Jak složité je odhadovat budoucnost a jak snadné je se zmýlit. Onen autor, který článek publikoval v prestižním časopise Popular Science, předpokládal, že za dvě dekády se budou zcela běžně vyrábět létající automobily se skládacími křídly. I přesto, že jeho vize zůstala nenaplněna, světlo světa spatřilo mnoho různých typů. A někdy skutečně velmi zajímavých.
Létající auta nebo jezdící letadla?
Během uplynulých sta let došlo k více než sedmdesáti pokusům o vývoj úspěšného a hlavně bezpečně fungujícího stroje, který by v sobě kombinoval vlastnosti automobilu a létajícího dopravního prostředku. V rámci této dlouhé doby lze vysledovat dva hlavní konstrukční proudy. Jedna skupina inženýrů se vydala cestou, v jejímž rámci „uzpůsobili“ k létání běžný automobil. Druhá skupina se naopak zaměřila na vývoj letadla, které by po přistání a složení svých křídel mohlo vyjet na silnici. Jak uvidíte níže, objevily se také konstrukční pokusy, jejichž výsledkem byl vrtulník či vírník s vlastnostmi automobilu, popřípadě naopak. Na úvod nutno podotknout, že v literatuře se můžete setkat s více anglickými ekvivalenty pro české označení „létající automobil“, které lépe vystihují podstatu a vlastnosti konkrétního typu.
Ač se to nezdá, historie létajících automobilů je takřka stejně dlouhá jako historie létání sama. Už v roce 1903 si nechal v Paříži jistý Rumun Trajan Vuia patentovat vynález létajícího automobilu. O více než deset let později, v roce 1917 představil v rámci Pan-American Aeronautic Exposition americký vynálezce Glenn Curtiss model Curtiss Autoplane. I když bylo jeho dílo údajně opravdu schopné letu, ve skutečnosti se do vzduchu nikdy nevzneslo. Stroj předvedl pouze několik „skoků“. Pohyb ve vzduchu měla zajišťovat čtyřlistá tlačná vrtule, díky níž by mohly v „letounu“ cestovat dvě osoby a pilot.
Curstiss Autoplane / Foto Flymachines.ru
Koncepčně odlišný model létajícího vozu představil v roce 1921 francouzský inženýr René Tampier. Jeho vynález Tampier Roadable vypadal jako běžný dvouplošník, který měl však čtyřkolový podvozek a motor pro pohon po silnici. Pro tyto účely šlo také odmontovat či složit k trupu křídla. Díky tomu Tampier předpokládal vojenské využití svého vynálezu dokonce na palubě lodí! Zajímavostí bylo, že poté, co byl stroj představen veřejnosti v roce 1921 na pařížském aerosalonu, vykonal dvouhodinovou projížďku Paříží. Obyvatelé velkoměsta jej tak mohli potkat například na proslulé Champs Elysées.
Opravdu neobvyklý prostředek uprostřed Paříže / Foto Io9.com
Zdálo se, že myšlenka propojit vlastnosti auta a letadla nedávala spát mnoha zejména americkým konstruktérům. Ve druhé polovině dvacátých let vynálezce Frank E. Skroback začal pracovat na prototypu svého létajícího vozu Skroback. Stroj však dokončil až v roce 1934. „Letoun“ se vyznačoval trojicí dvojitých křídel, poháněl jej motor Continental A-40 a mohl v něm cestovat pouze pilot. Nakonec Skroback sestrojil pouze jeden prototyp. Testy však oddálila počínající druhá světová válka. Po jejím skončení úředníci shledali letoun jako nepříliš bezpečný a provoz za neefektivní. O pár let později se Skroback stal součástí sbírky Willowbrook Village Museum ve městě Newfield. Zajímavostí je, že v roce 2010 stroj muzeum opustil poté, co byl vydražen za 66 000 dolarů.
Skrobackův neobvyklý vynález / Foto Bornrich.com
Se zcela odlišnou konstrukcí přišel ve třicátých letech jiný americký vynálezce a průkopník letectví Waldo D. Waterman. I když jeho model Waterman Arrowbile (Waterman Aerobile) nebyl původně konstruován jako létající automobil, autor své plány nakonec změnil. Vynález se vyznačoval unikátní konstrukcí s jediným křídlem. Poháněn byl tlačnou vrtulí a na jeho palubu se vešli dva lidé. Waterman postavil celkem pět prototypů, avšak většího rozšíření se podobně jako jiné létající automobily nedočkal. Jeden z postavených Arrowbilů si dnes můžeme prohlédnout například v National Air and Space Museum ve Washingtonu D. C.
