Otto Lilienthal - Plachtění je život

V roce 1848 se v řadě evropských zemí odehrávaly revoluce, které v mnohém proměnily tvář našeho koninentu. V květnu tohoto zlomového roku se narodil Otto Lilienthal, jenž velkou měrou přispěl k jiné a tehdejšímu světu dosud nepoznané revoluci. Ačkoli se sám rozvoje letectví na počátku 20. století nedožil, byl jedním z těch, kteří mu položili pevné základy. Samotní bratři Wrightové jej později zmiňovali jako inspiraci pro své legendární počiny.

Karl Wilhelm Otto Lilienthal se narodil jako první z osmi dětí v severoněmeckém městečku Anklam. Létání jej přitahovalo již v dospívání, ačkoli zdaleka nebylo součástí tehdejšího života.

Člověk potřebuje křídla

Nejstarší zobrazení člověka pokoušejícího se o let zachycuje pastevce letícího na orlovi a datuje se do období mezi lety 2 350 až 2 150 před naším letopočtem a pochází z oblasti Mezopotámie. Pozdější záznamy již lidským bytostem přisuzují vlastní křídla a ukazují cestu, po které na začátku vykročil i Lilienthal.

„Postupné zdokonalování letu musí začít s těmi nejjednoduššími aparáty a pohyby,“ nechal se jednou slyšet. V roce 1867 proto sestrojil se svým bratrem Gustavem křehká křídla z březové dýhy o rozpětí dvou metrů. Jejich plán se z dnešního pohledu může zdát úsměvný; po jejich připevnění na paže s mávavými pohyby sbíhali z kopce ve snaze vzlétnout.

Pozdější ornitoptéra Otto Lilienthala

Inspiraci Otto hledal v přírodě okolo sebe, trávil dlouhé hodiny pozorováním letu ptáků, mechaniky a struktury jejich křídel, přičemž o tyto znalosti později opřel vlastní návrhy kluzáků. O 22 let později už jako známý průkopník létání vydal oceňovanou knihu Ptačí let jako základ umění letu a změnil způsob nahlížení na možnosti létání.

Se svým bratrem sestrojil ještě dva létající stroje, ani jeden z nich ovšem nebyl úspěšný. Odešel do Berlína studovat průmyslovou akademii, kde v roce 1870 získal inženýrský diplom. V letech 1870-71 bojoval v prusko-francouzské válce a zatímco jeho bratr se po jejím konci věnoval architektuře, Otto byl lapen touhou po létání.

Nejprve však nastoupil do berlínské společnosti vyrábějící mimo jiné parní kotle, z nichž jeden odlehčil, aby jej mohl použít jako pohon ornitoptéry. Ta sice sílu parního stroje nevydržela, Otto však záhy založil společnost vyrábějící parní kotle vlastní konstrukce, která mu do budoucna zajistila dostatečnou volnost a finanční nezávislost, aby se mohl věnovat své největší zálibě.

Lilienthal snil dlouhou dobu o tom stavět vlastní létající zařízení, nejprve se však rozhodl věnovat studiu principů aerodynamiky a důkladně analyzoval techniku ptačího letu.

V roce 1874 provedl se svým bratrem Gustavem měření vztlaku a odporu profilů, dále experimentoval se stavbou ornitoptér a v roce 1889 vydal již zmíněnou knihu. V ní vyzdvihnul výhody křídel se zakřiveným profilem a dopodrobna zkoumal druhy a strukturu ptačích křídel.

Zaměřil se rovněž na techniku ptačího letu a vztah mezi velikostí nosných ploch a produkovaným vztlakem, které porovnával s lidskou snahou vznést se pomocí „pouhých“ křídel. Popsal, jak ptáci při letu využívají kroucení krajních brk a odhalil souvislost mezi prohnutím křídla a generovaným vztlakem při jeho obtékání. Dodnes tato kniha zůstává jedním z důležitých děl popisujících principy letu.

Těžší než vzduch

Byly to právě znalosti získané z pozorování ptačího letu, které Ottu Lilienthalovi v následujících letech umožnily stavět na svou dobu pokročilé kluzáky. Před rokem 1881 se jen málo lidí pokoušelo konstruovat letadla těžší než vzduch, neboť představa, že by takový stroj mohl letět, byla pokládána za projev bláznů a snílků. Fotografie letů mladého konstruktéra však byly známé po celém světě a toto zdání nabouraly. Byl tak jedním z prvních, kdo prokázal, že je takový let možný.

Za svůj život sestrojil 18 kluzáků a uskutečnil odhadem 2 000 letů. Většina z jeho konstrukcí byly jednoplošníky, jen tři kluzáky měly dvě nad sebou řazené nosné plochy. Jeho lety bychom dnes označili jako závěsné létání, po rozběhu z kopce ovládal trajektorii „rogala“ pohybem těžiště, tedy vlastního těla.

Otto Lilienthal s dvojplošníkem Biplane 6, kopec v pozadí si sám navršil

„I já jsem učinil svým životním posláním obohatit svou práci o kulturní rozměr, který by měl spočívat v propojení států a lidí,“ napsal Otto nejspíše v lednu roku 1894. „Vymysleli jsme hranice mezi zeměmi, celní legislativu a další předpisy, které jsou možné pouze proto, že nevládneme vzdušnému království a nejsme volní jako ptáci.“ Ačkoli si tyto a podobné předpisy nakonec podmanily i leteckou dopravu, ukazovala tato slova pohnutky, které ho vedly na jeho cestě.

Aby skutečně dokázal státy propojit, věnoval se od roku 1891 také návrhům kluzáků. Toho roku uskutečnil lety dlouhé 25 metrů, které jsou dnes pokládané za první bezpečné a opakovatelné případy plachtění a jeho metoda „seskokem k letu“ byla tehdy považována za jediný způsob, jak se naučit létat.

Pilot-instruktor

„Nezbytné postupy, kterými eliminovat vliv větru, lze pochopit pouze při vlastním létání ve větrném počasí,“ popisoval. Je přehnané tvrdit, že Otto Lilienthal naučil svět létat, není to ovšem ani natolik fantaskní, jak se na první pohled může zdát. V roce 1896 publikoval v magazínu The Aeronautical Annual článek pod názvem Praktické experimenty pro rozvoj lidského létání (Practical experiments for the development of human flight), ve kterém mimo jiné popisuje, jakým způsobem ovládá své kluzáky.

„Následující obrázek zachycuje pohyb nohou doleva, kterým musím změnit těžiště, abych sklonil levé křídlo, které je v tuto chvíli lehce výš,“ popisuje situaci na přiložené fotografii vlastního letu. „Při horizontálním letu nechávám nohy v centrální poloze,“ dodává.

Poblíž svého domu v Gross Lichterfelde nedaleko Berlína si pro vlastní lety upravil a od roku 1894 využíval 15metrový násep kuželovitého tvaru, v jehož vrcholku uschovával svůj kluzák. Čtenářům nicméně doporučoval zbudování či nalezení dvakrát tak vysokého kopce, v jehož vrcholku by bylo možno skladovat větší počet kluzáků a který by podle jeho odhadů nabízel možnost uskutečňovat až 200 metrů dlouhé lety.

Let na takovou vzdálenost by pak měl podle jeho slov přinést nepopsatelné potěšení, přičemž bezpečné přistání by bylo možné uskutečnit v jakýkoliv okamžik.

Let z 30metrového kopce by přinesl „nepopsatelné potěšení“

„Přistání s dvojplošníkem lze provést obdobně jako s jednoplošným kluzákem, a sice zvednutím jeho přídě, čimž dojde ke snížení rychlosti, jak zachycuje následující fotografie,“ doplňuje ve svém článku pro letecký časopis Otto.

Otto předvádí techniku přistání

Od křídel ke kluzákům

Přibližně do roku 1891 stavěl Otto především křídla, jejichž mávavými pohyby chtěl po vzoru ptáků získávat dostatečný vztlak. Využíval k tomu bohaté zkušenosti získané z jejich pozorování.

