Rád bych pro své čtenáře dodržel tradici vánočního článku. Pod stromeček. Ale pravdou je, že mě k tomu před pár týdny trochu navedl pan Zuska. Asi za dva dny po našem rozhovoru jsem byl požádán organizací AFCAC (Africká komise civilního letectví), zda bych si nechtěl pročíst a připomínkovat jejich nové letecké předpisy, a speciálně tu část, která mluví o dohledu nad bezpečností letového provozu, vztahující se k ICAO Annexu 6 (Provoz letadel) a Annexu 19 (Řízení bezpečnosti).
Protože mě ICAO stále vede ve svém registru jako konzultanta a také protože se blíží Vánoce a moje dcerka nyní studuje v soukromé škole v Hluboké nad Vltavou, tak jsem pochopitelně nemohl z finančních důvodů odmítnout. Mimo jiné jsem zjistil, že nedaleko Hluboké nad Vltavou je letiště Hosín, kde se provádí plachtařský výcvik, takže bych byl rád, aby tam na jaře moje dcera začala elementárku. Její zklamání z Kataru, co se týče studií v Letecké akademii Qatar Airways, ji tak nějak přivedlo do „hlubokého mentálního pádu“, a dalo mi to dost práce ji z toho dostat, než se jí úplně odkrvil mozek. Ale jak se říká, že se zajíc dá stáhnout více než jedním způsobem, tak to uděláme i s jejím létáním. Nebude sice začínat na A320, ale k tomu se časem dostane, i když to bude hodně drahé.
Předpisy AFCAC jsem ohodnotil jako dobré a brzy nato už letím z Afriky domů přes Addis Abebu a Abú Dhabí, které už vůbec nepoznávám. Ani naše staré letiště připomínající mi mou „love affair“ s Dakotou. Setkávám se se svým kamarádem Christianem Ranganatanem, který je dnes viceprezidentem pro výcvik u Etihad Airways. Chris je velice napjatý a já cítím, že by mně rád něco sdělil, což nakonec činí prostou poznámkou, že je to tady jako Papinův hrnec. Něco se stane, jenomže se neví kdy.
Odlétám do Vídně, chci si půjčit automobil a zastavit se v Hluboké navštívit svou dceru. Trochu se courám po Vídni a zastavuji se na nádraží zjistit, zda by nebylo lepší jet vlakem. Nádraží je dnes proti normálnímu stavu velice špinavé. Odhazuji do odpadkového koše papír, ve kterém byl zabalen můj nanuk, a najednou si všímám, že v odpadkovém koši leží odhozené dva syrské cestovní pasy. Opatrně vytahuji jeden a zjišťuji, že má vytrhané stránky, jenom rozeznávám víza Turecka a Libanonu. Ten druhý je to samé a navíc víza z Jemenu. Žádné fotky, žádná data! Tak takhle se to teda dělá. A nyní z nich mohou být utečenci z jakéhokoliv státu.
Utečenec nebo běženec? To jsou ale blbá česká slova. Co se stalo se slovem emigrant? Pasy nechávám tam, kde jsou. Ani se nenamáhám najít policajta a ukázat mu to. Vracím se do hotelu, večeřím a dívám se na televizi. A trochu nevěřím svým očím. Vlak na nějaké maďarské zastávce, Červený kříž rozdává vodu a jídlo, které brzy končí pod vlakem nebo pod botami „běženců“. V záběru se objeví podle oblečení Arab, hází skleněnou lahev na kameramana a ječí: Alláh Akbar, Alláh Akbar, Bůh je velký! O kterém bohu to mluví?
Sendvič na peronu
Přepínám kanál a poslouchám pana premiéra Sobotku, jeho poznámky o možném soužití a tak dále. A najednou mě napadá následující.
Za dva roky budeme slavit šestisté výročí příchodů cikánů do české kotliny. Šest set let se integrují, a nyní si nabereme další náklad tak zvaných národních hostů. Ať jsou to Cikáni, Vietnamci nebo tyto enigmy, jak dlouho se tito tak zvaní „běženci“ budou integrovat? Milionové zástupy pojaly myšlenku, že „mají právo“ se přestěhovat do zemí, kde jiná – ovšem v jejich očích nepřátelská – civilizace během staletí vytvořila prosperitu, kterou si nyní prostě hodlají rázem bez boje přivlastnit.
T. G. Masaryk v roce 1914 prohlásil, že integrace cikánů bude trvat možná ještě 50 let. Opravdu jen 50? Pořádně se neintegrovali dosud. A pro někoho, kdo Araby nezná nebo nežil v jejich prostředí, budou tito lidé „nebezpečnou záhadou“. To, co nám Brusel nutí, je nepřípustné. Brusel totálně zmršil existující letecké předpisy skrze EASA a spoustu dalších věcí, které fungovaly bez problémů. Nehledě na to, kolik stálo přejmenování mrkve na karotku, nebo okecávání okolo rumu, aby se jmenoval jinak. Vzít si někoho do domu, kdo tam je nucen, ale ani tam nechce žít, je říkání si o malér v obrovském měřítku. Nejsem a nikdy jsem nebyl xenofob a nehlásám nenávist, ale zažil jsem a viděl jsem ve svém životě tolik svinstva, a bojím se, že tihle tak zvaní běženci budou na náš úkor chráněni. Existoval syrský vojevůdce, který v roce 1187 porazil u Jeruzaléma křižáckou výpravu a který řekl: „Tak, jako jste vtrhli do našich zemí, jednou vtrhneme do vašich, i kdyby to mělo být za tisíc let.“ Jmenoval se Saleh al Din neboli Saladin.
No, měl to být vánoční vzkaz a zatím to zní spíše jako varování před apokalypsou. No tak abych vám všem, moji drazí čtenáři, zvednul trochu náladu, tak jsem před malou chvilkou mluvil s panem editorem z nakladatelství Svět křídel a moje kniha by měla být hotová snad ještě před koncem roku. Do prodeje přijde jako první publikace Světa křídel v roce 2016. Tak pokud si necháte vánoční stromeček o pár týdnů déle, tak si tam tu knihu můžete dodatečně položit.
Na druhém dílu již pilně pracuji.
Veselé Vánoce a šťastný nový rok přeje
Kapt. Honza Jurek
