Také zapomínáte?

02.03.2007

Nedokonalost člověka se projevuje různým způsobem. Zapomenout se dá snad opravdu všechno a následky si můžeme přičíst sami. Faktem zůstává, že dvakrát stejné opomenutí normální člověk neudělá. Při létání jde o to, zda získanou zkušenost máme možnost ještě uplatnit a zda jsme ochotni se o ni podělit s ostatními.

Také zapomínáte?
Také zapomínáte? (Zdroj: Aeroweb.cz)

Horko jako v Itálii, létáme naviják a kolem poledne se po startu plouží naše vysmahnutá těla. V té době docházel na letiště asi dvanáctiletý kluk. Trávil s námi na startu své dny a byl ochoten s čímkoli pomoci. Nějak mezi nás zapadl a bylo divné, když na některém provozu chyběl. Nevím dodnes, jak se jmenoval, ale pro jeho nevelký vzrůst jsme mu říkali Pinďa. Ten den padlo moudré rozhodnutí, že se pojedeme přes poledne vykoupat a v létání budeme pokračovat až se trochu ochladí. Některý z kolegů přistavil automobil rumunské výroby zvaný Gazela. Přehřátí kolegové, včetně Pinďi, naskákali pod plachtu v počtu převyšujícím počet sedadel a jelo se k nejbližší pískovně vzdálené asi 15 km. Koupání bezvadné, po nabažení v chladivé lázni zazněl povel k odjezdu. Tak zase rychle pod plachtu. Když Gaz odbočoval na letiště, někdo si vzpomněl na Pinďu. Ve změti těl nebyl. Po výměně názorů zvítězila odpovědnost. Gazela spolykala další „hektolitry“ paliva cestou zpět. Samozřejmě jsem ho tam zapomněli.

Tak tento příběh je asi opravdu jako z křesťanského magazínu! Mimochodem, nikdy jsem křesťanský magazín nečetl a ani nevím, kde bych ho sehnal. Snad kdyby mi kolegové kritici mohli trochu poradit. No ale, starého psa novým kouskům …


Zapomenout mapu v době funkčních GPS neznamená vůbec nic. Dříve však byl letec bez mapy, tedy pokud ji náhodou potřeboval, docela nahraný. Jednou jsem takhle v poledne skočil do Blaníka, na cizím letišti, za cizí vlekařkou a nic netušíc jsem se vrhl do termiky, chtivý  stoupáků. Jenže, dohlednosti, sice v normě, ale jinak nic moc, desetiminutové motání kolem letiště, kdy ta dobrá žena hledala nějaký využitelný stoupák, po vypnutí pohled dolů celkem bez problémů, ale do dálky silný opar. No, ztratil jsem se! Zní to nepochopitelně, ale stalo se. Šmátrám po kapsách a  podlaze,  mapa nikde. Výšky ubývalo, stoupání se nedostavilo, tak musím na posekané pole u nějakého města. Na poli traktory kosí vojtěšku. Těžko jsem vysvětloval traktoristovi, že netuším, kde jsem a že za to může nepřítomnost mapy. Seděl jsem 11 km od letiště.

Jednou přišel kamarád, pilot velkého letadla, dnes již kapitán a já mu z radosti, že ho zase vidím, nabídl svezení. S nadšením přijal, letíme v  aerovleku, do termiky, když se mě bezelstně, asi v 800 metrech nad zemí zeptá, jestli tahle páčka je tam, kde má opravdu být. Naštěstí neviděl, jak jsem rudý studem.

„Po celou dobu stoupání byly odjištěné vztlakové klapky a jak jsme tak probírali  život, zapomněl jsem je zasunout.“

Ta zapomnětlivost. Předposlední den soustředění. Kdo mohl vyrazil na přelet. Odletěli všichni kromě vlekaře, mých dvou dětí a mne. Občas jsem při počítání závěrečného vyúčtování doběhl na věž a dotazoval se, jak si kolegové vedou. Letěli tratě na naše poměry dlouhé, nejkratší třístovku. Když jsem již očekával některé na dokluzu, ozval se mobil. Pavel. Pole asi 200 km od letiště vzletu. Vlekař převzal bdění nad ostatními a já šel zapřahat tubus na Vosu. Někde se objevil ještě jeden kolega a krom dětí nebyl na letišti už nikdo. Ve třech je rozebírání Vosy bez pomůcek obtížné. Tak naštěstí padá rozhodnutí, že pojedou i děti.


Asi po třech hodinách jízdy nacházíme Pavlovu Vosu. Den je u konce a my ještě musíme vyložit éro doma a vrátit se na letiště soustředění. Spěcháme. Z pole odjíždíme se soumrakem, Vosu odkládáme doma do koz a po půlnoci jsme zpět. Asi za týden mě bombardují letuchtiví kamarádi dotazy, kde že jsou od té přivezené Vosy křídelní čepy. Vždycky se přece dávají do ušitého futrálku a kabinové kapsy. Nakonec se sám přesvědčuji, že na svém místě opravdu nejsou, hledáme v transporťáku, dílně, všude.

„Plachtařský technik si rve poslední vlasy.“

Pak nastupují křížové výslechy. Pavla, mě, kolegy a nakonec i dětí. Děti nelžou. Naposledy je  viděly v tom futrálku položené na blatníku transporťáku. Pak už ne. To bylo řečí a oprávněných! Asi po čtrnácti dnech to Pavel psychicky nevydržel a vypravil se na výlet na místo přistání. Neřekl jsem, že pole bylo posekané obilí, plné zbytků slámy a před orbou. Čepy našel podle stop transporťáku  na zemi. Naštěstí nepršelo,  nikdo po tu dobu slámu nesebral a ani pole nezoral.

Proč o tom všem vlastně píšu? Chybu může udělat každý. Jde jen o to, zda ji může napravit bez dalších následků. Ti, co tu možnost měli by tedy o svých chybách měli hovořit veřejně a často. Zvláště v letectví. Ti, co naslouchají pak mají naději, že stejnou věc zbytečně nezopakují.  

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář