Pierre Clostermann - Život jako létající cirkus

Blíží se západ slunce 24. března 1945, velitelské stanoviště stíhacího letectva v nizozemském Volkelu vydává rozkaz provést hlídku nad nedávno bombardovaným letištěm Rheine, odkud by se nacisté mohli pokusit za soumraku evakuovat proudové Messerschmitty 262.

Pierre Clostermann k sobě přibírá tři zkušené kamarády a vyráží nad nedaleké letiště. V záplavě husté protiletecké obrany neboli flaku brzy ztrácí kontakt s ostatními letadly, místo nich jej doprovází nekonečná řada explodujících náloží. V záři nebezpečných granátů zuřivě přidává plyn, přitahuje řízení letounu a vzdaluje se německému letišti. Dva přesně mířené zásahy i přesto provrtají jeho Hawker Tempest, poškodí elektrický systém, hydraulickou soustavu, ocasní plochy, připraví jej takřka o všechny přístroje, ovládání podvozku a poraní mu nohu. Snaží se dostat domů, podél řeky Mosela nalétává železniční trať, která jej přivádí do Volkelu.

Pierre Clostermann a „Velký Karel" při jednom z letů do Rheine

Prolétá nad letištěm, kvůli zablokovanému krytu kabiny se však nemůže katapultovat. Rozhodne se přistát bez podvozku, takzvaně na břicho. K dráze se blíží téměř 300kilometrovou rychlostí, hlavou se mu honí obrázky tragického přistání kamaráda Alexe, který se nedávno pokoušel o stejný kousek. Jeho letoun se tehdy po odrazu od přistávací dráhy vymrštil do vzduchu, převalil na záda a po dalším dopadu na zem jej pohltila ohromující exploze. Stejně jako střepiny se do okolí rozléhal hlasitý křik mladého pilota, který prohrával svůj poslední boj.

Pierre se pomalu snáší k přistávací dráze, sklání čumák, naklání svůj letoun, dosedá tvrdě na betonovou dráhu a vší silou se snaží zabránit převrácení stroje. Mocná síla vymrští sedmitunový Tempest zpátky do vzduchu. Odlomený kryt kabiny míjí kroutící se křídla, hliníkové pláty se trhají a skřípají v pekelném kolotoči vybuchující munice. V těsné blízkosti jsou k zásahu připraveni zdravotníci i jednotka hasičů. Celé letiště je na nohou a z dálky pozoruje Pierrův boj o život uvnitř ohnivé klece řítící se po přistávací dráze. Příště v ní mohou být oni…

Peruť Svobodných Francouzů

Pierre Henry Clostermann se narodil do francouzské rodiny v únoru roku 1921 ve vzdálené Brazílii. Střední školu odchodil ve Francii, kde roku 1937 získal pilotní licenci. K vojenskému letectvu se dostal v roce 1942 jako žák pilotní školy Royal Force College v Cranwellu. Se svým přítelem Jacquesem Remlingerem absolvoval v anglickém Rednalu počáteční výcvik na letounu Spitfire.

„Za celý svět nedokážu poctivě přistát. Zdá se mi, jako by se letiště v jednom okamžiku zužovalo a současně mně letělo naproti... Přitáhnu jako zoufalec, letoun dopadne na pevnou půdu s velkým kovovým nárazem, který rozechvěje celý trup... a už cítím, jak neobratně pojíždím po dráze," popisuje francouzský letec své první zkušenosti na letounu Spitfire.

Peruť Alsasko na začátku roku 1943 / Foto Velký cirkus

Později byli oba převeleni do skotského Tumhousu k právě se formující 341. stíhací peruti Svobodných Francouzů Alsasko. První bojová akce, které se účastnil, nesla název Cirkus 87. Pierrova peruť poskytovala doprovod 72 létajícím pevnostem, které bombardovaly letiště Glissy ve francouzském Aimensu. Naplno se tak vrhnul do válečné vřavy, která pohltila příští léta jeho života.

Tehdy 21letý Pierre mohl psát svým rodičům jen jednou za měsíc a sice krátký vzkaz na leteckou dopisnici. To pro něj však bylo příliš málo, začal si proto zapisovat svoje zážitky, které později vydal jako knihu pod názvem Velký cirkus. Pokud by padl během války, věřil, že by se zápisky dostaly do rukou jeho rodičům.

