Bitevník a chudák Jirka
-„Nikam! Co budeš mít na vysvědčení? Když to nebudou samý jedničky, tak nikam nepůjdeš!“ -„No z matiky asi dvojka a z češtiny trojka.“ -„No tak vidíš. Nikam. Doma budeš a přes prázdniny půjdeš dělat brigádu u zedníků.“ -„No klidně. Ale elementárka začíná až na podzim. Chodí se tam o víkendech.“ -„Nikam!“
Znenadání se táta, který marné rozmluvě naslouchal, přidal na moji stranu. -„Ale jéžiš, dyť o nic nejde. Aspoň nebude chodit do hospody a bude mít nějakého koníčka,“ namítl otec matce.
-„A učí se tam meteorologie. Tak se vlastně budu připravovat k přijímačkám,“ přilil jsem olejíčku do ohníčku, protože v té době už jsem chtěl být meteorologem. -„No to určitě,“ prskala matka, „chytí se tam party, naučí se chlastat, zbouchne nějakou holku a bude se muset ženit!“
Následujících 30 let matce nedalo za pravdu. Chlastat jsem se naučil leda tak čaj, s klukama v partě už třešně přes plot krást nechodíme, a dodneška jsem svobodný. -„Nikam nepůjde,“ rozhodla matka. Vypadalo to, že dopadnu jako náš soused z dřívějšího bydliště, nějaký Jirka. Jeho manželka byla strašlivá semetrika. Vizáží byla vlastně velkým válečným bitevníkem na moři. Její horní paluba, totiž naprosto monstrózní poprsí, jí často sloužilo jako stoleček na hrnek s kávou (viděl jsem na vlastní užaslé oči!). Hrubým hlasem by dokázala zbořit zeď. Všichni byli blbí, zatímco ona vždy věděla nejlíp, jak to je. Věděla taky, co je nejlepší a jedině vhodné pro jejího muže Jirku. Lítání to ale rozhodně nebylo. Soboty a neděle, kdy všichni normální aeroklubáci chodívali na letiště, se stal z jejich bytu totalitní stát obehnaný železnou oponou. Když šel bitevník do sámošky na nákup, zamkl Jirku uvnitř bytu a sebral mu klíče. Jirka však záhy našel cestu, jak uniknout navzdory minovým polím a neodvratně katastrofánímu večernímu návratu (někdy byl návrat i dřív než večer, protože bitevník záhy zjistil, kde je letiště a sám si tam pro Jirku dokázal doplout.
Jirka pak za pomoci spřízeněných aeroklubových duší nacházel různé úkryty po letišti, kde ho rozzuřený bitevník nevyslídil. Například v trupu starého MiG-15, který byl odstaven v zapadlém koutě letiště). Jirka se totiž naučil šplhat po hromosvodu, který fikaně vedl zrovinka kolem jejich balkónu ve 2. patře paneláku. Jakmile to tedy šlo a bitevník dočasně vyklidil bojiště, Jirka hupnul z balkónu na ocelové lano hromosvodu a unikátním horolezeckým výkonem slezl dolů, kde přikrčen utíkal podél zdi do vzdálených ulic města. Tam ho obvykle vzal do auta některý z aeroklubových kumpánů a odvezl na letiště.
Bitevník dlouho nevěděl, co se děje a kudy ten parchant uniká z hermeticky uzavřeného bytu. Tihle bitevníci totiž nikdy nepoznají, že skutečná láska k létání přenáší hory, boří města a přináší nejneuvěřitelnější vynalézavost. Nikdy jsem nepochopil, proč si Jirka vzal za ženu právě tuhletu ženskou. Asi uměla dobře vařit.
Tábor práce a oddechu
Nakonec jsem doma povolení chodit do aeroklubu dostal. Můj život nabral novou dimenzi a nemohl jsem se dočkat, až přijde podzim. V létě jsem byl na jakési brigádě od gymnázia; jmenovalo se to „Tábor práce a oddechu“ a vypadalo to tam asi jako na tabákových plantážích někde ve Virgínii. Na takovou otročinu jsem šel jen proto, že nám angažovaná souška profesorka přislíbila, že když se letos zúčastníme tohoto tábora, napřesrok budeme moci jet na podobný tábor do některé ze spřátelených zemí. A pozor – do Bulharska by se letělo letadlem! Odtud vyplývala moje motivace. Letos ten tábor nějak přežiju a příští rok poletíme IL-18 do Bulharska sklízet jahody nebo co.
