Napsal jsem email Beryl Hartley, která je náčelnicí letiště v Narromine, jestli nepotřebují na příští sezónu pilota. Po krátkém výslechu o mých zkušenostech a nalétaných hodinách mi odepsala, že se mnou počítají od začátku listopadu 2014. A vzhledem k tomu, že hledají i pozemní personál, můžu vzít s sebou i přítelkyni. Nad nabídkou jsme nemuseli dlouho přemýšlet: jedeme!
Papíry, papíry, papíry
Radost, kterou jsem měl z odjezdu, opadla po stáhnutí formulářů a manuálů pro získání australské licence. Oproti plachtařům, kteří žádný průkaz nepotřebují, k motorovému létání u protinožců je potřeba ARN (Aviation Reference Number), AVID (Aviation Identification Document) a samotná licence. Vyřízení všech dokumentů mě ve finále přišlo na cca 300 dolarů. Uvažoval jsem i o konverzi svého CPL, ale to bych musel udělat všechny teoretické a praktické zkoušky znovu.
Vše se vyřizuje na australském CASA (Civil Aviation Safety Authority). Začal jsem žádostí o ARN, což je vstupenka do tamního světa GA. Tohle byla ještě brnkačka. Horší už byla žádost o AVID, bez které nemůžete legálně vstoupit na letiště. Chtěli po mně certifikované kopie všech mých leteckých dokumentů, které může udělat jen konzulát v Praze, potvrzení totožnosti a z nějakého důvodu i prohlášení manažera z banky, že mne zná osobně více jak jeden rok. To poslední byl celkem oříšek. 
Pokud budete tento proces podstupovat, určitě neočekávejte úspěch napoprvé. Dokumenty mi asi třikrát vrátili, než bylo vše podle nich. Doporučuji začít minimálně tři měsíce předem.
Teď k licenci. Moji původní žádost o tzv. Special pilot licence, která měla na vlekání stačit, mi zamítli dva týdny před odjezdem. A to i přesto, že mi ji poprvé schválili. Odůvodnili to změnou předpisů. To už jsem byl hodně naštvaný, ale jak jsem pak zjistil, nechávat všechno na poslední chvíli je australský styl. Poslal jsem jim nové formuláře, které jsem našel na jejich stránkách, a doufal, že alespoň jeden z nich je ten správný. Naštěstí byl! Ale to jsem se dozvěděl až v Sydney.
I když jsou všechny dokumenty na úřadě, samotný proces začne až po absolvování celní kontroly v Austrálii. Oznámil jsem jim, že už jsem na místě a zeptal se, jak dlouho budu na papíry čekat. Toto jsem opakoval dvakrát týdně. Nevěřil jsem, jaká komedie následovala. Jednou mi řekli, že bude vše hotové za tři dny, další den už to byly čtyři týdny a nakonec mi dokonce poslali hotové papíry omylem do ČR. Nakonec jsem si až na potřetí vyzvedl vše, co jsem potřeboval. Podruhé si sice nespletli adresu, ale zapomněli přibalit to nejdůležitější – licenci. Po téhle zkušenosti už budu chodit na české ÚCL s úsměvem na rtech.
Místní CFI Arnie griluje
Konečně do vzduchu
První zkušenosti s létáním v Austrálii jsem si užíval naplno. Místní Piper Pawnee je jednomístný, a tak jsem absolvoval check flight na ostruhové Cessně 180 s místním instruktorem Arniem. Ten přesně odpovídá mé představě pravého Australana. Neustále se usmívá a jeho oblíbenou větou je „no worries“.
Po pár přistáních jsem už konečně seděl ve své „kanceláři“ na nadcházející sezonu. Na Pipera Pawnee jsem byl oficiálně přeškolený po pár okruzích. Místní verze má karburátorový motor a 250 koní. Není teda problém vlekat i těžké Arcuse v horkých letních dnech. Ze všech ostruhových letadel, které jsem zatím poznal, je Pawnee na létání nejjednodušší. Bez problému drží na dráze směr a až se s ním skamarádíte, každý pohyb kniplem poslouchá přesně na slovo. Jediný oříšek ze začátku je pojíždění. Nemá řiditelnou ostruhu a místní mě mile požádali, abych pokud možno nebrzdil. Takže z normálně nudného pojíždění v bočním větru se stala celkem zábava.
Klubový Piper Pawnee VH-KJH
Asi největší rozdíl od Evropy jsou vysoké teploty, které se znatelně projevují na výkonech letadla a jak asi tušíte, i na výkonech pilota. Ze začátku je těžké zvyknout si na létání ve 40stupňových vedrech (náš rekord byl zatím 47,5 stupně). Bez alespoň dvou litrů ledové vody a namočeného klobouku jsem si den ve vlečné nedokázal představit.
Prachový vír Willy Willy – dokonalý ukazatel termiky
Vlekání po Australsku
Při prvním vleku jsem se soustředil hlavně na učebnicovou pilotáž. V kluzáku seděl zkušený instruktor a tak jsem se snažil předvést co nejlepší let. Po startu bylo letadlo dokonale stabilní a větroň mě nikam nestahoval. O to více mě zaskočilo, když se mi kluzák ztratil ze zpětného zrcátka. Nejdříve mě napadlo, že se musel vypnout po vzletu. Sekundu na to jsem ho konečně uviděl hluboko pode mnou stále na druhém konci lana. Nechápal jsem, co tam dělá.
Po přistání pak začalo vysvětlování. Způsob aerovleku, který tady provozují, se nazývá Low tow a osobně jsem ho nikdy předtím nezažil. Plachtař nechá větroň na zemi tak dlouho, dokud ho vlečná sama nezvedne při stoupání a celý vlek zůstává pod vrtulovým proudem. Místní říkají, že je mnohem jednodušší než klasický High tow a nevyžaduje tolik pozornosti a pilotáže větroně. Pro vlekaře je to ale fuška. Když plachtař pod vrtulákem letí příliš natažený, stahuje vlečnou nad horizont. Když letí už moc pomalu, vlekař nemá šanci klopivý moment přetlačit a klesat pro rychlost.
Celou dobu jsem si teda dával pozor, abych se nedostal pod bezpečnou rychlost, a i k té jsem ještě pár knotů přidal. Další zvláštností je, že rychloměru se u tohohle typu nedá věřit. Prvních 500 stop se na něj nemá smysl ani dívat a v průběhu celého vleku je rozdíl mezi větroněm a vlečnou cca 10 knotů. Létá se hlavně podle citu a polohy horizontu. Cenná zkušenost!
Low Tow / Zdroj Southern cross gliding club Sydney
Jinak jsem neměl s místními problémy. Australané létají velmi dobře. Jedinou krizi jsem zažil s polským pilotem Antekem, který se v místě vypnutí díval více na vário než na vlečnou před sebou, místo vypínače zatáhl za stavění nožního řízení a nevědomky se ostrou zatáčkou rozhodl pokračovat ve stoupání se mnou vepředu. Tím, že zatočil prudce doprava, mě rychle stáhl doleva a do klesání. Zatáhl jsem za vypínač lana a s velkým štěstím se mi ho ještě podařilo vypnout. Většinou v téhle fázi už lano odpojit nejde a jediné, v co se dá doufat, je přetržení pojistky. Antek si všiml, že je něco špatně, až když jsem na něj řval přes rádio. Od téhle zkušenosti si dávám daleko větší pozor, kdo a jak za mnou letí.
Zkušenost jako zkušenost, a tak pokračujeme dál. Střídají se tady jedny závody za druhými. Konaly se např. předzávody mistrovství světa juniorů a mistrovství republiky dvousedadlovek.
Pivo za 4 dolary?
Pokud jde o životní úroveň, Austrálie je velmi drahá. Ceny tu jsou asi 2,5krát vyšší než v ČR. Nejdražší je tady paradoxně ovoce a zelenina. Jediné, co mi chybělo, bylo české pivo, které je prostě lepší než místní. Navíc když jsem viděl malou láhev za 4 dolary, rychle mě přešla chuť.
A jaká byla teda moje výplata? Měli jsme pěkný domeček s bazénem, jídla kolik sníme a plachtění zadarmo ve dnech volna. Bohužel ale takových dnů moc nebylo. Byl jsem jediný vlekař, takže mě spíš potřebovali ve vlečné než ve větroni. Což mě nakonec trochu mrzelo.
Předzávody juniorů / Foto JoeyGlide
V Narromine jsme strávili úžasných pár měsíců. Místní lidé jsou skvělí a vědí, jak si život užít. Já jsem tady za tři měsíce navlekal asi 75 hodin a nemohl jsem si stěžovat. Potkal jsem plno úžasných lidí z celého světa a určitě budu doufat, že se s Pawneem ještě někdy proletím. Na Australany budu dlouho rád vzpomínat. Na polského plachtaře Anteka už tak moc zase ne.
Na závěr bych chtěl doporučit ostatním pilotům, kteří chtějí nalétat hodiny – jděte do světa. Nabídek je hodně a vlekaře na sezónu hledají. Žijete sice bez výplaty, zato ale bez výdajů, nasbíráte hodiny, zkušenosti a hlavně si najdete přátele, na které nezapomenete.
Je to sice těžký chleba, ale zkušenosti jsou to cenné. Není moc jiných disciplín, při kterých se pilot tak sžije s letadlem jako při vlekání.
