Už to není, co bývalo

30.11.2006

Má letošní sezóna byla ve znamení polních přistání. Už jsem si připadal jako pilot práškovacího letadla. Takřka každý přelet skončil na poli, většinou na krásné posečené louce blízko cesty a nějaké vesnice.

Už to není, co bývalo
Už to není, co bývalo (Zdroj: Aeroweb.cz)

Je-li ve vsi otevřená hospoda, tak je to dokonalé, ale vzdalovat se na dlouho od letadla, když přiběhne houf dětí, dost dobře nejde. V těchto případech je takové polní přistání provázeno vysvětlováním, proč jsem přistál zrovna tam, odkud jsem letěl, jak to lítá, když to nemá motor, jak se větroň dostane zase zpět na letiště, atd.. Sám si vzpomínám, když jsem byl kdysi na prázdninách (a opravdu je to dávno) svědkem přistání větroně do pole. Pilot mě posadil do kabiny a odpovídal na mé zvědavé dotazy, které byly stejné, jaké slýchávám, když nedoletím. Inu znají to všichni, kteří někdy takové přistání absolvovali. Od té doby jsem věděl, že budu taky létat. Ale jak se zpívá v jedné písni: „Časy se mění“.

 

Chyba

Na Plachtařském mistrovství České republiky 2006 byla vyhlášena rychlostní disciplína na trati Moravská Třebová, Litovel, Boskovice, Štíty, Uničov, Mor. Třebová. Let probíhal celkem v pohodě až k otočnému bodu Boskovice. Špatné rozhodnutí, i když podle mého úsudku to bylo rozhodnutí dobré, ale jaksi ten stoupák tam nebyl takový, jaký jsem očekával, představovalo zdržení, které se později ukázalo jako osudné. S obavami jsem pozoroval nástup souvislé oblačnosti od západu, která postupně zakrývala oblohu a bylo jasné, že se hraje o čas. Po vyřešení problému nad otočákem a nastoupání výšky, která zaručovala navázání do stoupání pod ještě aktivními mraky, které se mezitím odsunovaly východně od plánovaného kurzu, jsem pokračoval směrem na Mohelnici. Tam souvislá oblačnost ještě nezasahovala a tak sluníčko mohlo vytvářet stoupavé proudy. Bylo jasné, že tady musíme nabrat, co se dá, protože další otočný bod Štíty, byl již zastíněn oblačností, která jednoznačně říkala NE. Pod posledním aktivním kumulem vytáčím maximální možnou výšku a ve vzdálenosti 25km od otočáku srovnávám „patnáctku“ směr Štíty.


 

Přeskok

Hlídám bavlnku nalepenou na kabině aby se třepetala přesně v podélné ose větroně a na optimální rychlosti kloužu a kloužu. Vlevo ode mě Tomáš Frinta se svojí ASW15 v polovině cesty zahlásí, že se na to může …, že tam není kde přistát a že raději točí doleva a letí do Moravské, která je z tohoto místa stále ještě na dokluz. Nepřesvědčí ho ani mé ujištění, že tam přistát lze. Musím to vědět, jednak je tam bývalá práškařská plocha, ale hlavně jsem kousek vedle už letos na jaře seděl. Pod náma Mareškin hlásí finále na pole a tak ho jen požádám, ať udělá místo, že po otočení Štítů tam budu asi taky sedat. Patnáctka však klouže v souladu s polárou, kterou udává výrobce a tak pokračuji směrem k poslednímu otočnému bodu, k Uničovu. Asi 2 km přede mnou je Lumír Motyka, který zkouší lom v Leštině u Zábřehu na Moravě. Ale ten už veškerou energii předal těm rychlejším před náma a tak taky raději letí dál k Uničovu. Má o 100m větší výšku a to mu dává jistotu pokračovat přes kopečky směrem do roviny. Tam je ještě sluníčko a snad i možnost navázat do stoupání. Já se zadrhnu na svahu a zkouším osmičky nad svahem.

 

 „Nastoupám deset metrů nahoru a sklesám jedenáct metrů dolů.“

 

Pořád dokola. To je veškerý výsledek mého snažení. Koukám dolů a vyhlížím pole, kam to posadím. Zrovna pod kopcem jezdí kombajny, práší se jim od žacích lišt a po poli jede žigulík agronoma. No tam by to snad šlo. Mezitím Lumír hlásí, že sice vzduch ožívá, ale už nemá výšku a tak sedá před Uničovem. Láká mě k sobě, za kopcem je sice rovina a terén o 100m níže, ale protože přesně nevím kde to posadil, tak nemám odvahu pustit se za ním. Za chvilku hlásí, že další Cirrus, který tam byl s ním a čekal až sedne, se ve 4. zatáčce chytil a pomalu stoupá. Hold někdo má a někdo nemá. Já však musím řešit svojí situaci.


 

Řepka

Od svahu nasazuji na přistání, před sebou vidím kančí rodinku, jak mizí ještě v neposečené plodině. Sakra je to řepka. Přistání nebylo z těch ukázkových. Kombajny mají žací lišty nastaveny vysoko, tvrdé stonky řepky mlátí o trup, patnáctka skáče po kolejích od kombajnů a vybočení v poslední fázi dojezdu nebylo na pochvalu. Nepublikovatelná slova sice trochu zmírní napětí ve svalech, ale úplné uklidnění mi dává až obhlídka kluzáku. Vše je OK a ani tvrdé stonky nenadělaly na náběžkách škody. Volám do Třebové, že „ opět pole“ a čekám na odvoz. Zemědělci mají svoji práci a nějaký větroň jim může být ukradený. Prasečí rodinka chrochtá někde ve zbytku neposečené řepky, já sedím u cesty a pozoruji provoz na okresní komunikaci. Z vesnice se vynoří naleštěná Fábie a míří k vjezdu na pole. Aha, tak rodinka s dětmi se jede podívat, co to tady přistálo.

 

„Pomalu se zvedám a chystám si odpovědi na známé otázky. Škodovka zaparkovala na začátku pole, z auta se vyhrnuli dva kluci, s nadšeným pokřikem mě míjejí a utíkají ke … kombajnu.“

 

Rotující žací lišta, burácející motor a ohromné rozměry stroje je naprosto uchvacují. Mít možnost vylézt nahoru a chytit do rukou ohromný volant, by bylo to nejkrásnější, co by si mohli přát. Nějaké letadlo je jim naprosto volné. Tak z těch piloti nebudou.  

Kombajn se zakousl do zbytku neposečené řepky, vyhnal prasečí rodinku do lesa, kluci nasedli do auta určitě s nejsilnějším zážitkem z prázdnin, a rodinka pokračovala za dalšími prázdninovými zážitky.

Inu časy se mění.

 

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář