Ti, co nedoletěli… VIII. Gagarin – na špičce ledovce

Ještě ho nikdo neznal: Jurij Gagarin těsně před startem (a ještě bez nápisu na přílbě skafandru – autentické foto z 12. dubna 1961)

Ano, vzpomeňme na toho sedmadvacetiletého selského synka z vesničky Kljušino poblíže Saratova, který sedl do kosmické lodě Vostok na špičce rakety, do níž by dnes nikdo nikoho nepustil, aby nakouknul mezi hvězdy a splnil tak odvěkou touhu lidstva. I když mu dávali šanci na přežití 1 : 3. Ještě jako nadporučík riskoval Gagarin svůj život, tak jako by riskovali jeho kolegové i konkurenti za oceánem. Pro ně bylo důležité jen jedno: letět!
 
Po létech se kosmonaut č. 4 Pavel Popovič přiznal: „My jsme si velmi dobře uvědomovali, že šance přežít první let do kosmu je tak 50 : 50. Ale každý z nás by toho šel, stejně jako Jura...“

A nedávno zesnulý dlouholetý zástupce Hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova, téměř stoletý Boris Čertok, ve svých pamětech napsal: „Dnes by nikoho ani nenapadlo navrhnout start člověka pomocí rakety R7 – Vostok. Tehdy byla co do kvality a spolehlivosti na hony vzdálena té, která se jako ‚Sojuz‘ používá ještě dnes i k letům na Mezinárodní kosmickou stanici (ISS). Žádná komise by to prostě neschválila… Bylo třeba opravdové troufalosti a odvahy posadit člověka do kabiny na R7. A také politické podpory. To všechno Koroljov měl a dokázal přesvědčit nejen radu konstruktérů, ale i vládu a politbyro.“

Vím, dnes nám to nepřijde. Na oběžnou dráhu kolem Země, na mezinárodní stanici, se létá tak nějak jako na služební cestu do zahraničí a jen málo kdo ví, kdo tam vlastně pracuje. Kosmonauty či astronauty už po návratu nevozí po hlavních třídách, nezasypávají je květy nebo konfetami, ba ani medailemi. Neperou se o ně filmové hvězdy. Ale tenkráte, před pětapadesáti lety, byla ta touha po vesmíru obrovská, fascinující…

Obležen filmovými hvězdami – zleva: slavná Ginna Lollobrigida a její kolegyně Mariza Merlinová

Reminiscence

Je krásné slunečné ráno. Středa 12. dubna 1961. Je 11:07 středoasijského času, 9:07 moskevského času, 6:07 světového času, 7:07 středoevropského času. Na rampě č. 1, dnes zvané „Gagarinovská“, hřmí motory rakety R7, tehdy nejmohutnější na světě. Dostane jméno podle kosmické lodi – Vostok.

Zhruba tak za hodinu od této chvíle zná celý svět jméno prvního člověka, který se podíval do vesmíru a obletěl Zeměkouli: Jurij Alexejevič Gagarin. Je mu pouhých 27 let…

Po 108 minutách kosmického letu, po jediném obletu rodné planety, přistává v oranžovém skafandru na padáku, nedaleko ohořelé koule Vostoku poblíže Saratova. Osud ho zavál do míst, kde se před pár lety na cvičném letounu saratovského aeroklubu poprvé vznesl do vzduchu. Nikdo netuší, že měl vlastně velké štěstí – motorová sekce se od přistávací kabiny neoddělila tak, jak měla. Zůstala viset na kabelu, rozrotovala a vychýlila jeho kabinu z plánované dráhy, ale nakonec nešťastný kabel žár při průletu atmosférou od koule s kosmonautem upálil. Díky této náhodě první krok do vesmíru neskončil katastrofou…

„Dobrý den, majore Gagaríne, tak jsme se konečně dočkali…,“ zpívá už odpoledne v československém rozhlase Gustav Brom.

Takto jsme ho vítali v Praze Na Příkopech 28. dubna 1961…

…a takto v Londýně o něco později

Frenetické nadšení zaplavilo celý svět. Po 12. dubnu 1961 se Gagarin stal symbolem doby a samozřejmě i chloubou sovětského systému. Nehledě na to, byl a zůstal miláčkem lidí celého světa, květiny a medaile se na něj hrnou všude, kam se podívá. Nejprve – tak nějak samozřejmě – do Prahy… Pak se mu otevřel celý svět, který nejprve viděl z výšky kolem 300 kilometrů.

Lesk a rub slávy

Gagarin se stal tak symbolem éry šedesátých let minulého století, byť dosáhl „jen“ dvou nepřekonaných rekordů: nejkratšího kosmického letu a nehynoucí celosvětové slávy. Stal se i nedotknutelnou celebritou, která si údajně mohla i v tehdejším SSSR dělat co chtěla. Běhat za ženskými (které se ostatně na něj a jeho slávu lepily samy včetně filmových hvězd), jezdit podnapilý autem, prý i oponovat nám dobře známému generálnímu tajemníku ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi. Legendy praví, že si i dovolil chrstnout nejvyššímu soudruhovi do obličeje sklenku šampaňského, když ho před tím obvinil se smrti kosmonauta Vladimíra Komarova při uspěchaném startu Sojuzu 1.

Proto snad i dnes zůstávají pochybnosti nad jeho tragickou smrtí 27. března 1968, když se zřítil v dvoumístném MiGu 15 (tzv. spárka) československé výroby při běžném cvičném letu i se svým instruktorem Serjoginem.

Jeho přítel Alexej Leonov je i dnes přesvědčen, že jej možná neúmyslně „sestřelil“ testovaný nadzvukový letoun tím, že jej v mracích podlétl a dostal do turbulence končící vývrtkou, kterou už spárka nevybrala. Jiní se zase domnívají, že to byl úmysl (nadzvukový letoun neměl v Gagarinově letovém koridoru co dělat!) jak se nepohodlného kosmonauta zbavit…

Dobře si prohlédněte tuto fotografii: Jurij Gagarin v roce 2005?

Další konspirační teorie říká, že Gagarin sice nezahynul, ale byl „uklizen“ z veřejného života na nátlak soudruha Brežněva. Prohlédli jste si pořádně fotografii onoho muže v beranici? Ano, tak by mohl vypadat Jurij Gagarin ještě před pár lety…

Kosmonaut č. 01

Ne, nebudu vás uvádět v omyl. Není to Gagarin v roce 2005. Ten muž na fotografii ale má s prvním kosmonautem světa mnoho společného…

108 minut ve vesmíru přineslo nehynoucí celosvětovou slávu pilotu Vostoku 1, Juriji Gagarinovi. O tom, že souběžně existoval ještě jeden Vostok a jeho pilot, se svět dozvěděl teprve nedávno. Ten „pilot“ – muž na snímku – se jmenoval Sergej Něfjodov.

Vraťme se ale do roku 1960. S podzimem se znovu provádí tajný nábor mezi mladými piloty. Z několika tisícovek „kurzantů“ je třeba vybrat jednoho jediného. Parametry: výška 168 cm, váha 70 kg, absolutní zdraví. A vnější znaky: světlé (modré) oči, široká ramena, kaštanové vlasy. S jakým cílem se prováděl výběr, se ale nikdo nedozvěděl.

Těmto přísným měřítkům odpovídal pouze jediný člověk. Rodáka z vesničky Verchnaja Časovaja z Uljanovské oblasti Ruska našli v leteckém učilišti na západní Ukrajině.

Sergej Něfjodov byl ve všech charakteristikách dvojníkem Gagarina. Stejná váha, stejný vzrůst, vnější podoba. Stal se prvním dobrovolníkem oddílu Kosmonautů nula. Oddílu kosmonautů-výzkumníků – pokusných králíků, na kterých testovali možnosti lidského organismu. Nikdy do vesmíru neletěl…

Ale vše, co měl kosmonaut provádět na oběžné dráze, musel vyzkoušet on, jeho dvojník, na Zemi. Sice ne za 108 minut, ale snad každodenně, po řadu měsíců.

V oficiálním životopise Něfjodova se tato jeho životní fáze scvrkla do několika řádků. Cituji: „Po nástupu vojenské služby v roce 1958 absolvoval školu palubních střelců-radistů a sloužil u bombardovacího pluku na západní Ukrajině. Od prosince 1960 do listopadu 1961 sloužil v tzv. vojenské části 64688 – ve skupině ‚výzkumníků‘ Institutu (ústavu) letecké a kosmické medicíny (IAKM). Koncem roku 1961 se stal délesloužícím vojákem a 5. března 1969 službu v IAKM ukončil ve funkci staršího mechanika skupiny ‚výzkumníků‘.“ Tedy – utajované skupiny Kosmonautů nula.

Svobodník Něfjodov, 1961

Byl to právě Sergej Něfjodov, kdo první usedl do kosmické lodi Vostok, na které za půl roku vzlétl Gagarin. Jeho práci kontroloval sám Sergej Koroljov. Zkoušeli na něm, jak zvládat různé složité situace – výpadek teploty, poruchy různých systémů a přístrojů Vostoku. Ale i takové elementární věci, jako je pít a jíst i v beztížném stavu (při parabolickém letu Tu-104). Také pobyt v malých prostorách kabiny Vostoku (mohl létat nanejvýše 10 dní) se musel vyzkoušet.

A tak oblečený ve skafandru, stejně jak posléze posílali do kosmu kosmonauty, strávil Něfjodov začátkem jedenašedesátého roku více jak 10 dní v maketě Vostoku umístěné v barokomoře, kdy se v maximální míře simuloval reálný kosmický let včetně hypokineze (imitace beztížného stavu). Strava pouze „kosmická“, z tub. Vyzkoušet se musel i „kosmický“ záchod, simuloval se dokonce i řev rakety a vibrace při startu. Při dalších „letech“ strávil v maketě Vostoku v tzv. embryonální poloze (jiné polohy těla prostory lodi moc nedovolovaly) nejprve pět, později až 15 dní, přičemž sedm z nich v dehermetizované kabině, uzavřený ve skafandru!

Něfjodov konstatuje: „Nebylo to vůbec jednoduché – například se ukázalo, že stravovat se jen z tehdy připravovaného konzervovaného jídla v tubách po delší dobu nebylo právě…no řekněme vhodné. Proležel jsem pak čtyři dny v nemocnici…“

Možná si řeknete – ještě to neuměli. Alespoň že to vyzkoušeli na Zemi, kdo ví, jak by dopadli kosmonauti ve vesmíru. Tam nemocnice po ruce není. Ale „pokusní králíci“ to museli vydržet, přežít.

Nebyla to legrace, i když to někdy na první pohled vypadalo. Jak Něfjodov vzpomínal, první skafandry, např. pro Gagarina, doslova „lepili“ na jeho postavě. Byly to dlouhé procedury. Samozřejmě, na kosmonautech z prvního oddílu to nezkoušeli, ti měl jiný, nabitý výcvikový plán... „Udělali ze mne sádrového panáka – omotali mi i obličej… Dělali sádrový odlitek celého těla – a ze mne jakousi sádrovou figurínu. A podle ní pak šili Gagarinův skafandr,“  říká Jurův dvojník Sergej Něfjodov.

Nejen skafandr, ale i letové křeslo muselo být „šito“ na míru kosmonautům. I to musel kosmonaut nula vytrpět místo šťastnějšího druha

Tajnosti až na půdu…

Jurij Gagarin – kosmonaut číslo 1. Sergej Něfjodov, kosmonaut čislo 01. Ten první o tom druhém nic nevěděl. „Nula“ znala pouze to, co se týkalo jeho výzkumné práce, nikoliv jméno, natož konkrétního člověka, pro kterého se obětoval. Vše bylo hrozně tajné. Nikdy se jejich setkání ani neplánovalo. Ale uskutečnilo se! Sice „tajnůstkáři“ skřípali zuby, ale ukázalo se, že to je nutné.

Poprvé a naposled se uviděli v nemocnici, když Něfjodova po mnoha experimentech převezli na oddělení, kde probíhala vyšetření členů prvního oddílu. Na vedlejších lůžkách leželi Titov, Komarov a – Gagarin. Ve druhém pokoji další trojice: Něljubov, Nikolajev a Popovič.

