Pravda, Glenn byl třetím občanem USA, který letěl do vesmíru (před ním Al Shepard a Virgil Grissom do kosmu nakoukli jen na 5 minut po balistickém „skoku“), ale prvním, který se dostal na oběžnou dráhu Země. Měl to štěstí, že v roce 1997, kdy mu bylo už 77 let, se zúčastnil své druhé, poslední mise – v raketoplánu Discovery.
Ošklivý den
20. února 1962, téměř rok po Gagarinovi, oblétává první americký astronaut rodnou planetu. Končí třetí oblet a John Glenn provádí podle pokynů brzdicí manévr. A už tuší, že je něco v nepořádku s brzdícím štítem…
Kolega Wally Schirra, který seděl jako capcom v kalifornském Point Arguello, ještě naposledy Glennovi zopakoval: „Myslíme si, že můžeš nechat brzdicí rakety připevněné ke kabině minimálně do chvíle, než budeš nad Texasem. Neměl by s tím být žádný problém…“ „Chápu,“ reagoval suše Glenn.
Friendship 7 se vnořil do hustých vrstev atmosféry a Glenn jen sledoval ohňostroj za tenkou slupkou beryliových plechů, které mimo štít chránily kabinu před seškvařením. Uvnitř začalo být velmi horko a plameny zahltily průzory. Pak…
„Cítil jsem, že se na tupém konci kabiny, za mými zády, něco uvolnilo. Slyšel jsem pořádnou ránu,“ vzpomínal pak po návratu. „Bylo jasné, že se něco trhá na okraji kabiny. Najednou jsem spatřil jeden z pásů, které držely brzdicí rakety na místě, jak vlaje kolem okna… Hořící sedmi až osmipalcové kusy se trhaly a svistěly kolem průzoru… Tohle byla těžká chvíle. Ale věděl jsem, že jestli se to opravdu stane, hodně rychle bude po všem a já s tím stejně nemůžu nic dělat. Tak jsem dělal dál to, co bylo třeba – udržoval jsem kabinu pod kontrolou a čekal jsem…“
V těchto momentech už skutečně nemohl Glenn průběh přistání nijak ovlivnit. Ostatně, v této fázi jsou dodnes všichni kosmonauti takříkajíc „v rukou Božích“.
„Potil jsem se odshora až dolů. Když jsem spatřil odletovat kusy brzdicích raket, napadlo mne, zda se skutečně ten ochranný beryliový štít neuvolnil. Když to tak vezmeme kolem dokola, mohl to být velmi ošklivý den…“
John Herschel Glenn mladší měl onoho 20. února 1962 štěstí. Ten „ošklivý den“ přišel až 7. prosince 2016. 54 let po jeho pionýrském startu v kabině Mercury. Posledního žijícího veterána Mercury 7, aktéra pionýrských dob dobývání vesmíru, dohnala zubatá až teď v Ohio State University Wexner Medical Center. Rakovina…
Bojový pilot
John Glenn, jediný příslušník letectva Námořní pěchoty mezi první sedmičkou astronautů, se trojnásobným obletem Země stal prvním skutečným americkým astronautem vlastně náhodou. Byl prostě třetí v pořadí a původně měl také absolvovat jen „žabí skok“.
Do přistání na Měsíci snad neznámější americký astronaut se narodil 18. července 1921 v Cambridge, ve státě Ohio. Jeho přísný otec byl automobilovým nadšencem, a tak pracoval jako zástupce firmy Chevrolet. A k tomu provozoval opravárenskou dílnu, kde si už John odmala pěstoval lásku k technice. Když byly Johnovi dva roky, přestěhovali se rodiče do New Concordu, kde později studoval na střední škole, a protože jej stále více zajímala technika, absolvoval tam i Muskingum College v oboru inženýrství. Ovšem otec by svého syna nejraději viděl v armádě, na vojenské škole. John mu sice vyhověl, ale asi ne tak, jak si Glenn senior představoval.
Poručík John Glenn 1943, pilot stíhačky Corsair / Vought F4U Corsair na polním letišti v Pacifiku
A tak po absolutoriu Muskingum College v březnu 1942 nalezneme Johna Glenna juniora v Naval Aviation Cadet School, tedy škole pro letce námořní pěchoty. Po kadetce se Glenn dobrovolně přihlásil k námořní jednotce VMO-155, která bojovala na nových, báječných, ale vrtošivých stíhačkách Vought F4U Corsair. Sami Američani jim přezdívali bent wing widow-maker neboli výrobce vdov se zalomeným křídlem, nebo také Ensign eliminator čili eliminánor nováčků – zejména kvůli špatnému výhledu při přistání. Ne každý to s nimi uměl. Svůj křest prodělaly Corsairy v únoru 1943 v bitvě o Guadalcanal a Japonci Corsairu vymysleli přezdívku možná nejpřiléhavější, Pištící smrt (Whistling death) – kvůli charakteristickému zvuku motoru.
Glenn se ukázal jako výborný pilot a během války v Pacifiku se účastnil devětapadesáti bojových misí.
Válka v Koreji Glenna zastihla v roli instruktora pro pokročilý letecký výcvik v Corpus Christi v Texasu, a netrvalo dlouho a zapojil se do bojů. Ze svého oblíbeného Corsairu přesedlal posléze na F-86F Sabre, na kterém dosáhnul tří sestřelů korejských MiGů. Celkem se John Glenn zúčastnil 149 bojových letů – 59 během druhé světové války a 90 v Koreji.
Třetí, nebo první?
Je někdy zajímavé sledovat, jak se osudy špičkových letců včetně astronautů protínají. Podobně jako Al Shepard ocitá se i Glenn na Patuxent River N. A. S jako zkušební pilot. Létá na různých experimentálních letounech a prototypech, testuje nové zbraňové systémy. Proto jeho jméno americká veřejnost znala ještě dříve, než byl v rámci sedmičky Mercury představen coby astronaut. V roce 1957 totiž uskutečnil na stroji Vought F-8 Crusader první nadzvukový transkontinentální let z Los Angeles do New Yorku a k popularitě mu pomohla i zábavná televizní soutěž Name that tune.
Po odhalení jmen první „sedmičky“ astronautů se stal mediálně nejznámějším i pro svou výřečnost. Dnes bychom řekli, že si uměl vytvořit dobrý mediální obraz správného amerického hocha. Stejně jako Jurij Gagarin byl ideálním představitelem „mladého budovatele komunismu“, byl John Glenn takřka ideálním „Američanem“. Pro NASA to sice nebylo tak podstatné, jako tomu bylo v SSSR, ale kdyby bylo, těžko by vybrala někoho lepšího…
Nicméně ani jeho chování nebylo bez škraloupu. Američani totiž v počátcích letů do vesmíru příliš nerozlišovali suborbitální a orbitální kosmický let, a proto v „sedmičce“ panovala pochopitelná řevnivost kdo bude první.
Tři astronauti tzv. první linie, Gus Grissom, John Glenn a Alan Shepard, kteří se zdáli nejlépe disponováni a perfektně splňovali kritéria kosmického letu, byli vybráni už v lednu 1961. A koncem dubna byl potvrzen jako jednička Alan Shepard.
Glenn se „nazouvá“ do své kabiny Friendship 7
Glenn byl pro ony „žabí skoky“ jmenován náhradníkem Alana Sheparda a Virgila Grissoma. Ambiciózní John se ovšem snažil co mohl, aby byl prvním on! Využíval své popularity a svých známostí a v zákulisí za to tvrdě lobboval. I přes jistou nevraživost, kterou vyvolal ve vedení NASA, nepřestával na její top management či Space task group tlačit ani po onom definitivním jmenování Sheparda. Až míra trpělivosti přetekla a jeho politikaření musel utnout sám šéf Space task group Bob Gilruth pohrůžkou, že by nemusel letět vůbec… Nechtěně mu ale udělal větší službu, než si tehdy Glenn i Gilruth dokázali domyslet. Náhoda, či ironie šotka zvaného osud?
Tak se stalo, že Shepard byl sice prvním Američanem, který ochutnal stav beztíže, ale tím, kdo obletěl jako první z nich Zeměkouli, se stal právě John Glenn. Štěstěna mu vůbec přála – byl sice mediálně nejznámější, ale zdaleka nebyl ze sedmi vyvolených nejlepší! Nesplňoval požadavky na vysokoškolské vzdělání a přesahoval věkový i výškový limit, což bylo v případě „kapsle“ Mercury na pováženou. Dokonce některé ženské uchazečky (tzv. výběr Mercury 13, viz autorovu knihu Kosmonautika za oponou) měly nalétáno více hodin a ještě ke všemu měly lepší výsledky lékařských a psychologických testů než on. Na druhou stranu se podobně jako Gagarin v SSSR dokázal výtečně zhostit úlohy prvního astronauta Spojených států. Ano, byl tím správným americkým hochem.
John a Annie Glennovi 26. února 1962, při slavném průjezdu Washingtonem po úspěšném kosmickém letu
Ovšem Glenn prokázal, že byl nejen výborný pilot, ale že měl nervy opravdu ze železa. Jeho start byl neustále odkládán – celkem desetkrát – a tak si v tisku vysloužil titul „věčný čekatel“. 16. ledna 1962 byl start skrečován kvůli problémům s nádržemi Atlasu, 21. ledna kvůli počasí, sejně jako 27. ledna, kdy byl odpískán v T minus 29 minut. 30. ledna začaly opět problémy s raketou Atlas a l. února oznamuje velení NASA, že Glenn pro problémy s palivovými nádržemi rakety neodstartuje před 13. únorem. 14. února opět stálo v cestě počasí a tak dále…
Glennovi, který ve většině z těchto pokusů o start seděl hodiny a hodiny připoutaný v křesle své kabiny Friendship 7, už navrhovali, že může být vyměněn svým náhradníkem (tehdy ještě Donaldem „Deke“ Slaytonem), pokud by mu věčné čekání pocuchalo nervy. Ale to odmítal – a zřejmě věděl, proč.
Raketa Atlas s kosmickou lodí Friendship 7 se konečně zvedla ze startovací rampy na jedenáctý pokus – 20. února 1962 a Glenn přes všechny problémy, kterými kabiny Mercury trpěly, úspěšně po třech obletech dopadl do Atlanitku po letu, trvajícím 4 hodiny, 55minut a 23 sekund, 60 km od vypočteného místa přistání. Dostalo se mu frenetického přivítání davy nadšených Američanů… A John ještě netušil, jakou slávu si svým letem vydobyl.
Politik či astronaut?
Glennovy ambice pak ale zamířily do politiky. 24 let zasedal v americkém Senátu. V roce 1976 se snažil stát se po boku Jimmyho Cartera viceprezidentem. Dokonce v roce 1984 pokoušel osud ve snaze kandidovat za demokraty na prezidenta Spojených států. Tam mu však pověst hrdiny kosmu nepomohla. Nicméně senátorem za stát Ohio byl až do roku 1999.
Pravda, podobně jako v SSSR Gagarin se ani Glenn dlouho nemohl vyrovnat s tím, že se stal jakousi „modlou“. Což znamenalo nejen slávu, recepce a politickou kariéru, ale také zákaz létání, což on jako zkušební pilot těžce nesl…
Obavy o jeho zdraví a život tak vedly k tomu, že mu byl přes třicet let odepírán návrat mezi astronauty a tudíž možnost dalšího letu do vesmíru. Dokonce se argumentovalo tím, že by jeho případná smrt ve vesmíru mohla ohrozit americkou kosmonautiku (NASA měl v senátu vždy dost odpůrců kosmického výzkumu).
John Glenn s manželkou Annie po svém druhém kosmickém letu – listopad 1998
Paradoxem ovšem je, že právě stáří přineslo Glennovi novou šanci podívat se na Zeměkouli z výšky. V roce 1997 začal NASA rozjíždět program výzkumu vlivu beztíže na starý lidský organismus a Glenn, jistě ne bez lobbingu, se náhle ukázal jako vhodný kandidát pro takový experiment na oběžné dráze. Pro tehdy sedmasedmdesátiletého Johna to byla obrovská výzva a tak přes propast 35 let přesedl z kabiny Mercury do raketoplánu. Discovery jej podruhé v životě vynesl na oběžnou dráhu 28. října 1998 k devítidennímu letu a Glenn se svými 77 křížky se stal nejstarším člověkem ve vesmíru.
Samozřejmě že se našla spousta kritiků, že šlo o pouhý výlet pro stárnoucího politika, ale faktem zůstává, že Glennův let na Discovery nabídl hodnotná výzkumná data – už jen pro časový rozdíl 35 let mezi dvěma kosmickými starty, což je naprostý unikát. Ostatně, medicínská sekce NASA jej celých 40 let sledovala.
Epitaf
Projekt Mercury, který vlastně vyprovokoval Sověty k prestižnímu závodu o vesmír, byl programem pro hrdiny, kteří svěřovali své životy těsné kabince Mercury o hmotnosti 1 300 kilogramů (Vostok vážila 4 tuny). Stal se ovšem odrazovým můstkem k tomu, aby sedm let po startu Glenna mohl jiný americký hoch, Neil Armstrong, prohlásit z měsíčního povrchu: „Houstone, zde základna Tranquillity. Eagle přistál!“
John H. Glenn, 8. července 1921 – 8. prosince 2016
John Glenn, nejstarší z Američanů, co se kdy vydali na oběžnou dráhu Země, byl už v roce 1962 vůbec druhý nejstarší člověk, startující do vesmíru - po Georgii Beregovém (Sojuz 3), který se narodil o pouhé tři dny a tři měsíce dříve. Po skonu Scotta Carpentera 10. října 2013 se stal Glenn posledním žijícím členem slavné „sedmičky Mercury“.
Ať je mu hvězdný prach lehký...
V článku byly použity pasáže z knihy Stanislava Kužela Kosmonautika za oponou (Radioservis, 2015)
