Jakmile člověk ukončí základní výcvik, většinou si řekne asi něco jako: „Co dál?“ Nabízí se mnoho možností. Řadě pilotů stačí samotné vlastnictví průkazu, někdo z větroňů rovnou přechází na motorové letouny, někteří pokračují v plachtění. Já se v podstatě bez rozhodování vydal tou třetí cestou, protože jsem létání samotnému, a speciálně pak plachtění, doslova propadl. Tak proč nepokračovat. Navíc si troufnu říci, že mě devadesát procent toho pravého plachtění teprve čeká.
Můj letošní rok začal poměrně složitě. V aeroklubu nám bohužel na začátku sezóny ubyl jeden Blaník, nové elementárce tak zbyl jen jeden větroň. Hned ze začátku jsem se tak musel přeškolit na další typ. Ten přišel na řadu v dubnu, kdy jsme měli na našem spřáteleném letišti pravidelné jarní soustředění. Tím novým strojem byl Schleicher ASK 13. Na první pohled je to takový postarší, roztomilý, plátěný větroň, v našem případě slunečnicově žlutý. I když to není nijak speciálně výkonný stroj, docela jsem se na něj těšil. Nějaká výkonnost šla navíc v tomto případě trochu stranou, šlo hlavně o nahrazení Blaníka a zároveň přechod na větroně bez vztlakových klapek.
S „Áeskáčkem“ jsem začal rovnou tak nějak „zostra“. Seznamovací let byl zpočátku taková hezká vyhlídka. ASK 13 není, co se letových vlastností týče, nijak moc rozdílné od Blaníka. Co je ale naprosto rozdílné a zaujme na první pohled, je kabina. Když jsem se do ASK poprvé posadil, to bylo divení! Kabina totiž nemá žádné obroučky a je velice vysoká, stejně jako posez ve stroji. Člověk tak najednou vidí dvakrát více.
Pohodlně jsme s instruktorem vzlétli mezi mraky. Následovala standardní sestava… (Jedná se o ukázku základních dovedností s větroněm, sestavených do jakési sestavy, jež se opětovně ukazuje při různých zkouškách…). Seznámení a přeškolení šlo dobře, instruktor jen diktoval: „Ostrý pád, taak, mírný, anoo, ostrá zatáčka do leva, přechod, taaak, loping…“.
„Loping? Jako přemet?“ Dotázal jsem se na požadavek. „No, vpravo dobrý, vlevo taky, utáhni si pasy!“ Ozvalo se zezadu. ASK 13 totiž může základní akrobatické obraty, proto jsem jen přikývl, utáhl si pásy a dodal jen „Tak jo, no…“. Následovalo potlačení k získání rychlosti a pak už jen velký vertikální oblouk s trochou přetížení na začátku a trochu potlačení na vrchu. Úžasný zážitek a navíc… prostě jen tak. Ještě v euforii z toho, co jsem právě prožil, jsem postupně vyklesal do okruhu a srovnal se na přistání. V tu chvíli přišlo další částečné překvapení. S nadsázkou mohu říci, že po vytažení brzdících klapek se stroj doslova zastavil. ASK jako „pluh na vzduch“ sám o sobě má totiž ještě velké brzdící klapky, které bych přirovnal spíše k lopatám, které na přistání ruší vztlak opravdu účinně. Přistání tak bylo opět trochu zvláštní…
Čtyři a něco
Soustředění skončilo, zato léto se kvapem blížilo. Čas na pokračovací výcvik. Jenomže ty správné podmínky, hlavně v podobě ideálního počasí, se mi většinou vyhýbaly. K tomu se zapojily školní povinnosti a tak se mi moc nedařilo se ve výcviku posouvat.
Změna přišla se začátkem prázdnin. Počasí už bylo takřka skvělé a já se konečně mohl začít pořádně soustředit na plachtění. Ostatně stačilo jen několik letů do prostoru s instruktorem a byl jsem vyslán na první sólo termiku. V pokračovacím výcviku rozhodně nejde o žádný velký mezník, pro mě ale tento let něčím zvláštní byl.
Ráno bylo mlhavé. Zima, rosa a dohlednost nanejvýš kilometr. Létat se zatím nedalo, tak jsme se pustili alespoň do nějaké prospěšné práce. Bohužel nezbylo nic jiného, než vysbírávání kamenů na dráze po její úpravě. Tak jsme zaplnili několik hodin až do chvíle, kdy se mraky roztrhaly a udělalo se horko. Až moc horko. Proto padl návrh na polední pauzu.
Časem se už pomalu začaly objevovat první chmurky, takže rychle do vzduchu! Když bylo vše připraveno, bylo už kolem poledne. To ale rozhodně nevadilo, protože podmínky ten den akorát vrcholily. Já byl se „svou žlutou ponorkou“ vyslán na sólo termiku. Můj první pořádný samostatný let do prostoru. Mapa, doklady, brýle, voda, krém, vše bylo podle mě připraveno. Usedl jsem do stroje a s pomocí všemožného větrání vyčkával na start.
Když jsem se pak o několik minut později vypínal vysoko nad letištěm, zas tak slibně to nevypadalo. Chvíli jsem měl trochu problémy v ani ne půlmetrovém stoupání, nakonec ale proud zesílil a já mohl přistoupit k „samostudiu ustřeďování“. Nakonec to šlo podstatně lépe a zanedlouho jsem byl u základny. Tak se někam vydám, řekl jsem si a zamířil k už řádně vyvinutému mraku. Stoupání bylo v podstatě všude. A všechny tak dvoumetrové. Stále jsem si zachovával rezervu maximální možné výšky, přeci jen to byl můj první „trychtýř“. Sem a tam, od mraku k mraku.
Výšky jsem měl stále dost a tak jsem se někdy pod mraky pohyboval jen průletem na maximální rychlosti v poryvu i tak s krásným metrem nahoru. Nádhera. V rámci základního výcviku jsem opravdu neměl moc šanci něco takového zažít. Konečně jsem měl pocit, že opravdu nějak letím. Krásný pocit umocňovalo ještě krásnější počasí a s „Áeskáčkem“, které bylo po celou dobu hodné, se mi opravdu letělo úžasně.
Po cestě jsem potkával samozřejmě i kolegy. Několik Vos, cizince s něčím končícím „-us“ a samozřejmě i našeho Blaníka, v němž letěl jeden z elementárníků spolu s instruktorem. Chvíli jsem letěl za nimi a sledoval, jestli něco nacházejí, chvíli letěli zase oni za mnou. Na východ i na západ, všude jsme létali v podstatě společně. V jednu chvíli jsme točili společný „stoupák“ přímo naproti sobě, načež potěšeni z těch krásných zážitků, rozhodli jsme se, že chvíli poletíme hezky vedle sebe. Škoda, že u sebe nikdo neměl foťák. Nakonec přišla zpráva, že po Blaníku je už sháňka na zemi, tak se se mnou jeho posádka rozloučila prudkou ostrou zatáčkou vpravo. Dokonalost.
Jenomže to už byly asi dvě hodiny a můj nenasytný žaludek začal žadonit o nějakou energii. A já si blbec nevzal ani sušenku! Jako relativně hubený plachtař jsem navíc tak akorát na hranici minimální hmotnosti jak do Blaníka, tak do ASK. Kvůli opatrnosti tak vždy tahám těžkou sedačku, která mi nějaká ta kila přidá a já jsem tak daleko za minimem. Jenomže ona ta sedačka právě kvůli hmotnosti obsahuje látkové válce naplněné olověnými broky. Broky jsou neforemné, válce se často svévolně posunují. V jednu chvíli, kdy jsem zkoumal, proč ASK začíná nějak „táhnout doprava“, jsem zjistil, že sedím nějak nakřivo a že mě navíc hrozně bolí záda, což jsem si předtím ze samého úžasu ani nějak nestihl uvědomit. Kromě sedačky byl nakřivo smotaný i padák.
