Tragická nehoda letadla Čs. státních aerolinií v srpnu 1930

09.01.2008

Je horké léto roku 1930. Noc je klidná, světlo hvězd se mihotá na nebi a z polí se do města nese cvrlikání lučních kobylek. Mladý pilot Josef Sedlář sedí na terase bratislavského hotelu a dosytosti si vychutnává tu krásnou teplou noc. Pod stříškou slunečníku popíjí minerálku a sleduje ostatní. Ráno ho čeká linkový let s několika pasažéry z Bratislavy do Prahy a zpět. Bude to krásný zážitek, pomyslel si a usrkl ze sklenice...

Tragická nehoda letadla Čs. státních aerolinií v srpnu 1930
Tragická nehoda letadla Čs. státních aerolinií v srpnu 1930 (Zdroj: Aeroweb.cz)
Dal si ještě jednu kávu, víc si dovolit nemohl – ráno vstával brzy a musel být svěží. Uvnitř v sále hráli swing, lidé tančili, ale Sedlář se zábavy neúčastnil. Seděl, pozoroval a odpočíval. Před půlnocí se odebral na pokoj a spokojeně usnul.

Ráno vstal časně. Oblékl se do svého leteckého obleku, vzal tašku s věcmi a sešel dolů, kde už na něho čekalo auto s řidičem. Na travnatém letišti byli za půl hodiny. První kroky vedly pilota na výpravnu, kde měl připraveny dokumenty k letadlu.
„Máte plnou nádrž, pane! Váš technik už letadlo prohlédl a je v pořádku,“ hlásila usměvavá paní z výpravny a pilot jí úsměvem poděkoval. Vzal papíry a vyběhl ven k letadlu udělat předletovou prohlídku. Vedle výpravny už seděli na lavicích cestující a těšili se – však let letadlem bylo něco zcela exkluzivního! Slunce se zdvíhalo nad obzor a zalévalo zlatou září ranní mlžný opar, který se rozestřel jako záclony nízko nad zemí, navrstvený do fantaskních tvarů. Na trávě letiště se třpytila silná ranní rosa, ve které zanechával pilot, obcházející své moderní letadlo, zřetelné šmouhy stop. Větrný rukáv visel zplihle na sloupu a z nedalekého města sem doléhal začínající denní ruch. Když pilot dokončil předletovou prohlídku, nastoupil do letounu a připravoval si kabinu. Sundal sako své uniformy – dnes bude teplo, i když se poletí vysoko. Mechanik už seděl na pravém pilotním křesle a chystal letadlo k nahození motorů. Paní z výpravny zašla k cestujícím a pokynula jim k nástupu. Skupinka několika lidí, někteří z nich měli velké kufry, došla k letadlu a úzkými dvířky nastoupili. Pilot k nim přišel do kabiny, pomohl jim s usazením na sedadlech a zajistil dvířka.



„Dámy a pánové, vítám vás na lince letadla Československých státních aerolinií z Bratislavy do Brna a Prahy. Jak vidíte, máme krásné počasí a čeká nás opravdu mimořádně krásný let. Nyní vám rozdám malé občerstvení, které si můžete za letu sníst. V Brně budeme za 40 minut a v Praze za 3 hodiny. Jmenuji se Josef Sedlář, budu pilotovat toto letadlo. Přeji vám krásný a klidný let.“

Cestující ho se zájmem poslouchali, pro některé to byl první let v jejich životě a sdíleli ohromné nadšení. Pilot se vrátil do své kabiny a za malou chvíli už zahřměly tři mohutné motory. Letadlo se trochu roztřáslo a popojelo dopředu, když se každá z velkých dřevěných vrtulí roztočila do prvních otáček.

„Maruš, podívej se z toho okýnka! Za chvíli už uvidíme Bratislavu jako domečky, které máme v našem domkářském spolku,“ zasmál se postarší korpulentní muž s mohutným knírem. Byl v Bratislavě na obchodním jednání a manželku, rovněž velmi korpulentní dámu s módním kloboučkem na hlavě, vzal s sebou, protože zanedlouho měla oslavit kulatiny a tohle byl výborný dárek. Vedle nich přes uličku seděla hubená slečinka s malým psem v příruční tašce. Ta byla bledá jako Měsíc, na let se vůbec netěšila a bála se závratě. Úplně vpředu seděla hodná teta se dvěma synovci, kteří se hlučně bavili o tom, jak letadla létají. Rádi je chodili pozorovat na okraj kbelského letiště u nich doma a jednou chtěli být piloty. Za deset let se jim to přání splnilo, ovšem létali se Spitfiry a za trochu jiných okolností.



