Očkem do propasti hledím. Něco mě nutí ponořit se do hlubin. Poznat, co na mě dole čeká. Zatím jsem ještě nic nezažil, nic nevím, nic neznám. Ani jsem se pořádně na vlastní nožky nepostavil. Pištím akorát tady. Pořád jen čekám, co mi máma přinese. Jsem zde tísněn. Nevím proč, ale jediným východiskem z této situace se mi zdá temnota rozprostírající se pode mnou. Neustále mi v hlavě zní… Skoč! Skoč!... Hodně těch přede mnou se odhodlalo… a nikdo nelitoval… nikdo se zpět na okraj nevrátil.
Na hraně
Stojím na hraně. Na hraně, která dělá rozdíl mezi bezpečným životem a životem. Být tady, jen tak zbůhdarma, mě již netěší. Chci cítit vítr ve tváři, proudící vzduch kolem mého těla… tlukot svého srdce, krev ve svých žilách… chci žít! Pohlédnu dolů… srdce buší… cítím, jak chvěje celým mým tělem… Nakláním se… celé tělo je nyní strnulé v křeči… nejsem schopen pohybu. Dostal jsem se do polohy, ze které není cesty zpět… Nyní vede má cesta jen jedním směrem, už zpět se vrátit nemohu, můžu se již jen ponořit do propasti… mozek mi na okamžik vypovídá činnost… zřejmě se přepnul do jiného režimu… možná lituje toho, do jaké situace mě dostal… Najednou se dostavuje naprostý přerod… jsem při vědomí, klidný… však ne odevzdaný!
obrázek byl odstraněn, omlouváme se
Letím...!!!
Padám volným pádem, cítím se naprosto úžasně… však nemám čas… musím jednat… napřimuji se… a KŘÍDLA ROZPÍNÁM. Co se to děje… najednou to mnou trhlo… jako bych plul vzduchem, už nemám pocit pádu… nyní mám možnost okolní dění ovlivňovat… Jsem nabytými schopnostmi pohlcen… už ani na rychle se blížící se zemi nemyslím, dokonce si ani neuvědomuji, že nějaká země existuje. Mozek mi pracuje na plné obrátky. Sám si neuvědomuji, co dělám… ale najednou LETÍM… pád se změnil v let…
Neznámá síla mě nese prostorem, celé mé tělo pracuje jako nějaký stroj… ovšem ten stroj já neřídím. Jsem uvězněn v mém těle… které mi předvádí co, všechno dokážu… Postupně pomalu procitám… Pohybem křídel a ocasu můžu měnit směr letu… Pokouším se pochopit, jak na to… Metodou pokusů a omylů jsem za pár sekund na to přišel… nyní letím JÁ! Země se najednou přiblížila… podvědomě roztáhnu křídla… několikrát jimi máchnu… nohy napřímím… a v tom tvrdě na zem dosedám… Jsem zpět pevně se zemí spojen. Motá se mi hlava, celý se chvěji… unaven ulehám.
Dar křídel
Je tomu již dávno. Byl to tenkrát můj první let. Toho dne jsem se naučil létat. Nikdy však nezapomenu na pocity, které ten okamžik provázely. Skok z přeplněného hnízda se stal nejdůležitějším momentem v mém životě. Od toho okamžiku jsem volný, nejsem k ničemu vázán. Neustále poznávám nové rozměry života. Létám si nad krajem jak mě napadne, neznám žádnou barieru, která by mi bránila v pohybu. Dostanu se vždy tam, kam potřebuji. Nejsem vázán žádnými hranicemi. Nepotřebuji k životu žádné peníze. Nesnažím se obklopit množstvím zbytečných věcí… Za toto všechno vděčím jedinému… a to daru křídel.
Do doby, kdy bylo člověku odepřeno poznání letu, do vzduchu zkrátka nepatřil. Neměl tam co dělat. Evoluce mu ještě křídla nenadělila. Ovšem, vše se změnilo dnem, kdy se několika jedincům podařilo přírodu obejít, kdy sestrojily první křídla, a ty jim dovolily zakusit opojný pocit letu. Tímto okamžikem byla překročena pomyslná hrana, která držela člověka na zemi.
Od doby, kdy člověk dokáže létat, utekla jistá doba. Dnes již do vzduchu patří. Dostal se do situace, kdy žije v přeplněném hnízdě… a do oblak uniká. Je mnoho důvodů okusit pocit letu, volnosti… pocítit radost z trojrozměrného pohybu prostorem… Každý si ten svůj důvod musí najít sám.
Malé ptáče má pudy, paraglidista výcvik
Stojím na kopci. Koukám do kraje. Nádhera! Krásný den se tohoto rána zrodil. Vzduch je klidný, mírný vánek mi do tváře vane… Stojím si tu a čekám…! K tělu mám pevně připevněn padák… jeho vrchlík je rozložen za mými zády… a čeká, až jej svým úsilím vzduchem naplním… Nemyslím na nic jiného, než na to, jak se z kopce rozeběhnout, padák nad svou hlavou bezpečně rozvinout… a jak se od země odpoutat… Nejsem nervózní, ani netrpělivý… jen tak čekám… když v tom… z ničeho nic… si říkám… jdu na to… už není nač čekat! Popruhy s řidičkami v rukách svírám… a dávám se do běhu… vší sílou se do popruhů opírám… první krok mám za sebou… padák se líně ze země zvedá… cítím jeho sílu… jak vůl nyní zabírám… padákem brázdu ve vzduchu tvořím…
obrázek byl odstraněn, omlouváme se
Druhý krok mám za sebou… najednou síla v popruzích slábne… proto je nyní z rukou pouštím… a v rukách už jen řidičky svírám… padák se nade mnou rozprostřel… a čeká… Čeká, až se rozeběhnu a tím mu rychlost potřebnou k letu udělím… neváhám… a běžím… ani pět kroků neudělám… a cizí síla mě zvedá… mozek na chvilku váhá… ! Ano, JÁ LETÍM!
Nic na tom není, jen se odhodlat… Mladé ptáče vrhající se z hnízda je dnes ve stejné situaci, jako mladý člověk běžící ze svahu… Mládě má pudy, paraglidista výcvik… Oba je spojuje jedna tužba, oba chtějí letět…