A co hůř, když jsem za účelem dobrat výšku prolétával pod jedním větším mrakem, dostal jsem se až nebezpečně do základny. Rychleji jsem se už neodvážil, došlo tak na vysunutí brzd. Jak jsem ale již zmínil, ASK má brzdy jako hrom, takže i při velmi opatrném pootevření to docela cuklo. Naneštěstí to cuklo tak, že ona beztak deformovaná sedačka se stačila po doslova laminátové tramvajové židli sklouznout až někam k lýtkům.
Začalo být trochu „ouvej“. Vše jsem sice spravil, pomyšlením na svůj ukrutný hlad a posez jak paragraf, na chvíli jsem se přestal soustředit na let a vypadl ze stoupáku. Nějak se mi do něj už nepodařilo vrátit a tak jsem postupně vyklesával. K zemi mě navíc táhla vidina žebírek, o nichž se mezitím v rádiu vedla diskuze. Jen tak se mi to vzdát ale rozhodně nechtělo, ve vzduchu jsem byl už přes tři hodiny, co zkusit něco lepšího. Vrátil jsem se nad místo, kde to „většinou bývá“… a bylo. Kdybych býval měl logger, měl bych aspoň převýšení. Chytil se mě jeden Vosista, oběma se nám podařilo opět dostoupat základny. Výprava nikam a zase zpět tedy pokračovala.
Létal jsem všude po okolí, objevoval nové orientační body a snažil se nemyslet na své problémy. Ty se ale o necelou hodinu později ozvaly samy… Já si totiž nevzal ani nějaký klobouk. Do té doby jsem žádný nepotřeboval. Jenomže už bylo po páté a mraky se částečně rozpadly. Usoudil jsem, že se přiblížím k letišti, protože všechno už pomalu začínalo slábnout. Pořád jsem se nevzdával, ale slunce pražící na moji hlavu bez čepice moc příjemné nebylo.
Už zbyly jen nuly. Tak jsem točil na nulách v bezoblačné termice, svítilo mi na hlavu a nějak mi začalo být blbě. Úpal/úžeh nebo co. Ze samého točení se mi zamotala hlava, která navíc pěkně bolela, nic nepomáhalo. Kolegové se ptali, jak jsem na tom, a snažili se mě podpořit, ale když jsem ani nebyl schopen pořádně mluvit do rádia, rozhodl jsem se radši ještě nějak včas bezpečně přistát. Lepší je zkusit to prostě jindy, než nemít jistotu, že doletím.
Verdikt zněl 4 hodiny 23 minut a jeden poučený plachtař.
VSO
Uběhlo několik týdnů a na našem hostitelském letišti nadešel termín druhého ročníku plachtařských závodů. Na závody jsem se samozřejmě těšil, i když zatím jen z pohledu pomocníka. Oproti loňskému ročníku se akce neuvěřitelně rozrostla. Na původní soukromou domácí soutěž se najednou sjeli plachtaři téměř z celé republiky. Pro mě byly závody sice hodně práce, někdy bylo dvouhodinové ranní a následně odpolední běhání ve strašném horku docela vysilující, i tak to ale byl skvěle strávený týden a plno nových zkušeností…
Navíc se mi jeden soutěžní den podařilo i dostat se do závodu jako druhý člen posádky Duo Discusu X, závodící ve třidě Kombi. Vzhledem k naší váze jsme vzlétali až poslední, přičemž se nám tak úplně nepodařilo startovat za stejných podmínek jako ostatní. Zezačátku jsme se jen asi půl hodiny snažili vůbec dostat výš než pět set metrů. S upuštěním vody se ale nakonec podařilo a my odešli na trať. Ta uběhla kupodivu rychle, ztrátu jsme dohnali, po napínavém letu plném střídavě dobrých a špatných momentů jsme tak dorazili jako jedni z prvních. Vzhledem k úloze jsme ale dorazili až moc brzo a na rozdíl od ostatních s horším průměrem i kratší uletěnou vzdáleností. I přes neuvěřitelný dokluz na maximální rychlosti jsme se tak museli spokojit asi až s desátým místem, což znamenalo ve dvou třetinách startovního pole. Pro začínajícího pilota další neocenitelná zkušenost.
