Směr Mars, směr Venuše! – II. Drsná kráska

10.11.2012 1 příspěvek

Seriál k příležitosti padesátého výročí letů prvních meziplanetárních sond pokračuje výpravou za kráskou, zvanou též Večernice či Jitřenka – za Venuší.

Směr Mars, směr Venuše! – II. Drsná kráska
Směr Mars, směr Venuše! – II. Drsná kráska (Zdroj: Aeroweb.cz)

Venuše je jediná planeta naší sluneční soustavy, pojmenovaná po bohyni. Ve starém Římě se Venuše stala bohyní lásky, krásy a plodnosti. Původně byla pouhou bohyní jara a krásy. A tak nějak si také lidé Jitřenku alias Večernici představovali – jako planetu krásné, bujné a především tropické vegetace, schované do těžkých mraků plných vody. Netušili, že tam prší kyselina sírová…

Před bezmála padesáti lety, 14. prosince 1962, proletěla kolem planety Venuše, 34 752 km od jejího povrchu, americká meziplanetární sonda Mariner 2. Jako první úspěšný vyslanec lidstva k planetám naší sluneční soustavy vysílala dvacet minut údaje, které podstatně změnily naši představu o planetě Venuši jako o mladší sestře Země, nacházející se tak v období pozemských druhohor.


Tak vypadá planeta Venuše objektivem meziplanetárních sond

Největším překvapením prvních vědeckých měření ale bylo zjištění přímo nelidských podmínek (tlak, teplota, složení atmosféry) panujících pod oblačnou přikrývkou Venuše. Naměřená teplota povrchu kolem 425 °C zcela vyloučila oceány i možnost života a představila Venuši jako vyprahlou, bezvodou pustinu. Ostatně to záhy potvrdily a upřesnily sovětské meziplanetární sondy Veněra, které nakonec dokázaly v tom pekle, panujícím na povrchu planety, přistát a pracovat…


Mariner 2

Mariner 2 ovšem neměl být v tu dobu u Venuše sám – v období měsíců červen-září, kdy se r. 1962 otevřelo tzv. startovací okno, se o start k této planetě pokusilo celkem pět sond. Tři sovětské a dvě americké.

Mariner 1 (identický s Marinerem 2) byl vypuštěn z Mysu Canaveral už 22. července, avšak kvůli selhání antény se nosná raketa Atlas Agena B vychýlila z kurzu a pět minut po startu byla pro jistotu zničena. Štěstí tedy měla identická sonda Mariner 2 o hmotnosti 202 kg, která se odlepila od Země 27. srpna 1962 a po 108 dnech doletěla v prosinci k Venuši. Stala se tak první lidskou sondou u jiné planety. I když…ne tak zcela.

Pozor na Amíky!

Zatímco se Sověti pod vedením Koroljova snažili trefit do Měsíce či přinést slušné fotografie jeho odvrácené strany, Američani v nedávno vzniklé NASA a zejména v její technologické líhni JPL (Jet Propulsion Laboratory – jejím spoluzakladatelem a prvním ředitelem byl Čechoameričan Frank Malina) v kalifornské Pasadeně začali už v letech 1958-59 rozpracovávat výzkum meziplanetárního prostoru a planet samotných v rámci programu Pioneer.


Čechoameričan Frank Malina, zakladatel JPL, u své rakety Wac Corporal

První americká umělá „planetka“ Slunce Pioneer 4 (předchozí starty neúspěšné!) startovala z kosmodromu tehdy ještě zvaného Eastern Test Range na Floridě (dnes Kennedyho vesmírné středisko) 3. března 1959. Po nezdařené korekci prolétla 4. března 1959 kolem Měsíce ve vzdálenosti 59 550 km a pak pokračovala v letu po heliocentrické dráze s periodou 395 dní, čímž se stala po sovětské Luně 1 (2. ledna 1959 – ta měla dopadnout na Měsíc!) druhou umělou družicí Slunce.

NASA ovšem oznámila, že program Pioneer je určen k výzkumu planet, byť tehdy zatím nijak úspěšný nebyl. Nicméně i to mírně vyděsilo sovětské vedení a tak si tehdejší premiér a první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov zavolal své „raketčíky“ – hlavního konstruktéra raket Sergeje Koroljova a hlavního konstruktéra raketových motorů Valentina Gluška zároveň s prezidentem Akademie věd Mstislavem Keldyšem (říkalo se mu „hlavní teoretik kosmonautiky“) na kobereček do Kremlu hned 2. ledna 1960.

Podle vzpomínek Borise Čertoka sice tehdy Keldyš preferoval Měsíc a chtěl zopakovat fotografování jeho odvrácené strany s lepší kvalitou fotografií, než přinesla Luna 3 (říjen 1959), ovšem Chruščov požadoval po Koroljovovi především urychlit lety prvních sond k planetám už v r. 1960. „Přece nenecháme prvenství Američanům!“ – to bylo zaklínadlo pro sovětské kosmické aktivity.
 
Na meziplanetárních sondách se v Koroljovově konstrukční kanceláři OKB-1 sice pracovalo už od poloviny r. 1959, ale zdaleka ne vše šlo podle představ. A navíc – pro starty k planetám bylo potřeba silnějších raket, než byly jedenapůlstupňové R7 (Vostok). Zde se už vyostřovaly názory dvou spolupracovníků a posléze konkurentů Koroljova a Gluška – zejména ohledně paliva pro motory. Gluško sice zkonstruoval i motory pro R7 na kyslík a kerosen, ale později tuto směs zavrhnul a preferoval motory s výkonnějšími, ale toxickými složkami paliva, především pak na oxid dusičitý jako okysličovadlo a asymetrický dimethylhydrazin (UDMH).

V tomto případě odmítl konstruovat motory pro třetí stupeň (blok I) i urychlovací blok „L“ pro R7 (později verze zvaná Molnija), což se pak stalo dosti osudným pro sondy k planetám, kdy se nejméně polovina z nich vzhledem ke špatné funkci zejména bloku „L“ (viz restarty z oběžné dráhy kolem Země) či lajdáckosti při kontrole výroby nezdařila. Navrhoval zahájit vývoj nové, mohutnější rakety na bázi jeho modernějších motorů RD-111, rovněž ale na kerosen a kyslík, vyvinutých už pro balistickou střelu R9 (poslední bojová raketa vyvinutá v OKB-1 u Koroljova).


Koroljov a Gluško – ještě spolu

Koroljov se po schůzce s Chrušovem mezi svými zástupci rozčiloval: „Vy jste se ještě nedohodli, kdo za co odpovídá, a ti idealisti kolem Keldyše chtějí, aby první sondy startovaly už v září říjnu tohoto roku! To abychom vypustili nějaké ‚holátko‘ bez tepelného štítu pro ochranu přístrojů!“

Do toho Američani vypustili v březnu 1960 sondu Pioneer 5, která úspěšně zkoumala meziplanetární prostor a stala se třetí umělou planetkou Slunce. Dostala se na oběžnou dráhu ve vzdálenosti 120-149 milionů km od Slunce a prolétla tedy mezi drahami Země a Venuše. Přístrojové vybavení tvořily teleskop, magnetometr, detektor mikrometeoritů, Geiger-Müllerova trubice, sada termistorů a dva vysílače s frekvencí 378,21 MHz, které předávaly informace až do 26. června 1960 – tedy po rekordní dobu i vzdálenost 36 143 416 km od Země.


Sonda Pioneer 5

První starty k Venuši

Vývoj prvních unifikovaných sond MV (Mars-Venuše) byl sice zahájen v OKB-1 už v polovině r. 1959, ale protože u Koroljova v Podlipkách u Moskvy (dnešní město Koroljov) se honilo mnoho much najednou (fotošpioni Zenit, kosmická loď Vostok, Luniky i čistě vojenské rakety), konstrukce meziplanetárních sond se pohnula až po oné urgenci Chruščova a jeho pravé ruky pro raketovou techniku, Dimitrije Ustinova.

Termíny šedesátého roku se zdály nesplnitelné, ale když pak NASA s podzimem ohlásila program Mariner, určený přímo k výzkumu Venuše a Marsu, Koroljovův tým nemohl couvnout, zvláště když mu byla přislíbena veškerá podpora jak ze strany politických, tak i vojenských špiček.

Jak jsme už psali v předchozím díle, odstartovaly pak v říjnu přes velké problémy s radioaparaturou první sondy MV, tzv. Marsnik 1 a Marsnik 2. Ani jeden se nedostal na oběžnou dráhu kolem Země, natož na dráhu k Rudé planetě.

V únoru 1961 došlo k dalším dvěma pokusům o start meziplanetárních sond – a tentokráte už k Venuši. Jak známo, zdařil se jen ten druhý z 12. února. Sonda známá pak jako Veněra 1 prolétla v noci z 19. na 20. května 1961 ve vzdálenosti 100 000 km od cíle, aniž už vysílala. Nicméně se stala prvním umělým tělesem vyslaným ze Země k jiné planetě.

O něco dramatičtější byl ovšem předchozí, třetí start upravené čtyřstupňové rakety R7 (8К78 Molnija) ze 4. února se sondou, která nesla (už tehdy!) přistávací pouzdro.

Mezinárodní astronomická unie rozhodla, že s výjimkou Maxwell Montes budou všechny povrchové útvary na Venuši mít jen ženská jména. Pokud má být útvar pojmenován po skutečné, nikoliv mytologické ženě, musí být více jak tři roky po smrti a nesměla se ani v 19. ani ve 20. století zabývat politickou či vojenskou činností. Nesměla být také osobností specifického národního významu. Přísná pravidla. Nicméně existuje jedna výjimka – kráter Lýdie, což je jméno tzv. občanské ženy (životní lásky) ruského raketového konstruktéra Valentina Petroviče Gluška. Astronautická unie tak kupodivu vyhověla předsmrtnému přání tohoto velikána (†1989), který právě proto chtěl nechat rozptýlit svůj popel v atmosféře Venuše. A pak že nejde o bohyni lásky…
Start proběhl úspěšně a na oběžnou dráhu se dostal tzv. „těžký sputnik“ o váze 6 483 kg, což byla v té době ohromující hmotnost. Šlo vlastně o primitivní orbitální startovací plošinu, která měla po prvním obletu Země a přesné orientaci podle hvězd nasměrovat sondu směrem k Venuši a odpálit ji.

Bohužel, tato akce skončila kvůli selhání dodávky elektrického proudu k motorům, a tak „těžký sputnik“ (později označen jako Sputnik 7) zůstal na oběžné dráze Země ve výši 212-318 km.  Mimochodem – na Bajkonuru (tehdy ještě polygon č. 5 „Tajga“) se vedly tvrdé diskuse o tom, zda vůbec oficiálně start této „družice“ oznámit – např. Koroljov byl proti.

Nakonec zvítězil Gluškův návrh zprávy, kterou TASS přeformuloval takto: „Na oběžné dráze je sovětská těžká družice Země, která má prověřit konstrukci nových velkých kosmických těles. Její váha je 6 483 kg. Vědecko-technické experimenty byly úspěšně vyplněny.“

Po 22 dnech letu se však Sputnik 7 dostal do hustých vrstev atmosféry, kde při průletu shořel. Vypadá to logicky, ale pozor! Jak jsme řekli, potenciální sonda Veněra už nesla přistávací pouzdro s tepelným štítem, který měl snést mnohem větší teploty při průletu mnohem hustší atmosférou Venuše. Tehdy bylo ještě obtížné vysledovat, kde vlastně družice zanikla, a jak uvádí Čertok: „…protože si nikdo nestěžoval, domnívali jsme se, že přístrojové pouzdro dopadlo do moře a v návalu dalších událostí jsme na ně zapomněli.“

Připomnělo se až po roce a půl. To si v létě 1963 Koroljov zavolal Čertoka „jen tak, na kus řeči.“  Byl v dobrém rozmaru a chvíli se přehraboval v hromádce kovových střepů. Pak vylovil kus kovu a podal jej svému zástupci. „To jsem dostal jako dárek od Akademie věd, Borisi. Ale myslím, že náleží po právu tobě,“ řekl s úsměvem.

A Čertok držel v ruce mírně deformovanou plaketu s málo čitelným nápisem: *1961* Svaz sovětských socialistických republik. Obkroužený oběžnými drahami Země a Venuše.

Ano, byla to plaketa ze ztraceného přistávacího modulu utajené sondy k Venuši, skryté pod názvem „těžký sputnik.“ Kdesi na Sibiři si malý kluk při koupání v říčce, přítoku řeky Birjusy, o něco pořezal nohu. Dal se s kamarády do pátrání a vytáhli jakousi zdeformovanou kovovou kouli. Naštěstí ji nezahodili, ale odtáhli domů. Otec dotyčného chlapce raději podivný „hrnec“ odnesl na místí oddělení milice (policie) a odtamtud putoval na nejbližší oddělení KGB. Odtud se pak dostal až do Moskvy, kde zjistili, že „neohrožuje bezpečnost SSSR“ a postrčili jej na Akademii věd Mstislavu Keldyšovi. A tak se zbytky venušského modulu ocitly opět u Koroljova a Čertoka…

V OKB-1 se tak opožděně dozvěděli, že „Sputnik 7“ nedopadl do moře, ale že zanikl kdesi nad Sibiří… Nicméně se 12. února na Bajkonuru slavilo – k Venuši odstartovala Veněra 1! Pilo se na zdraví bohyně lásky a na udobření boha Dia, že někdo bude jeho milou obtěžovat.

Zeus zřejmě žádost o pardon nevyslyšel – brzy přišlo ze střediska dálkových kosmických spojů v Jevpatorii na Krymu hlášení, že sonda má problémy s orientací slunečních baterií a tedy s dobíjením akumulátorů. Pokusy o nápravu selhaly, a tak už 17. února bylo se sondou navázáno poslední radiové spojení se vzdálenosti téměř dvou milionů km. Kolem Venuše sice sonda koncem května proletěla, ovšem bez kontaktu se svými tvůrci. Rozbory ukázaly, že na vině bylo optické čidlo orientace, které nebylo důkladně hermetizováno a rychle se přehřálo.

Zeus se zlobí

Zdálo se, že ani přípitky na Bajkonuru starověkého boha Dia neusmířily. Neúspěchy přicházely jeden za druhým. Koroljov zuřil – často se ukázalo, že za vyhozené miliardy rublů může lajdáckost při výrobě aparatur, jejich nedostatečné prověrky před startem – ale také nezkušenost s působením kosmického prostředí.


Sonda Veněra druhé generace, r. 1962, ani jedna ze tří k Venuši nezamířila

Ani Američanům se neúspěchy nevyhýbaly, ale když už se do vesmíru něco dostalo, většinou to fungovalo. V roce 1962 se od července otevírala startovací okna jak k Marsu, tak k Venuši. Sověti připravovali starty celkem šesti sond 2MV – tří k Marsu a tří k Venuši. NASA chystala ke startu dva Marinery – oba k Venuši.

Z těchto osmi startů se podařily pouze dva – Marineru 2 k Venuši a Marsu 1 k Rudé planetě. U ostatních selhaly nosné rakety. V případě sovětských pokusů to byl ve dvou případech (tzv. Sputnik 19 a 20) nešťastný čtvrtý urychlovací stupeň, kde pravidelně selhávala elektronika při restartu na meziplanetární dráhu, v případě posledního pokusu z 12. září to byl už třetí stupeň rakety Molnija.

Nicméně první poznatky o Venuši, získané Marinerem 2, příliš neovlivnily sovětské konstruktéry, dokonce se stále ještě předpokládalo, že na planetě existuje voda. Podle toho byly konstruovány i výsadkové moduly s přístroji, které ovšem v podmínkách obrovských tlaků (později zjištěno 8 MPa, což je 90krát více než na povrchu Země) a teplot přestávaly nejen pracovat, ale vůbec existovat.

V třiašedesátém roce se Sověti pokusili vyslat k Venuši dalšího průzkumníka, ale skončil v listopadu na oběžné dráze kolem Země jako „Kosmos 21“.

I v dalším roce se zřejmě Zeus na Rusy stále zlobil. Na Bajkonuru byla v březnu až dubnu 1964 připravena opět trojice sond Veněra. První pokus selhal hned po startu, 27. března se dostal na parkovací dráhu kolem Země tzv. „Kosmos 27“ (opětovné selhání restartu stupně „L“) a směrem k Venuši se vydala pouhá jediná sonda, pro jistotu nazvaná Zond 1, aby ostuda byla menší, pokud se k Venuši nedostane. I stalo se – se Zondem bylo ztraceno spojení šest týdnů po startu, už 2. dubna 1964 ve vzdálenosti 13 miliónů km od Země. Zond 1 minul planetu o několik miliónů km, nicméně TASS mohl psát o úspěšném výzkumu meziplanetárního prostoru.

Americká NASA se od tohoto roku soustředila spíše na výzkum Marsu (Mariner 3 a 4), Sověti tím směrem vypustili další „Zond“.

V listopadu 1965 startovaly čtyři sovětské sondy, z čehož se jeden nepovedl vůbec. Další tři rakety Molnija dopravily na parkovací dráhu sondy Veněra 2 (12. listopadu 1965), a Veněra 3 (start 16. listopadu). Při třetím pokusu tradičně selhal urychlovací strupeň „L“, a tak se 23. listopadu objevil „Kosmos 96.“


Veněra 2

Veněry 2 a 3 tedy zamířily k vytoužené Jitřence. Stále ještě ale šlo o sondy druhé generace o hmotnosti kolem 960 kg. Dvojka měla při průletu kolem planety mj. fototelevizní aparaturou snímkovat Venuši, trojka měla vysadit přístrojové pouzdro do Venušiny atmosféry. Zdálo se tedy, že se konečně koroljovcům něco podaří.

Nasměrování sondy bylo tentokráte tak přesné, že nebylo potřeba obvyklé korekce dráhy. Bohužel,  27. února 1966, kdy sonda prolétala ve vzdálenosti 24 000 km od Venuše, selhala pravděpodobně radioaparatura nebo parabolická anténa nebyla dobře nasměrována a výsledky snímkování ani dalších experimentů zachyceny nebyly, a tudíž není ani jasné, zda aparatury skutečně pracovaly.

Veněra 3 dosáhla planety 1. března 1966, a to s odchylkou pouhých 450 km. Tak, jak se blížila přímo k planetě, zaznamenaly přístroje rychlý vzestup teploty a zřejmě po vstupu do atmosféry se už se sondou nepodařilo navázat rádiové spojení. Nicméně i to byl tehdy velký úspěch a Veněra 3 se stala první sondou, která přistála na povrchu jiné planety. I když slovo „přistála“ se nedalo brát doslova – spíše shořela v husté atmosféře…

Vytrvalost růže přináší…

V roce 1965 byl vývoj sovětských meziplanetárních sond vydělen z Koroljovova OKB-1 – převzala jej konstrukční kancelář Lavočkina pod vedením Georgije Babakina. Ten vyvinul další generaci univerzálních sond MV, z nichž Veněry začaly přinášet první vavříny sovětskému výzkumu planet sluneční soustavy.

V roce 1967 se k Venuši chystaly tři sondy. Dvě sovětské a americký Mariner 5. Veněra 4 startovala 12. června 1967, ovšem tzv. Kosmos 167 zůstal kvůli poruše urychlovacího stupně na oběžné dráze Země, byť šlo už modifikaci rakety Molnija na verzi Molnija M. Ta měla větší nosnost, a tak Veněra 4 vážila 1 106 kg. Kromě korekčního motoru a slunečních baterií nesla vědecké přístroje jako magnetometr, detektory kosmického záření, indikátor kyslíku a vodíku a tzv. iontové pasti. Přistávací modul byl více zodolněn a jeho hmotnost dosáhla 383 kg. Vědecká výbava zahrnovala dva teploměry, barometr, radiovýškoměr, měřič hustoty atmosféry, 11 analyzátorů plynů a dva vysílače operující v decimetrovém pásmu. Nechyběl samozřejmě padákový systém.


Georgij Babakin

Veněra 4 doletěla k Venuši a 18. října 1967 její sestupný modul vstoupil do atmosféry planety.  Podařilo se! Jako první provedl přímá měření z jiné planety – měřil teplotu, tlak, hustotu a provedl 11 automatických chemických experimentů k určení složení atmosféry, která, jak se ukázalo, je z 95 % složena z oxidu uhličitého. Přístroje se odmlčely ve výšce 28 km při teplotě 270 °C a tlaku 1,8 MPa.


Přistávací modul Veněr 3 genereace – konečně výsledky!

Konec vysílání sondy byl zprvu považován za dopad na povrch, ale v kombinaci s výsledky měření americké sondy Mariner 5 (start 14. června 1967), která k planetě doletěla o den později, 19. října se ukázalo, že tlak na povrchu bude mnohem větší, než bylo očekáváno (75-100 atmosfér). Mariner 5 obíhal po dráze 3 990 km od planety a měřil zejména magnetické pole Venuše, odrazivost radiových vln a emisi UV záření planetární atmosférou. Svoji práci ukončil už v listopadu 1967.


Mariner 5

Výsledky těchto sond byly 16. a 17. května 1969 ověřeny a zpřesněny misemi sond Veněra 5 (start 5. ledna 1969) a Veněra 6 (start 10. ledna 1969). Ovšem ani tyto sondy nedosáhly povrchu funkční a byly rozdrceny atmosférickým tlakem ve výšce zhruba 25 a 11 km. Pouzdro Veněry 5 přenášelo data o Venušině atmosféře 53 minut, přístroje Veněry 6 pracovaly o něco méně – 51 minut. Naměřené hodnoty udávaly postupný růst teploty na 250 (320) stupňů Celsia a atmosférický tlak postupně stoupal až na 2,7 MPa. To byl zřejmě okamžik, kdy už pouzdra další sestup nevydržela.

Konečně na povrchu!

Pouznatky ze sond Veněra 5 a 6 umožnily sovětským konstruktérům přizpůsobit další generaci sond Veněra pekelným podmínkám, panujícím v atmosféře a na povrchu Venuše.

A pak konečně přišel očekávaný den. 15. prosince 1970 dosedlo pouzdro sondy Veněra 7 (start 17. srpna 1970) na povrch planety, která se tak dlouho bránila. Přístroje mj. naměřily povrchové teploty v rozmezí 457-474 °C. Navíc tlak na povrchu v místě přistání byl přibližně 90krát větší, než na zemském povrchu, jak už bylo předesláno výše.

Sestupový modul o hmotnosti 495 kg byl ale dimenzován na tlak 18 MPa a teplotu 530 stupňů. I tak přežil na povrchu jen 23 minut, než jej tlak a déšť v podobě kyseliny sírové zničily. Celkem sonda vysílala 58 minut, z čehož 35 minut při průletu atmosférou. Mimo jiné tak definitivně potvrdila, že na Venuši není voda a že člověk není na jejím povrchu schopen přežít.

Po poněkud tvrdém dopadu na povrch signály ze sondy zeslábly natolik, že je antény v Jevpatorii nezachytily. Teprve následný rozbor „kosmického šumu“ v laboratořích Lavočikina je k velké radosti odhalil a dešifroval.

Veněra 7, která přistála na místě o souřadnicích 5 st. jižní šířky, 9 st. západní délky, v místě, které se dnes jmenuje Alpha Regio, konečně protrhla smůlu sovětských sond. V zásadě se dá říci, že od té doby měli ruští vědci jeden úspěch za druhým. Snad jim to vynahradilo neúspěchy u planety Mars.


Přistávací pouzdra Veněr se stále zdokonalovala – zde modul Veněry 13

Venuše je drsná milenka

Na povrchu Venuše panují extrémní podmínky. Je obklopena hustou vrstvou atmosféry, která je tvořena převážně  oxidem uhličitým, dále pak malým množstvím dusíku, kyslíku a vodních par. Kombinace těchto plynů má za následek vznik silného skleníkového efektu, který zvyšuje teplotu povrchu o více než 400 °C, v oblastech okolo rovníku dokonce až o 500 °C. Např. Veněra 10 zjistila v atmosféře i kyselinu chlorovodíkovou, kyselinu fluorovodíkovou, brom a jód. Atmosférický tlak na povrchu planety se pohybuje okolo 8 MPa. Skvělé podmínky pro život…

Tyto poznatky nám umožnilo získat celkem 36 sond mířících planetě, která odmítla být dvojnicí Země v mladším vydání. Spíše podmínky na jejím povrchu připomínají bájné peklo.

22. října 1975 vstoupila na oběžnou dráhu sovětská sonda Veněra 9 (start 8. června 1975), čímž se stala prvním umělým satelitem Venuše. A právě její přistávací pouzdro zaslalo na Zem černobílé snímky z povrchu Venuše.

Podrobné mapování povrchu drsné krasavice pak uskutečnily sondy Veněra 15 a 16, které startovaly pomocí rakety Proton v červnu 1983. V říjnu téhož roku se dostala na oběžnou dráhu planety a s pomocí radaru SAR začala prozkoumávat podrobně povrch planety. Veněra 15 pracovala na oběžné dráze (spolu s Veněrou 16) osm měsíců. Sondy dokázaly zmapovat téměř celý povrch Venuše, což pak zopakovala v letech 1990-94 americká radarová sonda Magellan (Venus Radar Mapper), ovšem s lepším rozlišením detailů než starší sondy sovětské.


Magellan startuje z paluby Atlantisu

Mimo další americké sondy, jako byl Mariner 10 (start 3. listopadu 1973), který mířil k Merkuru a využil Venuše jako tzv. gravitačního praku, vyslali Američani v r. 1978 sondu Pioneer Venus Multiprobe (start 8. srpna), která opakovala ruské pokusy o přistání a snímkování z oběžné dráhy. Nesla jednu velkou a tři malé atmosférické sondy a orbitální modul a šlo o velmi úspěšný experiment. Orbiter pracoval až do r. 1980.


Tak to je povrch Venuše modelovaný z radarových snímků – GulaMons SifMons

Posledním vyslancem Země k Venuši pak je evropská sonda Venus Express (start 9. listopadu 2005), která – kupodivu ještě letos – pracuje a pokračuje ve zkoumání atmosférických jevů paní Venuše. Nicméně i ta potvrzuje, že na planetě zvané Venuše lidstvo svoji kolonii nikdy nevybuduje...

Mohlo by vás zajímat

Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Fajn čtení

13.11.2012 v 21:03 Luboš

Děkuji za pěkný článek, jako obvykle máte jednušku s hvězdičkou:-)

Odpovědět

Přidat komentář