Tak především se pořídil nový nábytek... Pro mě je ale mnohem důležitější to, že za celé ty tři roky se mi opravdu podařilo stát se pilotem. A tím nemyslím jen získat nějaký třikrát přeložený papír s nápisem GLD, respektive nově SPL, ale o tom, že jsem si opravdu splnil sen a začal aktivně létat.
Jak probíhá základní výcvik, už jsem zde dříve popisoval. Člověk se učí, jak se vlastně letadlo řídí, jak se ve 3D prostoru správně orientovat a pohybovat a samozřejmě se sžívá i s novými kolegy a přáteli v novém prostředí. Pokud se po prvním roce nerozhodnete odejít, přichází na řadu již také popsaný pokračovací výcvik. První lety do termiky, přelety s instruktory, přeškolování na nové typy. Člověk začne opravdu vnímat tu volnost pohybu prostorem, objevuje nová místa, zažívá nové pocity. Upřímně řečeno, kdo do té chvíle s létáním neskončil, velmi pravděpodobně už neskončí nikdy. Já jsem se tak po dvou letech ocitl před dalším milníkem: Sportovní výcvik. Úkol na letošní rok byl tedy jasný… Přelety!
Pro plachtěním nepolíbené, „přelet“ je vlastně hlavní zábava plachtařů. V závislosti na počasí, letadle, svých schopnostech a v neposlední řadě také náladě si naplánujete trasu, většinou tvaru trojúhelníku, kterou se následně snažíte obletět přes všechny otočné body. A to samozřejmě co nejrychleji - proto sportovní výcvik.
Pokračovací výcvik byl tedy dolétán, vyděláno jsem měl (i to je samozřejmě neodkladná součást létání), ale jak s přelety vlastně začít? Letět někam úplně jinam, klidně stovky kilometrů, s nikým za zády a přece jenom s neustálou obavou, že by to „nemuselo dát domů“ a já bych musel přistávat do pole. Měl jsem z toho jednoduše respekt. Několik pokusů by bylo, ovšem většinou jsem ani neodešel na trať, nebo se s nepořízenou brzy po odletu vrátil.
235?!
V jednu květnovou sobotu, zrovna den po slavnostním dosažení plnoletosti, jsem se musel opravdu hodně přemlouvat, abych se zvedl z postele. Ne, že by se nějak hodně slavilo, jen jsem na letiště vzdálené nějakých 130 km musel vstávat opravdu brzy. Vše sbaleno, vyrazil jsem na autobus. Venku tak neuvěřitelná zima, že bych ani květen netipoval. Autobus mi navíc odjel tak akorát před nosem. V tu denní hodinu jel další až za poměrně dlouhou dobu, vymyslel jsem tak jinou trasu, která ovšem také padla po tom, co jsem v zamyšlení nastoupil do špatného autobusu. Ze zastávky, kde jsem vystoupil, nejel žádný autobus dobrou hodinu...
Jak to celé souvisí s létáním? V tu chvíli jsem si totiž říkal, jestli má létání v mém případě vůbec smysl, když kvůli němu musím vstávat tak nekřesťansky brzo, jezdit nekřesťansky daleko a v takové nekřesťanské zimě (ne, že bych byl věřící)…! Později toho dne jsem se ale přesvědčil, že to opravdu smysl má a rozhodně to za to stojí!
Naštěstí se ozval jiný kolega než můj původně naplánovaný. Na nové místo odjezdu se mi už naštěstí podařilo dostat včas. Jen pro představu, kdybych to věděl hned, mohl jsem spát o celé tři a půl hodiny déle! Když mě už po cestě na letiště v Havlíčkově Brodě zmáhal spánek, chvíli jsem váhal, jestli jsem na případný přelet dostatečně fit. Pohled na průzračné ranní nebe jako z učebnic o meteorologii v kapitole „Perfektní podmínky pro plachtění“ mě ale přesvědčil.
Do Brodu jsme dorazili tak akorát na brífink, tak rychle všechno připravit, „nakrámovat“ letadla a do vzduchu! Jako absolutní začátečník jsem očekával, že poletím jen „někam“ a zase zpět a to ani ne dál, než do padesát kilometrů vzdálené Vlašimi, dohromady tedy něco málo přes 100 km.
Plán byl letět dohromady s kolegou Petrem. Oba se plachtit teprve učíme, ovšem nutno podotknout, že on už je nějaký ten pátek dopředu. S představou svého vůbec prvního přeletu jsem se od připravené Vosy vrátil k počítači ke kolegům naplánovat let. Trochu jsem ale ztuhl, když jsem na monitoru viděl Petrův plán na „třístovku“. Po chvíli mého protestování, následně naopak přesvědčování se o perfektních podmínkách pro ten den a po ujištění instruktorů, že to rozhodně zvládnu, byla stanovena naše trať jako trojúhelník o délce 235 km.
Po vzletu jsme jen dotočili, provedli několik nutných úkonů a přesně v jedenáct hodin vyrážíme na západ, směr Votice. Fouká sice proti, ale zase se tvoří hezké řady mraků, pod kterými je vážně radost letět. Vždycky předtím jsem o něčem podobném vlastně jen slyšel a teď už sám pod jednou takovou řadou letím! Záhy se však ukazuje, že to kolega přece jenom umí o něco lépe, vždycky mi tak o trochu uletí, ve stoupání se mi ho ale daří dohánět. Vždyť jsem už po několika minutách letu od letiště nejdál, co jsem kdy byl… První rameno trojúhelníku ubíhá pod řadou vcelku rychle, nebo mi to tak aspoň přijde. Nad Votice nakonec dorážíme hodinu po vzletu. Bod s pomocí GPS zařízení Kolibri II „odpípnut“, pokračujeme na jihovýchod nad Novou Bystřici! Čím jsme ale jižněji, tím jsou stoupání slabší a výšky základen mraků níž a níž. Když doletíme do oblasti již od pohledu studených rybníků kolem Jindřichova Hradce, „chytáme“ se už poměrně s obtížemi. Na to asi Rožmberkové nemysleli…
Jižní otočný bod trojúhelníku otáčíme jen díky tomu, že jsme na obloze dva. Jeden „odpípává otočňák“, druhý mezitím kroužením značí snad jediný stoupavý proud v okruhu dvaceti kilometrů. Dotáčíme co to jde a „jedeme“ nazpět s mezizastávkou nad Přibyslaví…Tedy já „jedu“ domů. Kolega na chvíli zmatkuje a vyráží trochu víc východně než by měl a nenechá si to vymluvit. Zbytek trati proto letíme odděleně. Sám se tak prodírám přes úplně nové kraje. Většina měst snad až na Telč mi ani nic moc neříkají, vlastně jsem v této částí země snad ani nikdy nebyl. Kousek před Jihlavou dotáčím do 2 547 m, což mi zajistilo mimo jiné i zisk převýšení na „Stříbrné C“.
Opět menší instruktáž pro neplachtaře: V plachtařském sportu existují takzvané výkonnostní třídy. Jde o systém jakýchsi achievementů pod hlavičkou mezinárodní organizace FAI, které postupně získáváte za splnění určitých požadavků. Tím nejnižším dosud zachovaným je „Stříbrné C“. Na splnění tohoto úkolu je zapotřebí mít uletěný přelet o minimální vzdálenosti jednoho ramene 50 km, vystoupat o 1 000 m a vydržet ve vzduchu alespoň pět hodin.
S převýšením „v kapse“ jsem tak pokračoval nad Přibyslav. Z té výšky byla krajina ještě placatější, s Jihlavou na dohled jsem se ale už začal dostávat zpět do mně známého prostředí. Z půl třetího kilometru se klouzalo docela pěkně, vlastně jsem už ani nemusel moc točit. Otočil jsem poslední otočný bod a směřoval domů. Jen pro jistotu jsem si trochu zakroužil, ale už jsem věděl, že s přehledem doletím. V už podstatně méně napjaté atmosféře jsem začal tak trochu počítat. Letěl jsem už čtyři a půl hodiny, to je můj rekord. Uletěnou vzdálenost na „Céčko“ mám, převýšení taky, proč vlastně neudělat odznak jedním letem! Proti instinktům závodníka jsem tak naopak zpomalil, než abych se hnal do pomyslné cílové pásky nad letištěm.
Fsssss… Co to bylo? Podívám se doleva. Petr se očividně našel a teď mě na finále poměrně velkým rozdílem rychlostí předlétává. V tu chvíli mi došlo, že vlastně není nic jednoduššího, než správně sportovně doletět na letiště co nejdřív pro co nejlepší čas a pak až se případně zaobírat dodatečným kroužením nad letištěm… Potopil jsem čumák pod horizont a rozjel se za druhou Vosou do cíle. Trať, která by většině plachtařů trvala uletět asi něco přes dvě hodiny, mám hotovou za čtyři hodiny a čtyřicet minut. Tak či tak z toho mám ale samozřejmě ohromnou radost, vždyť to byl můj první přelet, navíc dvoustovka! Tak, teď už jen ta prokletá pětihodinovka. Jenomže nejednou nikde nic. Je teprve něco před třetí, ale stejně ani ťuk. Ani zaručená místa najednou nějak nefungují, občas to někde trochu poposkočí, ale výška jen ubývá. Stačila by jen nula… Nakonec mám tak akorát výšku na zařazení do třetí a přistání. 5:00. Jenomže ono je potřeba pět hodin čistého času, tedy bez vleku za vlečným letounem, který trval nějakých sedm minut.
Z letadla spíš vypadávám, než že by se dalo mluvit o nějakém civilizovaném pohybu. Pětihodinovku sice nemám, ale stejně. S Petrem pak oba po úklidu hangáru jdeme po zásluze pod studenou vodu…
Junior je v poli
Po několika dalších přeletech jsem tak už mohl myslet i na účast na nějakém z nadcházejících závodů. Tam se toho člověk naučí prostě nejvíc… Hned první volbou byly domácí závody ve známém prostředí: Plachtařský Pohár Vysočiny. Do toho bylo však v té době ještě docela daleko a tak se jako dobrá volba naskytl i Projekt Podpory Juniorů.
Projekt Podpory Juniorů je soustředění pro juniorské plachtaře pořádané formou jakýchsi závodů. Týden plný létání a naučných přednášek pořádaný každý rok na jiném místě je pro mě, ne zase tak zámožného plachtaře, opravdu výbornou volbou. Projekt konaný za podpory AeČR totiž disponuje každý rok vcelku nemalými dotacemi. Celý týden mě tak v kontextu plachtění vyšel opravdu lacino (a to jsem měl pravděpodobně největší útratu stejně na baru…). PPJ tak mohu všem začínajícím i pokročilým plachtařům do 25 let jedině doporučit!
Já jsem se na letošní PPJ vydal se starším a zkušenějším kolegou. Prvních několik dní soustředění bylo zataženo. To ale nevadilo, neletové dny vyplňovalo plno přednášek, hlavně na téma zvýšení efektivnosti kroužení, přeletu. Na druhou polovinu týdne se už ale udělalo hezky a mohli jsme tak konečně začít pořádně létat…
Tedy jak kdo. Hned první disciplína se mi nedařila už od startu. Kolegové už dávno odešli na trať, já ještě pořád točil. Konečně jsem vyrazil i já, jenomže ve snaze startovní pole dohnat jsem trochu moc přitlačil a dostal se níž, než bych si představoval. Když jsem konečně dotočil zpět k základně, zjistil jsem, že mě vítr vrátil téměř až na odchozí bod trati. Tak znovu na trať, tentokrát už to šlo o mnoho lépe. Za sebou jsem měl teprve nějakých dvacet kilometrů a už jsem začal potkávat větroně. Že by to nešlo i ostatním? Nevadí, k dalšímu mraku! Proti větru to sice Vose chvíli trvalo, ale hezky vyvinutý velký kumul nade mnou mě uklidňoval. Přilétám pod návětrnou stranu mraku a všímám si, že nikde nikdo netočí. Vlastně někdo ano, ale že by nějak stoupal... Nestoupám ani já. Radši už mám vyhlídnuté pole, ale to přece nemůže „nedat“... „Nedalo“. Pole se začíná přibližovat, ale výšku pořád mám. Od Křižanova jsem se moc daleko nedostal, otočím to domů, po větru to půjde lépe.
