Temně hučí… ale bez nás!

06.01.2010 2 příspěvky

"Approach, I think I´m going to declare an emergency now." Hlásím na frekvenci Wilkes-Barre Approach nad severní Pennsylvánií. Motor OK, nikde se nekouří, letadlo se nerozpadá. Jen na plazmovém displeji motoru poskakuje nervózně a nepravidelně jeden ze čtyř teplotních sloupců jako plápolající plamen.

Temně hučí… ale bez nás!
Temně hučí… ale bez nás! (Zdroj: Aeroweb.cz)

Cesta za Niagarskými vodopády začíná

Doteďka to byl velmi příjemný a dlouho očekávaný let. Moji tři cestující, dlouholetí výborní přátelé, kamarád z VŠ a spolubydlící z koleje se ženou a dcerou, se na tuto poněkud exotickou cestu na Niagaru asi těšili už od zimy, kdy začali svou letošní americkou dovolenou plánovat.

Vzlétli jsme z letiště v Caldwellu už za začínajícího vedra. Přestože léto tu letos začalo velmi pozdě, počátkem srpna se skutečně rozjelo s vervou. Na dnešek hlásí skoro třiatřicet, my dva chlapi jsme s váhou trochu na štíru, takže startujeme jen s polovičními nádržemi. V plánu je zastávka v městě Elmira, stát New York. Cardinal se odlepuje z dvaadvacítky dráhy hned za polovinou, všechno je v normálu, pilot je spokojen.

Z okruhu nad letištěm stoupáme poměrně pomalu na severozápad a přes silný opar se snažíme hledat letadla, na která nás upozorňuje New York Approach. Asi za deset minut dostáváme povolení na 4500 stop a vstup do "pozitivní kontroly" třídy B letiště Newark. Na zemi i ve výšce je téměř nulový vítr a žádná turbulence. Po další čtvrthodině nás New York předává radaru ve Wilkes-Barre. Pro mě začíná normální "přeletová" nuda, cestující ovšem bedlivě sledují celkem monotónní krajinu New Jersey a Pennsylvánie a cvakají foťáky.


Airport Newark

Přelétáváme velké jezero Henry a přilehlý rádiomaják VOR stejného jména. Ukazuji ho Honzovi. Na pravoboku se snažím zahlédnout svoje oblíbené malé letiště Cherry Ridge s útulnou hospůdkou, ale v oparu je v podstatě neviditelné. Brzy jsme nad městem Scranton, u kterého letiště Wilkes-Barre leží a hned za ním si na GPS ověřuji, že se blížíme mně neznámému malému aerodromu Seamans, ležícímu v bukolických kopečcích severní PA.

Co se děje s motorem?

Seamans je teď za námi a já přejíždím očima panel. Všechno je jakoby zmražené. Rychloměr, výškoměr, kompas, tachometr. Asi právě proto na mě doslova vyskočí ten malý pulzující oranžový plamínek nalevo.


Fotka monitoru, který hlídá teploty motoru.

Zdá se mi to, nebo má najednou čtvrtý válec zimnici? Teplota výfukových plynů je o 10 až 20 procent nižší a rychle kolísá. Nějak není čas na paniku, protože se ve mně vzbudil letecký mechanik-teoretik-amatér. Hmmm, takže to by se mohl, ááá, lepit jeden z ventilů, nebo že by to byla spíš teplotní sonda? Zaposlouchávám se do zvuku motoru, ale ten se zdá normální. Teploty válců jsou oukej, tachometr a sání v normálu, ale co kdyby....! Bez otáčení dozadu říkám do interkomu: "Hm, myslím, že máme malý problém". Wilkes-Barre volá a má pro nás novou frekvenci. Potvrzuji, ale hned říkám: "...zdá se, že je něco s motorem".

Otáčíme a budeme přistávat na letišti Seamans. Což také hned dělám a snažím se korelovat polohu ranveje, která je podle gépéesky teď už za námi, se zbytkem krajiny viditelné jen málo průhlednou clonou oparu venku za oknem. Moji cestující se neozývají, ale v tom okamžiku si neuvědomuji, že bych je měl informovat o nastálé situaci česky. Asi proto, že cítím, že Honza sedící na pravém sedadle je celkem v obraze a se mnou se teď snaží najít na zemi tu krátkou ranvej. Mezitím každým okamžikem čekám, že se na předním skle objeví vrstva tmavého oleje a zepředu se ozvou jakési nechutně kovové zvuky. Nicméně motor normálně přede a reaguje na opatrné pohyby plynového táhla.

Je zajímavé, jak různé jsou reakce pilota, je-li v kabině sám, ve srovnání s tím, když má všechna sedadla plně obsazená. Zvláště, když jsou obsazena lidmi, na kterých mu záleží. Jen mi to bleskurychle prolétne hlavou, ale uvědomuji si, že, kdybych byl dneska ve vzduchu sám, asi bych si dal trochu na čas a nejprve se pokusil zakroužit nad nejbližším letištěm a diagnostikoval vzniklý problém. Pocit zodpovědnosti nad dalšími třemi životy je ovšem náhle neoddiskutovatelný.

Tisknu tlačítko vysílačky a ohlašuji radarové kontrole stav nouze. Reakce je okamžitá: "Eight-zero-seven kolik máte paliva a kolik duší je na palubě?". Proč se vždycky mluví o duších? Kdysi mi kdosi vysvětloval, že v minulosti občas piloti dopravovali zesnulé osoby v přepravních rakvích na pohřby do vzdálenějších koutů USA. Proto se začali kontroleři v případě vyhlášení nouze zajímat o počet živých osob na palubě. Podávám radaru příslušné hlášení a mezitím už dole vidím severojižní dráhu letišťátka Seamans. "Wilkes" nám dává povolení ke změně frekvence do místa přistání, ale připomínají, že se jim máme ze země hned ozvat. Poslední otázka je: "Eight-zero-seven, zvládnete přistání na Seamans?" Teď už je jasné, že ano. Motor je pořád poskládaný tím správným způsobem, nikde žádný olej, hluk, kouř nebo plameny. Přepínám na kmitočet letiště.

"Letadlo na přistání v Seamans, připomínám, že používáme dráhu čtyři." To je operátor letiště, který už zřejmě ví, co se děje. Jsme jen asi dvanáct set stop nad ranvejí a téměř v polovině mezi druhou a třetí zatáčkou na pravém okruhu. Provoz je nulový. "Downwind" mě navádí na mírný kopec zvedající se na jihozápad od letiště. Začnu třetí zatáčku, ale uvědomuji si, že jsme ještě příliš blízko letiště, takže pokračuji proti kopci. Točím třetí a vzápětí čtvrtou a najednou jsem na finále, I když o něco málo výš než normálně. Motor je stále s námi a nejeví známky nemoci. Ranvej se zdá přijatelně dlouhá (později se ukázalo, že má dva a půl tisíce stop), je čas na plné klapky a "nohu z plynu". Následuje jedno z mých lepších přistání. Zastavujeme a otáčíme na ranveji do protisměru. Vyjíždíme na rampu. Místní rádiooperátor nás posílá na parkoviště u místní letecké opravny a oznamuje, že už volal na radarovou kontrolu, aby jim sdělil, že jsme v pořádku na zemi.


Finále na letišti Seamans

Z bláta do louže

Hned, jak jsem letadlo otočil zpět směrem k malému letišti, mi bylo ještě ve vzduchu jasné, že, ať už přistaneme kdekoliv, odjíždíme odtamtud autem nebo autobusem. Lítat si pěkně po Americe v malém jednomotorovém stroji jednoho brzy naučí, že ne vždy se člověk vrací domů za vlastní vrtulí a ještě méně často vzduchem. Pokud se něco, byť i sebemenšího, pokazí, nezbývá obvykle, než si půjčit auto, nebo naskočit na autobus, vrátit se co nejdříve domů a nechat problém vyřešit místnímu mechanikovi.

Po vystoupení z letadla nás pochopitelně oblila úžasná úleva, ale ta u mě netrvala dlouho. Uvědomil jsem si, jak daleko jsme od “civilizace”. Technický stav letadla byl najednou druhořadý, protože bylo jasné, ať už je závada v čemkoli, startovat znovu dneska asi nebudeme. Byla neděle a mechanici mají i na těch největších letištích ve zvyku ji světit.

Kolem se sice všude pohybovalo několik osob a i ranvej vykazovala jakýs takýs provoz, ovšem chlapík v malé kanceláři (ten, který nás vítal rádiem) nesršel optimismem ani vzhledem k možné opravě, ani, pokud jde o možnost nechat nás odvézt někam na nádraží. A jak daleko vlastně nejbližší nádraží je?!

Ovšem ještě před tím, než jsem začal žhavit mobil a dovolávat se pomoci u taxislužby a půjčovny aut, nezapřeli jsme s Honzou v sobě inženýrské vzdělání a otevřeli haubnu motoru. Co kdybychom náhodou viděli někde utržený drátek od teplotní sondy nebo plandající kabel od svíčky, že? Jak se ukázalo, štěstí jsme ale měli skutečně pomálu. V motoru vypadalo všechno na sto procent. Pozitivní sice bylo, že jsme nenašli nikde nic očazené od sazí nebo zalité olejem, ale na druhé straně tím taky naše sofistikovaná diagnostika typu “hele, a co tady toto?” skončila.

Začal jsem tedy vytáčet čísla všech půjčoven aut, které jsem měl v adresáři. Řeklo by se “Amerika, země neomezených možností (hip hip!)”, nicméně i ta nejochotnější operátorka mi ráda vysvětlila, že je neděle (ano, toho jsem si všiml) a jediné otevřené půjčovny jsou na velkých letištích (naše současné se jaksi nekvalifikovalo). Jen tak pro jistotu jsem objednal na odpoledne auto na letišti v Allentownu, ale to jen z čirého zoufalství, protože Allentown je (jen vzdušnou čarou) odtud mizerných sto deset kilometrů!

Druhý telefonát směřoval známým manželům – pilotům (a sousedům), kteří se vraceli ze svatby právě někde tady v Pennsylvánii. Do svého sporťáku by nás asi všechny nenaložili, ale alespoň by mně mohli poskytnout dopravu do Allentownu. Ani tady jsem ovšem moc nepochodil. Byli od nás velmi daleko. Vlastně už téměř doma a museli by se kus cesty vracet.

A jak si tak vesele s lidmi povídám, pořád vidím, že se kolem potuluje muž středního věku, který se mi předtím představil jako místní instruktor a občas prohodí pár slov s vedle stojícím Honzou.  Při mém posledním telefonickém rozhovoru se gestikulací snažil získat mou pozornost. Dal jsem se s ním tedy do řeči a ukázalo se, že je tu určitá naděje, že by se tu někde v zasutém koutku možná při troše štěstí našel i mechanik! Cože?! V neděli?! Prý, že ano. Mám ho následovat na druhý konec hangáru, u kterého jsme zaparkovali. No a tumáš! Vrata dokořán a  před nimi v rušné konverzaci se zákazníkem vousatý žoviální pán a, že prý, co si račte přát? Vysvětlil jsem mu celou situaci a on, že se na to podívá. Nasedl na nádherně naleštěnou chromovanou tříkolku značky Honda a obřadně se vydal k našemu éru.

Tam mi poručil nahodit motor, stoupl si vedle něho a gestikulací mi naznačoval “víc, víc” do otáček. Pak ukázal jasným gestem “vypnout” a, když se vrtule zastavila, povídá, “Je to jenom sonda. Můžete pokračovat”. Nevěřil jsem vlastním uším! “Motor zní, že je naprosto v pořádku, nikde nic neteče, nesmrdí, a podle toho, jak se chová displej monitoru, tak rychle se žádná teplota měnit nemůže. Je to sonda. To ony potvory dělávají”. Ufff! To se mi tedy ulevilo. Žádné honička za autem, žádná neplánovaná dovolená a náhradní doprava nutná k vyzvednutí letadla, žádné katastrofální výdaje! Přece jen poletíme! Rozloučili jsme se s tímto úžasným mužem, který dokonce i vehementně odmítl jakékoli dýško a odehřměl na své nádherné motorce do své motorové sluje, kde s největší pravděpodobností pokračoval v léčbě letadel, neděle-neneděle.  

No a my? Dali jsme si na osvěžení v poledním slunci vychlazenou Coca Colu z automatu, já jsem přepečlivě prostudoval vzletové parametry a odměřil do nádrže jenom ten nejnutnější benzín, protože bylo pětatřicet ve stínu, flirtovali jsme s maximální vzletovou hmotností a ranvej měla jen 750 metrů, a při tom jsme se všichni shodli na tom (tedy, já jsem to řekl a ostatní navenek nadšeně souhlasili), že přes veškerý ten optimismus, kterým nás pan Mechanik vybavil, si tu Niagaru uděláme jindy. Dneska už pokoušet štěstí dále nebudeme. Však ona ještě chvíli temně hučet bude.

Máte také podobné zážitky?

Podělte se o ně s ostatními čtenáři. Napište své zkušenosti do příspěvků pod článkem či do leteckého fóra ZDE. Rádi byste na Aerowebu publikovali váš článek? Neváhejte se obrátit na redakci např. pomocí tohoto formuláře. Kvalitní a zajímavé články rádi zveřejníme a odměníme.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

podobná zkušenost

06.01.2010 v 13:53 Honza

Jednou jsem také letěl (letos v srpnu) - i když zdaleka ne s tak atraktivním cílem jako Niagara :-), bylo to jen po vlastech českých - a éro bylo zrovna po revizní prohlídce. Po 10 minutách letu mi stále teplota hlav válců ukazovala nulovou hodnotu a neměla se k tomu pohnout z místa. Vnější detekce motoru byla stejná jakou měl autor tohoto článku - motor bežel tak jak měl, vše v zeleném, žádné zvuky, které bych neznal, ale ta rafička na nule nedávala klid. Že je to chybná sonda, mě napadlo už v letadle (nakonec taky byla), ale výbava od instruktorů, kteří mě učili létat, zněla jasně: možná ne znamená určitě ne. Takže rozhodně souhlasím s řešením, které si pak autor vybral, i když za sebe hlásím, že nevím, zda by mi stačila slova mechanika, že je to ok, abych letěl znovu na svou trasu. Já ten den už neletěl a počkal si pár dnů, až mi sondu vyměnili. Nicméně život je křivolaký a nevíme, co se stane za týden, natož za 10 minut. Když jsem se totiž obratem během těch 10 minut vracel zpět domů do Letňan, Kbelák mi dal zcela přednostní volno (přestože věděl ode mě, že jde "jen" o bezpečnostní návrat), nechal čekat jedno éro u sebe na zemi, dokud jsem nepřekřížil dráhu ve Kbelích směrem do Letňan a předal mě na letňanskou frekvenci. Tam byl však na okruhu ještě jeden pilot s dalšími třemi lidmi na palubě C172 a bohužel zmatkoval jak mohl. Nehlásil pořádně pozici na okruhu (o base legu a finále ani nemluvím) a když jsem se řadil na finále já, překřížil mi dráhu letu zleva (cca 100-200m)náhle tak, že se z mého přístání stal opravdu nečekaný adrenalin. Ještě že jsou v Letňanech ty dráhy dvě paralelně vedle sebe. Já na tu svou přistál i přes nezbytnou a rychlou korekci konečného přiblížení a před sebou jsem poprvé na živo viděl, jak vypadá přistání s odskokem na třikrát s tím, že potřetí už ryl držkou v zemi a v oblacích prachu zabrzdil na druhém konci letiště. Všichni to naštěstí přežili, ale bez zranění se to tam neobešlo. Bizarnost toho zážitku umocnilo právě to, že jsem tam v tu chvíli neměl vůbec být. K přistání onoho pilota mohu jen připojit jednou již tady napsané: možná ne znamená určitě ne.

Odpovědět

-II-

18.01.2010 v 13:16 Lowmick

Mám podobnou zkušenost s téměř (úplně?) stejným "budíkem" EDM700 - indikace poklesu EGT jednoho válce až na téměř nulovou hodnotu. První co mě napadlo byla opět chybná indikace, ale při stažení plynu na nižší otáčky (téměř volnoběh) teplota opět vylezla, sice na ne úplně standardní hodnotu, ale aspoň něco se indikovalo... což mi na lehké nervozitě akorát ještě přidalo :-) Nakonec opravdu chybný kontakt, motor táhnul dobře, ufff :-)

Odpovědět

Přidat komentář