K tomu, aby člověk zatoužil být bezmotorovým akrobatem, musí překonat několik zcela protichůdných překážek. Hlavní problém vidím v tom, že není mnoho typů, na kterých lze akrobacii učit, a ještě méně je typů, na kterých lze akrobacii létat. Tedy v české kotlině. Je tedy třeba najít provozovatele a majitele takových speciálů.
Blaníky, tedy létající áčka, nejsou pro masovější zájem akrobatů zajímavá a hlavně nejsou prakticky pro tento druh namáhání zapůjčovaná. První problém je na světě. Druhým a neméně malým jsou náklady s tímto druhem létání spojené. Nemyslím si, že by akrobaty příliš bavil dlouhý aerovlek do potřebné výšky. Oni chtějí být těch pár minut kotrmelců v boxu sami. Některým by se mohlo zdát, že takový reprezentant sotva udrží potřebné hodiny k bezproblémovému prodloužení platnosti průkazu způsobilosti. Jenže tak to není. Musel jsem si to vyzkoušet sám, abych pochopil, o čem to je.
Foto Václav Paluzga
Aby člověk ovládl letadlo, musí nejdříve ovládnout sebe. U akrobacie to platí s mocninou náročnosti. Je to především o kázni, koncentraci, ovládnutí emocí a naprosté přesnosti konání. Třetí problém jsou osobní vlohy a schopnosti odlétat výcvik vyšší a vysoké pilotáže. Ty vlohy musí každý najít v sobě sám. Ty se naučit nedají.
Posledním a velmi složitým problémem je psychologie. Bez odborníka, tedy v laickém podání může být i u skvělých akrobatů dominujícím problémem. Mohli by být možná lepší, kdyby se jim odborník věnoval.
K těm typům. Dva kusy L13 AC byly dobrým základem pro začátky. Jenže už nejsou. ASK 21, létající autobus, je prima letadlo a dnes ty základy začínají nejvíce na něm. Speciály, dvoumístné? MDM Fox? Vzácné koření. DG 1000? Jeden kus? No, ale jak se zdá, jde to!
K těm nákladům. Sponzoři se předhánějí v přispění královně leteckých sportů. Piloti jsou krmeni „L“ normou, jezdí pravidelně na soustředění, spí ne po letištích, ale v hotelích a oblékají je ti nejlepší návrháři leteckých montérek v rámci celosvětové propagace. Ale i to nějak námi sledovaný tým ustál.
Osobní vlohy? O tom by se dalo vyprávět! Já tedy vím pouze o těch dvou z nich, kteří u nás létali základní výcvik. Když se nad tím po létech zamýšlím, nějaké vlohy jsem odpozorovat mohl již v počátcích jejich prvních leteckých kroků. Jenže mne nikdy nenapadlo, že se právě oni vyskytnou na mistrovství světa.
Foto Václav Paluzga
Už bych ale rád představil tým reprezentantů v bezmotorové akrobacii v kategorii Advanced: Miroslav Černý, Aleš Ferra, Martin Meloun, Josef Rejent, Jan Sobotka. Oficiálním členem týmu je i David Beneš, který však bohužel nebyl u našeho setkání.
Tito sympaťáci přijali výzvu ke změření svých schopností se světovou špičkou v počtu 47 pilotů v této kategorii letos doma ve Zbraslavicích. Než se dopracujeme k výsledkům, rád bych je trochu vyzpovídal.
Věk, kdy jsi s akro začal?
Aleš v jednadvaceti, Martin v sedmnácti, Pepa v sedmadvaceti, Honza v devětadvaceti a Míra v 36 letech.
Nalétáno na kluzácích?
Nejvíce Pepa, 700, ostatní mezi 100 až 200 hodinami. Někteří létají motorově.
Natrénováno před MS letos?
Co komu kapsa dovolila. Od 30 do 80 startů. Když si ale spočítáme náklady na jeden tréninkový let, jsme u všech v oblasti investic.
Nejoblíbenější typ?
Prakticky všichni se shodují, ale nejvýstižněji odpověděl dle mého Martin.
Při přemýšlení o nejoblíbenějších typech letadel nelze zapomenout na legendární Blaník. Je to geniálně vymyšlené a nezáludné letadlo, na kterém je možné stejně tak dobře létat základní výcvik a termické lety, jako jednodušší akrobacii. Hodně člověka naučí a ti, kteří na něm vyrostli, asi nikdy nezapomenou. S rostoucími zkušenostmi pilota ale přicházejí nové výzvy. Jednou takovou může být MDM-1 Fox, akrobatický plnokrevník a bez nadsázky asi nejlepší dvoumístný akrobatický kluzák na světě. U cvičných letadel bylo nutné dávat pozor, aby pilot nepřesáhl maximální možný násobek, u Foxe se k němu standardně ani nepřiblíží. Stejně tak s ním lze létat prakticky libovolné reálné prvky, které člověka napadnou. Jako asi vše má ale i Fox své stinné stránky. Není to letadlo, které by rádo odpouštělo, a více než jinde je zde důležitý respekt a pokora.
Kolikrát jsi s tím chtěl praštit?
No, vyloženě praštit s akrobacií doopravdy nechtěl zatím žádný z nich. Tak snad za všechny odpověď Pepy.
To je zákeřná otázka. Nevím, kolikrát to bylo, asi pokaždé, když se mi nepovedl závod. Vždy si dám 14 dní pauzu, po které vychladnu. Po čase mi začne akrobacie chybět a tak jsem stále tady. Někdy je to těžké, člověk do tohoto sportu investuje nemalé prostředky a také mnoho času, a když se pak na závodech výsledek nepodaří, těžko se s tím vyrovnává.
Pomáhá Ti někdo finančně?
Je vidět, že mne Josef vede k zákeřnosti v pokládání dalších otázek. Tahle se zdá být předem jasně zbytečná, ale pokus byl. Co na to reprezentanti?
Aleš:
Akrobacie je velmi finančně náročná, takže bez pomoci by to bylo poměrně obtížné. Za pomoc vděčím zejména rodině, společnosti Pecka modelář a Aeroklubu ČR.
Martin:
Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Hodně vděčím za pomoc svým kamarádům, rodině a stejně tak jako sponzorům ABS Jets a Aeroklubu ČR. I tak jde však velká většina financí z mé vlastní kapsy.
Pepa:
Bohužel veškeré investice do létání jsou plně v mé režii, takže musím hodně počítat. Snažím se trénovat co možná nejefektivněji. Částečně nás ale jako tým podporuje Aeroklub ČR.
Honza:
Doposud vše financuji z vlastních prostředků, nicméně spolupráce se sponzory se vyvíjí slibně a s trochou štěstí to již bude příští rok jinak. Startovné a lety na mistrovství světa nám pak hradil Aeroklub ČR.
Kdy jsi pochopil, že akro je to, co chceš opravdu dělat?
Honza:
Létání bylo pro mne vždy o umění precizně pilotovat. Je snad něco více, než akrobacie? :-) Že se tomu mohu opravdu věnovat, jsem pochopil až poté, kdy k nám na letiště v roce 2011 zavítal Miloš Ramert s nabídkou výcviku. Tak jsem se stal akrobatem a v roce 2012 absolvoval první závody.
Pepa:
Akrobacie mě začala zajímat vlastně již v základním plachtařském výcviku v roce 2003, když jsem na úloze 7 udělal svou první vývrtku. To byl totiž okamžik, kdy jsem pocítil potřebu létat i jiným způsobem než jen rovně. Hned jak jsem si dodělal pilotní zkoušky, začal jsem se zajímat, kde a jak by se dala zkusit akrobacie. No a pak jsem se seznámil s Jirkou Jeníkem. Jirka se mě ujal a v roce 2006 jsem zahájil akrobatický výcvik.
Ocenil bys pomoc psychologa specialisty?
Aleš:
Pomoc psychologa by na závodech určitě nebyla od věci. Množství stresových faktorů, které na člověka působí, je někdy jednoduše obrovské. Kombinace závodní horečky, osobních problémů, ale i třeba počasí v podobě pálicího slunce a vysokých teplot jednoduše nevytváří nejvhodnější psychické rozpoložení. Myslím si ale, že by měl mít přehled a v nejlepším případě i zkušenost se závodním létáním, což mohou být z pochopitelných důvodů poměrně vysoké nároky.
Martin:
Je pravda, že akrobacie je mimo fyzických nároků náročná i psychicky. To se projevuje zejména na soutěžích, leteckých vystoupeních a podobně. Říká se, že až 70 % soutěžního výkonu závisí na psychologických faktorech a celkové psychické pohodě člověka a až zbylých 30 % na tom, co člověk reálně umí. Nicméně zkušenosti se specializovanou pomocí psychologa nemám, a proto ji nejspíš nedokážu objektivně posoudit, myslím si ale, že je vše záležitostí spíše osobní vyrovnanosti, kterou musí nalézt každý sám.
Pepa:
Musím říci, že mnohdy ano. Soutěžení mě velmi psychicky vysiluje a udržet nervy pod kontrolou není zrovna snadné. Vždyť psychická pohoda na palubě je jedním ze základních faktorů dobře odletěné sestavy. Zde by se hodila každá pomoc a to nemyslím jen za sebe.
Honza:
Na závodech bychom spíše ocenili nějakého zkušeného akrobata jako vedoucího týmu, který by se nám věnoval. Pokud by to byl psycholog specialista, tak proč ne. Hlavně by měl rozumět tomu, jak to na závodech a v letadle chodí.
A otázka poslední, na jejíž naplnění jsem se nejvíce těšil. Příběh z akrobacie.
A tady jsem nějak narazil. Odpovědi sice byly, ale příběh? Pepa to ale vyřešil po svém.
Příběhů z letectví i z akrobacie již bylo napsáno mnoho. Některé byly vtipné, jiné zase smutné, v každém případě je potřeba přijít a zkusit to. Pak třeba budete vyprávět veselou historku vy… :-)
Tak bych si jeden mikropříběh na závěr dovolil sám.
Jeden z trénujících bezmotorových akrobatů, uvázán v přední kabině dvoumístného akrobatického větroně, v duchu prochází prvky sestavy. Dotahuje správně upínací pasy, najíždí vlečná, nacvičené úkony a letí. Nestranný pozorovatel, když se soustrojí pohne, zaznamená koutkem oka, že v zadní kabině není zavřené boční větrání. Snad každý z plachtařů ví, že jedním z předepsaných úkonů před pády a vývrtkami je zavřít větrání. Když pilot po elegantním průletu dovede stroj na zem, stejný nestranný pozorovatel zjistil, že zadní větrání už zavřené je. Veškeré otázky, jak je to možné, by byly zcela zbytečné…
Foto Václav Paluzga
Závěrem raději celý rozhovor s mistrem světa v bezmotorové akrobacii v kategorii Advanced Mírou Černým.
Věk, kdy jsi s akro začal?
Motorovou akrobacii jsem začal v 35 letech na Z142. K akrobacii na kluzácích jsem se dostal o rok později na L13AC.
Nalétáno na kluzácích?
Cca 270 hodin.
Natrénováno před MS letos?
Asi 80 startů.
Nejoblíbenější typ?
Momentálně Swift S1 pro jeho velmi snadnou ovladatelnost. Předtím v podstatě všechny akrobatické kluzáky, které jsem létal.
Kolikrát jsi s tím chtěl praštit?
Po překonání počátečního ostychu asi nikdy. Ne, že by mi to šlo, ale vždy mě to tak strašně bavilo – pocit, že toho nechám, nikdy nepřišel.
Pomáhá ti někdo finančně?
Létání si platím sám, v současnosti žádného osobního sponzora nemám. Nicméně létáme na letadlech Aeroklubu ČR, bez jehož podpory by létáni bylo ještě dražší. Zároveň za nás aeroklub platí startovné a lety na světových závodech.
Kdy jsi pochopil, že akro je to, co chceš opravdu dělat?
Až velmi pozdě. Dlouhou dobu jsem se bál jakéhokoliv náznaku kladného nebo záporného přetížení. Létání vývrtek při periodickém přezkoušení pro mne byla noční můra. Až po odlétání začátku výcviku motorové akrobacie se najednou vše změnilo a to, co mne dříve děsilo, mi přišlo jako nejlepší forma létání.
Ocenil bys pomoc psychologa specialisty?
Nejsem si jistý. Nikdy jsem s takovým specialistou nepřišel do styku. Je pravda, že na závodech člověk celý let a přípravu na něj vnímá zcela jinak než při tréninku. Momentálně se před letem povzbuzujeme a uklidňujeme navzájem v týmu. Možná by účast psychologa ale byla zajímavá zkušenost.
Příběh z akrobacie (něco spíše pozitivně veselého…)
Žádná veselá příhoda z letu mě nenapadá. Nejzábavnější jsou asi reakce lidí, kteří se mnou letěli poprvé. Každopádně u akrobacie kromě samotného letu je asi nejlepší ta společnost lidí, kteří se při přípravě a závodech setkávají.
Děkuji vám pánové za čas strávený se mnou. Čas, který věnujete tomuto krásnému sportu a za váš čas a prostředky pro reprezentaci naší republiky.
A pro ty následovníky, kteří by nevěděli, jak s akrobacií začít? Víte přece, kde mne najdete, nebo hledejte sami. V rozhovorech je zcela vyčerpávající návod.
|
Výsledky českých reprezentantů kategorie Advanced na WGAC 2015 ve Zbraslavicích Jednotlivci - kombinovaná třída Týmy |