Burácení motorů naběhlo do výšky a letadlo se hnulo vpřed. Pojížděli jen chvilku, najednou bylo slyšet nejvyšší otáčky a letadlo se rozjelo velkou rychlostí. Cestující s úžasem pozorovali zrychlující se ubíhající plochu letiště kolem nich. Pak se zvedla záď letadla, ještě chvilku se jelo, spíš poskakovalo, po zemi, a potom letadlo vplulo do klidného vzdušného oceánu a stoupalo nad letiště. Hubená slečinka s pejskem zavřela oči. Kluci byli nalepení na okýnkách a dívali se dolů, jak zrovna přelétali okraj letiště. Křoviska a stromy se pod nimi jen míhaly dozadu a letadlo získávalo výšku. Potom se naklonilo do zatáčky, opsalo oblouk směrem k severozápadu a zamířilo k Brnu.
Zvolna stoupalo, okny na pravé straně pronikalo do kabiny sluneční světlo a dole se rozléval mlžný opar, z něhož vystupovaly hřbety karpatských kopců. Pilot držel oběma rukama velký dřevěný kulatý volant a trochu stáhnul otáčky. Letadlo se mírně ztišilo a uhánělo rychle ke svému prvnímu dnešnímu cíli.



V Brně přistáli po necelé třičtvrtihodině. Slečinka s pejskem vystoupila a s ní ještě dva další cestující, ale na letišti už čekala řada dalších, kteří odtud letěli do Prahy. Slunce stoupalo po obloze, na které se sem tam vyskytly chomáče beránků a začínalo být také trochu dusno. Uvnitř letadla už bylo pěkné horko. Dlouho zde neotáleli a jakmile nastoupili všichni noví cestující, odstartovali k přeletu do Prahy.



Dohlednost nebyla sice velká, stále přetrvával namodralý opar, ale navigace nečinila Josefu Sedlářovi nejmenší potíže. Byl to jeden z nejzkušenějších letců, které Čs. státní aerolinie měly, nedávno byl jmenován polním pilotem a jeho nálet se skvěl hrdými 3000 hodinami. Těšilo ho létat s letounem, který patřil k nejmodernějším letadlům té doby a dokonce se měl stát vlajkovou lodí aerolinek.
Let probíhal klidně, nad Vysočinou občas zasáhla nějaká slabá turbulence a nad krajinou se objevovala kupovitá oblačnost. Cesta utíkala jako po másle, pilot ani nepotřeboval mapy. Mechanik seděl na pravém sedadle a ukusoval pečivo a zeleninu. Díval se z okna a kontroloval, jestli navigují správně.

„Není támhleto už Humpolec?“ zeptal se pilota Sedláře, když si všiml velkého města.
„Ano, je,“ usmál se pilot, „před chvílí jsem zase tady na mé straně viděl Jihlavu.
To ještě netušil, že Jihlava bude jemu, mechanikovi, cestujícím i letadlu dnes odpoledne osudná. Ještě chvíli letěli a pilot jen občas dorovnával řízením malé výchylky od ustálené polohy letadla, do kterých se dostávalo vlivem slabé turbulence. Pak se před nimi objevila Praha a letadlo zamířilo doprava, k jejímu východnímu okraji, směrem ke kbelskému letišti. Přilétli přímo nad něj, udělali dva okruhy, aby se podívali na vytýčení a směr přistávací dráhy. Nasadili na finále a elegantně dosedli. Když dojeli k budově, zaparkovali tak, aby cestující mohli ze dvířek rovnou do letištní haly. Motory ztichly, mechanik spěchal otevřít dveře letadla a pilot šel pozdravit cestující a rozloučit se s nimi.



Když všichni odešli, navrhnul Sedlář mechanikovi, aby zašli společně na oběd. Čekal je ještě zpáteční let do Brna a Bratislavy a na to se museli náležitě posilnit. Pilot si dal jako obvykle minerálku a dopřál si kávu, mechanik nemohl odolat dýmce, kterou náruživě kouřil. Pak se ale musel odebrat k letadlu, natankovat jej palivem a nachystat k letu. Pilot zatím šel na výpravnu pro letovou dokumentaci.

„Máme tady poslední depeše z povětrnostních stanic na celé trase,“ hlásil mu pracovník předpovědní služby, „všechny hlásí počasí jako dobré pro let. Kupovitá oblačnost, dobrá dohlednost a slabý jihovýchodní vítr. Budete to mít snadné, pane Sedláři!“ smál se meteorolog a předával pilotovi fišku s předpovědí počasí i 45 minut starým záznamem z meteorologických stanic.