„Přivezli mne jen proto, aby jim na mně ukázali, co vše je čeká: atrofie svalstva, jizvy od snímačů… Lékaři mi přikázali: těm lidem, které přivedeme, všechno řeknete. Všechno!“ vypráví Něfjodov. „Kde jste byl, co jste dělal, jak vám bylo… Tihle poletí do vesmíru – to je první šestice kosmonautů!“

Měl co vykládat.

Nesplněná touha

Svoji úlohu svobodník Sergej Něfjodov splnil. Ti chlapci mu ostatně byli sympatičtí a byl rád, že jim mohl pomoci k náročným misím. Netušil, že to většinou budou mít lehčí než on. Záviděl jim? Jen pokrčí rameny.

S paradoxními osudy těch, kteří prošlapávali cestu slávou ověnčeným kosmonautům, průkopníkům kosmického věku, jsme se už seznámili v předešlých pokračováních seriálu. Ani u kosmonauta číslo 01 se výjimka nestala. I když…

Gagarinovi přineslo 108 minut kosmického letu nehynoucí celosvětovou slávu, lásku, obdiv, smršť vyznamenání, medailí. Svobodníku Něfjodovovi kupodivu dali alespoň Řád rudé hvězdy, finanční odměnu 750 rublů (kosmonauti dostávali po letu prémii pět tisíc rublů, což byly ohromné peníze!) a bezplatný poukaz do sanatoria.

Šanci podívat se na matičku Zemi z kosmických výšin nedostal. Od kosmonautiky se ale odtrhnout nedokázal. Koncem roku 1961 se tak stal „délesloužícím“ – vojákem z povolání a jen roku 1968 se účastnil dalších 29 tajných experimentů. Za dobu své „služby“ v IAKM se podílel na celkem 150 experimentech, z nichž 22 bylo charakterizování jako „velmi riskantních“.

Od roku 1970 pak kosmonaut 01 v hodnosti podporučíka až majora (1984) sloužil ve funkci náčelníka týlové služby jednotek, zabezpečujících kosmické lety. Nicméně jisté rozčarování se u něj dostavilo a takříkajíc nastal i jistý úpadek morálky. V roce 1984 byl totiž odsouzen „za rozkrádání vojenského majetku“. Pravda, hodnost ani vyznamenání mu nesebrali a po odpykání trestu se kosmonautice zase přiblížil – při testování nové kosmické techniky…

„Kosmonaut 01“ Sergej Něfjodov kolem roku 2005

Epitaf

12. dubna 1961 celý svět tleskal Gagarinovi. V ten den šel Sergej Něfjodov znovu před nejtěžší životní zkoušku – lékařskou komisi. Zaznělo ale „schopen“!

Každoročně budou tímto vyšetřením procházet všechny „Nuly“. A jediné, čeho se ti muži obávali, byl výrok „vyřazen“. Svým způsobem to znamenalo rozsudek smrti, v nejlepším převod do invalidity. 35 let – to byl většinou zlomový věk pro „pokusného králíka“.  Platilo: Přežiješ-li, dočkáš se stáří. Komu se to podařilo, žije snad dodnes. Ti „vyřazení“ se jen výjimečně pětatřiceti let dožili...

Majoru ve výslužbě, Sergeji Pavloviči Něfjodovovi, ještě v 75 letech sloužilo zdraví a užíval si zasloužilého důchodu. Bohužel, děti neměl (důsledky experimentů?), a tak se ani vnoučat nedočkal. Nicméně i v tomto věku stále toužil po kosmickém letu. Tak jako toužili ti mnozí, kteří svým potem, zdravím a někdy i životy vykoupili cestu do vesmíru Gagarinovi, Titovovi, Těreškovové, ale i Vladimíru Remkovi a desítkám jejich následovníků.

„Bral bych třeba i jednosměrný let na Mars. Hned bych letěl!“ říká Něfjodov. A je mu tak trochu do pláče.

Jurij Gagarin, první kosmonaut světa, byl, pravda, špičkou ledovce, který mířil do vesmíru. Ale nic z toho, co jste právě četli, mu neubírá na cti. Prostě byl první a nikdo nevěděl, co ho v kosmu čeká. A možná jen on sám věřil, že se úspěšně vrátí na matičku Zemi. Letos by se dožil 82 let...