Waterman Arrowbile
Airphibian, Aerobile, Aerocar, …
Pokud soudíte, že po skončení války vynálezce již opustila myšlenka na spojení auto-letadlo, mýlíte se. Naopak. Již v roce 1946 zkonstruoval Robert E. Fulton stroj Fulton FA-2 Airphibian. Ten již skutečně vypadal jako klasické letadlo a po odmontování křídel také připomínal docela „normální“ automobil. Po zemi se pohyboval na čtyřech nezávisle zavěšených kolech a poháněn byl silou 165 koňských sil, které mu dodával šestiválcový motor. I když tento stroj podle dobového videa působil vcelku prakticky, světlo světa spatřily pouze čtyři prototypy. Jeden z nich v roce 1950 obdržel od amerického Úřadu pro letectví potřebné certifikáty a s registrací N74104 mohl směle do leteckého provozu. Podobně jako na Arrowbile se dnes můžeme zblízka podívat na Fultonův „letoun“ také v National Air and Space Museum v americkém hlavním městě. Praktičnost tohoto vynálezu lze posoudit na následujícím zajímavém videu.
Letecký konstruktér Robert E. Fulton měl svůj vliv také na konstrukci jiného, ale ne tak nepodobného létajícího vozu z té doby. V roce 1946 se totiž potkal s Moultonem Taylorem, který se jeho letounem nadchnul natolik, že si postavil svůj vlastní. Zvolil však trochu jiné konstrukční řešení, když pro Taylor Aerocar vybral pohon tlačnou vrtulí, a navíc jej vylepšil o systém skládacích křídel. Jeho model je také často považován za skutečně první, prakticky využitelné létající auto.
Nový typ získal potřebné certifikáty v roce 1956 a konstruktér Taylor se navíc dohodnul s výrobcem Ling-Temco-Vought. Předpokládalo se, že firma zahájí sériovou výrobu a získá až 500 objednávek. Nakonec se tak nestalo a typ se do hromadné produkce nedostal. Všehovšudy bylo postaveno pouze šest Aerocarů různých verzí.
Aerocar I (čtyři postavené kusy) byl původní verzí. Právě třetí exemplář z této série můžeme i dnes čas od času stále potkat ve vzduchu, protože jde v současnosti o jediný dochovaný létající Aerocar. V případě následující řady Aerocar II nebo také Aerocar Aero-Plane (jeden postavený kus) již nešlo o létající automobil, ale „ultralight“, který byl postaven na základě předchozího typu v roce 1966 a svým vzhledem „létající automobil“ pouze připomínal. Poslední verze, Aerocar III, byla představena v roce 1968. Šlo o kompletně přestavěný Aerocar I, který se původně poškodil při nehodě. Taylor jej však od původního zákazníka odkoupil a přepracoval do nové podoby. I když konstruktér v jejím případě zaznamenal určitý zájem o komerční výrobu zejména ze strany automobilky Ford, k dohodě nakonec nedošlo.
Taylorův Aerocar / Foto Fiddlersgreen.net
Nadějné poválečné prototypy
Je zřejmé, že poválečná doba byla „experimentům“ s létajícími automobily velmi nakloněna. Zaprvé Američané nemuseli obnovovat zničenou zemi jako například obyvatelé Evropy a zadruhé mohli čerpat z nepřeberného množství vhodného válečného materiálu. Na podobné vlně technologického rozkvětu byly zkonstruovány i typy Convair Model 116 a od něj odvozený Convair Model 118 (nazývaný též Hall Flying Automobile). Pod tento koncept se podepsali Theodor P. Hall a Tommy Thompson. První z nich studoval možnosti skloubit vlastnosti automobilu a letadla v rámci jednoho stroje již před válkou. Zabýval se zejména ideou jejich použití v rámci výsadkových akcí, ale armáda jeho návrhy nakonec zamítla.
V roce 1946 představený Model 116 byl jednoduchou konstrukcí složenou z lehkého dvoumístného vozidla a křídla. Pohonná jednotka Franklin 4A4 mu dodávala sílu 90 a později 95 koňských sil. Poprvé se vznesl v červenci uvedeného roku a celkem absolvoval 66 letů. Zůstalo však pouze u jediného prototypu.
Dá se říci, že konstruktéři Convairu (v té době Consolidated Vultee) si na prvním typu vyzkoušeli, jak létající automobil postavit. Své poznatky a zkušenosti pak využili při práci na zdokonalené verzi, Modelu 118. I když byl tento typ výkonnější, prostornější a technicky dokonalejší, předpokládané masové produkce (prodej až 160 000 prodaných „stoosmnáctek“) se stejně nakonec nedočkal. Úvodní let se uskutečnil v závěru roku 1947, ale postaveny byly všehovšudy pouze dva modely. První z nich byl tři dny po prvním letu vážně poškozen při nouzovém přistání zaviněném nedostatkem paliva.
Naštěstí šlo tehdy o nehodu s dobrým koncem – tedy bez úbytku na životech, její příčina však byla zajímavá. Technici před startem pochopitelně zkontrolovali hodnotu paliva, ale pouze na kontrolce pro automobil. Ta indikovala plnou nádrž, avšak opomenutý ukazatel leteckého paliva dával odlišné hodnoty. A jako naschvál – pravdu měl ten přehlédnutý. Druhý prototyp (sestavený z poničeného prvního) se do vzduchu vznesl poprvé v lednu 1948, ale navzdory tomu byl krátce poté celý projekt zrušen.
Convair Model 118 / Foto Autos.yahoo.com
Abych dokázal, že schopnost konstruovat létající automobily nebyla vlastní pouze Američanům, zmíním také italského leteckého konstruktéra Luigiho Pellariniho. Ještě než skončila druhá světová válka, začal Pellarini ve spolupráci s milánskou firmou Carrozzeria Colli pracovat na svém prvním létajícím voze, který nesl označení PL 1. V dalších letech jej následovaly také technicky vylepšené modely PL 2C Aerauto, PL 3C Aerauto, Aeronova A. E. R. 1 a nejlepší PL 5C Aeroauto.
Poslední jmenovaný stroj byl vybaven tlačnou vrtulí a vzduchem chlazeným motorem Continental, který mu umožnil letět maximální rychlostí až 180 km/h na vzdálenost 800 km. Vnitřek létajícího vozu byl však velmi malý a mohl v něm cestovat pouze pilot a jeden cestující. Prototyp obdržel v roce 1949 příznačnou registraci I-AUTO a na přelomu let 1949 a 1950 vykonal předváděcí cestu mezi několika italskými městy. Z celkem 4 000 kilometrů dlouhé tour však strávil ve vzduchu vinou špatného počasí pouze 800 kilometrů. I přes počáteční zájem armády byl nadějný projekt v roce 1953 zrušen. Do dnešních dnů se bohužel nezachoval ani jeden ze dvou postavených prototypů PL 5C.
Jeden z vynálezů Luigiho Pellariniho / Foto 1000aircraftphotos.com
V roce 1953 představil zejména z hlediska ergonomie velice zajímavý stroj americký konstruktér Leland Bryan. Jeho typ Bryan Autoplane se oproti konkurenčním typům vyznačoval specifickým způsobem skládání křídel, což mu umožňovalo jeho využití také v silničním provozu. Z prvního modelu Bryan Model I Autoplane, byly v následujících letech odvozeny dokonalejší verze Model II a Model III. Vývoj následujícího Modelu IV nebyl dokončen. Uprostřed konstrukčních prací totiž Bryan Leland zahynul v důsledku nehody Modelu III v roce 1974, která se udála v rámci letecké show Experimental Aircraft Association (EAA) v americkém Oshkoshi. Pravděpodobnou příčinou tragédie byly problémy právě se skládacími křídly.
Bryan Autoplane / Foto Popularmechanics.com
Za vším hledej Cessnu
V následujících letech si konstruktéři létajících automobilů dopřáli krátký oddech. I v této době však vzniklo několik konceptů či skutečně nadčasových konstrukcí. Většina z nich však skončila již na rýsovacích prknech. Za všechny můžeme jmenovat například futuristický model Ford Volante Concept z roku 1958, který se svým vzhledem vymykal všem „běžným“ konstrukcím létajících automobilů, které do té doby byly představeny.
Velmi netradiční koncept Ford Volante / Foto Complex.com
Mezi roky 1971 a 1973 došlo k zajímavému propojení letadla Cessna Skymaster a Fordu Pinto v létající automobil s názvem AVE Mizar. Na první pohled se tento model od svých předchůdců odlišoval. Za jeho vývojem stál americký konstruktér Henry Smolinski, prezident společnosti Advanced Vehicle Engineer (AVE). AVE Mizar využíval křídla a letecký motor z Cessny, přičemž pilot a další tři pasažéři cestovali v kabině Fordu. Zajímavě zní fakt, že pro vzlet byl uvažován pohon leteckým motorem v kombinaci s automobilovým. Ten by byl poté ve vzduchu vypnut. Po přistání a odpojení křídel se z létajícího automobil stal pouze automobil.
V květnu 1973 byl jeden ze dvou prototypů představen zástupcům tisku. Zároveň s tím se zúčastnil letových testů za účelem získání potřebného certifikátu FAA. Zajímavostí je, že po dohodě s americkým námořnictvem probíhaly letové testy také na námořní vojenské základně v Point Mugu. Konstruktéři předpokládali, že sériová výroba začne v následujícím roce a tato unikátní novinka se bude prodávat za cenu v rozmezí od 18 do 29 tisíc dolarů.
AVE Mizar / Foto Sfgate.com
K masové produkci však ani v případě AVE Mizaru nedošlo. Podobně jako v jiných případech byla za neúspěchem projektu nehoda. A v tomto případě ne jedna. První se naštěstí obešla bez zranění. Odehrála se v závěru srpna 1973, kdy testovací pilot Charles Jannise krátce po startu zaznamenal problémy s křídlem. Zdárně však přistál na poli a po uzavřené silnici se vrátil s takřka neporušeným strojem zpět na letiště.
To konstruktér Mizaru Henry Smolinski spolu s dalším pasažérem Haroldem Blakem o několik dní později takové štěstí neměli. Za tragédií stály opět problémy s křídlem. Pracovníci Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě (NTSB) ve vyšetřovací zprávě později uvedli, že nehodu mimo jiné způsobily nekvalitní sváry, které spojovaly křídlo s automobilem.
Je libo auto-vrtulník či létající tank?
Mimo „standardního“ propojení automobilu a letadla bylo při troše štěstí možné ve vzduchu potkat také několik vírníků či helikoptér, které po přistání mohly směle na silnici. Mezi tyto patřily například Windmill Autoplane z roku 1935, o rok později poprvé letící Autogiro Company of America AC-35 nebo vrtulník s vlastnostmi automobilu, který v období druhé světové války zkonstruoval Američan Jesse Dixon – Jesse Dixon‘s Flying Automobile. Posledně jmenovaný vynález byl v dobovém článku označen dokonce jako výsledek propojení vlastností automobilu, motocyklu, helikoptéry a vírníku.
Za vrtulník s vlastnostmi automobilu byl považován také velmi zajímavý typ pocházející ze západoněmeckých dílen Wagner FJ-V3 Aerocar z roku 1965. Za jeho vznikem stál konstruktér Alfred Vogt. Stroj se vyznačoval zdvojeným hlavním rotorem a rozměrným předním oknem, které zajišťovalo dokonalý výhled jak při letu, tak na silnici. Navzdory jistým úspěchům byl celý projekt ukončen na počátku 70. let.
Wagner FJ.V3 Aerocar / Foto Io9.com
Existovali také konstruktéři, jejichž nápady byly ještě bizarnější než mnoho výše uvedených. Jedním z nich je například létající tank Antonov A-40 Krylya Tanka. Tento „kluzák“ je výsledkem seriózní práce sovětských inženýrů a svůj první a jediný let vykonal 2. září 1942. Letectvo Rudé armády si od jeho zavedení do výroby slibovalo zejména posílení vzdušných výsadků. Jeho základ tvořil nepříliš úspěšný, ale velmi lehký tank T-60, který by byl na bojiště dovlečen jako kluzák bombardéry Petljakov Pe-8 či Tupolev TB-3. Celý projekt byl nakonec zrušen z důvodu nízkých výkonů „tažných“ letadel. Nutno podotknout, že podobným výzkumem se ve 30. letech dle dochovaných pramenů zabývali také vědci ve Spojených státech, Japonsku nebo Velké Británii.
Antonov A-40 Krylya Tanka / Foto J2mcl-planeurs.net
Létající tank nebyl jediným bizarním počinem vojenských konstruktérů. Například v britském Manchesteru byl také během druhé světové války vyvíjen „létající džíp“ – Hafner Rotabuggy (Malcolm Rotaplane). Šlo vlastně o vírník, kdy jeho tvůrce „jednoduše“ na Willys MB přidal rotor a připojil ocasní část. I přes docela úspěšné testy se stroj nedočkal sériové výroby.
Jako létající džíp byl v 50. letech označován také projekt americké armády Curtiss-Wright VZ-7. V jeho případě šlo o výsledek požadavku americké armády na vytvoření víceúčelového automobilu, který by byl schopný přeletět obtížný terén. Disponoval vlastnostmi VTOL (svislého startu a přistání), které z něj dělaly skutečně víceúčelový stroj. I přes úspěšné absolvování armádních testů stroj nenaplnil požadavky Pentagonu a byl vrácen výrobci. Z výroby sjely pouze dva prototypy, z nichž jeden se v současné době nachází v depozitáři US Army Aviation Museum ve státě Alabama.
Hafner Rotabuggy / Foto Warhistoryonline.com
Nemusíme chodit daleko...
Řadu z vás možná překvapilo, jak pestrá a zejména dlouhá historie létajících automobilů vlastně je. Celá řada vynálezců popustila nad rýsovacím prknem uzdu své fantasii a faktem zůstává, že téma létajících aut je i nadále aktuální. A co víc, o létajících automobilech se v poslední době mluví stále častěji také v souvislosti s velice nadějným projektem našich východních sousedů. Pokud jste o něm ještě nic neslyšeli, nenechte si brzy ujít pokračování tohoto článku.