Nákres kluzáku s názvem „Racek“, 1889

Od roku 1894 začal věnovat úsilí sérii známé pod označením Normální kluzáky (Normalapparate). Čtyři originální kusy jsou dodnes k vidění v muzeích v Londýně, Mnichově či Moskvě. Ty s rozpětím přesahujícím 10 metrů vážily do 30 kilogramů a umožňovaly lety dlouhé až 250 metrů.

Otto rovněž testoval různé způsoby ovládání svých strojů, například pohyblivou nosní část, která měla zabránit případné nehodě změnou úhlu svého nastavení.

Model s označením Nr. 11 lze pokládat za klasický kluzák německého konstruktéra konce 19. století. Vzniklo minimálně osm jeho replik a Národní vesmírné a letecké muzeum v americkém Washingtonu, D. C., vystavuje originální Nr. 11 z dílny Otto Lilienthala. Nr. 12 pak umožňoval změnu nastavení náběžné hrany, čímž pilot mohl měnit zakřivení profilu za letu.

Skupinka lidí pozoruje let Otto Lilienthala s kluzákem Nr.11

Existují rovněž nákresy, které nelze přiřadit k žádnému z kluzáků, které stihnul dokončit. Patří mezi ně například návrh helikoptéry. Zvažoval rovněž konstrukci nosných ploch umožňujících složení po vzoru netopýřích křídel či dvě za sebou řazená křídla, přičemž právě tyto dva návrhy po něm rozpracovali další letečtí průkopníci.

„Je potřeba něco obětovat“

Tak zněla slova Otto Lilienthala, která pronesl krátce před svou smrtí. V neděli 9. srpna 1896 se rozhodl provést několik posledních letů s jednoplošníkem Nr. 11, neboť už dokončoval svůj další kluzák. Při jednom z letů však poryv větru prudce zvednul nos „jedenáctky“, která se téměř zastavila ve vzduchu.

Švihnutím nohou se pokusil získat ztracenou rychlost, stroj však příliš převážil a z výšky 15 metrů narazil nosem kluzáku do země. Zpočátku ochrnul na spodní část těla, netrpěl však jinak žádnými většími bolestmi. Další den se jeho stav zhoršil a v pondělí 10. srpna 1896, tedy přesně před 120 lety, na berlínské klinice zemřel.

Otto Lilienthal nebyl prvním, kdo se pokoušel létat. Na rozdíl od svých předchůdců ovšem dokázal své výkonny opakovat, svá letadla zdokonalovat a naznačil cestu, po které se následně vydala spousta dalších pionýrů letectví.

Jeho nenadálý odchod byl jedním z impulsů, který přiměl bratry Wrightovy zaměřit se na problematiku létání. Byl to právě jeho odkaz, na jehož základě navrhli a postavili svůj spavný Wright Flyer.

Medaile pro významné plachtaře

Mezinárodní letecká federace FAI se v roce 1938 rozhodla udělovat Lilienthalovu medaili jako ocenení „obzvláště důležitého počinu na poli bezmotorového létání či významného přínosu tomuto sportu“. Její předávání se koná každoročně a mezi oceněnými je český zástupce. Je jím světoznámá plachtařka Hana Zejdová, která si medaili převzala v roce 1999.

Jelikož Otto Lilienthal uskutečňoval své lety už na konci 19. století, neexistuje z nich žádný autentický videozáznam. Umělec Johannes Hogebrink proto nashromáždil celou řadu snímků, které seřadil za sebe, a poskytnul tak modernímu divákovi možnost pohlédnout 120 let do historie a být u toho, kdy letecký pionýr objevoval krásy létání.

Pokud vás Lilienthalův příběh zaujal a hovoříte německy, na stránkách Muzea Otto Lilienthala můžete nahlédnout do knihy Ptačí let jako základ umění letu (Der Vogelflug als Grundlage der Fliegekunst) v původním jazyce.