Přes léto jsem se dál snažil létat, co to jen šlo. Docela dobře jsem se rozlétal a plno se toho naučil. Stála přede mnou tak další výzva – moje vysněná Vosa. Když jsem tak jednou zaslechl, že se prý na aeroklubové radě probíralo mé přeškolení, měl jsem ohromnou radost. První víkend v srpnu jsem se tak mohl konečně zapojit mezi pokročilejší plachtaře, když jsem se poprvé s vosou proletěl.
Letu samozřejmě předcházelo pozemní školení, důkladné pročtení příručky a poučování od zkušenějších kolegů. Nějaký strach jsem neměl, spíš jsem byl jen zvědavý. První let s pokračovacím typem v podobě VSO-10 jsem si opravdu užil. V prvních chvílích aerovleku jsem si sice trochu „zadelfínoval“, hned jsem si ale řízení„osahal“ a zbytek vleku už zas tak tragický nebyl. Trochu zvláštní moment přišel ve chvíli vypnutí, kdy jsem od vlekaře dostal informaci o stoupání přes metr. Na variu se ale drželo zmenšené opadání. Zkoušel jsem stoupání pořádně ustředit, ale na jemném variu se ukazoval údaj nanejvýš kolem půl metru za vteřinu. Pořád jsem se rozhlížel a všiml si, že se základna nějak přiblížila. Hledal jsem chybu a pokračoval ve stoupání. Nakonec jsem usoudil, že variometr tak nějak lže a holt jsem s tím musel napříště počítat.
Ve vzduchu ten den proběhla ještě zajímavá konverzace, kdy jsem se musel uprostřed kroužení začít opravdu nahlas smát… Vše se točilo kolem stoupání: „BB, jsem někde nad Táborem a dva metry nahoru,“ ohlásil se jeden větroň. „F5 nad Sezimovým ústím a taky jedna celých pět nahoru,“ odpověděl další. „Lima Lima Kilo po vypnutí a pět metrů dolu,“ zapojil se do konverzace pilot vlečné. V tu chvíli se na naší frekvenci s pozdravem připojil kolega, dopravní pilot, letící zrovna do zahraničí… „BB severně Sezimova ústí a tři nahoru,“ ozval se opět Duo Discus. „Někde nad Šumavou a 1 800 feetů za minutu…“ zapojil se do konverzace i kolega. Tímto částečně humorným letem jsem se za krásné dvě hodiny s Vosou docela sžil. Dopřeškolit se mi na ní podařilo shodou okolností na rok přesně po mém prvním sólu.
Po několika pěkných víkendech a týdnech na letišti se ale v půlce srpna poněkud zkazilo počasí. Kvůli několika tlakovým útvarům jsem se do vzduchu tak dostal už jen pomálu.
Nicméně, letošní sezóna pro mě měla obrovský význam. Nejenže jsem si to ohromně užil a plno nového se naučil, potkal jsem i spoustu nových lidí spojených s létáním, za což jsem vždycky rád, protože společnost z našeho i jiných aeroklubů je mi opravdu ta nejmilejší. Rozhodně na sobě plánuji do příštího roku pořádně zapracovat, protože letos se mi to zas až tolik nepovedlo. Plány už mám a na některých už teď pracuji.
Pro ty, kteří by také rádi létali, ať už jakkoliv, mám jasný vzkaz: Jděte do toho, stojí to za to! Sice je to někdy, minimálně ze začátku, docela dřina a stojí to relativně hodně peněz a samozřejmě i hodně času. To, co ale jak ve vzduchu, tak mezi lidmi na letišti zažijete, rozhodně nezažijete nikde jinde. A jde to opravdu téměř v každém věku, i když vám teprve bylo sedmnáct…
