AIR TEAM - avionika a přístroje pro létání
Facebook Twitter Google+ YouTube RSS E-mail

Ženy a vesmír - 4. část

19. dubna 2012
Autor: Stanislav Kužel, 1 příspěvků, celkové hodnocení článku: 3,6
Klíčová slova: | Kosmonautika | Rubrika: Letadla

Proč po takovém triumfu, jakým byl let Valentiny Těreškovové, se z více jak třicítky žen, které podstoupily v SSSR i v současném Rusku kosmonautický výcvik, podívaly do kosmu už jen dvě? Američanek a žen jiných národností létalo ve vesmíru více jak padesát!

Zrušený let Sojuzu T-15 s ženskou osádkou ve složení Savická, Dobrokvašinová a Ivanovová (viz Ženy a vesmír - 3. část) z března 1986 byl typickou ukázkou ruského mužského šovinismu. Velení oddílu využilo těhotenství Savické, aby celý let skrečovalo neustálými odklady.


Ženský oddíl č. II při paravýcviku – 1980 (v pravém rohu nahoře Savická)

Generální konstruktér NPO Eněrgija Valentin Gluško se ale v té době stal velkým zastáncem účasti žen na kosmických letech. Jeho vize rozvoje kosmonautiky se v podstatě shodovaly s vizemi jeho dávného spolupracovníka a konkurenta, prvního hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova. Kosmonautiku chápal jako základní stupeň expanze lidstva – mimo rodnou planetu.

Sex ve vesmíru?

Gluško, který v osmdesátých letech dokončoval vývoj superrakety Eněrgija a raketoplánu Buran, nadále předkládal sovětskému vedení plány na stálou lunární stanici a především expedici na Mars. Panovalo (a dodnes panuje) přesvědčení, že letu k Rudé planetě se musí účastnit i ženy, neboť mj. vnáší do vztahů skupiny (v tomto případě posádky) jistou kultivovanost. Ve spolupráci s Institutem lékařsko-biologických problémů (IMBP) doktora Gazenka proto pokračovali v simulaci dlouhodobých pobytů a‘la let na Mars (tato série nakonec vyvrcholila loňským experimentem Roskosmosu, ESA a Číny Mars 500 v IMBP).

A mimo jiné plánovali i početí a porod dítěte ve vesmíru – na palubě družicové stanice. Lékař-psycholog Střediska přípravy kosmonautů ve Hvězdném městečku Rostislav Bogdaševskij i po letech tvrdí: „Podle představ Gluška šlo o jeden z rozhodujících kroků ke skutečnému ovládnutí vesmíru…“


Psycholog Rostislav Bogdaševskij

Svým způsobem měl Gluško pravdu – při pronikání do vesmíru v rámci sluneční soustavy by ještě lidská reprodukce nebyla nezbytná, ale co při uvažovaných mezihvězdných letech?  Gluško tím hodně předbíhal dobu, dnes se na tento experiment můžeme dívat jako na bláznivý, ale on nebyl sám, kdo toto plánoval!

Oficiálně byl sex ve vesmíru tabu a posádky údajně měly (mají?) zakázáno o sexu i mluvit. Vztahy kosmonautů se v tomto ohledu podobají kněžskému celibátu. Navíc, jak americká, tak ruská strana se od sexuální tématiky vždy distancovaly a ani na speciálních konferencích kosmické medicíny, natož na kongresech IAF (International Astronautical Federation) se mimo teoretizování na toto téma nikdy nic neventilovalo.

Kdysi, ještě před startem Vladimíra Remka, jsem s některými sovětskými kosmonauty na toto téma decentně pohovořil, a kromě toho, že mi potvrdili domněnku, že je při dlouhodobých letech zklidňovali (zklidňují?) podobně jako námořníky na ponorkách bromem, jsme hovořili i o problémech krevního oběhu v dolní části těla (v beztížném stavu se vytvoří tzv. malý krevní oběh a nohy bývají málo prokrvené) a tedy – dámy prominou – o obtížnosti ztopoření jistého údu.


