Na skutečnost, že létáme letos teprve podruhé je příprava velmi krátká. Vytlačit motorová éra z hangáru, nahřát motory a Blaníka, krčícího se v nejvzdálenějším koutě hangáru vyhnat na slunce, které mezitím začalo tu nízkou oblačnost trochu rozhánět. Pak několik dlouhých hodin čekání na dohlednost.
Jsme v řízeném prostoru a co ohlásí oficiální pozorovatel ze Kbel, to platí. Letuchtivá skupinka již nad 5 km dávno vidí, ale oficiálně jsou jen 3. Když už nás to přestává bavit a blíží se poledne, velí Afisák, stále bombardující dispečery u sousedů neodbytnými dotazy, k nástupu. Najednou i Kbely vidí nad 5 kilometrů. A jdeme na to.
Je počasí inverzního charakteru, pokud se vzduch nepromíchá, při zemi je kouřmo a nad čárou inverze azuro. Viděli jsme to přece mnohokrát, ale dnes to bylo nějak jiné. Ve výšce okruhu nic zajímavého nevidíme. Proti slunci nasvícenou šeď, po slunci normální krajinu. Jak se však od země vzdalujeme, dělá se v prostydlé kabině tepleji a přibývá světla. Pak je vidět jasně ohraničený předěl. Vstupujeme do světa, který se nám moc líbí. Tedy, stoupáky chybí, ale ten pohled…
Tam, kde někdy vidíme Krkonoše jsou nad inverzí patrné horské kumuly. Z beztvaré šedi vystupují tu a tam čmoudíky z komínů, komíny však vidět nejsou. Pod námi se jen leskne hladina kyjského rybníka a nehezké předměstí Prahy splývá s tou šedí. No, za to vstávání to opravdu stálo. Klesáme na rychlosti nejmenšího opadání a dává se do nás zima. Přistáváme v poblouznění zážitkem a nezbývá, než se zase letět ohřát.
Lituji, že foťák zůstal na zemi v autě. Lituji nahlas, až kolega, který aparát s dlouhým objektivem z baťohu vyloví a práskáme obrázek za obrázkem v tom nádherném a zároveň zvláštním světě, kdy je nám teplo a krásně jen nad tou inverzí.
Vím, že tímto sdělením Vás kolegy nijak neobohatím, ale těch pár obrázků stojí za shlédnutí. Tak jaro vítej, už se snad dočkáme!