Každý den nás přivezli v takovém bednobusu za traktorem na řepný lán, jehož konec byl možná někde v tom Bulharsku. Vytrhávali jsme plevel a za den jsme projeli tak tři řádky, dlouhé snad 5 kilometrů. Rval jsem plevel jako zběsilý stachanovec, protože jsem chtěl plnit plán na 150%, aby byl vyznamenán tím příštím táborem v Bulharsku, kam se měli dostat jen nejlepší z nejlepších. Viděl jsem se na sedadle u okýnka v Iljušinu a to byla sakra silná motivace. Škoda, že jsem si ve svých patnácti neuvědomoval, v jaké době žijeme a že nám tloukli do hlavy jeden nesmysl za druhým. Samozřejmě jsme nikdy nikam neletěli a druhou podobnou účast v JZD Mutějovice o rok později jsem již striktně odmítl.
Při jednom krásném kumulovém dni jsme se posouvali v řepném lánu podél řádků a nad našimi hlavami zašuměl stříbrný Blaník, kterému došla termika, a musel tam někde přistát. Zadíval jsem se zasněným pohledem vzhůru, stéblo plevele mi upadlo do hlíny. Zapomněl jsem na okolní svět a jen se díval, jak větroň zatáčí a hledá si místo na přistání. Byla to nádhera, dívat se, jak si pluje. Ve vedlejším řádku pracoval nějaký Němec z NDR, protože náš tábor se honosil přídomkem „mezinárodní“. Aspoň jsem si tam mohl pilovat svou chabou angličtinu, jelikož Němci odmítali mluvit rusky (a rusky jsem tehdy mluvil dost dobře). Nadšeně jsem mu za pomoci rukou vysvětloval, že už skoro jsem pilotem támhle toho předmětu, který krouží kolem našeho pole, protože po prázdninách nastupuji do elementárky.
Němec na mne koukal podivně, protože si nedovedl vysvětlit moji gestikulaci, napodobující hýbání kniplem a šlapání do nožního řízení. Spíš to vypadalo, že poskakuji a kroutím se, když se mi chce čůrat a nemohu to už vydržet. Do toho jsem mlel: „I will... Pilot... Támhle, this... those... that Blaník! I will! Gute flígr, ja. Já, ich will be flígr mit támhleten aircraft. After kaníkuly, ja. Alles gute, ja.“
Němec dospěl oprávněně k dojmu, že červencové sluníčko a absence pokrývky hlavy se mnou udělaly své a přivolal jiného Němce, který měl funkci urgentního ranhojiče. Musel jsem se napít studené vody a dostal 15 minut pauzu na vzpamatování. Všichni čekali, jestli to nebude ještě horší, ale nebylo. Větroň přistál někde za vsí a já se vrátil do řádku, sklonil hlavu a vyplel další tunu sajrajtu.
…a konečně aeroklub
Konečně začal nový školní rok, přiblížil se podzim, musel jsem chodit do tanečních a v kalendáři měl červeně vybarvený den první lekce v aeroklubu. Taneční pro mne měly pouze ten význam, že jsem předpokládal, že všechna děvčata na mně hned poznají, že jsem něco jako hlavní pilot z Ředitelství pilotů a budou mě proto bezmezně obdivovat. Jinak mé taneční figury spolehlivě mohly vyhrát mistrovství světa v letecké akrobacii, protože jsem se pohyboval všemi (většinou nechtěnými) směry a podle všech tří os. Dodneška mi není jasné, jak se někdo může věnovat společenskému tanci namísto létání.
Sobotní podzimní den roku 1982 bylo zataženo nízkou inverzní oblačností a v chladném mlhavu k tomu ještě i mrholilo. Za takovýchto okolností nás uvítala vrzající polozrezivělá brána kladenského aeroklubového letiště — více než 40 lidí hrnoucích se dovnitř byl celkem mohutný dav. Že by zas někdo vyhlásil akci Tisíc pilotů republice? Kdosi z aeroklubáků se nás ujal a zavedl do učebny. Byl jsem ze všeho totálně vyjevený. Vyplňovali jsme nějaká lejstra, ale netušil jsem, co to bylo a k čemu to mělo sloužit. Do jara, než začneme létat, jsme si měli zajistit lékařskou prohlídku, nejlépe prý těsně před zahájením létání, aby nám termín dlouho vydržel.