Doušky svobody

Na konci září roku 1943 je Clostermann převelen k 602. peruti RAF City of Glasgow sídlící na letišti v Ashfordu. Jejich úkolem je připravit se na podporu očekávané pozemní operace na evropský kontinent, známé jako Den D. V lednu 1944 odjíždí jeho 602. peruť na čas na Orkneje, skupina 24 pilotů se tak cestou alespoň na chvíli vymaní z přísného režimu armádního života, který ukrajuje poslední okamžiky jejich mládí. Dočasným útočištěm se jim stane elegantní klub Jako doma v londýnském Sohu. Nic nezmohou námitky návštěvníků na neurvalé chování pilotů, kteří si doušky znovu získané svobody dopřávají stejně vehementně jako balíčky cigaret, nekončící láhve whisky a bezedné sklenice piva.

Cestou na vlak skandují válečný pokřik 602. perutě a tropí si legraci z kolemjdoucích lidí. Ve vlaku se tito flákači z RAF, jak je nazve jeden civilista, spřátelí se 129. perutí z Hornchurchu. Společně nepřestávají pít dlouho do noci, až už všechny přemůže únava a i zbylý kolektiv po chvíli opustí myšlenku zorganizovat zápas rugby.

Po přestupu do letadla přilétá spolek unavených, neoholených a zpocených kamarádů do svého nového domova, města Skeabrae, které mladý Francouz ve své knize nazývá zimní pobočkou severního pólu. Jejich úkolem bude mařit jakékoli pokusy Luftwaffe bombardovat blízkou námořní základnu Scapa Flow. Dny jim nabízejí jen malé množství slunečních paprsků a ještě menší množství zábavy. Neustálý vítr, sníh a všudypřítomný mráz jsou tak nepříjemným společníkem života mladých letců.

Nepředvídané následky šachové partie

Dlouhé chvíle si Pierre se svým přítelem Jacquesem zkracují partiemi šachů. Jedné takové dají přednost namísto oběda a převezmou pohotovost dvou pilotů, kteří by naopak trochu jídla přivítali. Jejich partii však krátce nato přeruší hlasitá siréna, nepřátelský letoun se ve výšce 40 000 stop blíží nad Scapa Flow. Dříve než se jednotlivé figurky dokutálejí do všech koutů místnosti, sedí šachoví protivníci každý ve svém Spitfiru VIII Strato, pevně uvázáni a připraveni zahájit partii s německým letounem.

Bílé rakety vystřelené z řídící věže prořezávají ledové krystalky arktického vzduchu, vznášejí se k modrobílé obloze a utápějí se v záři oslnivého slunce. Pilotům dávají povolení ke startu. Nezkrotná síla vrtule začne odkrajovat tenké plátky mrazivého vzduchu a omamný hluk motorů rozproudí krev statečných bojovníků. Více než 1 800 nezkrotných koní vynáší v příštích pěti minutách oba letouny do výšky sedmi kilometrů.

Pierre Clostermann

Německý Messerschmitt 109 G je brzy zpozoruje a začne prudce klesat. Pouští se za ním, ve sprinterském závodu vítězí Jacques, který při vzdušné rychlosti 1 200 km/h vypálí krátkou dávku. Německý stroj exploduje a rozpadne se na tisíce kousků. Nebezpečná rychlost však silně namáhá konstrukci Spitfirů, v osmi tisících stopách začne Pierre jemně přitahovat řízení. Pomalé vybírání střemhlavého letu doprovází přerušované praskání potahu a chvění se letadla.

Obrovské přetížení ochromí jeho organismus, černý závoj zahalí jeho zrak nepropustnou clonou a neviditelná síla mu zkroutí tělo. Na chvíli ztrácí orientaci, stoupá proto zpátky do čtyř kilometrů a naviguje zpět na Scapa Flow. Další dny monotónně ubíhají v mrazivém poklidu, termín invaze na francouzské pobřeží se však blíží mílovými kroky.

Vylodění spojeneckých vojsk v Normandii přichystalo Pierrovu křídlu netradiční úkol – bombardování střemhlav za použití Spitfirů IX B. Spolu s ostatními se proto přesouvá do jihoanglického Fordu, odkud podnikají časté výlety nad francouzské území, pravidelně doprovázené mohutnými salvami německého flaku.

S úžasem se podivuje nad počtem sestřelených letadel, který oficiálně vykazuje americké letectvo. Aby před domácím publikem obhájilo vojenské nasazení na cizím kontinentu, zvyšuje americká propaganda několikanásobně úspěchy svých pilotů.

