V dubnu 1945 se na sovětsko-německé frontě hnala vojska 1. Běloruského frontu pod velením maršála Žukova od Odry na Berlín. Severněji útočil 2. Běloruský front pod velením maršála Rokosovského z oblasti Štětína na Pomořansko podél pobřeží Baltického moře. Směr ostrovy Rujána, směr Usedom. Tehdy už i Sověti věděli, co se skrývá pod názvem Peenemünde. Otázkou zůstává, zda si plně uvědomovali dosah toho, co tam naleznou…
Němci se zuřivě bránili. O poznání vlažnější byl odpor na západní frontě. Anglo-Američani pod velením generála Dwighta Eisenhowera překročili po náhodně zachovaném mostu u Remagenu Rýn a valili se směrem na sever, do pohoří Hartz a k Labi, které je vedlo až do Hamburgu. Ano, valili se – to je to správné slovo a vypadalo to, že ohrozí i samotný Berlín. A v sovětských štábech panovaly obavy, že zatímco se armády Žukova, Koněva a Rokosovského budou rvát o přístupy k Berlínu, obsadí západní spojenci zbytek Německa i s jeho s podzemními továrnami na Hitlerovy „tajné zbraně“. A možná i v Peenemünde.
Ovšem na základě nepřesných zpravodajských informací o Hitlerově konečném obranném plánu učiní Eisenhower kontroverzní rozhodnutí: přestane usilovat o Berlín a mimo jiné obsazuje horské hřebeny jižně od Mnichova, kde Spojenci očekávali v tzv. „Alpské pevnosti“ závěrečné boje druhé světové války. Toto rozhodnutí umožnilo obsadit Berlín Rudé armádě. A byl to opět Eisenhower, kdo se dohodl s náčelníkem generálního štábu sovětské armády generálem Alexejem Antonovem o vytyčení demarkační linie na Labi a mimo jiné i na území Československa na čáře Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Linec. Jednotlivé okupační zóny vítězných mocností byly namalovány už od Jalty, ale při bojových operacích se na ně ohled nebral. To bylo, jak čtenář pozná, velmi významné.
Trofejní roty
Německé „tajné zbraně“ a moderní technologie, přístrojová technika, ba i stroje z fabrik byly totiž především pro Sověty velmi cenným trofejním materiálem. A tak už od 23. dubna působila mimo jiné v okolí Berlína a po jeho pádu přímo v metropoli Třetí Říše tzv. speciální trofejní skupina generála Nikolaje Petrova, náčelníka to Výzkumného ústavu leteckých přístrojů. Jejím členem byl i 33-tiletý podplukovník Boris Jevsejevič Čertok z NII-1, muž, který se později na dlouhá léta stane „dvojkou“ sovětského kosmického programu.
Major Čertok 1945
Za úkol má mimo jiné rekvírování elektronických aparatur a přístrojů, například osciloskopů značky Siemens, Philips atd., kterých bylo v sovětských ústavech jako šafránu a zde se jich podle jeho pamětí povalovaly desítky a stovky…
Podobných „trofejních rot“ vznikla po Stalinově příkazu z konce února 1945 celá řada a měly v patách za postupujícími vojáky shromažďovat techniku, technickou dokumentaci, technologie a důležité německé odborníky z různých oborů – od chemie přes strojírenství po raketovou a leteckou techniku.
Prosím, nemylme se – podobné trofejní skupiny organizovali i Američani a Britové! Ale ty šly opravdu cíleně po špičkových technologiích a odbornících, kdežto Rusy zajímaly i obráběcí stroje v pobořených německých fabrikách.
Američani tuto operaci nazvali Paperclip – sponka na papír…
Operace Paperclip
Původním záměrem amerických armádních představitelů bylo zajmout a pouze vyslechnout vědce, pracující na raketových a ostatních „tajných“ zbraních a zabavit jejich plány a materiály. Názor se ale začal vyvíjet jiným směrem v okamžiku, kdy si spojenci uvědomili německý předstih právě v těchto segmentech výzbroje. 22. května 1945 major Robert B. Staver prohlašuje, že evakuace německých vědců a jejich rodin do USA a jejich využití pro válku v Tichomoří je mnohem významnější, než se zprvu domnívali.
Na to ostatně upozorňoval už dopis generálmajora Hugha Knerra, zástupce velitele poválečných amerických vzdušných sil v Evropě z března 1945, který svému nadřízenému, generálporučíkovi Carlu Spatzovi, napsal: "Okupace německých vědeckých institucí a průmyslových podniků odhalily fakt, že jsme znepokojivě pozadu v mnoha oblastech výzkumu. Jestliže této příležitosti nevyužijeme ke zmocnění se přístrojů a mozků, které je vymyslely, a nezapojíme je rychle do práce pro nás, zůstaneme o několik let pozadu a budeme se snažit pokrýt pole již prozkoumaná."
Tehdy ještě americká generalita nereagovala, nicméně množící se signály a poznatky včetně informací od britských spojenců přiměly v květnu americké ministerstvo války k rozhodnutí, že USA musí nejen zvládnout moderní technologie, ale příslušné německé vědce využít tak, aby je Americe pomohli vyvinout, protože "jejich vývoj je považován za životně důležitý pro národní bezpečnost." Z toho důvodu zahájili v červnu 1945 projekt, pod krycím názvem Operation Paperclip. Navazoval na operaci Overcast (Zataženo), která byla zahájena záhy po vylodění v Normandii. Zvlášť vybrané skupiny odborníků byly obdobně jako u Sovětů zařazeny mezi jednotky prvního sledu s jediným cílem – zmocnit se výsledků německého vojenského výzkumu…
|
Operace Paperclip, jejíž existence a obsah byly utajované až do roku 1973(!) se posléze, v poválečných letech, zaměřila nejen na repatriaci německých vědců a konstruktérů či využití německých špičkových technologií, ale zejména pak na očištění prominentních nacistů od nacistických hříchů a jejich využití včetně německé špionážní sítě hitlerovské zpravodajské služby generála Reinharda Ghelena… |
1/ provést zátah na německé vědce, přivézt je do USA a zapojit je do amerického výzkumu
2/ nepřenechat tyto intelektuální zdroje Sovětskému svazu.
A protože americké zpravodajské služby byly dobře informovány od spřátelených britských složek o „tajných“ nebo-li „zázračných zbraních“ jako jsou reaktivní letouny a raketové střely, vzniká v rámci JIOTA i tzv „Special Mission V-2“- operace, jejíž cílem bylo zajištění co největšího počtu vyrobených kusů a součástí V-2 a poznatků o této technice. Cíleně pak šli po muži jménem von Braun. A to mnohem dříve, než se ministerstvo války rozhoupalo k Operation Papercilip.
Pravda – „odvoz“ nacistické vědecké elity do USA byl vlastně nezákonný, protože dříve schválený zákon výslovně zakazoval emigraci nacistů do Spojených států. Co si ale budeme nalhávat – přinejmenším tři čtvrtiny vědců byly nacismu oddány. A protože minimálně 1600 vědců a pomocného personálu bylo záhy, v rámci operace Paperclip do USA převezeno, lze těžko věřit tomu, že by vůbec bylo možné vyhnout se náboru nacistů.
Jistě, prezident Truman nařídil, že "každý člen nacistické strany, který měl vyšší funkci než řadové členství nebo aktivní stoupenec nacismu či militarismu" musí být z této operace vyloučen.
Project Paperclip Team
ALE! Pokud by Američani skutečně toto pravidlo dodržovali, obersturmbannführer SS, nositel Železného kříže s dubovými ratolestmi a jak jinak – člen NSDAP von Braun i jeho suita by nutně skončili ve vězení pro nacistické zločince, ne-li před Norimberským soudem. Bráno do důsledků by pak USA zřejmě prohrály závody o Měsíc a Leonov by zřejmě byl prvním mužem, který zanechal své stopy v měsíčním prachu.
Posléze ovšem Truman rozhodl, že národní zájmy mají přednost. Už v září 1945 přiletělo do USA prvních sedm německých vědců, mezi kterými byl i Wernher von Braun. Do Vánoc je v USA na sto von Braunových spolupracovníků, včetně velitele Peenemünde, generála Waltera Dornbergera.
Von Brauna ale nemuseli Američané nijak usilovně hledat, sám se jim vydal vstříc mnohem dříve, než Rusové 5. května (kdy v Praze vypuklo ozbrojené povstání) vkročili na svých tancích do Peenemünde. Do Peenemünde, které bylo už dávno, od britských náletů v létě r. 1943, druhořadým pracovištěm, kde pravda – zůstal především vývoj i ředitelství.
Von Braun se podobně jako celá nacistické elita zcela logicky (avšak mylně, jak uvidíme) obával Rusů a už v únoru 1945 bylo vše připraveno k evakuaci. Poslední V-2 odstartovala z Peenemünde 14. února a 17. 2. se už daly do pohybu vlaky a automobilové kolony s bednami označenými písmeny EW - Elektrotechnische Werke. Směr: Nordhausem – Kleinbodungen – Bleicherode – Sonderhausen – Sommerda – Lehesten.
Vozidla a vlaky s nákladem ze základny Peenemünde odvážela nejen veškerou techniku, ale především plány, výkresy, výpočty a modely. Koncem února 1945 dorazila kolona do Nordhausenu a von Braun se svými nejbližšími se usídlil v Bleicherode ve vile „Franka“ (Frankově vile??), kterou využíval už před tím při svých cestách do Mittlewerke-Dora.
Ovšem výroba raket, či jejich testy se přestěhovaly do podhůří Hartzu – do pověstné podzemní továrny DORA u Nordhausenu – mnohem dříve. Sem, do oblasti vymezené územím mezi Erfurtem, Weimarem a Halle , zvané Thuringia, soustředili nacisti vývoj a výrobu „odvetných“ či „zázračných“ zbraní – od reaktivních motorů pro stíhačky Messerschmitt 262 Schwalbe či Arado Ar 234, raketových pro Me-163 Komet, letounových střel Fieseler Fi 103 (V-1) a pochopitelně i raket A4 (V-2), či protiletadlových střel Schmetterling, Wasserfall, či R-4/M Orkan (ta byla dokonce operačně nasazena).
DORA – ještě v provozu
Ač byla Thuringia v sovětském okupačním pásmu, osvobodily ji v půlce dubna americké jednotky a Mittelwerk Dora pak 3. americká obrněná divize. Sovětské „trofejní“ skupiny se sem dostaly až se značným zpožděním, v polovině června. Do té doby stačili Američani ukořistit a odvést na stovku hotových raket V-2, desítky letounových střel V-1, mobilní odpalovací zařízení i s vycvičeným personálem, vagony s palivem (líh) a okysličovadlem (tekutý kyslík). A co je nejdůležitější, technickou dokumentaci a „mozky.“
Američani v Doře
V Nordhausenu, Bleicherode a okolí posbírali hned na čtyři stovky zde pracujících inženýrů a vědeckotechnických pracovníků, podílejících se na vývoji a výrobě raketových střel. Ti, když zjistili, že jim nehrozí žádné tresty za podíl na vývoji Hitlerových zázračných zbraní, se sami nabízeli do služeb Američanům. Za to se jim v rozvráceném Německu, kde miliony lidí živořily, dostalo velmi slušné životní úrovně.