Cestou zpět nemůžu najít ani záchranný „dokluzový stoupák“, moc mi nepomáhá ani masa studeného vzduchu, která očividně sestupuje z toho mraku, kde to podle mě mělo tak hezky stoupat. Vlastně mám něco málo přes 500 m a od Křižanova mě ještě dělí přes deset kilometrů. No, nevím, nevím... Náslunná strana kopce… A když se nic nebude dít ani tam, bude mě velmi pravděpodobně čekat první pole. Ještě že jsem si vybral tak velké a dlouhé, očividně suché, které je - pryč. Ve snaze o záchranu jsem se od něj vzdálil natolik, že jsem si nemohl být úplně jistý, jestli bych se tam dostal. Narychlo jsem se tak musel rozhlížet po okolí, všechno bylo špatně. Dráty, voda, dokonce skála. Měl jsem pochopit předchozí varování… Vhodnou plochu jsem nakonec našel. Není tak dlouhá, ale je zase do kopce. Už se nedá nic dělat, obhlídka plochy. Během ní to najednou začne házet, stoupání se ale moc využít nedá, nebo aspoň mě se to nedaří, naopak mě to „praní se“ s řízením tak nízko nad zemí vcelku znervózňuje. Vysouvám podvozek raději dřív než později, jdu do okruhu. Jak to tak bývá, po větru to samozřejmě stoupe. Já mám ale jen 150 metrů, rovnou tak pokračuji v manévru.
Dotáčím finále a zjišťuji, že jsem vlastně za celý okruh i trochu nastoupal. Vmžiku se ale letadlo pohne výrazně směrem dolů. Soustředím se jen na přistání. Plné brzdy, skluz. Ten ukončuji správně v padesáti metrech. To ale nestačí, musím skluzovat ještě jednou, tentokrát až do údolí, ze kterého pak budu do kopce přistávat na mnou vybrané brambory (nebo co to bylo). Když se nad tím zamyslím, celé přistání probíhalo tak nějak automatizovaně a strojově, za což asi mohu poděkovat hlavně výcviku…
No, mám to za sebou. První co mě napadne - obejdu letadlo. Nic se naštěstí nestalo. Já jsem taktéž v celku. Trvá to tak deset minut, než si úplně uvědomím, jakou chybou byla ztráta kontaktu s původní plochou. Abych se přiznal, když jsem si to zpětně představil, udělalo se mi z toho stresu špatně… A to už jsem dávno seděl na poli a psal zprávy kolegům. Po dalších několik hodin jsem si mohl „naplno užívat“ události spojené s přistáním na poli. Během téměř nekonečných třech hodin jsem stačil několikrát vymyslet, jaká příjezdová cesta bude nejlepší a jak že se jmenuje ta vesnice bez života, která byla nejblíž. Společnost mi naštěstí aspoň chvíli dělali zvědaví kolemjdoucí, kterým jsem ochotně ukázal všechny funkce větroně a chvíli jim i vysvětloval, že mi „nedošel vítr“. Podívat se na mě z nižší výšky přiletěl i další kolega, ten se ale vyhrabal zpět na oblohu a nakonec doletěl. Ze všeho nejhorší bylo zjištění, že jsem do Křižanova ani nemusel moc volat, stačilo tam jen za necelou hodinu chůze dojít…
Další dny už to šlo mnohem lépe. Absolvoval jsem vývoz na Duo Discusu AeČR, poslední den soustředění uzavřel menší cikcak délky 150 km v čisté termice. Musel jsem si ale trochu nadávat, že jsem na poslední den nezvolil raději delší z variant o délce 220 km. Kromě mého prvního pole padlo na PPJ ještě jedno další přistání mimo letiště a dokonce jedna první dvoustovka. Zkrátím to - všichni jsme šli pod pumpu…
Své nově nabyté zkušenosti jsem pak mohl zužitkovat na domácích závodech PPV, o kterých jsem již na Aerowebu psal. Plnohodnotný přelet jsem v rámci závodů letěl jen jeden, stejně ale musím říci, že mě účast na prvních velkých závodech ohromně posunula, byť jsem na nich strávil jen první polovinu týdne.
Počasí roku uprostřed bitevního pole
K čemu jsou všechny ty nové zkušenosti dobré? Pro bezpečnější a hlavně ještě zábavnější létání. Jak jsem už na začátku zmínil, v prvních fázích výcviku je létání docela dřina. Někdy to chce být opravdu velký nadšenec do létání, aby člověk výcvik vůbec dokončil… Letos jsem se ale už dostal do fáze, kdy na letiště jezdím jen tak zvaně „na počasí“, tedy když se očekávají dobré podmínky, anebo když se mi prostě chce strávit víkend se skvělými lidmi...
