pro lidi postižené létáním. Neznamená to ale, že musí být základem jediným. Máme-li dnes možnost výběru, kterou jsme dříve neměli, ať si každý vybere. Je to jen a jen jeho věc. Určitě to nemá pozdější vliv na to, jakým bude pilotem. Možná jen na to, jakým by mohl být člověkem. Naučit člověka létat umí profesionální škola i aeroklub. Škola však pilota nijak lidsky neovlivňuje. Aeroklub vychovává.