Nepřehledná bojiště

Válečné boje se definitivně přesouvají na evropskou půdu. 2. července 1944 se francouzské město Caen stává na čas Pierrovou poslední štací. Ihned po vyhlášení poplachu dobíhá ke svému spitfiru registrace LO-D a spolu s dalšími startuje vstříc dvěma letounům, které se mají ukrývat v hustých mracích. Původně dva nepřátelské stroje se brzy rozrostou na čtyřicet.

Ve své knize dodává: „Svaly se mi chvějí vzrušením, napětím takřka zapomínám dýchat. Necítím žádný strach a žádnou obavu. Prsty jako by srostly s řízením, křídla letounu jako by mi vyrůstala z boků a tep motoru splývá v jediné harmonii s tlukotem mého srdce.“

Nepřátelské Focke-wulfy 190 začínají klesat, nabírají rychlost a pouští se za jednou ze skupin spitfirů. Po cestě své protivníky častují dávkami z kanónů, ti jim jejich pozornost vřele oplácejí. Clostermann se zmateně rozhlíží ve změti mnoha letounů, jeho tvář ozařují střely míhající se bezrozměrnou oblohou.

Vybírá si soupeře, ten začíná stoupat a následně prudce potlačí řídicí páku, dostane se však právě do zaměřovače francouzského pilota. Ten tak nyní může pozorovat každý detail svého protivníka; jakoby se zastavil čas, když si prohlíží nový model Focke-wulfu s prodlouženým nosem a řadovým motorem Daimler Benz, drobné rysy, které letounu vtiskli němečtí konstruktéři a černý kříž na pozadí maskovaných křídel, který značící příslušnost elegantního zabijáka.

Montáž Paula Lengellého, bojová scéna nad Orknejemi

„Srdce mi divoce bije a jeho šílené údery cítím v břiše, ve zpocených spáncích, v kolenou..."

V další vteřině však svou kořist uspává přesnou dávkou vypálenou ze čtyř kulometů a dvou kanónů, která cupuje stíhací letoun na kusy. Smrtící tanec jeho granátů trhá hliníkové pláty, temný kouř zahaluje poskakující jiskry a mrknutí oka promění pýchu německého inženýrství v ohnivou kouli ženoucí se nejkratší cestou do záhuby.

Aby mělo velitelství stíhačů přesnou představu o situaci na bojišti, vybavilo své podzemní stanoviště mapou pokrývající celou podlahu velkého sálu, na níž je pomocí malých panelů zobrazen stav bojových jednotek. Do tohoto centra přicházejí veškeré informace z radiolokačních stanic včetně vzájemné komunikace pilotů. Díky nim mohou wafky neboli příslušnice pomocné ženské služby (WAAF) pohybovat modely bojových jednotek a podávat tak co nejlepší informace o postavení letounů na nebi. Snad i ty mají o situaci lepší přehled nežli Clostermann.

Po jeho boku se mihnul spitfire pronásledující focke-wulf, rozhodne se jej krýt a spouští se za ním. Zčistajasna se před něj dostane jiný německý FW, krátká, přesně mířená dávka nábojů se jako parazit zavrtá mezi jeho trup a křídlo. To se odlomí a posílá německý letoun ve změti tisíců odletujících střepin nenávratně k zemi. Tenčící se zásoba paliva na obou stranách však jako gong ukončuje další kolo vzdušného souboje nad francouzským územím.

Přání prezidenta

Dlouhý bojový zápřah je nesmírně vyčerpávající pro Pierrův organismus. Vybírá si svou daň na jeho psychickém stavu, nemůže spát, kromě prášků na spaní mu lékař zvyšuje dávku benzedrinu na zklidnění nervů. Záchranou se pro něj proto stává udělení ocenění D.F.C. (Distinguished clying cross) a odvelení zpět do Spojeného království, kde začíná pracovat na generálním štábu stíhacího letectva. 7. července se loučí se svými přáteli a na čas opouští bojiště světové války.

Po několika měsících jej však práce na generálním štábu začne nudit a požádá o přidělení ke 122. stíhací peruti, která by se měla brzy přesunout nad kontinent vybavena letouny Hawker Tempest. Jeho žádost je nejprve zamítnuta, Pierrovo jméno se totiž nachází na seznamu pilotů, které si přeje generál Charles de Gaulle uchovat při životě. Jeho touha po letecké akci jej však i přesto brzy vrací zpět na bojiště, na kterém opět cítí pevnou půdu pod nohama.

