Studenou frontou se rozumí rozhraní mezi teplou a studenou vzduchovou hmotou, přičemž studený vzduch se vtlačuje na místo teplého a pohyb studené vzduchové hmoty připomíná jakýsi jazyk, deroucí se razantně vpřed jako klín do teplého vzduchu. Studený vzduch je hustší a těžší, než teplý a proto zůstává vrstva studené vzduchové hmoty při zemi, zatímco teplý vzduch stoupá po čelní ploše studené fronty do výše a zůstává ve vyšších hladinách nad vrstvou studeného vzduchu.
Tento proces je sice popsán v učebnicích meteorologie, jedná se však o schematizovaný popis (jinak to v učebnici ani nejde) bez bližšího pohledu na jednotlivé detaily takové „akce", jakou je postup a všechny projevy přechodu fronty přes místo pozorování.
|
Jedním z aspektů, na nichž projevy činnosti fronty závisejí, je roční doba. Zatímco v druhé polovině léta a na podzim, případně začátkem zimy, nebývají studené fronty obvykle moc silné a spíše se setkáme s přechody front teplých a s teplotní inverzí, koncem zimy a začátkem jara se situace změní. Vyplývá to z celkové sezónní změny globální cirkulace; v Evropě končí častý výskyt teplotní inverze a přicházejí čím dál častěji vpády studeného vzduchu od severozápadu nebo severu v týlu tlakových níží.
Tyto vpády arktického vzduchu za studenými frontami znamenají rychlé a výrazné změny počasí, které je schopno se změnit v průběhu ani ne snad minut, ale pouhých desítek vteřin z letecky výtečných VFR podmínek na počasí, které může znemožnit přistání i dokonale IFR vybavenému dopravnímu letadlu.
Právě v náhlosti zhoršení podmínek spočívá nebezpečnost takovýchto jarních studených front a my se na ně podíváme blíže.
V zimní i předjarní části roku leží tropopauza níže, než je tomu v létě nebo na
|
podzim. Při přechodu letní studené fronty je k dispozici daleko více sluneční energie, více tepla a více prostoru k vertikálnímu rozvoji mohutné kupovité oblačnosti na čele studené fronty, kde se vyvíjí bouřková oblačnost do výšek přes 10 km, poměrně často jsou vrcholy kumulonimbů ve výškách kolem 13 až 15 km. Zimní a předjarní studené fronty jsou podstatně méně nápadné a o to nebezpečnější. Kupovitá oblačnost na jejich čele vyrůstá do výšek jen 5 až 6 km a vypadá jako obyčejný cumulus congestus (kupovitý oblak velkého vertikálního rozměru) nebo dokonce mediocris (kupovitý oblak středního vertikálního rozměru). Občas mají tato oblaka chocholovitý vršek a jejich vzhled se blíží tvarům letního bouřkového kumulonimbu, není to však pravidlem.
Sportovní pilot může být právě tímto „neškodným" vzhledem oblačnosti oklamán a to pak může navodit nebezpečnou situaci za letu.
Jarní studené fronty přecházejí zpravidla rychle a počasí pod nevýraznými kumulonimby na jejich čele bývá pro VFR létání prakticky nepřijatelné. Zatímco ještě těsně před frontou zaznamenáváme počasí jasné až skoro jasné a s dobrou dohledností, klidným prouděním bez termiky a dá se říci téměř excelentními podmínkami pro VFR lety, příchod fronty znamená rychlý nástup kupovité a mohutné oblačnosti s hustým sněžením, dohledností sníženou často až na úplnou nulu, poklesem teploty vzduchu a snížením výšky nulové izotermy až teoreticky pod zemský povrch, námrazu a turbulenci.
Průlet tímto počasím není s letadlem, vybaveným pouze pro VFR lety, možný a když už bychom udělali fatální chybu a za letu si řekli, že těmito podmínkami proletíme, mohli bychom se zlou potázat, neboť ani okamžité otočení letadla a návrat ven před frontu by nemusel dopadnout zrovna nejlépe. Snad bychom tento manévr zvládli navigačně pomocí výškoměru, váriometru, kompasu a GPS, případně umělého horizontu, ale nesmírně rychle by na letadle vznikala námraza, obtěžkaná křídla by v zatáčce při obratu přestala normálně fungovat, namrzala by pravděpodobně i vrtule a zamrzla by nám kabina.
V takovéto konfiguraci bychom se rychle dostali do stressu a celkově by se s tímto problémem dokázal vypořádat jen hodně zkušený pilot – jenže ten by se do takové situace pravděpodobně vůbec nedostal.
Horizontální rozsah šířky jarní studené fronty nemusí být nutně velký, může se jednat jen o několik desítek kilometrů, za nimiž se oblačnost zase protrhá, sněhové srážky ustanou a počasí bude opět letové. Ale pozor! Týl jarní tlakové níže je typický celou sérií podružných studených front. Co to je? Nejedná se o studenou frontu v pravém slova smyslu, protože neodděluje teplou vzduchovou hmotu před ní a studenou za ní; podružná studená fronta odděluje jen odstupňované dávky chladnějšího a chladnějšího vzduchu, jdoucí za hlavní studenou frontou. Také oblačnost a její rozsah je na podružné studené frontě menší, než na její mateřské hlavní frontě. Nicméně projevy počasí, zejména intenzita sněžení, dohlednost a větrné projevy jsou zde prakticky stejné.
Po přechodu hlavní studené fronty může být na vzdálenosti desítek nebo stovek kilometrů výborné počasí, které se ale potom na podružné frontě náhle prudce zhorší. Známe to dobře „ze země", kdy si po skončení sněžení a projasnění vyjdeme třeba na nákupy do města a vzhledem ke slunečné obloze s několika rychle ubíhajícími kumuly si nevezmeme deštník nebo vhodné oblečení do sněžení. Po pár hodinách pak překvapeně sledujeme, jak venku chumelí a divíme se, kde se vzal ten nečas, když před chvílí bylo tak hezky. Můžeme však být klidní – než si dáme jeden čaj v kavárně, nečas venku pomine a my můžeme pokračovat v procházce městem. V letadle by to pro nás bylo horší.
Při předletové přípravě musíme v předjarním a jarním období přechody studených front hlídat a podrobně studovat přízemní i výškové synoptické mapy a také snímky z meteorologických družic.
To proto, že podružné studené fronty jsou na mapách často neidentifikovatelné (například hlavní studená fronta se zcela jednoznačně diagnostikuje dobře zřetelnou změnou teplotního pole v hladině 850 hPa, což odpovídá nadmořské výšce asi 1500 m, zatímco podružná studená fronta žádný prudký pokles teploty vzduchu nezaznamenává; je to většinou jen úzký pás oblačnosti s intenzivními srážkami). Ovšem pozor, ke sledování družicových snímků je dobré si vybrat vhodný materiál. Některé obecné zpravodajské weby a mnozí letci si oblíbili sice líbivě barevné a na pohled hezké družicové snímky, na kterých je ale potlačena ta hlavní informace, která by nás měla zajímat, totiž teplota povrchu oblaků.
Podle ní rozpoznáme, v jaké výšce je jejich horní část a z toho usuzujeme na vertikální rozsah oblačnosti; z něj pak zase na typ a intenzitu srážek. Protože na podružných studených frontách nacházíme oblaka s menším vertikálním rozsahem, je teplota jejich horní části podobná teplotě zasněženého zemského povrchu a oblačnost na družicovém snímku, pořízeném v infračerveném oboru spektra, příliš nevyniká. Barva nízkých oblaků téměř splývá s barvou zemského povrchu.
Pro rychlý postup front v týlu tlakových níží se dá doporučit vícenásobná kontrola družicových snímků před tím, než nasedneme do letadla. Snímky z geostacionárních družic v infračerveném oboru spektra jsou aktualizovány každých 30 minut nepřetržitě 24 hodin denně. Jejich nevýhodou ale je, že jsou pořizovány z velké vzdálenosti od Země a nejsou proto moc podrobné.
Lepší jsou snímky z družic s polární dráhou, které obíhají kolem Země ve výškách jen několik set kilometrů a jeden oběh zvládnou za asi 1,5 hodiny, ovšem Země se za tu dobu pootočí a při příštím oběhu pak družice letí nad jiným územím. Na internetu můžeme vidět z těchto družic snímky ve viditelném oboru spektra, kde přece jen oblačnost lépe rozlišíme od zemského povrchu. Nevýhodou je, že těchto snímků je pro danou oblast denně k dispozici málo, obvykle jen dva za den a nemáme proto k dispozici aktuální údaje.