Nejinak se ovšem chovali Rusové. Jenomže – jak vzpomíná Boris Čertok, v době kdy skupiny amerických odborníků z operace Paperclip dorazily do Nordhausenu „jsme se soudruhy oslavovali v Berlíně vítězství a čmárali jsme na zdi rozstříleného Reichstagu vítězoslavné nápisy…“
Čertok - vlevo- s kolegou někde u Berlína. květen 1945
Jak se utíká do zajetí
Vraťme se ale k von Braunovi. I v Bleicherode začalo brzy být pro něj nebezpečno. Proto už 3. dubna 1945 se 450 vedoucích pracovníků vydalo dále na jih. Ve městě Bad Sachsa se k nim ale přidali příslušníci SD. Oficiálním cílem byl prostor Oberammargau, asi 70 kilometrů jižně od Mnichova, na rakouských hranicích v blízkosti Hitlerova letoviska Garmisch-Partenkirchen. Tam, kde měla být Göeblsova vybájená „Alpská pevnost.“
Cestou se kolona zastavila poblíže Neubergu, kde byly u jednoho sedláka ve stodole, zřejmě „jen tak, náhodou“ ve čtrnácti zaletovaných plechových bednách, ukryty výsledky výzkumu tryskových motorů. V okolí tábořila skupina inženýrů, kteří na jejich vývoji pracovali. Poklidně zde čekali pod vedením svého šéfa Helmutha Schelpa na Američany, aby jim nabídli své služby (později se skutečně řada z nich podílela na výzkumu tryskových motorů, někteří dokonce pracovali v passadenské Jet Propulsion Laboratory).
Stejně se hodlal zachovat i von Braun. Ještě před útěkem z Nordhausenu před „rudým nebezpečím“ oznámil svým nejbližším, že se hodlá vzdát do zajetí Američanům i s plány na své rakety. Nerozhodl se tak náhodou, ale čistě prakticky. „Francouzů si nevážíme a jednali by s námi jako s otroky,“ vypočítával von Braun. „Rusů se bojíme a nemáme se rádi – a tak zbývají Američani, neboť jsou kromě Sovětů jedinými, kdo může mít – na rozdíl od Britů – dostatek kapitálu na raketový výzkum…“
Von Braun - ještě mezi svými
Kalkulace byla správná, ale ukázalo se, že útěk k sympatičtějším „hochům“ z US Army nebude tak jednoduchý. Kolonu civilních vozidel doprovází silný oddíl SS a raketové odborníky chvílemi napadá, zda je SS nemají raději postřílet, než je nechat padnout do zajetí. Stane se i nehoda – auto s von Braunem sjede do příkopu a Wernher si zlomí ruku. Proto je na všech snímcích z nadcházejícího období s rukou v „gypsu“ včetně snímku z 1. setkáni s Američany.
Nakonec se Wernher von Braun a jeho štáb usadili v hotelu Ingerburg v blízkosti lázní Hindelang-Oberallgäu nedalo hranic se Švýcarskem. Esesáci kupodivu raději mizí a von Braun černou uniformu svléká také. Na těch pár dní strávených v tomto hotýlku později vzpomínal jako na jeden velký flám u dobrého vína…
Druhého května je mladší bratr Wernhera, Magnus von Braun, který umí anglicky, vyslán do údolí, kde se objevily americké tanky a pěší jednotky. Odpoledne se vrací s průvodním listem a posléze se objevuje i americký jeep s několika důstojníky. Nakonec von Braunovu skupinu sedmi nejdůležitějších „hlav“ přebírá speciální skupina tzv. vědecké rozvědky CAFT.
Třiatřicetiletý mladík se zlomenou rukou udělá na Američany velký dojem – tohle je ten muž, který dokázal vyvinout a vyrobit tak obrovskou bojovou raketu? A tvrdí, že nechtěl dělat rakety pro válku, ale proto, aby jednou letěl na Měsíc!
Jen o několik týdnů později, po krátkém pobytu v internačním táboře Garmich-Partenkirchenu (kde Američani shromažďovali „mozky,“) je už Wernher von Braun s celým svým štábem ve Fort Bliss v Texasu. Dostal k dispozici budovu bývalé nemocnice, kam se stěhují z Německa i všechny jeho plány, výkresy, vývojové studie a několik desítek kompletních balistických raket V-2. Pro začátek…
