Ultralehké soutěžení

Navigační soutěžní létání s ultralehkými stroji má v ČR dlouholetou tradici. Už na sklonku osmdesátých let to byly například navigační soutěže "Mělnická Ludmila", kdy se soutěžilo převážně s motorovými závěsnými kluzáky. Po „úředním“ posvěcení se začátkem devadesátých let začalo nejmenší letectví rychle rozvíjet a létalo se i více soutěží, ať už místních nebo větších typu „Masaryk cross country“, a čeští piloti se ukázali i v mezinárodním měřítku. Prakticky od začátku se o sport a úroveň soutěží a pilotů stará Sportovní komise svazu ultralehkého létání pod Leteckou amatérskou asociací ČR.

Hlavní náplní činnosti je příprava seriálu navigačních soutěží Poháru Petra Tučka (PPT), aktualizace sportovního řádu, schvalování nominace reprezentantů pro Mistrovství Evropy a světa (každoročně se střídají), zajišťování financí pro sport (Ministerstvo školství a tělovýchovy, různé dotace a sponzoři), péče o talentovanou mládež dotovaná grantem MŠMT a organizace jarních seminářů sportovního létání.

Pohár pro zábavu i pro sportovní výsledky

V průběhu roku 2014 připravil svaz s různými aerokluby celkem deset kol PPT od konce dubna do půlky září. Tradičně na konci dubna připravuje svaz Seminář sportovního létání. Ostřílení sportovci zde prezentují zkušenosti nejen úplným nováčkům, ale i mírně zkušeným posádkám pro osvěžení jejich dovedností před soutěžní sezónou. Obvykle je na řadě teorie, příprava soutěžní mapy, zkušební lety s „instruktorem“, kde ladíme ovládání letounu, čtení mapy za letu, nálet do „pásky“, dodržování časů, zakreslování nalezených objektů do mapy a samozřejmě trénink přesnosti přistání do sportovního decku. Seminář je zakončen prvním kolem PPT.

V režii Jana Kisse vznikl loni o soutěžním létání krátký dokument

Jednotlivá kola PPT organizují aerokluby za finanční a materiální podpory svazu UL. Svaz dodává zpracování a tisk kvalitních map a fotek vyhledávaných objektů, přistávací deck, zapůjčuje záznamové GPS (tzv. loggery). V současnosti je ve vývoji nový software pro zpracování výsledků.

PPT se létá v kategorii oddychové (B) a sportovní (A). Posádky tvoří nejčastěji dvoumístná letadla a motorová rogala. Jednomístné posádky jsou bohužel v ČR i ve světě spíše v úbytku. Cílem oddychové kategorie je připravit soutěž s jednoduššími pravidly pro posádky, jež na soutěže nelétají pravidelně anebo nemají sportovní ambice. Oddychová kategorie má větší toleranci při průletu časovými branami (+/- 15 sekund oproti +/- 5 sekundám ve sportovní kategorii), průletové a časové brány jsou širší (500 m od tratě na každou stranu oproti 200 m ve sportovní kategorii), obvykle je méně fotek – objektů vyhledávaných na zemi a nebrzdí se při přistání do sportovního decku.

Cílem je též připravovat soutěže na různých místech ČR, pro lepší dostupnost posádek. Cesta na soutěž bývá příjemným výletem pro posádku a soutěž se stává vzrušujícím cílem s očekáváním dobrého výsledku.

Mistrovství České republiky se počítá ze tří nejlepších výsledků v navigačkách ve sportovní kategorii „A“ a v povinné části MČR v technických disciplínách a ekonomice, které se odlétají zpravidla před MS nebo ME. Z výsledků MČR vychází i nominace pro velké soutěže, jako jsou mistrovství Evropy a světa.

Přesně po trati, uličkou hanby nebo mezi žraloky

Kromě navigačních úloh typických pro Pohár Petra Tučka kategorie B se při mistrovství republiky létají ještě ekonomické disciplíny a přesnosti přistání. Katalog úloh je regulován sportovním řádem (pro Pohár Petra Tučka a MČR) nebo Local Regulations s „Task katalogem“ pro velké soutěže typu MS a ME.

Snahou pilotů v navigačních úlohách je co nejpřesnější vedení letadla po dané trati a dodržení předem deklarované rychlosti. Tratě jsou předem dané nebo se konstruují za letu na základě nalezených objektů, což bývá pro některé posádky tvrdým oříškem. Celkem běžně se stává, že ne všechny posádky dokáží správně obletět celou trať. Součástí navigačních úloh je též hledání objektů na zemi (fotografie a znaky), které mohou být správné i falešné (ve sportovní kategorii). Oblíbeným fíglem organizátorů je kombinace fotka-znak nebo dvě fotky na jednom místě.

Zatímco z nalezené fotky má posádka radost a zakresluje ji do mapy, druhou mine a má, naopak k radosti pořadatele, smůlu. Lety jsou hodnoceny podle záznamu ze slepé GPS, tzv. loggeru. Hodnotí se především správné průlety známými i tajnými průletovými a časovými bránami širokými ve sportovní kategorii 400 m. Hodnocení času je na časových branách s tolerancí +/- 5 s. Za každou vteřinu mimo se odečítají body. Nejlepší posádky umí zaletět trať na časových branách se stoprocentní úspěšností.

V ekonomických disciplínách obvykle posádky obdrží předem dané množství paliva, se kterým se snaží obletět co nejdelší trať (například trojúhelník s nejvyšším možným obsahem či oblet co největšího množství otočných bodů). Nejlepší dvousedadlovky na cca 14 l paliva dokáží uletět až 280 km! Posádky musí velmi dobře znát možnosti svého stroje a s co nejmenším zbytkem benzinu přistát zpět na letišti.