Na nástěnce byli vypsaní lektoři. Tenkrát jsem ještě netušil, že v aeroklubu si dělají ze všeho cimrmanovskou legraci, a tak jsem to bral naprosto vážně. Meteorologii, která mne zajímala nejvíc, nás měl učit nějaký RNDr. Martin Hřivna. Tý brďo! Opravdický doktor! Doma jsem potom nadšeně vykládal, jak nás meteorku učí opravdický, profesionální meteorolog!
Podobnými tituly byli vyzdobeni i další lektoři, někdo byl docent, někdo inžinýr, někdo dokonce kandidát věd. Valil jsem oči, jak budeme skvěle vystudovaní, jako někde na vejšce. Docenti z Poldovky ovšem věděli své. I když Martin Hřivna ve skutečnosti žádný doktor přírodních věd není, shltal jsem celý jeho kurs meteorologie a dodneška z něj žiju a rád vzpomínám. Co je ovšem poněkud horší, je zjištění, že naši tehdejší lektoři, které jsem považoval za postarší pány protřelé životem, byli tehdy mladší, než jsme dneska my, žáci z tehdejší elementárky.
Aerodynamiku a mechaniku letu nás vyučoval Mirek Šíma, kterému nikdo neřekne jinak než Kudýš. Nevím, odkud se ta přezdívka vzala, prý to byl nějaký zajíc z pohádky. Jeden takový zajíc byl namalovaný i na jednom z Trenérů, snad na Z-326 OK-OTD, ale to už si přesně nepamatuji. Přístroje učil Zdeněk Hejduk – Kostička, u kterého jsem předpokládal protekci, jelikož mne jednou svezl v Blaníku. Jednou nám ukazoval barograf, který zaznamenával výšku letu. Předváděl, jak se vezme papír, načadí se nad naftovým plamínkem a namotá na záznamový válec. Čadicí zařízení se jmenovalo Vulkán a to strašně rozesmálo některé kursisty. Tenkrát samozřejmě nebylo ani ponětí o tom, že jednou přijde digitální doba s GPS a loggery.
Navigaci učil Michal Šebek, který později začal létat u ČSA jako pilot. To bylo něco pro nás. Hltali jsme loxodromy, ortodromy a východy slunce, okrsky letišť a letové cesty, jako by piloti u ČSA létali zásadně podle plachtařské pětistovky mapy. Letecké předpisy přednášel Jáša Kučera, jehož křestní jméno Jasoň jsem později pokládal za stejný vtip, jako ty vymyšlené akademické tituly u všech lektorů. To bylo ale překvapení, zjistit, že to je opravdové jméno!
U předpisů jsem měl vždycky plné ruce práce, abych neusnul. Ne že by Jasoň přednášel nezáživně, ale nezáživné byly samotné předpisy. Zapamatoval jsem si asi jen to, že 8 hodin před letem se nesmí požívat alkohol, což mi bylo jedno, protože jsem alkohol stejnak nepožíval ani před letem, ani po letu. Prvně jsem alkohol požil o dva roky později, na maturitním večírku, a nepřejte si vědět, jak to dopadlo.
Konstrukci letadel vykládal náš instruktor v elementárce Pepa Valenta, který dnes už nežije. Jako studentík z gymnázia jsem netušil, co jsou to voštiny, kterými se to ve výkladu jen hemžilo. Zato jsem si dobře zapamatoval, že kov zvaný elektron dobře hoří, což se mi pak ve větroni mnohokrát hodilo. A dále jsme se učili, co jsou to termosety a termoplasty, jak se vyrábí hliník a jak se potahuje plátnem. Moc mě to nebavilo, leč mentální potřeba létání to pomohla překonat.
Během podzimu a zimy, kdy každý víkend probíhalo důkladné teoretické školení nás, budoucích elitních nadletců a mistrů všech plachtařských kontinentů, odpadla asi polovina kursistů. Jeden mě docela naštval. Těsně po skončení hodiny meteorologie se zvedl a prohlásil, že si myslel, že v aeroklubu se lítá a ne že se budeme muset učit takovéto blbosti (použil pro to ostřejší slovo, ale to se publikovat nesmí). Odešel středem, vyšel z budovy, prošel zrezivělou bránou letiště a víckrát jsme ho neviděli. Další vyšuměli postupně, jejich účast na hodinách byla stále řidší, až přestali docházet úplně. V učebně se dalo líp dýchat a bylo víc místa v lavicích.
Už aby byl březen, to jsme měli dělat žákovské zkoušky a poté, co nám kdosi kdesi vystavil průkazy žáka kluzáků, mohli jsme začít doopravdy létat.
