Není pole jako pole

Příběh první

Je úterý 8.7.2008 - čtvrtý soutěžní den a Lumír Motyka vyhlašuje nekompromisně letový úkol. Rychlostní úloha přes prostory s intervalem 3 hodiny na trati: Lysá Hora, Lazek v Polsku, Babia Hora – 1722 m vysoký kopec na polsko-slovenském pomezí na Oravě, Velký Choč na Slovensku a zpět. Let přes prostory umožňuje naplánovat trať o vzdálenosti až 315 km. Meteorolog „slibuje“ vítr kolem 12m/s a dává výstrahu na odpolední bouřky, no bude  to zajímavé.

První rameno do Polska je po větru a tak první otočný bod je bez problémů. Na severním okraji polských Beskyd otáčím první areu, nechávám pod sebou lyžařské středisko Szcyrk a pokračuji směr Žywiec. Dole na žywieckém jezeře se vyžívají vyznavači plachetnic, kterým silný vítr určitě přináší větší radost než nám. Zahlédnu vlečnou ze Žaru jak míří s kluzákem ke svahu, ale já pokračuji směr východ do stále méně obydlených oblastí. Vždy když pod sebou uvidím nějaký větroň se mi uleví. Ještě na tom nejsem tak špatně. Twin Astir pode mnou mi dodává trochu sebedůvěry, ustřeďuji hrbolaté stoupání, které vytáčím na doraz, a pokračuji  k druhému otočnému bodu za Babiou Horou. Nechávám ji za sebou otáčím ASW 15 směr Slovensko a kloužu k Oravské přehradě.

Mrak ke kterému jsem letěl se začíná rozpadat a bouřka západním směrem potvrzuje varování meterorologa. Na polsko slovenské hranici nalítávám zbytky stoupání. Není to nic moc a tak opatrně pokračuj k severnímu okraji Tater. Otáčím spět směr Námestovo a se znepokojením pozoruji blížící se bouřku. Zkouším kopce u Námestova, ale ty žádné využitelné stoupání nedávají. Bouřková oblačnost zastiňuje slunce a jediné místo, které dává naději na přežití, je Babia Hora. Mířím do svahu Babí Hory a cestou vybírám pole, kde to v případě že stoupání nebude, posadím.

Minuta trvá věčnost, zem se přibližuje. Jeden, dva, tři metry za vteřinu, to je stoupání kterým mě Babia Hora odměnila. vytáčím 2500m s vědomím, že to je to zřejmě poslední stoupání které mi bylo dnes dopřáno. Co dál? Buď klouzat západním kurzem směr na Žywiec do relativní polské roviny, kde již bylo totálně zataženo, nebo směrem do kopců na Novou Bystricu, kde byla malá naděje že to snad bude fungovat. Má-li člověk dvě možnosti volby nikdy s jistotou neví jestli se rozhodl správně. Kloužu na optimálu, a už mi začíná být jasné že kopce, za kterými jsou vidět kumuly v bezpečné výšce nepřekloužu. Ve složitém terénu hledám pole kde se dá přistát. Kolo ven a na zvýšené rychlosti nasazuji na přistání proti svahu.

Podrovnávám na zavřených brzdách a snažím se dojet na vrchol svahu k polní cestě. Patnáctka zastavuje a začíná couvat. Okamžitě brzdím kolo, opatrně vylézám z kabiny a otáčím kluzák kolmo na svah. Za pět minut po přistání jsou tady první kapky deště, naštěstí nic intenzivního. Přestává pršet a po polní cestě se drápe do kopce Škodovka. Zastavuje a větroně a šofér se ptá jestli něco nepotřebuji a sděluje mi že „ide do hory na hríby“. A že má sebou dělbuchy. Nechápu. „No proti medvedom predsa. Však minulý dýždeň prišiel medved ženy na pole pozriet“.

Odjíždí vstříc medvědům a já využívám gravitace a postrkuji patnáctku z kopce, dolů k vesnici, k prvním domům.  Od medvědů raději dál. Za slabou hodinku se auto objevuje znova a pán mě zve na kafe. Bydlí hned v prvním domku a tak s patnáctkou na dohled si rád dopřávám pohostinství těchto příjemných „domorodců“.  Naložení patnáctky po příjezdu transportního vozu už byla standardní záležitost a s prvními kapkami, tentokrát té pravé letní bouřky, odjíždíme zpět do Frýdlantu.