Organizátoři ještě někdy po přistání chtějí prokázat přítomnost paliva v nádržích například projetím 200metrového úseku s motorem v chodu. Některé posádky totiž létají skoro „do sucha“, čímž zvyšují riziko bezpečnostního přistání v terénu. O takovém průjezdu se pak večer na baru hovoří jako o „uličce hanby“, neboť se kolem zpravidla soustředí diváci očekávající zhasnutí motoru nešťastným posádkám.  Přistání v terénu i neprojetí uličky hanby má za následek 100% penalizaci z disciplíny.

Další ekonomická disciplína je klasická termika neboli let na výdrž. S daným množstvím paliva (například dvousedadlovky 12 l a jednosedadlovky 8 l) jde o to vydržet ve vzduchu co nejdéle s možností využití stoupavých proudů. Nejlepší dvousedadlovky dosáhly času neuvěřitelných 5 hodin, u jednosedadlovek přes 7 hodin. Nutno říci, že se jedná o stroje s klouzavostí cca 1 : 10! Stroje jako Sinus, Virus nebo Aeroprakt A30 (speciálně upravený bezvzpěrový hornoplošník Juryka Jakovleva – majitele továrny Aeroprakt) mají klouzák dokonce vyšší než Blaníky, takže soupeřit s nimi v této disciplíně je prakticky nemožné.

Disciplína změřená na přesnost přistání vyžaduje co nejpřesnější dosednutí za práh vytyčené plochy, uzavřeného obdélníku. V podstatě se jedná o řízený pád. Obdélník má na délku pouhých 100 metrů a na šířku 25 metrů a simuluje palubu letadlové lodi. Je nutné ve sto metrech nejen přesně přistát, ale i zabrzdit, jinak letadlo „skončí mezi žraloky ve vodě“.

V přední části má deck pět pásem po pěti metrech s hodnocením 250, 200, 150, 100, 50 a 25 bodů. Kdo přistane před deckem nebo nedobrzdí, má nulu. Přistává se s motorem v chodu, anebo s motorem vypnutým v předepsané výšce. Přistání se může hodnotit i dle času přistání (například v celou minutu nebo za tři minuty od startu). Někdy se hodnotí i délka dobrzdění za hranou decku.

Zajímavá disciplína je short to short. Posádka si deklaruje délku vzletu přes pásku nataženou ve výšce 1 metr a při přistání se pro změnu hodnotí délka brzdné dráhy za páskou. Nejlepší posádky zvládnou vzlet z trávy kolem 60 metrů a přistání do 40 metrů! S neupravenými letouny to prosím nezkoušejte.  Soutěžní stroje mají velmi nízkou minimální rychlost a snadno „štelovací vrtule“ (na zemi nebo za letu). Přesnosti přistání u českého týmu obvykle nejsou moc oblíbené a záleží jen na majitelích strojů, jak se k nim při těchto úlohách zachovají.

Povedený svět v Maďarsku

Letošní světový šampionát ultralightů se v Matkopusztě u Kesckemétu uskutečnil společně s MS paramotorů. Pěkně vybavené letiště s neuvěřitelně rovným povrchem a dostatečný prostor umožnil neobvyklou kombinaci dvou šampionátů v jednom termínu. Organizátoři měli zajištěno dostatek pořadatelů - maršálů, kteří zpočátku moc nevěděli, co mají dělat, ale časem si to jakžtakž „sedlo“.

Soutěžní mapy byly odlišné od českých – jak pojetím barev a prezentace, tak tím, že příliš neodpovídaly skutečnosti. Po několika cvičných letech jsme si ale museli zvyknout a dalo se podle ní letět, občas i přesně po trati. Úlohy byly zajímavé, prakticky bez rovných linií, těžké pro navigaci. Čtení map bylo obtížné vzhledem k rozsáhlým lesům a zemědělským plochám, kde se těžko odhadovala přesná pozice pro zakreslení nalezených objektů, ale nutno říci, že podmínky byly pro všechny stejné.

Celkem se odletělo pět navigačních úloh, z toho tři konstrukce za letu, dvě ekonomiky (trojúhelník a lov bodů) a šest kol přesností přistání. Celkovým náletem v soutěžních disciplínách se letošní MS řadí k těm víceletovým šampionátům, na druhou stranu jsme se „po zemi“ kromě nákupu potravin a benzinu nedostali nikam na výlet mimo areál letiště.

MS v Maďarsku se zúčastnilo 65 posádek v pěti kategoriích. Češi získali v konkurenci 12 zemí bronzovou medaili v soutěži týmů (sčítají se 3 nejlepší výsledky v kategorii. Ke zlatu nám chybělo zastoupení v kategorii vírníků a vyšší obsazení v kategorii WL1). Zlato si odvezli Petr Chvojka a Ladislav Teplý v kategorii RWL2 (dvoumístná rogala) a konkurenci 20 posádek. Jiří Zítka a Ilona Rubáčková brali bramborovou medaili a na 9. místě se umístil Jan Hájek a Martin Geršl. Mezi dvoumístnými letadly se v konkurenci 22 letadel umístil těsně na 4. místě mladý a nadějný Jiří Krajča a Ilona Rázová. Další české posádky se umístily na 7., 8., 9. a 10. místě. V kategorii jednomístných rogal skončil Petr Hynek na 7. místě v konkurenci deseti posádek. Ostatní kategorie jsme letos bohužel neobsadili. Kategorie AL1 nakonec neměla platné mistrovství kvůli nízkému zastoupení národů v této kategorii.

Soutěžní létání nebude nikdy masovou záležitostí, ale pokud vás někoho už nebaví jen létat sem a tam, tak přijďte na některou z našich soutěží si to zkusit, třeba vás to zaujme.