Dnes je 24. ledna 2018
7:46 16:42

Chtěl jsem vědět, jaké to je být pilotem...

17. 4. 2009

Někdo má zálibu v létání odmalička. Někdo tomu propadne až v pozdějším věku. Dlouho jsem chodil kolem simulátoru, až se nakonec s jeho pořízením dávná záliba přihlásila v plné síle. Proto jsem neváhal a vyrazil poslední březnovou sobotu na akci pořádanou Aerowebem na letišti Letňany, na severu Prahy.

Někdo má zálibu v létání odmalička. Někdo tomu propadne až v pozdějším věku. U mě to bylo tak napůl. Jako malý jsem letectví hltal, lepil modely, prostě žil svým koníčkem jak se patří. Pak jsem se však věnoval jiným zálibám. Po mnoha letech jsem dlouho chodil kolem simulátoru, až se nakonec s jeho pořízením dávná záliba přihlásila v plné síle. Proto jsem neváhal a vyrazil poslední březnovou sobotu na akci pořádanou Aerowebem na letišti Letňany, na severu Prahy.

Na titulní upoutávku na tomto webu jsem narazil náhodou. Dosavadní létání v simulátoru u mě totiž vyvolávalo snahu (patrně asi jako u všech podobně „postižených“) touhu létat podle skutečných pravidel, map a předpisů. Proto jsem pravidelně prohledával stránky s leteckou tématikou, až jsem narazil na Aeroweb a popisovanou akci (link na http://www.aeroweb.cz/Chci_byt_pilotem/default.asp). Samozřejmě to byla výzva, kterou jsem nemohl nechat bez povšimnutí. Dozvědět se něco od skutečných pilotů, proletět se zhruba hodinu v Cessně, vyzkoušet si úlohu druhého pilota a navštívit dvě další malá letiště, to je přece stokrát lepší než sedět u nějakého simulátoru!

Zaregistroval jsem se zhruba měsíc a půl dopředu. Když zbývalo do akce pouhých pár dní, těšil jsem se čím dál více a také se stále modlil, aby vyšlo počasí. Páteční předpověď na následující sobotu byla příznivá. A zčásti vyšla. Sobotní dopoledne sice bylo celkem oblačné, ale nebyly to žádné temné dešťové mraky, občas mezi nimi dokonce vylezlo sluníčko. Když mi cestou od metra na letňanské letiště nad hlavou přelétla bílá Cessna, nemohl jsem se dočkat.

První, co mě překvapilo, byl čilý provoz na letišti. Vypadalo to, že toho dne všichni nedočkaví piloti vytáhli své stroje z hangárů, stejně jako na jaře třeba motorkáři vytáhnou své choppery nebo sadaři zahradnické náčiní. Podruhé jsem byl překvapen, když jsem viděl co lidí, si vzalo místní letiště za cíl dopolední procházky. Potkával jsem rodiny se psy, páry na výletě nebo cyklisty.

Sraz naší posádky byl stanoven na dvanáctou hodinu. Když jsem vyšel z metra, ukazovaly moje hodinky 11:53. Řeklo by se „dobrý čas“, ale zjistil jsem, že pěšky je to od metra k hangárům ještě pěkný kousek. Po chvíli ostré chůze jsem nicméně dorazil přesně a společně s jedním mladým zájemcem – Radimem - a jeho starší sestrou jsme čekali, co se bude dít. Mezitím jsem se zabavoval zaměřováním objektivu na různá letadla na letišti. Mým objektem zájmu byl např. výrazný červenobílý Zlín tahající kluzák.

Nejprve předletová příprava

Po čase se nás ujal Ctirad, kterému všichni říkali Radek. Měl být toho dne pilotem, který nás bude mít na starosti. Odebrali jsme se do blízké hospůdky k předstartovnímu brífinku. Kromě zmíněného Radima byl zbývajícím členem posádky jistý Zdeněk, který tam už čekal. Sice se našli z předchozí posádky i tací, kteří se nás snažili vystrašit, ale na to jsme samozřejmě nebrali ohled. V útulném, dřevem obloženém lokálu jsme si objednali pití a pak už nás Radek seznamoval s průběhem celé akce. Poté nás seznámil se základním ovládáním letadla, navigačními předpisy, nakonec jsme dostali prostor na naše dotazy. Velice rychle tak uteklo čekání na stroj, který se měl vrátit s předchozí posádkou.