Richard Mullane a Judita Rezniková

A přesto se o sexu ve vesmíru v osmdesátých letech vážně uvažovalo jak v SSSR, tak v USA. A nejen uvažovalo. Podle tvrzení ruských odborníků (v devadesátých letech přeci jen došlo k výměně některých „důvěrných“ informací z kosmického výzkumu) mělo v říjnu 1984 při letu raketoplánu Discovery (STS-41 30. srpna – 5. září 1984) k intimnímu styku dojít! Do posádky totiž byla zařazena vnučka ruských židovských emigrantů Judita Rezniková a její přítel Richard M. Mullane (Judita pak zahynula při katastrofě Challengeru 28. ledna 1986). Tito dva měli v kosmu uskutečnit soulož. Čidla na tělech astronautů předávala medikům na Zemi veškeré údaje.

Ale pro Juditu se z toho vyklubala nebezpečná záležitost a po přistání (necelých šest dní v kosmu) ji dopravili do nemocnice s krvácením… NASA pak od podobných experimentů upustila.

Přesto se v případě astronautky Eileen Marie Collinsová (celkem čtyři starty!) neplánovaně experiment „kosmické mateřství“ podařil. Při letu Discovery STS-63 k ruské stanici MIR v r. 1995 strávila Eileen osm dní v kosmu jako těhotná… a dozvěděla se to až po letu. Dcerka se jí ale narodila zcela zdravá…


Eileen Collinsová létala těhotná

Jak spadla klec

Jak jsem už uvedl výše, s kosmonautkami druhé skupiny z počátku osmdesátých let si osud nepěkně pohrál. Uvedená trojice Savická (velitel), Dobrokvašinová a Ivanovová se na let připravovala od prosince 1984 a už v listopadu 1985 měla zamířit na stanici Saljut 7. Let byl ale odložen pro onemocnění velitele základní posádky Vasjutina a pak se stanice vymkla kontrole. Navíc už začal od 20. února 1986 létat základní modul stanice MIR (ne nepodobný Saljutům), a tak se počítalo s tím, že trojice žen zamíří na Sojuzu T-15 právě tam. Že tam měly být 8. března, na Mezinárodní den žen, a všem ženám blahopřát s kosmu, to už byl jen politický folklor.

Jak to dopadlo, jsem už psal. Těhotenství Savické udělalo Gluškovi a ženám čáru přes rozpočet a dalo šanci mužským posádkám. Na Sojuzu T-15 pak odstartovali kosmonauti Viktorenko, Alexandrov a Solovjov…

Savická se vdala za zkušebního letce Viktora Chatkovského, ing. leteckého závodu Iljušina, a v říjnu toho roku (1986) povila syna Konstantina a navždy se rozloučila s kosmonautikou. To podstatně ovlivnilo situaci ostatních čekatelek na kosmický let.


Světlana Savická s manželem Viktorem Chatkovským (vlevo)

Vyvstala otázka,  kdo nahradí Savickou na pozici velitelky posádky. Ale i podle její kolegyně Jeleny Dobrokvašinové byla Savická natolik dobrá, že bylo dost těžké náhradnici dosadit. Doborokvašinová a Ivanovová ještě několik měsíců pokračovaly v přípravě na odložený let, ale pak vše odeznělo do ztracena.

Jako první oběť si odpůrci ženských letů vybrali Káťu Ivanovovou. Valerij Rjumin, kosmonaut a v té době Gluškův náměstek, odvolání Ivanovové z přípravy vysvětloval takto: „Děvče bylo celkem vzdělané, schopné, ale nebylo jasné, jak si povede v krizových situacích. Tak jsem požádal tehdejšího velitele Střediska přípravy Georgije Beregového, aby napsal její psychologickou charakteristiku. On požádal lékaře, ti ji napsali  – ale s dodatkem: tajné.  A tajný papír nikdo nesměl číst… Ta charakteristika nebyla špatná, ale něco se našlo, a tak byla Ivanovová stažena z posádky…“


Jerkatěrina Ivanovová

Tajný papír… Káťa se tak nedozvěděla, díky komu skončila její kosmická kariéra, byť formálně zůstala v oddíle až do r. 1993. Pracovala pak ale jako vědecký pracovník petrohradského Ústavu mechaniky a přednášela na Baltické státní technické univerzitě…

