Teď ale trochu lituji, že jsem se k podobné misi propůjčil. Jednak je mi opravdu zima, vstával jsem krátce před třetí ráno z čehož se budu vzpamatovávat hezky dlouho a to ještě netuším, co mě čeká. Již cestou na letiště mě napadlo, že éro může být namrzlé. Karel, kterého tentokrát mám tu čest vézt do práce, má auto v servisu, nevidí v námraze problém. Jenže, když žádá handlingáře o zprostředkování odmrazení, ukazuje se, že to není jen tak.
Přerolujeme a čekáme. Čekáme na to, že vytryská ze speciálního stroje několik hektolitrů roztoku zcela bezúspěšně. A čas běží.
Je mi to opravdu divné, ostatním asi také. Pak nás napadne sáhnout na všudypřítomný roztok. Je sotva vlažný. Karel žádá alespoň o kbelík horké vody, ale musí vystačit s pet lahví, kterou nám spřízněná duše přiveze. Ráno na Ruzyni kbelíky asi nemají. Tak jsme prošvihli odletový slot.
Z pojíždění na místo vzletu nic nemám. Nevidím z éra ven, vidí jen Karel a možné ne úplně dobře.
Vzlet, stoupání a začíná hra o čas. Máme přes hodinu zpoždění. Je mi zima stále a jak se ukazuje i Karlovi. Z větracích otvorů proudí vzduch vlažný jako ta směs. Buď něco vysadilo nebo někam zateklo. Nerad se dívám na okolní teplotu a sleduji křídlo. Rozmrazování běží naplno, éro letí, ale mě je v mokrých botách zima.
Nicméně, Piper je ďábel, dispečeři povolují možné zkrácení v prostoru, se kterým mám kontakt jen na obrazovce na palubní desce. Ven stále vidím mizerně. V letové hladině opouštíme republiku, jsme nad Německem.
Zaujal mě informační spád palubního radaru. Víme o provozu kolem nás a občas i někoho z kolegů zahlédneme. Je to pocit spíš jako u obrazovky počítače s občasným otočením ven. Letíme a honíme ten zatracený čas.
Místo přistání je na břehu velkého jezera. Klesáme a okénka konečně osychají. Stíhám pár obrázků a jsme na finále zvláštního malého letiště. Připomíná mi trochu Kbely, jenom není armády. Povýběhu pojíždíme zpět po dráze, věž nám určuje stojánku, vypínáme. Stáhli jsme 15 minut, ale je nám zima.
Tady musím poněkud odbočit. Letadlo je sice úžasné, ale nemá palubní WC. Kombinace mokrých bot a nízké teploty asociuje nutkání všem jistě známé. Mezitím, co Karel řeší poplatky, odchází s cestujícími k letadlu, já hledám WC. U sebe mám jen foťák, doklady a pár peněz jsou v letadle. Probíhám odbavovací halou ke známým symbolům a modlím se, aby neodletěli hned. A to jsem si ještě nevšiml jednosměrných dveří z plochy do odbavovací haly. Když je mi konečně lépe, vyřeší můj problém úřednice, která s pochopením ty dveře nějakým kouzlem otevírá a já běžím zpět k letadlu. Uf, zahřál jsem se konečně a neuletěli mi.
Cestou domů zase honíme ten čas. Máme vítr do zad a plánovaný přílet dává jistou naději, že nám pomůže. Za zmínku stojí skutečnost, že se proti zemi pohybujeme rychlostí kolem 380 kt. To je rychlost dopravního dospělého letadla. Snad proto je čas letu domů lehce přes jednu hodinu.
Dispečeři nás však před pohořím Šumavy srážejí do nižší hladiny a taky do oblačnosti. Karel mi půjčuje řízení, ale tentokrát mu ho brzy vracím. Nervozita z toku času mě nutí neprodlužovat ani o vteřinu let kličkováním po trati a neudržením hladiny. Ruce na to opravdu nemám. Autopilot nebo Karel jsou dnes na místě. Žádáme proti plánu dráhu 31 v Ruzyni, řízení letového provozu povoluje, Jedna smyčka z kurzu a dráha v dohledu. Éro už topí normálně, ale docela se těším ven.
Tak jsme zase v Praze a když nás opustili spěchající cestující, mám v hlavě trochu šumák. Karel čeká na palivo, za dvě hodiny letí dál, já jedu po rozloučení vysvobodit auto z parkoviště, kartu vrací Karlovi jiný handlingář než ráno, zapínám telefon, volám změškané hovory a myslím na radosti a strasti pilotů obecně.
Radost pilota je mi celkem zřejmá a blízká. Co ale nejde do hlavy, když se člověk k takovému létání dostane, za takových podmínek a v takovém vypětí, po zvládnutí takových zkoušek, tolika náhod, nástrah a naprosto nejistých investic, že najednou musí řešit i problémy zcela lidské a obyčejné.
Musím se příště Karla zeptat, jestli mu ta ráno zakoupená bageta vystačila do večera a jestli mu ty mokré boty uschly včas. Taky ho požádám o zajímavé zkušenosti s letadlem, ale to bude na další článek.
Tak že jsem si vlastně do Švýcarska letěl jenom odskočit …