Pak jsme se nedočkavě odebrali k samotnému letadlu. Radek ještě předtím bílou Cessnu s imatrikulačními znaky OK-TOY (toy = anglicky hračka, zajímavé to označení!) dotankoval, pak nás seznámil s předstartovní kontrolou. Ukázal nám, co je třeba zkontrolovat, na co si dát pozor. K samotnému letu jsme dostali každý checklist, navigační mapu, itinerář a mapu letišť, na kterých jsme měli přistát. Jako první byl naplánován let do Mladé Boleslavi, poté přes VOR Neratovice do Roudnice a zpět do Letňan. Na každém letišti mělo dojít ke střídání posádky tak, aby si každý vyzkoušel pozici druhého pilota.

Obhlídka stroje

Po venkovní obchůzce letadla jsme se nasoukali do kabiny. Úmyslně píši „nasoukali“, protože kabina není z nejprostornějších. Na předních dvou sedadlech to ještě jde, ale vzadu, kde jsme se Zdeňkem seděli, už je to horší. Nebyli jsme zrovna žádní „prckové“, navíc jsme ještě nedali na Radkovu radu, abychom si sundali bundy a odložili si je do zavazadlového prostoru. Že to s námi Radek myslel dobře, jsme se přesvědčili vzápětí, když jsme si s velkým úsilím a hekáním zapnuli pásy a nasadili sluchátka. Na svlékání bund však již bylo pozdě…

Kontrola přístrojů, vše v zeleném, jdeme na start...

Před samotným rolováním na dráhu nás Radek seznámil s přístroji a popsal, co vše je nutno před letem zkontrolovat v kabině. Konečně naskočil motor Cessny. Zažádali jsme o povolení pojíždět na dráhu. Ve sluchátkách jsme nejen mohli coby posádka komunikovat mezi sebou, ale slyšeli jsme i všechna hlášení letištní služby. Překvapilo mě, jak jsou rychlá. Přestože jsem již zhruba věděl, co se hlásí, měl jsem co dělat, abych vše stačil vnímat.

Začali jsme s pojížděním. Startovali jsme z dráhy 05 levé. Dostali jsme povolení a začali nabírat rychlost. Sledoval jsem, jak kolem nás rychle ubíhají hangáry a letištní budovy po pravé straně. Po chvilce se přestal stroj otřásat, odlepili jsme se od země. Přelétli jsme silnici nad letištěm a vyhnuli se blízké zástavbě. Letěli jsme na Brandýs nad Labem.

První mezipřistání v Mladé Boleslavi

Sotva jsem pořídil pár záběrů, měli jsme Brandýs pod sebou. Se zájmem jsem sledoval městečko, které důvěrně znám ze svých cest za tátou na chalupu. Brzy se na obzoru objevila Mladá Boleslav. Radek půjčil řízení dočasnému co-pilotovi. Ukazoval mu, jak si má hlídat výšku a kurz. Ani to s námi moc nehoupalo. Zaregistroval jsem známé koupaliště Lhota, s temně zelenou hladinou a opuštěným úzkým pruhem pláže kolem dokola. Přelétli jsme poblíž několika mě neznámých vesniček. Jediné, co jsem poznal, byla věžička kostelíka na kopci v Benátkách nad Jizerou. Později jsem koutkem oka zachytil starý kamenný viadukt poblíž Boleslavi, to zrovna naše Cessna přelétala rychlostní silnici Praha – Liberec.

Začali jsme točit do třetí a čtvrté zatáčky boleslavského okruhu. Chvilku mi trvalo, než jsem si letiště všimnul. Poté jsme měkce dosedli na přistávací dráhu. Cessna brzy zpomalila a již jsme otáčeli směrem k hangáru s velkým nápisem Škoda na vratech. Bylo třeba dráhu rychle uvolnit, i tady panoval poměrně čilý provoz.

