Seskoky padákem a boty od guláše
Bylo krásné letní ráno roku 1958 a letiště Plzeň-Bory se chystalo na obvyklý denní provoz. Dnes to bylo ale trochu jinak. Nevytahovali jsme Trenéry ani Jaka nebo Aero-45, ale zaprášeného Fairchilda, jenž po válce odpočíval v našem hangáru. Čekaly nás seskoky padákem z 800 m na trhačku. To znamená, že člověk nemusí padák otevírat sám. Instruktor zahákne konec lana od vrchlíku v trupu na tyč a tak se vrchlík sám vytáhne z „čechovu“. Byli jsme bažanti a byly to naše první seskoky.
Den před tím jsem se vsadil u piva v hospodě „U darebáčka“ s Oldou Maternou o 10 piv, kdo se trefí blíže ke středu. Ten padák PD-45 se moc řídit nedal, dalo se jen tahat za šňůry a diktovat ho správným směrem. Nastala hodina H: 11,45 hodin, kdy na mě vyšlo pořadí. Po startu jsem začínal ztrácet zájem o soutěžení a pohled dolů na Plzeň mi nedělal dobře. Přišel poslední nálet do směru seskoku a instruktor Pavel zavelel: „Na stupačku!“.
Z toho amerického dědečka nešlo ihned vypálit ven. Naopak, byla to procedura dostat se z kabiny ke dveřím, pak nohama ven na stupačku, držet se trupu a na povel se odrazit. Motor řval, vítr taky a já skoro taky. V tom jsem si vzpomněl, že jsem neviděl Pavla zahákovat konec lana od vrchlíku na tyč. To bych vypadl ven a nevím, nevím, zda-li bych při tom kolotoči hlavou dolů a nahoru našel rukověť pro otevírání padáku.
Volám na Pavla: ,,Podívej se na moje lano!“ A šplhám zpět do letounu. Pavel neodpovídá a nohou mě vyrazí do „etéru“. Najednou se proberu a nade mnou se třepotá bílý vrchlík. Tak teď jdu závodit o 10 piv – říkám si. No jo, ale tou procedurou jsem se zdržel a bod výskoku se posunul. Dopadl jsem 150m od středového kruhu. Mezitím Je Olda už v letounu nad městem a vyskakuje taky. V duchu se loučím s 10 pivy a sleduji kam padá.
Bylo kolem poledne a v tu dobu na okraji letištní plochy nastupují nováčci u polní kuchyně na odběr oběda. Polní kuchyně čoudí jako „Škodovka“ nedaleko za letištěm a kluci s ešusama se strkají ve frontě na guláš. Zdá se mi, že Olda na tom s tou přesností není také nijak lépe, a navíc mu začíná pofukovat vítr. A to už vidím jak si to míří přímo na khaki- kuchyň. V poslední chvíli to bažanti zaregistrovali a rozprchli se jak vrabci. Olda měl pak boty od gulášovky. Vyhrál jsem já! Pivko u „Salcmana“ tenkrát půllitr za 1,80 Kč bylo fajn.
Toto Sledovali ze země piloti : Lívius, Nymsa, Loskot, Macura, Nádvorník, Bočan, Havlíček.
Nedokončené přistání na Mig-21
Stalo se to 12.2.1972 u 9.spl. v Bechyni. Tehdy se tam létalo už na jednadvacítkách. A létalo se hodně. Příběh se stal pilotu Tlamichovi. Před událostí se rehabilitoval v Jeseníku a tak se vrátil k pluku, nerozlítaný, navíc s hlavou plnou vzpomínek na odpočinek. Pro pilota, stejně jako třeba pro šoféra, je nejlepší být v provozu každý den, nebo alespoň skoro obden. A když se po delší přestávce začne, je dobré mít dobré počasí. Ale to ten den zrovna nebylo.
Počasí bylo totiž víc než bídné a dohlednost, ani výška mraků mu s jeho kvalifikací neumožňovaly vzlétnout. Ten den se létalo z Bechyně na záložní letiště Všechov u Tábora. Odstartoval ve dvojici a na Všechově byly podmínky pod jeho minima. Počasí se rychle měnilo k horšímu. Na okruhu už bylo kouřmo. Do Tábora doletěla skupina dobře a letiště vedoucí uviděl. Po rozkaze k rozchodu letěla skupina po okruhu na přistání. Tlamicha ale kvůli špatné dohlednosti vedoucího ztratil, dokonce ho předlétl, jelikož točil menší okruh, aby stále viděl letiště. Už byl na finále a vypadalo to dobře. Ve stresu zapomněl vysunout klapky a navíc mu klesla dost rychlost. Letoun šel do náklonu a Tlamicha okamžitě zapíná forsáž a snaží se letoun srovnat. Ale je pozdě. V domnění, že vysadilo řízení se katapultuje.
Tím se zachránil. Mig-21 nespadl, dal si i bez pilota říci a srovnal se. Podvozek měl venku a tak jako kdyby si řekl „přistanu sám, umím to“ pokračoval v letu v horizontu a teprve asi 25 kilometrů za Bechyní sebou plácl sebou na zem.
Takže další případ, přistání, tentokráte nadzvukové stíhačky, bez pilota. Jednadvacítky zkrátka uměly…