Jeden podobný den nastal čtvrtého srpna. Počasí perfektní, všichni se potkáváme na letišti. Letadla rychle na start… Plán je opět poměrně optimistický: FAI 300 km. Na ten den je to ovšem nanejvýš reálná trať, lepší to snad ani být nemůže. Bohužel je všední den a nad půlkou naší země zuří válka… Trať máme naplánovanou, kvůli prostorům ovšem nešlo vytvořit FAI (standardizovaná trať pro získání dalšího plachtařského odznaku). Nevadí, uletíme to jindy, hlavně dnes nenarušit žádný z aktivních prostorů.
Já a další tři Vosy spolu s Cirrusem tedy letíme 300, zbytek startovního pole 500. První otočný bod, Hříměždice. Prvních 93 km směrem na západ jde úplně bez problémů, jen musíme chvílemi kličkovat mezi aktivními prostory. Kolegové startovali jako první, jsou tak kousek přede mnou. Rozhodně si ale nestěžuji, aspoň mám dvacet kilometrů náskok na přemýšlení. Z rádia se naneštěstí místo rad rozléhá kokpitem debata na téma navigace. Z té zjišťuji, že každé druhé město v jižních Čechách je Tábor. Moje mobilní navigace se pak k debatě přidává tvrzením, že někde na úrovni Jindřichova Hradce se nachází, samozřejmě, také Benešov. Já sám naštěstí vím, kde jsem, při nejhorším se podívám do mapy.
Vítr vane od jihu a rozhodně ne málo. Stokilometrová cesta do Slavonic tak trvá necelé dvě hodiny. Let si vážně užívám. U jižního otočného bodu doháním kolegy, při letu pod řadou proti větru se trochu zchladil i mobil, který nyní ukazuje dokonce i mojí reálnou polohu. Nemohu si nevšimnout, že jsem na hranicích. Nikdy by mě nenapadlo, jak rozdílně krajiny v jednotlivých zemích vypadají. Na české straně jsou pole rozlehlejší a nepravidelnější, v Rakousku mají malá dlouhá políčka naskládaná vedle sebe jako parkety. Jsem rád, že se zase mohu vrátit nad domácí krajinu, která je alespoň podle mě mnohem hezčí.
A zase zpátky na severovýchod. Je dávno po poledni a už to nestoupá tak dobře jako dopoledne. To nám ale zase tolik nevadí, domu je to po větru. Dostávám se do čela startovního pole, jen kousek před Radostínem, posledním otočným bodem, se ale snažím závodit, a tak končím z dvou a půl kilometru v necelém kilometru a mám co dělat, abych kolegy opětovně dohnal. Po celých pěti hodinách se navíc situace komplikuje nedostatečnou kapacitou baterie telefonu, který vypovídá službu. Starý dobrý Kolibřík ale cestu zná, dolétávám tak podle něj.
Ještě rychlá kontrola času, pět a půl hodiny. Všechno vyšlo takřka parádně. Už vidím Brod, přepočítávám si, v kolika metrech přiletím. Rezervu mám asi půlkilometrovou, nemohu si tak odpustit zahlásit: „Brod Rádio, M4 pátý kilometr na dokluzu od východu a bude to průlet na dráhu 29, 150 m AGL...“ Přelet jak má být. A hlavně už mám tu nekonečnou pětihodinovku! Ten den dolétávají úplně všichni. Jeden nový přeletář, čtyři třístovkáři a několik prvních „pětikil“!
Už vás to nepustí...
Co všechno mi tedy letošní rok, ale i ty všechny předešlé přinesly? Předně plno nových úžasných kolegů a kolegyň. Možná to opakuji stále dokola, ale nedělal bych to, kdyby to nebyla tak důležitá pravda. Letiště je prostě taková druhá rodina plná skvělých lidí. Jak jsem měl i letos možnost zjistit, skvělí lidí nejsou jen v Letňanech a Havlíčkově Brodě, ale i všech ostatních aeroklubech. I proto mě létání tak baví. Nemohl bych pak mluvit o letadlech, kdybych nezmínil nové nezapomenutelné zážitky z létání. Let na svahu, radost při dokluzu z úspěšného přeletu nebo létání ve formaci s jinými letadly. To jsou věci, které jednoduše nikde jinde nezažijete…
Létání je jednoduše ta nejlepší věc, s jakou jsem kdy začal. No a doufám, že vám tento článek alespoň částečně zprostředkoval všechno, co jsem díky tomu letos zažil já. Vlastně ono není skoro nic jednoduššího, než si trochu našetřit, nebát se a vyzkoušet si to sám...