Přes VOR Neratovice na Sazenou

Následovala krátká pauza na cigárko či malou potřebu. Udělal jsem pár záběrů, pak jsem nasedl na místo druhého pilota já. Odstartovali jsme ze stejné dráhy, provedli první a druhou zatáčku okruhu a mířili na VOR u Neratovic. Když jsme vystoupali zhruba do 2000 stop, půjčil mi Radek řízení. Konečně jsem si mohl v reálu vyzkoušet, jak letadlo reaguje. Že je třeba mít opravdu lehkou ruku, že letadlo není auto, jsem věděl už se simulátoru. Nicméně žádný simulátor s vámi nezhoupne židli, pokud skloníte nos dopředu rychleji než byste měli.
Vzpomněl jsem si na Radkova slova před startem, kdy říkal, že je lepší mít vedle sebe druhého pilota, protože se jeden pilot může věnovat řízení a druhý navigaci a hlášení. Mně osobně v tu chvíli úplně stačilo hlídat si variometr (ukazatel sestupu), výškoměr a umělý horizont. Nějak jsem si neuměl představit, že k tomu navíc hlásím, zapisuji a kdoví co ještě. Když už jsem měl pocit, že si z celého letu budu pamatovat pouze bílé ručičky na černém podkladě, slyšel jsem, jak mi Radek doporučuje, ať si spíše hlídám čumák letadla a sleduji, zdali se nesklání. Také mi radil, ať se zaměřím na horizontu na nějaký bod a snažím se udržet směr letadla k tomuto bodu. V té chvíli to byl trochu problém (což i Radek uznal), protože se horšilo počasí, obzor téměř splýval v bezbarvé šedi, zatáhlo se, a na předním skle se objevily přední kapky. Letadlo žádné stěrače nemá, smůla.

Nicméně se mi snad jakžtakž povedlo udržet výšku a kurz. Pamatuji se, jak jsme letěli kolem Řípu, viděl jsem po pravé straně snad každý strom na stráni, na které jsme zhruba před třemi roky seděli s partou kamarádů a pozorovali pozdní západ slunce. Byl to velice zvláštní a krásný pocit letět kolem tak známého místa a cítit přitom v rukou, že ovládáte letoun, že reaguje na každý sebemenší pohyb ruky.

V důsledku stále se zhoršujícího počasí se Radek rozhodl pro změnu. Místo plánovaného letiště v Roudnici jsme zvolili malé letiště Sazená, které bylo v tu chvíli nejblíže. Pátral jsem marně po loukách, které mi přišly všechny stejné, abych letiště našel. Pak jsem si všiml jedné louky, kde byl jakýsi vyjetý pruh. „Kdyby nebylo toho pruhu, ani bych nepoznal, že je to letiště,“ pronesl jsem. Všichni pokývali hlavou. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem o něco později zjistit, že to, co jsem považoval za letištní plochu, byla úplně jiná louka. ‚To bych byl dobrý pilot,“ řekl jsem si v duchu, ‚posadil bych letadlo na cizí louku‘. Docela jsem se zastyděl, ale neřekl raději nic.

V Sazené jsme se rychle vyměnili. Nebyl už čas na nějaké „pauzy na kouření“ a nebylo na to ani počasí. Bylo zataženo, poprchávalo, zkrátka nevlídně. Vedle Radka se usadil Zdeněk. Zakrátko jsme odstartovali. Přelétli jsme Velvary, Kralupy, minuli jsme letiště ve Vodochodech, kde nebyl žádný provoz a už se blížili do Letňan. I tady mi chvilku trvalo letiště najít. Po dvou pravotočivých zatáčkách jsme přistáli na ploše Letňanského letiště. Už zde takový provoz nepanoval, pouze jeden ze strojů stál před hangárem a chvíli po nás ještě přistál modře natřený vrtulník. Zdeněk se přiznal, že by letiště nenašel a vzápětí jsme se shodli, že Sazenou jsme neviděl nikdo, jen jsme se s tím tehdy nechtěli chlubit…

Závěrečný debriefing v hospodě

Pobrali jsme z letadla naše věci, Radek vše povypínal, uložil si vše potřebné do brašny a odebrali jsme se do příjemného tepla hospody. Tam jsme se potkali s Martinem, který nás do doby konání akce obesílal dispozicemi a který tuším rovněž létal s jinou posádkou. Oba piloti usedli k nutnému papírování. My jsme si dali každý něco k pití, vyměnili si kontakty a řekli si, že se pravděpodobně nevidíme naposledy. Pak byl čas se rozejít, každý jsme se odebrali k domovu. Já osobně s pocitem krásně stráveného dne, kdy jsem se něco naučil, něco nového si vyzkoušel a uložil si do paměti cosi, na co budu rád vzpomínat. Jen doufám, že do budoucna vzpomínky tohoto druhu ještě více obohatím…


Mohlo by vás zajímat