Třetí z ženské posádky Sojuzu T-15, Jelena Dobrokvašinová, si mužského šovinismu také užila plnou měrou. Už jako členka oddílu kosmonautů z výběru Institutu lékařsko-biologických problémů (srpen 1980) se o tři roky později stala členkou smíšené „osádky“ v hermeticky uzavřeném trenažéru (viz už citovaný Mars 500 z loňského roku), imitující dlouhodobý, tehdy ještě jen tříměsíční kosmický let. Vyřadit ji z experimentu se snažil přímo velitel „osádky“ Vladimír Korsakov. 


Jelena Dobrokvašinová kolem r. 1980 / Jelena po letech opět v „marsovském“ trenažeru

Jelena vzpomíná: „Neznal mne, ale hned první den, co mne uviděl, mi řekl: Udělám vše, abys do 14 dnů škemrala o uvolnění z experimentu! Např. mi podstrčil jakousi destičku a pak tvrdil, že je ozářená – Dostala si pěknou dávku radiace, víš jak dlouho se s tím budeš léčit? – řekl mi…  Nebo se snažili mne podchladit, abych onemocněla a podobně…“

Korsakov z toho má ještě po létech legraci: „Co jsem udělal?“ vypráví do kamery. „Měl jsem službu u řídícího pultu, a tak jsem zapnul chladící aparatury klimatizace v úseku, kde ona musela zůstat podle plánu celou noc. Pochopitelně, že pořádně nastydla…“ Ale vyřadit ji z experimentu se mu nepodařilo. To by nesměla být Dobrokvašinová psychologem, aby i takového člověka nezvládla a nepodřídila si ho. Všechno vydržela…


Vladimír Korsakov: pořádně nastydla…

I díky tomu, že zvládala takové kritické situace, byla zařazena do posádky se Savickou a Ivanovou místo původně uvažované Proninové. Z nepřímých náznaků a komentářů osudu této kosmonautky se zdá, že právě ona mohla být vybrána pro experiment „kosmické mateřství.“ To, že ženská posádka Sojuzu T-15 nakonec nestartovala, přispěla zřejmě i katastrofa raketoplánu Challenger. Vždyť na jeho palubě zahynuly dvě ženy – nám už známá Judita Rezniková a učitelka Christa McAuliffová.

Nakonec byly lety ženských osádek na čas pozastaveny na obou stranách a uvažovaný experiment „kosmické mateřství“ byl v SSSR odložen na neurčito…

USA se vrací do vesmíru 29. září 1988 startem Discovery, ale teprve v květnu 1989 při startu Atlantisu (třetí start po havárii Challengeru) se na palubě znovu objevuje žena. Mary Louise Cleaveová…


V. P. Gluško se synem Alexandrem u trenažeru lodi Sojuz

Amazonky po rozpadu SSSR

V SSSR přichází období „perestrojky“ a do toho 10. ledna 1989 ve věku 80 let umírá Valentin Gluško. Ženský oddíl sice nadále existuje, ale oponenti ženské kosmonautiky se postarali o její zapomnění… „Gluškův“ elitní výběr z r. 1979 sice ještě chvíli živí naději, že poletí např. na stanici MIR, ale poslední, včetně Jeleny Dobrokvašinové, ukončí svou činnost v oddíle kosmonautů do r. 1993. Jeleně nepomohlo ani to, že její otec, vysoký důstojník, sloužil v generálním štábu Sovětské armády… Vrátila se ke své profesi do Institutu lékařsko-biologických problémů.

„Bylo třeba řešit jiné úkoly. Rozpad SSSR (1992), problémy na Bajkonuru…,“ vykládá Valerij Rjumin. „Neprotivili jsme se tomu, ale idea ženského kosmu postupně začala odumírat…“


Valerij Rjumin po roce 2000

Ovšem ještě v roce 1990 proběhl v jisté euforii z perestrojky výběr kandidátů na kosmický let z řad novinářů. Prošli čtyři, z toho jedna žena. Světlana Oktjabrovna Ochmelenková (*1951), redaktorka časopisu Vozdušnyj transport. Od října 1990 do ledna 1992 se ve Hvězdném městečku připravovala ke kosmickému letu na lodích Sojuz a na stanici MIR. Bohužel, jejích reportáží jsme se nedočkali, stejně jako od jejích mužských kolegů.


Světlana Ochmelenková, kosmonaut-novinář

Ještě ke Gluškovi nastoupila v roce 1988 do tehdy už RKK Eněrgija (Raketová a kosmická korporace Eněrgija) původně architektka, pak matematička a absolventka moskevského leteckého institutu Ordžonokidzeho Naděžda Vasiljevna Kuželnaja (*1962). Cílevědomé děvče od Volhy, z vísky Alexejevka, své touze letět do kosmu obětovalo mládí. Aeroklub, aeroklub, studium architektury, historie, matematiky. Potom Moskva, vysoká letecká škola, soukromý život žádný…  Dosáhla titulu mistryně leteckého sportu a v rukou měla takové letouny, jako jsou Jak-52, Jak-55, Su-26 či 29 a také L-39 Albatros. Naďa hned poslala přihlášku do oddílu kosmonautů. Říkala si – když mohla letět Savická, proč bych nemohla do vesmíru létat také?


Naďa Kuželnaja

Probojovat se mezi kosmonauty se jí podařilo, i když to pár let trvalo. Snad i proto, že tři roky pracovala jako specialista na hydrodynamiku v tzv. hydrolaboratoři Hvězdného městečka, kde se kosmonauti v obrovském bazénu připravují k práci ve volném kosmu. A možná i proto, že v IMBP u Gazenka hledali dobrovolnice k experimentu, jehož cílem bylo objasnit, jak ženský organismus snáší podmínky beztížného stavu, a ona dokázala vše vydržet.

Efekt beztíže se navozoval tak, že bylo třeba proležet na lůžku 8 měsíců s hlavou položenou níže, než nohy. Zvednout se z postele bylo kategoricky zakázáno. Naďa vzpomíná: „Byl to dost drsný experiment, často, abychom ze sebe dostali depresi, jsme křičely z plna hrdla – doslova jsme řvaly i ‚jděte do háje s beztíží‘ a podobně…“ Děvčatům slíbili, že po ukončení experimentu na Zemi v něm budou pokračovat v kosmu – na stanici MIR.


Experiment „beztíže“ v IMBP – to se ještě smály

Naďa byla do oddílu kosmonautů zařazena v r. 1994 spolu s ing. Michalem Tjurinem, rovněž z RKK Eněrgija. Tou dobou už končila přípravu k letu skupinka žen předchozího náboru Eněrgije (1989), mezi nimi jistá Jelena Kondakovová (*1957), která získala kvalifikaci „kosmonauta-výzkumníka“ už po základním výcviku v březnu 1990. V roce 1980 absolvovala strojní fakultu na známé Baumanově technice v Moskvě a po ukončení studia nastoupila jako inženýr ve společnosti RKK Eněrgija.

Pikantní na tom bylo, že šlo o manželku kosmonauta Valerije Rjumina (*1938), který byl – jak jsme už poznali – zásadním a tvrdým odpůrcem ženských kosmických letů. Provdala se za něj v osmadvaceti letech, v r. 1985, kdy Rjuminovi už bylo 46 let a měl za sebou tři kosmické lety.


Valerij Rjumin jako řídící letu v tzv. CUPu (Centr upravlenija poljotom) – 80. léta

Nikdo neví, jakými argumenty svého muže přesvědčila, ale podařilo se jí to. Stala se členkou oddílu kosmonautů. „Ukecat, přesvědčit mého muže, aby mne pustil, byť ke zdravotním prohlídkám a testům, trvalo několik let,“ usmívá se dnes Kondakovová. „Nakonec souhlasil alespoň s lékařskými prohlídkami s přesvědčením, že stejně neprojdu…“ Prošla.


Kondakovová dnes – hádejte, jak jsem „ukecala“ manžela?

Kondakovová odstartovala ke stanici MIR 4. října 1994 v kosmické lodi Sojuz TM-20 jako palubní inženýr spolu s velitelem Alexandrem Viktorenkem a kosmonautem výzkumníkem Ulfem Merboldem z Německa.

Od samého začátku neprobíhala expedice podle plánu – problémy nastaly ještě před spojením se stanicí. Nečekaně vypověděl navigační systém pro sblížení zvaný Kurs. Viktorenko převzal ruční řízení a s velkými problémy Sojuz přidokoval k MIRu. „No, co byste chtěli,“ rozhazovali rukama ve Hvězdném a v CUPu odpůrci žen, „…vždyť je na palubě ženská!“


Družicová stanice MIR v plné sestavě (1996)

„Když jsem přiletěla na stanici,“ směje se Jelena, „kolega Valerij Poljakov tam už byl devátý měsíc. Přivítal mne, políbil a pak mi povídá – poslyš, to znamená, že když jsi tady, musíme se každý den holit?“ Pak ho ale legrace přešla. Na stanici zhaslo světlo, službu vypověděly akumulátory. Během čtyř dní, ještě než se podařilo kosmonautům opravit energetický systém, vypuknul na palubě MIRu požár regenerátoru kyslíku.

Následky mohly být strašné – oheň vzplanul v části, kde byla připojena dopravní loď Sojuz, která sloužila i jako záchranný člun a posádku od ní odříznul. Kdyby se poškodila, neměla by se část posádky v čem vrátit na Zemi. To mělo vliv na vzbouřené emoce lidí a osádka se tvrdě rozhádala. To pak můžete jen těžko zůstat přáteli…

Nejlépe to ale snášela Jelena… a se všemi hovořila stejně mile. Navíc se ukázala jako velmi platný, vzdělaný a šikovný palubní inženýr. Bohužel, mužské i tím dráždila – jednala s nimi jako se sobě rovnými.

Postupně se ale situace uklidnila, když se začala chovat „žensky“ jako na Zemi. Občas připravila jídlo, pěstovala okurky, stříhala kosmonauty jako v kadeřnickém salonu apod.  Experiment studia chování ženského organismu za dlouhodobého letu se změnil na experiment vlivu ženy na chování mužů…


Kondakovová na palubě stanice MIR

Kondakovová se jako první ruská žena stala členkou základní posádky družicové stanice. Po měsíci společné práce se Merbold se členy předchozí expedice Malenčenkem a Musabajevem vrátil na Zemi, Valerij Poljakov zůstal na palubě MIRu s Kondakovovou a Viktorenkem.

Zpět na Zemi přistáli až 22. března 1995 v kazašské stepi. Kondakovová měla po přistání na kontě 178 dní, 10 hodin a 42 minut ve vesmíru, což je dodnes nepřekonaný „ženský“ rekord. Valerij Poljakov pak od ledna 1994 do března 1995 počtem 437 dní a 18 hodin vytvořil rekord mužský. Tristní zůstává, že Jelena Kondakovová se stala po Valentině Těreškovové a Světlaně Savické třetí a poslední Ruskou, která absolvovala kosmický let…


Kondakovová (ještě jako tmavovláska) před svým prvním startem…

Jeleně však skutečně štěstí přálo – podruhé se do vesmíru dostala při misi raketoplánu Atlantis (STS-84), který startoval 15. května 1997 z Kennedyho vesmírného střediska. Kondakovová působila ve funkci letového specialisty. Hlavním cílem letu bylo spojení raketoplánu se stanicí MIR a doprava zásob.


…a v r. 1997 – v americkém skafandru a před americkou vlajkou…

Aby se to nepletlo, na americkém Space shuttlu Discovery (STS-91) se svého čtvrtého letu dočkal ve věku téměř 60 let i její manžel, Valerij Rjumin. Strávil tak ve vesmíru při svých čtyřech startech více než rok – 371 dní.


Valerij Rjumin před americkým raketoplánem Discovery

Dnes Rjumin tvrdí: „Kdo říká, že jsem byl zásadním protivníkem ženských letů do vesmíru? To není pravda, nikdy jsem takový nebyl…! Jestli může ženská dělat tuto práci, tak s Pánem Bohem…“ a pokrčí rameny.

Nadě Kuželné ovšem po létech nadějí a tvrdého výcviku netaktně sdělili – máme Těreškovovou, Savickou a Kondakovovou, to stačí. Více ženské do vesmíru létat nebudou… Osud Kuželné je ovšem v mnohém typický pro osudy dalších asi třiceti(!) ruských děvčat a žen, které oblékly skafandry a prošly kosmonautickým výcvikem.


Kuželnaja (vpravo) při nácviku pohybů v beztížném stavu v letadle

„Vždy jsem chtěla pokořit nebe a létat ke hvězdám, od mládí,“ vyznává se Naďa. A závidíc Kondakovové přemýšlela, proč vše v jejím případě probíhá s potížemi, proč se o všechno tak musí prát. Nejprve se připravovala k letu na stanici MIR, od června do září 1996 pak absolvovala další kolo předletového výcviku a stala se členkou oddílu určeného pro lety na Mezinárodní stanici ISS. Mezitím se vdala za svého instruktora, podplukovníka letectva Vladimíra Morozova. V té době už létaly do vesmíru nejen Američanky, ale i ženy z Evropské kosmické agentury.


Naďa ještě jako tmavovláska při přípravě na let v trenažéru Sojuzu

Naďa byla zařazena do tzv. návštěvní posádky, která měla startovat v květnu 1999, jako palubní inženýr. Ale přišla do jiného stavu, a tak z přípravy na tet vypadla. Narodila se dcerka Jekatěrina a Naďa nedlouho po té zase začala trénovat na kosmický let. S manželem ale usoudili, že jestliže žena zanedlouho poletí do vesmíru, tak otec Vladimír Morozov bude muset zůstat doma… Naďa pracovala tvrdě. A večer běžela domů, k dítěti a manželovi.


Naďa s malou Káťou a manželem Vladimírem…

„Co zmůže chlap s miminem? Přišla jsem domů, uklízela, prala (i když se muž snažil…). Ještě jsem ráno a večer kojila… Dělala jsem vše co nejlépe v práci i doma. Ale byla jsem pořád jen náhradnice…,“ stýská si ještě dnes. Žili na ubytovně, v místnosti cca 20 m čtverečních(!). Plat kandidáta na kosmický let nebyl nijak zázračný. Morozov nedostával nic, žádnou podporu. Obraceli každou kopejku. Změnit to mohl pouze Nadin start.


Kuželnaja 2001 – předstartovní foto

Vladimír to vydržel dva roky. Pak šel dělat ochranku jistému plukovníkovi… Když už se situace stávala nesnesitelnou, jmenovali ji do základní posádky, která měla začátkem r. 2001 letět na ISS. Nemohla svému štěstí uvěřit… 28. dubna 2001 nakonec Sojuz TM-32 zamířil ke stanici. Ale – bez Kuželné.
Na její místo mezi Talgatem A. Musabajevem a Jurijem M. Baturinem usedl první kosmický turista, Denis Tito…


Milionář Denis Tito v kosmu… Místo Kuželné

„Dozvěděla jsem se to tak mimochodem, nikdo mi to prostě nijak oficiálně nezdůvodnil,“ říká Kuželnaja. Jistě, chápala, že v rozhodnutí, kdo poletí, hrála úlohu především ekonomická situace ruské kosmonautiky. Kosmický turista za své potěšení zaplatil 20 milionů dolarů. Ale proč zrovna ona? A tak nastalo podivné období komerčních kosmických letů…

V květnu 2001 Naďu přesunuli do záložní posádky Sojuzu TM-33, na kterém pak startovala do vesmíru už ostřílená Francouzska Claudie Haigneréová, která prvně pobývala v r. 1996 na stanici MIR při letu Sojuzu TM-24. Stala se tak první Evropankou na ISS.


Naďa (vlevo), kosmonaut Zaljotin a Francouzska Claudie Haigneréová

Naďa se snažila kolegyni-konkurentku Claudii psychicky co nejvíce podporovat a chovat se jako rovný a společenský člověk. Na základnu, kde posádky odpočívaly, např. přinesla kytaru, zpívala a snažila se odreagovat. Doma ovšem stále čekala malá dcerka… „Přála jsem úspěch té Francouzce, ale když startovala, pochopila jsem, že pravděpodobnost, že poletím já, je minimální,“ konstatuje. „Pořád budu jen – náhradnice…“


Claudie Haigneréová

Toto období bylo nejtěžší v jejím životě. Nelze žít nadějí – život je potřeba žít hned teď, rozhodla se. A tak po deseti letech čekání na start Naďa Kuželnaja natrvalo opouští oddíl kosmonautů. Chce se vyhnout osudu těch kosmonautů – mužů, kteří byli ve výcviku, ale nikdy nelétali…

„Na dalším osudu těch 20 – 30 % mužů se něco podobného, co se stalo Nadě, těžce podepsalo – většinou začali pít, nedokázali se s tím vyrovnat. U žen – nebylo jich tolik, sedm deset – to naštěstí prošlo s menšími dopady. Realizovaly se – jak se říká – v rodině, v dětech…,“ říká kosmonaut Zaljotin, který byl s Naďou v záložní posádce Sojuzu TM-33.


Jako druhý pilot v Tu-134

Pro Naďu byla ovšem „realizace v rodině“ málo. Po ročním oddychu zamířila do školy dopravních pilotů v Uljanovsku, začala létat jako druhý pilot na Tu-134. Pak na ni čekal Airbus A310 – úplně jiné letadlo, podstatně odlišné od starých „tůček“. Zvládla přeškolení a nyní létá jako kapitán. Manžel jí nevydržel – měl už odlétáno a ona chtěla létat. Rozešli se. Ale ona nadále v skrytu duše doufá, zda ji ještě nezavolají: přijď, poletíš do vesmíru!


Po letech zase v trenažeru družicové stanice, trpké vzpomínky se Nadě vracejí…

„Největším problémem stresu pro člověka, vznikajícího logicky i na palubách kosmických lodí, je člověk sám. Přitom je pozoruhodné, že z biologického hlediska ženy i při nižší tělesné výkonnosti a menší pohotovosti k akutní agresi snášejí stres vůbec lépe než muži, zejména pak stres chronický. Nepochybně to souvisí s jejich bohatší genetickou výbavou.

Při posuzování výkonnosti i odolnosti žen jako členů kosmických osádek se uplatňují i psychické a sociální faktory. Ženám jsou vlastní specifické způsoby kontroly stresu ve formě sociální podpory. Muži, kteří ochrannou funkci sdílení citu i informací nechápou, mluví o „drbech“ – a velmi se v tom mýlí. V postoji ke stresujícím faktorům se s výhodou uplatňuje femininní mentalita, charakterizovaná realismem, tolerancí, schopností podřídit se nepřízni a trpělivostí – na rozdíl od agresivní mentality maskulinní.

Konečně se v osádce mohou výrazným způsobem uplatňovat ženy při tvorbě a formování sociálních vztahů – zejména ve stresujících situacích. Stávají se výrazným psychosociálním faktorem, zvyšujícím výkonnost i soudržnost kosmické osádky. Pouhá přítomnost žen zvyšuje kvalitu aktivit mužské části posádky.

Poněkud zkratkovitě řečeno – muži si před ženami nechtějí zadat. Na druhé straně i u žen působí faktor kompetice, soutěžení, když se chtějí mužům vyrovnat.“

Docent MUDr. Josef Dvořák ve zprávě o výzkumu Ženy v kosmu po roce 2000 (Women in Space after 2000), který byl realizován v rámci projektu ESA Prodex.

Epitaf

Z více jak 55 žen ve vesmíru byly jen tři z Ruska. Ruští kosmonauti tvrdí: „Ale nám je vás líto, když musíte podstoupit to, co my…“ „Kdepak,“ vrtí hlavou Těreškovová, „jakápak lítost… jedině falešná!“ Má pravdu. Když se v Praze v říjnu 2009 konalo setkání kosmonautů a astronautů z celého světa – tzv. Asociace účastníků kosmických letů – ptal jsem se mimo jiné kosmonautů Alexeje Leonova a Viktora Savynicha na to, proč v Rusku nelétají do kosmu ženy. „Ale,“ mávli nad tématem rukou, „jsou s nimi jen problémy. A ženská na palubě – to přináší smůlu!“ A mysleli to oba upřímně…


Kosmonauti Leonov a Savynich s V. Remkem v Praze (ASE 2009)

V USA jsou jakékoliv narážky na „profesionalitu žen“ považovány za mužský šovinismus a za takový „přečin“ hrozí i ztráta statutu astronauta… Vycházejí z principu, že pokud muž a žena mají stejné výsledky v přípravě, dostane žena přednost! A proto ženy létají.

Létají dnes na ruských kosmických lodích. Američanky, Evropanky, Japonky i Korejky – i ženy jako Angličanka Helen Sharmanová (květen 1991 Sojuz TM-12/MIR), která přiznala, že s ruskými kolegy Krikaljovem a Arcebarským zažila v kosmu „fantastické zážitky“ (kamera mj. zaznamenala, jak se v prostorách stanice MIR vznáší ve stavu beztíže v apartní růžové noční košili. Pak prý obraz zmizel…)


Korejská astronautka Yi So-yeon  (Sojuz TMA-12, 2008) v Praze

Roku 2006 se objevila v kosmické přípravě v Rusku Jelena Olegovna Serovová (*1976, manželka kosmonauta Marka Serova). Prý je připravena letět třeba na Mars… Ovšem bez takového experimentu, jako je porod v kosmu…


Poslední Amazonka - Jelena Serovová

„To je nyní u nás zakázáno, experimenty tohoto druhu se neplánují…,“ říká poslední „Amazonka“. Serovová zná sílu mužské opozice, ale doufá, že časem se dostane vše na své místo a muži budou ženy v kosmu potřebovat. Podle posledních zpráv má Jelena startovat na ISS v červnu 2013, k padesátému výročí kosmického letu první kosmonautky světa,Valentiny Těreškovové.

Nechme se překvapit…

Citace a řada fotografií v seriálu Ženy a vesmír mimo autorových jsou přebrány z materiálů Roskosmosu a ruských dokumentárních filmů, pamětí kosmonautů a B. Čertoka.





Stanislav Kužel

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase či řadě časopisů (v poslední době např. ve 21. století). S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jean-Loup Chrétiena. Jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975). Standa Kužel je m.j. i autorem několika knih (kosmonautika, science-fiction – viz antologii Slovník české literární fantastiky a science-fiction /Ivan Adamovič, Praha 1995/), povídek (viz Ikare či výběr „Kříšťálové sféry“) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů. Na letiště to má kousek a když s ním někdo odstartuje, rád se drží kniplu.

| Kontakt | Články autora |



Jak oznámkujete tento článek?

Aktuální skóre: 3,6

Jako ve škole, 1 nejlepší, 5 nejhorší.

+
1
2
3
4
5
-


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů
Celkem 1 příspěvků. Dodržujte prosím tato jednoduchá pravidla.

Ruské kosmonautkyAriana 17. 12. 2014 20:59:00Odpovědět
Už mají Rusové čtyři kosmonautky, Jelena Serovová konečně vzlétla ke hvězdám v září 2014. Pořád je to ale žalostně málo kosmonautek. Američané jich mají už přes čtyřicet, i když se toho zprvu taky báli. Kuželné je mi líto, určitě by byla dobrá a navíc byla i hezká.:)

Přidat vlastní zkušenost

Přečtěte si prosím pravidla pro příspěvky

Jméno: Předmět příspěvku:

Ochrana proti spamu - připočtěte k číslu 25 pětku a výsledek zapište do tohoto políčka:

   Adresa autora: 54.145.117. xxx
Celý základní výcvik nám říkal instruktor: RYCHLOST JE RADOST
pramipexol generico ogvitaminerfolie.site pramipexol 1 mg precio

Přehled leteckých simulátorů v ČR





 



Související články

Kosmonautika



Máte připomínku nebo námět k Aerowebu?
Budeme potěšeni za každý váš námět nebo připomínku. Stále je co zlepšovat :-)


Číslo publikace ISSN 1801-6847. Copyright (c) 2005-2014 Aeroweb.cz. All rights reserved.
Server provozuje společnost Mavisys, s.r.o.