Motor bitevního Iljušinu se začal zadrhávat. Koupil jsem to, blesklo pilotovi hlavou, už potřetí! Motor ještě jednou zakašlal a vrtule šla do praporu. Instrukce říkaly – co nejrychleji vyhledat nezalesněný prostor a pokusit se o přistání.
Byl ovšem červenec léta Páně 1943 a u Bělgorodu, u vesnice Prochorovka, právě probíhala snad největší tanková bitva historie. Přistávat do té mely nebylo právě vhodné. A tak pilot hodil instrukce za hlavu a sedl do lesního mlází. Přežil. Proto se mohl Georgij Beregovoj, tehdy velitel eskadrily Il-2 gardového 671. útočného leteckého pluku o dvacet let později ucházet o zařazení do oddílu kosmonautů. Štěstí jej neopustilo – 26. října 1968 odstartoval ke kosmickému letu a nechal za sebou mnohem mladší kolegy z prvního oddílu…
Georgij Beregovoj zamířil do kosmické lodi z kabiny šturmoviku…
Druhá polovina šedesátých let. Zatímco Američani slavili úspěchy svých astronautů v programu Gemini, sovětské kosmodromy mlčely. Po letu Voschodu 2 v březnu 1965 se program pilotovaných letů nějak zadrhnul. Vývoj nové lodi se protahoval a pak, v lednu 1966, po nešťastné operaci, zemřel akademik Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní to konstruktér kosmických lodí a družic a motor sovětské kosmonautiky. Nové stranické vedení v čele s Brežněvem, které tichým převratem v říjnu 1964 vystřídalo populárního Nikitu Chruščova, tlačilo na nového Hlavního konstruktéra Vasilije Mišina, aby urychlil program Sojuz.
Vasilij Mišin zdaleka nebyl tak silnou autoritou jako Koroljov a hlavně si nedokázal vybudovat takové vztahy s Brežněvem a jeho suitou, včetně Dimitrije Ustinova, jako zesnulý akademik s Chruščovem. Navíc tehdejší vývojová a průmyslová základna SSSR se jen těžko vyrovnávala s vysokými nároky na konstrukci lodě, která měla napravit pošramocenou reputaci sovětské kosmonautiky a v první řadě dopravit sovětského člověka k Měsíci a na Měsíc.
Loď pro Lunu
Historie sojuzů sahá až do roku 1961, kdy se po prvních úspěšných kosmických letech Gagarina a Titova začalo uvažovat o dalších krocích, jako byl např. oblet Měsíce. Vostok, zdařilá přestavba ze špionážní družice Zenit, se k tomu opravdu nehodil a Voschody byly jen další improvizací vzniklou na politickou poptávku Chruščova. Sověti na nich sice mohli překonat např. americký rekord v délce pobytu ve vesmíru (což plánovali), ale kapacity na vývoj a výrobu např. vojenských „vostoků“ a k tomu voschodů a sojuzů prostě nestačily. Program Voschod tak už za života Koroljova dozníval a po jeho smrti odešel na věčnost také.
Faktem je, že atmosféra nadšení z prvních úspěchů lodí Vostok byla natolik všeobjímající, že projekt byl – bez seriozní technické expertizy – už 16. dubna 1962 potvrzen usnesením sovětské vlády (tzv. rady ministrů SSSR) a v něm se poprvé objevuje název projektu „SOJUZ“.
Předchůdcem dnešních sojuzů se tak stala pilotovaná loď 7K, určená pro oblet našeho souputníka. Koroljov využil iniciativního návrhu oddělení Michaila Tichonravova, který vycházel z tehdejších možností rakety R7 (Vostok/Voschod). Pro oblet Měsíce se počítalo s nejméně pěti starty, kdy by byl nejprve vynesen motorový urychlovací blok 9K. Ten pak měl být zásoben palivem o hmotnosti 25 tun ze tří postupně startujících „tankerů“ 11K. Jako poslední měla startovat kosmická loď 7K se dvěma kosmonauty, spojit se s urychlovacím stupněm a s jeho pomocí zamířit k Měsíci. Všechny tři součásti projektu byly skutečně rozpracovány.
Sojuz 7K alias Sojuz A model 1963 (vlevo) a Sojuz – 11K - tanker
Paralelně se ale začala konstruovat víceúčelová kosmická loď 7K-OK (tzv. orbitalnyj korabl), určená původně k nácviku manévrování na dráze kolem Země a spojovaní kosmických objektů ve vesmíru, což bylo pochopitelně základním předpokladem pro lunární expedici. Sojuzy byly stavěny i v dalších variantách vč. speciálně vojenských (viz kosmický stíhač apod.). Základní verze se pak od sebe lišily především aktivním nebo pasivním spojovacím uzlem.
Spojovací (stykovací) uzel použitého typu však neumožňoval průchod hermetickým průlezem z jednoho kosmického tělesa na druhé – v raném období vývoje této lodi to zřejmě sověti nedokázali konstrukčně vyřešit, byť byl na spojovací uzly nasazen tým kolem mladého a nadějného konstruktéra Syromjatnikova (jeho tzv. androgynní spojovací uzly se od doby letu Sojuz-Apollo (1975) používají dodnes, např. na mezinárodní kosmické stanici). Ale tehdy kosmonauti museli ručkovat z lodi do lodi otevřeným kosmickým prostorem – ve skafandrech.
První přechod ze Sojuzu do Sojuzu volným vesmírem – Jelisejev a Chrunov, 16. ledna 1969 (kvalita TV snímku odpovídá době…)
Vývoj a výrobu sojuzů provázel po Koroljovově smrti nejen politický tlak, ale konstrukční problémy např. s navigačním systémem IGLA, který se později stal kamenem úrazu řady neúspěšných startů. A také nekvalitní výroba v „kosmických“ závodech. Prototyp zařízení býval výborný – ale co z něj zůstalo ve výrobě? Konstruktér Boris Čertok ve svých vzpomínkách mj. uvádí, že např. na zkoušky letového prototypu č. 1 bylo zapotřebí 112 dní (2 240 hodin pracovního času) a bylo odhaleno 2 123 defektů v přístrojovém vybavení či elektroinstalaci. Muselo být provedeno na 897 úprav!
Připomínám jen, že všechny tři první testy sojuzů skončily nezdarem, ne-li přímo katastrofou. V listopadu 1966 to byl tzv. Kosmos 133, následoval výbuch po startu 14. prosince téhož roku. Třetí pokus o let prototypu (Sojuz 7K-0K č. 3) označený jako Kosmos 140 následoval už 7. února 1967. Projevily se stejné problémy s orientací lodě jako u stotřiatřicítky, nepracoval ani detektor sluneční a hvězdné orientace (stejné problémy měl pak Komarov) a tak byl příkon energie pro dobíjení chemických článků nedostatečný. 9. února přišel pokyn k přistání, ale loď šla opět dolů po nouzové balistické dráze a utopila se v Aralském jezeře, neboť se propálilo dno pod ochranným štítem…
Pod politickým tlakem nakonec došlo k letu nezralé kosmické lodě Sojuz 1, ve které zahynul Vladimír Komarov (viz Kosmické nehody a katastrofy III.).
Případ válečného hrdiny
Havárie Sojuzu 1 pochopitelně zbrzdila celý sovětský kosmický program a teprve po řadě úprav, mj. i padákového systému a bezpilotních testech stykovky Sojuzů/Kosmosů 186 a 189 (říjen 1967) a Kosmosů 212 a 213 (srpen 1968) se Sověti odvážili 26. října 1968 poslat do vesmíru dalšího kosmonauta – Georgije Beregového. Ten údajně díky protekci nejen velení letectva vytlačil z letu Konstantina Feoktistova, který měl upravený stroj jako jeho konstruktér náležitě prověřit.
Sojuz 3 tak startoval s Beregovým a měl se spojit s nepilotovaným Sojuzem 2, který se vydal na oběžnou dráhu o den dříve. Bohužel, nebyl to vydařený let – „stykovka“ pilotované lodi s nepilotovanou se tehdy nejstaršímu, sedmačtyřicetiletému kosmonautovi nepodařila, byť byl označován za výborného pilota. Jako zkušební letec totiž otestoval na 60 typů letadel a první např. zkrotil MiG-15 ve vývrtce (tzv. štopor). Vypracoval dodnes platnou metodiku létání na proudových strojích, což bylo velmi důležité v dobách přechodu z vrtulových strojů na „tryskáče“.
Beregovoj – pilot šturmoviku, vpravo dole se svými spolubojovníky (1943)
Ukrajinec Georgij Timofejevič Beregovoj byl mezi sovětskými kosmonauty jakousi raritou. Především na sebe upozorňoval svým věkem – mezi mladíčky do třiceti let byl absolutně nejstarší – v r. 1963, kdy se stal členem oddílu kosmonautů, mu bylo dvaačtyřicet a v době kosmického letu 47 roků (tehdy překonával věkový limit i amerických astronautů!). Navíc tu byl další problém v limitech – jeho výška 180 cm o dost překračovala požadavek 170 cm, požadovanou maximální váhu 80 kg také o deset kilo.
Ale byly tu jiné klady. Za druhé světové války nalétal od dubna 1942 na šturmoviku IL-2 na 185 bojových misí – mimochodem pod velením jistého generála Nikolaje Kamanina – a byl třikrát sestřelen. V r. 1944 dostal první hvězdu Hrdiny SSSR. Od roku 1948 pracoval jako zkušební pilot a tradovalo se, že jej konstruktéři moc rádi neměli, protože měl často řadu věcných připomínek a je čekala další práce.
Kosmonauti ho mezi sebe nepřijali přívětivě, ačkoliv většina ostatních z druhého doplňujícího výběru mezi ně zapadla. Tovaryšč „Štopor“, jak se podplukovníku Beregovému mezi letci přezdívalo, nechápal novodobou kosmonautickou elitu, která si údajně mohla dělat téměř, co chtěla, říkat co chtěla, chodit, kam chtěla… Jak vzpomínal Vladimír Ponomarenko, náčelník ústavu letecké a kosmické medicíny: „…ti co už letěli, byli přímo nepostižitelní a vojácký Beregovoj tomu nerozuměl…“
Georgij Beregovoj a generál Kamanin (vpravo)
Takže zde padla kosa na kámen a dokonce jinak vyrovnaný Jurij Gagarin, v té době velitel oddílu kosmonautů, mu vmetl do tváře: „Dokud budu živ, ty nepoletíš!“ Tak se i stalo… Beregovoj byl jmenován velitelem Sojuzu 3 půl roku po Gagarinově smrti.
Pravda, Gagarin nevěděl o Beregovém to, co Kamanin, který nad ním držel ochrannou ruku – že to je člověk, který jako zkušební pilot umí riskovat, přičemž jeho risk není frajeřinou. Že jde o vyložený letecký talent s bohatými zkušenostmi z nebezpečných situací nejen z války. A Rostislav Bogdaševskij, tehdejší pracovník výcvikového střediska ve Hvězdném (CP-Centra podgotovky), to potvrzuje i po létech: „Byl pilotně vyzrálý, měl výborný cit pro situace a dokázal je řešit ve zlomku sekundy… Zralý člověk, který toho už dost prožil, připravený na vše, co mělo a mohlo přijít.“
Kosmická loď ovšem je jiná káva než stíhačka. A Štopor během výcviku a předletových zkoušek, které kosmonauti skládali, nijak neoslnil. Přesto byl jmenován velitelem tak významné mise, jakým byl po smrti Vladimíra Komarova start Sojuzu 3 – v podstatě zkušebního letu, který měl prověřit systémy upravené lodě a pokusit se o spojení s bezpilotním Sojuzem, což mělo otevřít cestu ostatním posádkám – jak se doufalo – i k Měsíci. A zřejmě to nebyla jenom Kamaninova protekce, která postrčila Beregového do křesla Sojuzu 3.
Profesor Moskevského leteckého institutu (MAI) Viktor Beregovoj, syn již zesnulého kosmonauta, to vidí trochu jinak. Podle něj byl „gensek“ Leonid Brežněv dosti znechucen sérií neúspěchů sovětské kosmonautiky v době, kdy na oběžných drahách zářila hvězda Gemini a nedlouho po smrti Komarova tlačil jak na Mišina, tak na Kamanina, aby urychlili další starty. Když i Kamanin namítal, že loď je třeba ještě znovu vyzkoušet, prohlásil Brežněv: „Máte tam toho Beregového! To je zkušený zkušební pilot – ať letí on!“
Viktor Beregovoj vzpomíná u tátova MiGu 15 v Moninu
„Takže jednou táta přišel domů a povídá – tak, a teď je řada na mě! Probírala to celá rodina, ale co se na to dalo říci? Dobře jsme věděli, že do jeho startu letěly celkem čtyři sojuzy a že všechny skončily katastrofálně… Jistě, v rodinách zkušebních letců, mezi kterými jsem vyrůstal, to tak bývalo, mezi námi dětmi se často neslo – otec mu zahynul… Brali jsme to tak nějak normálně, až když člověk vyrostl, chápal, jak je to strašné! A před podobnou „šanci“ byl postaven na podzim 1968 můj táta…,“ vyprávěl Viktor Beregovoj
Ne že by podplukovník Beregovoj nechtěl letět. Věděl, že jinou šanci ve svém věku už nedostane. „Čtrnáct dní před startem jsem se nachladil a lékaři hned měli pochybnosti, jestli mne pustit na start. Poletíš příště! Ale pro mne, v 47 letech, už žádné příště nemuselo přijít… Naštěstí si mikroby si našly jinou oběť…“ vzpomínal po letech.
Startuje tedy sám, 26. října 1968, v 9:34 SEČ, den po Sojuzu 2. Hlavní úkol – stykovka! Už na prvním oběhu se daří lodě automaticky navést do vzdálenosti 200 m. V další fázi přibližování přebírá kosmonaut ruční řízení, ale nesprávně orientoval svou loď vzhledem k cílové „dvojce“ a při pokusech napravit svou chybu spotřebovává mnoho vzácného paliva v korekčních motorech. Navíc trpí silnou kinetózou, zvedá se mu žaludek a v nateklé hlavě buší stovky kovaříčků. Ale Beregovoj je tvrdohlavý a snaživý.
A tak druhý den mu řídící středisko povoluje další pokus o stykovku. Oba stroje se k sobě v automatickém režimu přibližují na vzdálenost nějakých 11 kilometrů, ale další pilotáž Beregovoj opět nezvládá. Přehlédl, že pasivní Sojuz 2 je k němu natočen v jiném úhlu cca 45 stupňů a navíc cestou k němu spotřeboval povolené množství paliva. Byl ovšem tak zaujat stykovkou, že chybu zjistil na poslední chvíli a paliva mu zbývalo tak tak na přistání. Nakonec mu podle některých údajů zbývalo k cíli nějakých 30-40 metrů…
Po třech dnech, 22 hodinách a 50 minutách jde Sojuz 3 na přistání. Probíhá normálně, podle plánu. Ovšem bez splnění hlavního cíle letu – spojení s jinou lodí. Po léta se pak tvrdilo, že vůbec nebylo v plánu, že kosmonaut měl jen nacvičovat manévry sblížení. Nicméně konstruktéři a kosmonauti na Zemi si oddechli – Sojuz prokázal, že je schopen manévrovat a zabezpečit životní podmínky pro člověka.
Hrdina s reparátem
Po jeho letu se vyrojily různé připomínky, ale nikdy se nedostaly na veřejnost. Ale například Beregového náhradník Vladimír Šatalov jej do jisté míry obhajoval: „Nespojil se, ale prokázal, že loď je schopna plnit úkoly, které se od ní očekávaly…“
Navíc bylo podle (bohužel pozdějších) poznatků nesmyslné plánovat stykovku už na prvním obletu, když člověk téměř vždy trpí silnou kinetózu (při většině dalších startech Sojuzů, včetně těch létajících k ISS, se spojovací manévr nechával až na druhý letový den).
Část trenažéru Volga pro nácvik stykovky
V šedesátém osmém roce bylo navíc vybavení lodě Sojuz dosti primitivní, kosmonauti nemohli do jejího řízení moc zasahovat, protože konstruktéři sázeli především na automatiku. Ruční ovládání lodi bylo jakýmsi kompromisem a stykovka se cvičila na dosti jednoduchém speciálním trenažéru Volga – což byly zmenšené makety dvou lodí promítané na kruhový displej pilotní kabiny, podle kterého pilot navigoval loď (Sojuzy neměly přímý výhled dopředu, ten nad kulovitou orbitální sekcí zajišťoval periskop).
Pohled do dnešní kabiny Sojuzu na křeslo pilota s ručním řízením – joysticky a displej jsou na stejných místech už 50 let…
Problém Beregového zřejmě spočíval v tom, že měl mnohem více nalétaných hodin na desítkách typů letadel, než mladí piloti gagarinského výběru. Zdá se to paradoxní, ale jak vzpomíná Alexej Leonov, který byl mj. i instruktorem Georgije Timofejeviče – „stykovka se mu nedařila – snad že byl tak výborný letec. Nedařily se mu manévry – měl natolik zažité pilotní návyky z letadel, kde pracujete na základě principů aerodynamiky. U kosmické lodě, v beztížném stavu, se manévry řídí jinak, aerodynamika nefunguje – musí se brát na zřetel např. těžiště hmotnosti lodě. Stíhání na orbitální dráze probíhá také jinak, než u stíhačky, kdy prostě přidáte plyn… A tak jsme Georgije poslali dělat ‚reparát‘…“
Starší bratr Georgije Beregového, generálporučík Michail Beregovoj (v civilu) a Alexej Leonov, mezi nimi Viktor Beregovoj
Faktem zůstává, že předletovou, tzv. státní zkouškou Georgij Beregovoj prošel jen s odřenými zády, prý mnohem hůře, než jeho „náhradníci“ Vladimír Šatalov a Boris Volynov. Někteří členové tehdejší státní komise dokonce poukazovali na to, že často dělá školácké chyby, nedokáže se soustředit na úkony a k tomu trpěl lehkou zapomnětlivostí. „Ale vždy vše doháněl nasazením, pílí – po válce musel dokončit 9. třídu, vystudoval leteckou akademii, zvládnul na šedesát typů letadel, ne nadarmo mu říkali ‚štopor‘…,“ tvrdí jeho obhájci.
Dnes není jasné, nakolik posadil Beregového do kabiny Sojuzu 3 vliv Kamanina či přání Brežněva. Zlí jazykové tvrdí, že si Beregovoj s Kamaninem pro případ nouze potají domluvili „tajná tísňová hesla“, která neznali ani letoví ředitelé v řídicím středisku (CUP – Centr upravlenija paljotom). Není ani známo, zda byla použita. Nicméně let dopadl tak jak dopadl a v r. 1968 to byl pro SSSR jistý úspěch.
Georgij Beregovoj nepředvedl očekávaný výkon, ale stejně dostal druhou hvězdu Hrdiny SSSR a byl slavnostně uvítán v Moskvě nadšenými davy a členy nejvyššího vedení vč. Brežněva. Možná se zaťatými zuby, ale rozhodující v tomto období asi bylo, že vůbec bylo koho vítat…
Mýtus válečného hrdiny ovšem fungoval dále. Plukovník Beregovoj už do kosmu sice nestartoval, ale v letech 1972 až 1987 zastával funkci náčelníka výcvikového střediska kosmonautů J. A. Gagarina v tzv. Hvězdném městečku a do penze odcházel s hodností generálporučíka letectva SSSR.
Georgij Beregovoj na oficiálním foto – ještě jako plukovník
To, co bylo plánováno pro let Komarova, se pak odehrálo až v lednu 1969, kdy se Vladimír Šatalov na Sojuzu 4 spojil se Sojuzem 5 s posádkou Boris Volynov, Alexej Jelisejev a Jevgenij Chrunov. Jelisejev s Chrunovem přestoupili – jak jinak než vnějškem – k Šatalovovi a 7. ledna ráno celá trojice přistála s kabinou na padáku 40 km od Karagandy. Volynov se Sojuzem 5 přistál o dvě hodiny později. Nicméně ani tento „skupinový“ let nebyl bez problémů… Ale to už je další historie.
P. S.
Při psaní tohoto dílu byly mj. použity fotografie a vzpomínky pamětníků z filmu Kosmický kamikadze telestudia Roskosmosu či paměti B. Čertoka Rakety a lidé.