Válečný kůň Hawker Tempest JF-E a jeho vítězství / Foto Economist.com

Odjíždí do Anglie ke 274. peruti, aby se stal velitelem letky Hawkerů Tempest. Po nedávném překvapivém útoku 800 letounů německé Luftwaffe je právě tato peruť jedna z mála bojeschopných ve spojeneckých řadách, i přes vysoké ztráty v následujících dnech však hájí čest britského letectva.

Osudové přistání

Zmíněného večera 24. března se jedná o Pierrovu čtvrtou bojovou akci toho dne. Unavený startuje se třemi kamarády na letiště poblíž německého města Rheine. Protiletadlová obrana mu však uštědří vážná poškození.

Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, Pierre Clostermann své přistání přežil. Štěstěna osudu mu byla i tentokrát nakloněna. Záchranáři jej vyprostili z hořícího vraku a vlhkou trávou odtáhli pryč z náručí smrti. Po pár hodinách se probouzí v eindhovenské nemocnici, kromě poraněné nohy však neutrpěl žádné vážnější poranění. Po pouhých šesti dnech odlétá do Warmwellu, aby si vybral svůj zbrusu nový Hawker Tempest JF-E, později přezdívaný „Velký Karel“. Jeho novým domovem se stává mezitím již obsazené letiště Rheine, kde bude velet vlastní peruti.

Pierrův Hawker Tempest, po válce se s ním jen těžko loučil / Foto Liedloff.com

Doba nacistického Německa se však chýlí ke konci, který lze jen těžko zvrátit. A přesto dál umírají lidé, ačkoli válka je už téměř rozhodnuta. Francouzský pilot i nadále přichází o své přátele, pozoruje miliony úlomků jejich letadel padajících z oblohy jako déšť, temný kouř linoucí se z jejich motorů a zářivé exploze, když dopadnou na zem. I přesto ještě 3. května startuje, aby si prošel svou poslední zkouškou.

Poválečná proměna

Byli to právě vojáci, kdo na poli druhé světové války vybojovali svobodu pro poraněnou Evropu a vymanili ji ze smrtících spárů tyranie. Jakmile však boje utichly, naučily se státy mezi sebou opět dorozumívat pomocí slov namísto válečných zbraní. Vojáci se stali nechtěným zbožím, získali svá vyznamenání, nový svět s nimi však nepočítal a dával jim to najevo. Pierre Clostermann u letectva sloužil ještě několik měsíců, pochopil však, jak moc se svět proměnil.

Termín Ztracená generace se původně vžil pro vojáky, kteří přežili první světovou válku, ale nevěděli, kam jít. Stejně tak by se toto označení dalo použít pro všechny ty, jejichž dosavadní život skončil v květnu roku 1945, ačkoli jim bylo souzeno žít dál. Své dospívání strávili v nejistotě z každého dalšího dne. Přežívali jako svědci doby, kdy lidé ztratili rozum a obrátili svůj hněv proti sobě. Tento hněv zůstal v mnohých i po ukončení bojů, pociťovali zlost vůči společnosti, která jim vděčí za tak mnoho a od které dostali tak málo. O to větší cenu mají svědectví, která mnozí z nich zanechali o době, kterou by ostatní tak rádi zapomněli.

Velký cirkus

Pierre Clostermann dosáhl mnoha vítězství a vlastně ani nezáleží na tom, jestli jich bylo více či méně, než kterýkoli z jiných pilotů. Svou knihu Velký cirkus psal jako deník pro své rodiče, od kterých ho v mládí dělila ohromná vzdálenost a kterým toho chtěl tolik sdělit. Dnes však působí jako zdvižený prst varující před válečnými konflikty, na jejichž pozadí vznikají přátelství na život a na smrt. A ta tehdy byla blíž, než si člověk dokázal připustit. Pro Pierra Clostermanna si však přišla teprve před deseti lety, 22. března 2006.

Kniha Pierra Clostermanna „Velký cirkus"

Při popisu plánů jedné z bojových akcí uzavírá slovy „Jakmile bude tento úkol splněn, můžeme na vlastní pěst zahájit boj s jakoukoli nepřátelskou stíhací sestavou, která se objeví na obloze. Jestliže z nás do té doby ovšem ještě někdo zbude."

Jeho poslední věta je velice tíživá, zejména proto, že asi jen málokdo z nás si v ní dokáže představit sám sebe.