„Vím, vím, také cesta sem probíhala dokonale. Nikde žádná povětrnostní porucha, vítr jen slabý a vzdušné víry skoro žádné. Takže nic nového?“ ptal se pilot.
„Kdepak, depeše hovoří jasně – počasí je bez problémů.“
„Tak vám děkuji. Nechcete něco poslat brněnským nebo bratislavským kolegům, nebo něco od nich přivézt? Přiletíme zase zítra před polednem.“
„Ani ne, jenom je pozdravujte tady od nás z Prahy.“

Pilot odešel pozdravit cestující do haly a pak zašel prohlédnout letadlo. Technik jej mezitím natankoval a na několika místech otřel skvrny od oleje. Uklidil také kabinu cestujících, aby stihli odlet přesně na minutu. Podle letového řádu měli startovat v 15:00 a Josef Sedlář si zakládal na přesnosti a dobrém jménu letecké společnosti. Čtvrt hodiny před odletem se už trousilo jedenáct cestujících od budovy k letadlu. Byl to majestátní pohled na krásný modrý hornoplošník se třemi mohutnými motory, které byly proslulé svojí spolehlivostí a kvalitou. Ve Spojených státech tato letadla létala i nad pustými končinami, nepřístupným terénem a nikdo se nebál nouzového přistání kvůli nespolehlivosti motorů.

Když se všichni usadili na svých sedadlech, pilot a mechanik v pilotní kabině nahodili motory a pojížděli po trávě kbelského letiště na start. Najeli do směru vzletu a pilot dal plný plyn. Bylo přesně 15 hodin.



Letadlo se vzneslo. Pracovník povětrnostní služby se za ním díval, jak pomalu stoupá k obloze, zatáčí na jihovýchod a zmenšuje se. Vedle něho postával technický ředitel ČSA inženýr Stočes, který předtím letadlo osobně prohlížel. V tu chvíli zarachotil telegraf a do papírové pásky se cvakala mimořádná depeše z brněnské centrály. Meteorolog si ji přečetl a ustrnul – zpráva hlásila neletové počasí z povětrnostních stanic na Vysočině! Stanice Zbraslavice a Habry hlásily zataženo, špatnou dohlednost a schylování k bouřce!

Meteorolog držel papír se zapsaným počasím nešťastně v ruce a ukazoval jej technickému řediteli. Nové zprávy nemohli pilotovi nijak předat, protože letadla neměla rádiové spojení. Teď už se může dít jen vůle boží.

Na palubě letadla zatím probíhal let celkem normálně. Letadlo sebou ani moc neházelo, jen chvílemi se nadzvedlo či propadlo v místní turbulenci. Nic neobvyklého, ale někteří cestující to špatně snášeli. Odpolední slunce se schovávalo za vysoké věžovité kumulonimby, kterých přibývalo, jak se letadlo postupně přibližovalo nad Vysočinu.
„Nějak to kolem nás přibývá,“ konstatoval pilot a s obavami se rozhlížel po okolí letadla, kde se na všech stranách kupily vysoké oblaky. Mechanik chtěl ukázat na velký černý mrak před nimi a něco říct, ale podvědomě se rychle chytil sedadla, když se letadlo prudce prosedlo v náhlé turbulenci. Některým cestujícím upadly věci z rukou a někdo vykřikl. Pilot ubral plyn a z výšky 700 m klesal níž. Před letadlem se uzavřela stěna černých bouřkových oblaků. Sedlář zkoumavě přejížděl obzor a hledal, kudy by mohli mezi mraky proletět. Letadlo sebou házelo stále víc. Mechanik hledal mapu, která mu před chvílí upadla a vklouzla pod sousední sedadlo. Když ji našel, snažil se soustředit pohled na místo, kudy právě letěli. Vedle nich se blýsklo.



„To nám ještě chybělo,“ zaskřípal zuby pilot a držel pevně volant. „Musíme víc doprava, támhle to vypadá na díru mezi mraky!“
Přelétali vesnici Habry severně od Německého Brodu. Za normálních okolností by letěli rovně dál až do Brna, ale teď museli uhnout víc na jih. Mechanik na pokyn pilota stáhnul plyn na volnoběh a letadlo klesalo níž a níž. Chvílemi prolétali cáry mraků a nebylo nic vidět. Museli kličkovat a hledat, kudy se dá proletět. Obloha mezitím zčernala, na okenním skle pilotní kabiny teď bubnovaly velké dešťové kapky a zhoršovaly už tak špatný výhled. Bylo obtížné určit správně polohu letadla, na palubní desce nebyl ani umělý horizont – o takovém luxusu si mohli piloti nechat jen zdát. Ztratili orientaci. Jediné, co oba členy posádky zajímalo, byla nějaká díra mezi bouřkovými mraky, kterou by proletěli dál a navázali na trať.

Čím více vlétávali do oblasti bouřek, tím níž byly základny oblaků a horší viditelnost. Letadlo teď letělo jen pár desítek metrů nad zemí a počasí se dále zhoršovalo. Pod nimi se objevila nějaká silnice. Sklesali ještě níž a nasadili kurs podél ní. Letadlem lomcoval divoký vítr a turbulence. Posádka viděla stromy u cesty, jak se ohýbaly v náporech větru a pilot měl plné ruce práce s udržením letadla v normální poloze.
Dohlednost se ještě více zhoršila. Nebylo už vidět ani na konce křídel a mlha kolem nich nabyla hnědošedého zabarvení. Prudký rachot, který znenadání přišel zvenčí, vyděsil už tak polekané cestující – letadlo vlétlo do silného deště a krupobití. Pilot letěl, jak nejníže mohl, aby pod sebou rozpoznával silnici. Tiše klel pod vousy a zpocenýma rukama třímal volant, s nímž točil do všech stran ve snaze vyrovnávat výkyvy letounu. Čelní sklo se zamlžilo a zvenku do něj bušila ledová tříšť krup. Kolem se blýskalo a rány hromů byly slyšitelné i přes hlučný randál, který dělalo krupobití a zvuk motorů.



Letadlo se přiblížilo k Jihlavě od severu podél hlavní silnice. Posádka ani cestující ovšem vůbec netušili, kde se letadlo právě nachází. Pilot ale viděl u silnice také železniční trať a rozhodl se doletět k nejbližšímu nádraží, aby si tam přečetl jméno města; to je dodnes oblíbený a účinný způsob navigace při ztrátě orientace. Skutečně dolétli až nad nádraží, ale nápis nemohli přečíst. Z letadla bylo mizerně vidět a v turbulenci byl výhled špatný, protože pilot nemohl dostatečně upřít zrak na ceduli. Museli opsat okruh a zkusit to znovu. Pilot naklonil letadlo doleva, po větru. Rychlost vůči zemi viditelně narostla, ale vidět bylo stále velmi špatně.
Znenadání mechanik ukázal před sebe a zděšeně vykřikl: „Proboha, komín!“

Pilot, který se díval doleva, aby nenarazil křídlem do nějaké budovy, vrhnul pohled dopředu, ale nemohl se v mlze hned zorientovat. Vzápětí i on spatřil vysoký komín cihelny, který jim stál přímo v cestě. Prudce šlápl do nožního řízení a naklonil volant, ale letoun ztratil veškerou ovladatelnost a přepadl do vývrtky. Ve výšce sotva třiceti metrů se už nedalo nic dělat. Letoun narazil v ostrém úhlu do země za cihelnou a se strašným hlukem se rozlámal. Bezprostředně po pádu se vzňalo palivo a vznikl požár.

Pilot Sedlář i mechanik Trafina a s nimi ještě dva cestující zahynuli ihned při nárazu letadla. Ostatní byli odvezeni do nemocnice s těžkými popáleninami, ale 8 cestujících na tyto popáleniny zakrátko zemřelo. Jen jediný přežil. Profesor Kraus, který později mohl popsat celý průběh letu.
Za příčinu nehody byla označena nešťastná náhoda a vliv počasí. Značné vášně, zejména u novinářů, vzbudil názor, že pilot nedostal při vzletu nejčerstvější meteorologické informace, ve kterých bylo uvedeno, že na Vysočině se již vyskytují bouřky. Jenže vzhledem k tehdejší rychlosti telegrafických pojítek to zabezpečit nešlo a varovná depeše dorazila několik minut po odletu z Prahy-Kbel. S leteckými radiostanicemi se tehdy teprve experimentovalo, ačkoliv tato nehoda uspíšila jejich zavádění do letadel. O dva roky později už byla rádia běžnou součástí dopravních letadel a rychle se rozvíjela také radionavigace. Jihlavská nehoda tedy byla dalším, i když tragickým, krůčkem ke zlepšení bezpečnosti létání.

Mohlo by vás zajímat

Témata

Nehody letounů


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář