S hydroplánem na Havaji

11.05.2011 4 příspěvky

Po čase vám opět přinášíme článek o létání v ne zcela typickém prostředí - alespoň pro většinu z nás. Patrik Sainer nám povypráví, jaké je to vyměnit kola za plováky a sedat na rozbouřenou hladinu. Tak jako pro Japonce v roce 1941, i dnes je cílem Havaj.

S hydroplánem na Havaji
S hydroplánem na Havaji (Zdroj: Aeroweb.cz)

Alooooohaaa! vás na Havaji bude provázet na každém kroku. Jedná se o vřelý místní pozdrav, vždy doplněný pěkným úsměvem. Na tichomořských ostrovech panuje vesměs klidná atmosféra bez spěchu a stresu. Havaj – ráj surfařů a potápěčů, oblíbená destinace novomanželů – je zároveň skvělým místem pro létání. A přičteme-li bohatou leteckou historii, jejímž asi nejznámějším okamžikem byl japonský útok na Pearl Harbor, má leteckým nadšencům toto souostroví skutečně co nabídnout.

Základna hydroplánů na Honolulu

Seaplane Base Pata Magieho leží přímo mezi dráhami 08 levá a 08 pravá letiště Honolulu International na ostrově Oahu. Jižní dráha 08 pravá je totiž vybudována na částečně umělém poloostrově a dopravní letadla sem pojíždějí po mostě.

Pat Magie je snad nejznámější pilot hydroplánů ve Spojených státech. S hydroplány létá již téměř 50 let, má ve svém zápisníku skoro 40 000 letových hodin bez nehod a z toho přes 32 000 hodin na hydroplánech! Létal snad na každém kontinentě a mimo jiné si zalétal s hydroplány také v mnoha filmech.

Když vstoupíte do jeho plovoucí kanceláře a zároveň domu, u jehož terasy je zakotvené letadlo na plovácích, vstupujete do úžasného světa. Můžete si vychutnat vyhlídkový let okolo ostrova, půjčit si letadlo pro úžasné polétání a zároveň i získat licenci na létání s plováky (www.islandseaplane.com).

Aktuální leteckou mapu ostrova jsem si koupil v nedalekém pilotshopu, a tak jsem Pata mile překvapil, když jsem ji rozložil, abychom se dohodli na trase zítřejšího letu okolo ostrova. Let s Cessnou U206 z roku 1980 na plovácích jsme naplánovali přes Honolulu a pláž Waikiki s pár tréninkovými mezipřistáními na mořské hladině v zátoce na východním pobřeží ostrova. Návrat plánujeme vnitrozemím ostrova po jedné z tras, po které provedli japonští piloti první vlnu útoku v prosinci 1941.


Klikněte pro zvětšení

Pat poletí se mnou jako průvodce, protože jinak bych v celé šestimístné „dvěstěšestce“ seděl úplně sám. Navíc mám právě čerstvé přeškolení na hydroplány, a tak bych si ani netroufl žádat půjčení cessny v sóle. Mít vedle sebe za letu tak zkušeného instruktora je mi potěšením a doufám, že se přiučím i něco nového.

Hurá na perlový přístav

Před zítřejším letem se jdu podívat do komplexu muzeí v Pearl Harboru, abych si mohl zítřejší průlet nad slavným přístavem lépe vychutnat. V Pearl Harboru mimo jiné najdete ponorku USS Bowfin a bitevník USS Missouri. Obě lodě si můžete do detailu prostudovat a podívat se do mnoha vnitřních prostor. Jsou velmi zachovalé a skrývají v sobě zajímavé expozice, ukazující jak probíhal život na palubě v době jejich plného bojového nasazení.

Na vnitřním ostrově Ford Island, ležícím v samém středu celého zálivu a přístavu, je v hangáru 37 zřízeno letecké muzeum Pacific Aviation Museum. Právě Ford Island a lodě zakotvené okolo ostrova byly centrem japonského útoku 7. prosince 1941. Velkou část ostrova zabírá letiště, které však v době útoku již nesloužilo letectvu, ale pouze námořnictvu. Letectvo bylo přestěhováno na nedaleké, nově postavené a hlavně větší letiště Hickam Field.


Pacific Aviation Museum

Vstup do muzea je u staré řídící věže letiště na okraji dráhy 22. Hangár 37 původně sloužil pro hydroplány a je jeden z mála, který prosincový útok přežil. Skromná expozice se věnuje hlavně útoku stovek japonských letadel na zdejší americkou námořní základnu. Muzeum bylo otevřeno nedávno a hlavní expozice se teprve buduje, měla by mimo jiné obsahovat i maketu části letadlové lodě z období druhé světové války.

Podívaná za berany Cessny 206

Startujeme téměř hned od plovoucí základny, koordinace se startujícím Boeingem 767 Hawaiian Airlines je bezproblémová, jelikož startuje z pozemní dráhy a my z vody. Honolulu je úplně klasické americké město plné mrakodrapů a několikaproudých dálnic. Tento pocit mám i z celého ostrova Oahu, je to mnohem mnohem více Amerika nežli Tichomoří. Původní obyvatele zde téměř nevidíte, a když už je náhodou najdete, tak je to buď u podřadných prací, které Američani nechtějí dělat, anebo vám za nemalé vstupné zatančí na „folklórním představení“ v Polynéském kulturním centru.

Metropoli přelétáváme na jejím jižním okraji a pokračujeme dle plánu přes asi nejznámější místní pláž – Waikiki – a okolo rozsáhlého vulkanického kráteru Diamond Head. Kopce ve vnitrozemí mají své vrcholy vysoké až 1 200 metrů zahaleny v mracích a po celou dobu letu často vidíme lokální dešťové přeháňky. Pohled na členité skalnaté pobřeží ostrova, které neustále bičuje mořský příboj, je úchvatný.

Ostrov oblétáváme po pobřežní linii a pod námi se střídají písčité pláže a strmé vysoké skály padající hluboko do mořské hladiny. Celý ostrov je díky celoročním častým dešťovým přeháňkám úžasně šťavnatě zelený. Vládne zde celoroční stabilní klima. Letíme dále na východní pobřeží do zátoky Kaneohe, ta je dobře krytá od mořského příboje a je zde možné udělat pár touch and go.

Přistání na vodě s šestimístnou 206 je přeci jen trochu jiné než s malým dvoumístným Piper Cubem, na kterém jsem získal licenci na hydroplány. Obzvláště start je úplně raketový. 300 koňských sil motoru Continental IO-520 je pořádně znát, obzvláště když je letadlo skoro prázdné.

Severní část ostrova není tolik obydlená jako jižní polovina. Přes Pupukea se dostáváme k městu Haleiwa. Právě v těchto místech vstoupila japonská letka Dive Bombers v neděli 7. prosince 1941 časně ráno nad americké území, aby pokračovala na Pearl Harbor. Letíme po stejné trase v údolí, mezi dlouhým pohořím táhnoucím se po celé severovýchodní straně ostrova a kopci na jihozápadním pobřeží.

Pomalu se před námi v dáli na obzoru objevuje jižní pobřeží. Blížíme se k železobetonové výškové zástavbě Waipahu a Pearl City. Japonští piloti by dnešní Oahu stěží poznali. Za pětiproudou dálnicí v každém směru se vynořuje Ford Island. Začíná být rozeznatelná ranvej 22, USS Missouri zakotvená u ostrova i památník potopené USS Arizona. Pearl Harbor jako na dlani.

Jsme již ve spojení s Approach Honolulu International a dostáváme povolení k přímému přiblížení na seaplane base. Letíme ve 300 m přímo nad středem dráhového systému mezinárodního letiště. Přistání na vodu je hladké, hladinu zátoky Mamala Bay pokrývájí jen drobounké vlnky vytvořené mírným vánkem.

Po zpomalení letadla odporem vody spouštím vodní kormidlo a odjišťuji dveře, sundávám si sluchátka a uvolňuji pasy. Snažím se nezapomenout na žádný z úkonů. Nerad bych pobavil svého instruktora a skvělého průvodce po okolí ostrova, například výskokem na molo se sluchátky na hlavě.

V klasickém letadle let končí zastavením na stojánce a vypnutím motoru, pak můžete v klidu opustit kabinu. Kotvení hydroplánu na „stojánce“ vyžaduje od pilota pohotový výskok a rychlé uvázání letadla k molu. Motor se vypíná ještě před dojezdem, zakotvit musíte setrvačností. Sluchátka zapomenutá na hlavě s největší pravděpodobností vykoupete ve vodě.

Další létání na Oahu

Pokud neprahnete zrovna po létání s hydroplánem, můžete si zde samozřejmě půjčit klasickou cessnu či pipera s obyčejnými kolečky (www.wecanfly.com). Na ostrově je několik leteckých škol a půjčoven letadel. Ostatně jako kdekoliv jinde ve Spojených státech, je zde letadlo považováno za vcelku běžný dopravní prostředek.

V Mokuleia, na severozápadním výběžku ostrova, najdete Dillingham Airfield. Je to skvělá plachtařská základna s každodenním aerovlekovým provozem, nabízející létání s motorovými i klasickými větroni. Sídlí zde Honolulu Soaring Club a i další letecké společnosti (www.soarhawaii.com). Strmé kopce, častý vítr a místní klima tvoří dobré podmínky pro plachtění. Jen škoda, že nemůžete letět na žádný delší přelet. Nejodlehlejší konce ostrova jsou od sebe vzdáleny pouhých 70 km. Na Dillingham Airfield se můžete svézt také v motorovém rogale a je zde velké parašutistické centrum.

Chci létat s hydroplánem aneb jak na SES rating v USA

Kvalifikaci SES – Single Engine Sea neboli jednomotorová letadla přistávající na vodní hladině, je možné získat jako rozšíření průkazu soukromého pilota (PPL). Pro přiznání kvalifikace SES musíte absolvovat letecký výcvik a přezkoušení s inspektorem.

Mimo Havaj je létání s hydroplány na severoamerickém kontinentu rozšířeno především v severních teritoriích – na Aljašce, v Kanadě a potom také na Floridě. Já jsem zvolil jednu z nejznámějších seaplane škol na Floridě – Jack Brown`s Seaplane Base. Sídlí v centrální Floridě, ve Winter Haven, nedaleko Lakelandu, v kraji přezdívaném „Země tisíce jezer“. Je to skutečně kraj jezer, jezírek, rybníčků a tůněk. A téměř na všech můžete úplně bez problémů přistávat.

Od roku 1962 vyškolili již více než 14 000 pilotů hydroplánů. Školu provozuje John Brown, syn Jacka Browna, který před několika lety tragicky zahynul, když se mu v jeho seaplanu uvolnil špatně zajištěný šroub táhla výškovky. Výcvik zahrnuje dvě hodiny školení na zemi a pět letových hodin na Piper J3 Cub. Závěrečné přezkoušení s inspektorem zabere necelou hodinu ve vzduchu. Kompletní výcvik i se závěrečnou zkouškou vyšel v roce 2007 na 1 000 dolarů.

Létání s Piper Cubem na plovácích je úžasné. Letadlo není sice moc přemotorované (stařičký Continental o síle 85 koní), ale pro pěkné polétání to bohatě stačí. Floridské podnebí umožňuje celoroční provoz. Piper Cub se létá zezadu a jediný přístroj, který potřebujete a na který na přední palubu zároveň vidíte, je otáčkoměr.

Létá se zásadně s otevřenými dvířky, aby v letadle byl čerstvý vzduch. Když jsem při svém prvním letu začal stoupat do standardních 300 metrů, zastavil mne můj instruktor Scotty ve 150 metrech s tím, že už jsme děsně vysoko. Ať neblbnu a srovnám to do horizontu. Scotty je pilot z Aljašky a na zimu vzal na pár měsíců práci na slunné Floridě.

Ve výcviku se naučíte kromě standardního startu a přistání také ovládat letadlo v drsnějších podmínkách. Trénujete start z jednoho plováku i přistání na úplně klidnou hladinu, která je jak zrcadlo a nad kterou nepoznáte, jak jste vysoko. Naučíte se také různé druhy pomalého i rychlého pojíždění na vodní hladině, kotvení s letadlem i plachtění po hladině ve větším větru.

Výcvik není nikterak náročný a troufám si říct, že je zcela zvládnutelný pro každého pilota. V Evropě a v České republice obzvláště vám sice nebude vůbec nic platný, ale už jen za to polétání to stojí! A pokud chcete udělat dispečerce letecké školy radost, přineste jí DVD s českou pohádkou, její rodiče totiž pocházejí z Moravy.

Co musím udělat, abych mohl v USA létat s českým průkazem PPL

Procedura ověření průkazu je velmi jednoduchá, akorát mírně časové náročná. Dle FAA je nutné zažádat o ověření průkazu 90 dní předem. Moje osobní zkušenost však byla mnohem příznivější, průkaz jsem měl v USA připraven cca za měsíc.

Nejprve vyplníte žádost a zašlete ji i s kopií svého českého průkazu PPL a zdravotního průkazu na adresu FAA. FAA požádá náš Úřad civilního letectví o potvrzení platnosti vašeho průkazu a jakmile jej obdrží, můžete si vyzvednout svůj dočasný americký pilotní průkaz v kanceláři FSDO, kterou jste si vybrali (kanceláře jsou v každém větším městě USA). V kanceláři FSDO vám dají ihned do ruky dočasný průkaz, který platí okamžitě. Klasický průkaz (vypadá jako kreditní karta) vám zašlou na vaši českou adresu do tří měsíců. Jeho platnost je neomezená. Náš zdravotní průkaz je v USA plně platný.

Nyní můžete jít do jakékoliv letecké školy a odletět „biennial flight review“ s instruktorem, které zabere něco málo přes hodinu ve vzduchu. Je to obdoba našeho periodického přezkoušení a má platnost 24 měsíců stejně jako u nás. Buďte připraveni na to, že způsob létání a radiokomunikace je v USA mírně odlišná od evropského. Nemusíte se však ničeho obávat, na vše vás připraví váš instruktor.

Mně osobně zabralo „rozlétání se“ v místních podmínkách i s vykonáním biennial a checkride cca 4 hodiny létání na C172. A nyní si můžete půjčit letadlo kdekoliv v USA. Nezapomeňte však, že váš americký průkaz platí pouze tehdy, je-li plně platný váš český průkaz a vaše české kvalifikace.

V letecké škole ještě budete muset absolvovat „checkride“ s instruktorem letecké školy, ale to jistě znáte i z České republiky. Nežli vám někdo půjčí své letadlo, chce vědět, jak umíte létat (checkride nemusíte absolvovat, pokud s instruktorem dané letecké školy absolvujete biennial). A až si v USA pěkně polétáte, pošlete nám pár fotek do redakce!

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

FSDO

11.05.2011 v 16:36 Richard

Musim pridat svoji zkusenost s uznavanim naseho PPL v USA. Vsechno probihalo stejne az do vyzvednuti docasneho prukazu v FSDO. Tam me totiz cekal ustni test o kterym jsem vubec netusil, takze jsem se na nej vubec nepripravoval a samozrejme jsem ho neudelal. Evidentne zalezi na osobe ktera vam ma docasny prukaz vystavit.

Odpovědět

RE: FSDO

13.05.2011 v 21:02 Honza

Ta to doporučuju FSDO v Milwaukee...Super lidi, žádný testy;)

Odpovědět

FSDO To: Richard

14.05.2011 v 14:54 MM

V čem spočíval test a jsou na něj nějaké materiály? Je to něco, co dělají i američtí piloti, nebo je to specielní pro cizince. Diky za odpověď.

Odpovědět

RE: FSDO To: Richard

16.05.2011 v 10:12 Patrik

Zdravím, "test" je v kompetenci inspektora FSDO - a je to forma pohovoru. Slyšel jsem i o případech, kdy inspektor "dusil" zahraničního pilota delší dobu. Já osobně, a mnoho mých kamarádů, jsem měl opačnou zkušenost. Chvíli jsme si popovídali o létání, proč chci létat v USA a jak se létá v naší zemi. Pohovor má dle FAA sloužit k základnímu ověření jazykových schopností žadatele - ne letecké angličtiny, ale obecné schopnosti mluvit a rozumět. Hodně záleží na tom, na jakého inspektora narazíte (ale to je bohužel obecně platná věc v USA - týká se policajtů, imigračních a podobně...).

Odpovědět

Přidat komentář