V klubovce nás na letošní AZ Cupu reprezentovali následující borci:
R3, Martin Urban, LS3
AK, Pavel Švrček, DG-200
KP, Pavel Kalous + Jiří Pešta, Twin Kalous
XII, Olda Houžvička, Std. Cirrus
22, Jiří Pělucha, Std. Cirrus
a v kombi třídě
DD, Rosťa Stryk + Mira a Magnus, Duo Discus XT
mimo soutěž se pak na Vosičce B6 střídali Miro s Magnusem.
Z Frýdlantu odjíždíme s B6 a 22 v pátek odpoledne, kdy nad námi kumuly v řadách až za obzor a my ještě finišovali s přípravami. Do Zbraslavic přijíždíme kolem desáté večer a bez otálení začínáme vzývat boha Termosku, neboť předpověď na další dny není optimistická. Je potřeba to počasí pořádně uvařit!
Den 1, sobota 14. dubna, soutěžní den zrušen
Počasí vypadá neletově, v aeroklubu by se ani hangár neotevřel, tady jsme však na závodech a tak se grid staví. Já takticky vyčkávám, neboť jsem se za počasí předchozí noc modlil, co to šlo. :) Po poledni se do vzduchu dostává chroust a dlouho bojuje ve výšce kolem 1 000 m AGL. Nakonec se disciplína ruší, přesto si někteří dají start a těm šikovnějším se i daří trať obletět. Martin Styk Urban Pohlavsson letí poprvé se svým novým bílým miláčkem a po přistání září radostí nad novou hračkou.
Den 2, neděle 15. dubna, soutěžní den zrušen
Prší, prší a prší… Všichni odpočívají, spí, jezdí do Kutné Hory, spí, odpočívají, pijí pivo a tak různě.
Den 3, pondělí 16. dubna, LKZB-Kácov-LKZB
Prší, prší, a prší… Všichni odpočívají, spí, jezdí do Kutné Hory, spí, odpočívají, pijí pivo a tak různě. Uskutečňuje se výprava na severní polární točnu, kterou dočasně převezli do pivovaru Kácov. Dva zmrzlí polárníci prof. McDonald a poručík Jiří Beran dosahují točny v blíže nespecifikovaném časovém úseku odpoledního polárního dne.
Den 4, úterý 17. dubna, club: 309,6 km, kombi: 322,7 km
Fronta odešla, probouzíme se do jasně modré oblohy, na kterou jsme z loňska zvyklí. Na briefingu dostáváme trať mírně přes tři sta. Jak klubovka, tak kombíci.
Jako první Duo Discus Junior je vybrán Mira, Magnus podléhá dezorganizační panice při přípravě PDA, kabelů, mapy a všech ostatních zbytečností, které k letu nejsou potřeba. Na briefingu jej z mírné nervozity zachraňuje Šnek se zprávou, že v jednom Twinu je volné místo a jestli se nechce svézt. Magnus to bere všemi deseti a nám je jasné, že večer nebude třeba jezdit pro Vosu.
První rameno na jih k Jindřicháči je jízda pod dekou, slunce vidím možná jednou, na druhém rameni je to skoro to samé. Otáčíme podolský most na Vltavě a tlačíme přes Tábor. Za Pelhřimovem končí orlí fáze a začíná druhá. Kousek u Jihlavy se zvedám ze 400 metrů za pomocí káněte, a když se posunu po boji o dva kilometry po trati, nacházím krásný třímetr. Pak už je to zase malina, otočit nějaký les kousek u Měřína, dobrat dokluzový šprajc u Havlbrodu a první tříkilo sezóny je doma!
A co ostatní? Styk bečel, že mu to nešlo. Měl pravdu, jeho výsledek není na pozicích, na které jsme zvyklí. Švrk je vysmátý, neboť zaleťel o necelý kilometr za hodinu v průměru míň jak Pohlavsson, Olda je spokojený, protože má v kapse první 300! A dvousitc Duáč? Mirovi se z jarní termiky a prvního letu špatně neudělalo tak je asi nejspokojenější z nás!
U Huberta při večeři probíráme, jak nám za letu byla kosa, pod základnou bylo až -11 °C, a pak študujeme super přelet tohoto dne, Suchánkův 1 012km volný let s ASW-22. Když jsme šli ráno v deset na briefing, on už byl na 30. kilometru… No to to…
Den 5, středa 18. dubna, club: 239,4 km, kombi: 277,3 km
Ve středu nás vítá opět azuro, Šnek mele něco o deklíčku a já myslím, že ho vezmu přes záda stolkem… Horác prorokuje částečně čistou a v podvečer příchod Franty od západu. Dostáváme racing task na východ a jsme v očekávání. Duáčový učeň je dnes Magnus a Mira sedlá Vosu. Před páskou lítám s přestárlýma džuniorama Bobrem, Navrcem a jedním z polárníků Ondrou Šindelářem.
Poklidně si lítáme hodinku před páskou až u Světlé nad Sázavou, pak jdeme do pásky a v neskutečných masomlýnech se výškově rozdělujeme. Já sem bohužel nejníž a při jednom přeskoku trochu dál a níž mě kluci zanechávají ve třech stovkách nad kravínem. :) Začíná stará známá fáze, kterou plachtař musí aspoň jednou za přelet okusit. Já se nemůžu zvednout výš jak 600-700 m nad zem a plácám se od jednoho políčka k druhému. Nad jedním se zvedám ze sto metrů, políčko jak dlaň, tam by se krásně četla knížka.
Nakonec se dostávám k bájnému šprajcu Alfréd nad Velkým Dářkem a zvedám se opět na delší přeskok, průměrná rychlost klesá, ani policisti v obci by mě nepokutovali. Potkávám se s Oldou ve stoupáku na otočáku u Bystřice pod Pernštejnem a začíná fáze orel. K České Třebové a zpět, až k Poličce to jde jako po másle.
Mířím do své oblíbené oblasti k Jimramovu (kdo tam byl, ten ví, kdo tam nebyl, ať si tam zaletí). Jimramov míjím ještě ve výšce, svážek k Novému Městu na Moravě však již nehodlám přeskakovat, a tak prosím lesní dělníky, aby pořádně zatopili v těch dvou ohních, nad kterými ve 200 metrech kroužím. Povedlo se a já se zvedám tak akorát, abych odklouznul k Novému Městu, nebo aspoň do míst, kde se dá bezpečně přistát… Tam jsem ale opět na hubě, ale pole už vypadají přátelsky. Zvedám se na metříku, přeskakuji nad hotel Ski a počítám sedačky na tribuně u biatlonové střelnice.
Dílo se daří a já otáčím poslední otočák, zbývá však ještě 60 km domů a na horizontu jde rozpoznat zastínění od vysoké oblačnosti fronty. U Chotěboře před stínem dobírám bezpečně na dokluz, který pak zakončuji efektním průletem přes tranďáky.
Hotovo, přelet, který byl více než o rychlosti o morálce nevykašlat se na to a nepřistát, je doma! Ostatní jako orlové, Doktor konečně jako super orel, Švrk jen jako orel, Olda doletěl, Magnusovi to podle Rosti jde, ale ty chvíle dezorganizace prý stojí za to. Mira s Vosou bojuje a neodejde do pásky, škoda.
Den 6, čtvrtek 19. dubna, AAT club: 104,1 km / 170,8 km, kombi: zrušeno
V tlakové níži před okludovanou frontou slibuje Horác výběžeček vyššího tlaku. Místní QNH 995 a pohled na využitelnost Flymetu, který kreslí bílou vodovkou, hovoří za vše. Šamanovi to však vychází, okénko přichází a my letíme na regulérní přelet v tlakové níži.
Letím jako pták, jak mě pak ohodnotil poslední žijící pankáč ve střední Evropě Kuba Kmošek, a doletím si pro nejvyšší průměrku závodů (sobotní let s DD na průměru 87 km/h s Rosťou nepočítám) Na dokluzu se mi ten úhel přeci jenom nezdá, a tak si radši pár desítek metrů dobírám, asi bych měl tomu dokluzoměru začít víc věřit.
Styk letí jako super orel, Švrka jsem konečně přezávodil, Olda to prokaučoval, nevěřil organizátorům, že to písknou, a ani to nesložil. Magnus ve Vose zase podcenil přípravy, techniku a zbytečnosti jako papírová mapa… Kombíci neletěli, DDuáč ale ano a Mira si podruhé svezl zadek. Večer paříme, modlíme se k Termoskovi a seznamujeme se s Tinkou :).
Den 7, pátek 20. dubna, AAT club: 118,0 km / 310,9 km, kombi: 121,3 km / 324,0 km
Horác nás seznamuje s meteo situací a již poněkolikáté nás bádá, abychom neotáleli. QNH na 995, ale Flymet je barevnější a my optimističtější. Po pásce se potkávám se Švrkounem a letíme spolu skoro celý přelet. Dolů ke Kameni to jde docela dobře, pak slyšíme kombíky u Humpolce, že kudy tudy kolem přeháňky? A začínáme se obávat. Neotálíme a letíme tam.
Přeháňku berem jihem, zmokneme stejně a pod Havlbrodem se sbíráme ze země tak jak tak. Švrk nesportovně skrečuje poslední areu pouhých pár kilometrů před čárou, já do ní letím, potkávám se s Duem a soutěžíme, kdo má lepší zved. Cirrus poprvé vyhrává nad Duáčem.
Přeskok pro dokluzový stoupák k Humpolci je pak už na optimále. Duáč mi evidentně ujíždí a v posledním okamžiku se mi ztrácí a já nevidím, kde točí ten super zved, jak hlasí Šnek. Zvedám se na metříku, mám rezervu +100 m, a tak to zkusím, o kilometr dál mě nakopne dvoumetr, a tak si dokluzovou jistotu přeci jen dotočím.
Švrk se nakonec zvedá ze 150 metrů za účasti Káňete, Čápa, Vlaštovek a ostatních obyvatel luftu. Oldřich nedolítává do poslední arey, ale aspoň na letiště. Horácovi to okno vyšlo, ti kteří otáleli, přistávají za deště, ti ostatní za deště pouze skládají. Jsme spokojení, unavení…
Den 8, sobota 21. dubna, AAT club: 106,6 km / 233,2 km, kombi: 115,8 km / 245,5 km
Ráno deka, Švrk to balí a fičí do Kopru, ostatní skládají. Na Duáče si dneska vyprosím místo já. Horác nekecá a hodinu před polednem deka táhne pryč, azuro se nasouvá a stoupáky probouzejí. V kombi pole position s Duáčem sledujeme, jak klubovka bojuje v ukrutné nížce, než se termoska umoudří a šprajcy zesílí. Startujeme, a já si poprvé zkouším dlouhé éro. Duáč je mazel, a tak jeho 20 metrů rozpětí opravdu nejde znát.
Po pásce je to jízda, houpeme, houpeme, houpeme. Po frontě je luft čisťounký a my se kocháme skvělou dohledností. Zdravíme matičku Prahu stověžatou, otáčíme se u Vltavy a jedeme stejnou cestou zpátky. Vybíráme si jeden kumul u Vlašimi a vedeme spor, jestli je nebo není v zakázaném trojúhelníku. Dolítáváme tam, a co myslíte… není, a pod ním dvoumetr a Magnus, Cirrus, o 300 kg lehčí, nás dostoupává a zezadu se ozývá zvířecí řev, že mě Magnus přetočil :). Natahujem se do arey, bereme lepší stopu než Šneček, a jsme hned o 50 metrů výš.
Čas do konce úlohy se blíží, tak to otáčíme na dokluz a fičíme. Efektní průlet je zakončený navázáním do termiky, všeci na zemi nám závidí a po přistání uznale kývají bradou… Po průletu se vozíme ještě další dvě hodinky v termice, vychutnáváme si Duáče a parádní dohlednost. Před přistáním ještě jeden průlet, přežehlený Šnek nevěděl, jestli uskočit nebo se schovat do domečku.
Co říci závěrem…
Závody v sevření tlakových níží končí. Nikdo tomu moc nevěřil, ale na neskutečné Vysočině se podařilo letět pětkrát za sebou a ještě jednou mimo soutěž. Sice jsme lítali průměrně o 100 km kratší trasy než loni, ale i tak jsme všichni spokojeni.
Další den návrat do kruté reality, žádné noční příchody na pokoj a následný Schlaftrunk, žádné ranní koblížky, žádné smsky o tom, kde bude grid… Tak zase někdy, někde na závodech! Ahoj kamarádi, plachtaři…
