Pro trenéra jsem jako studentík udělal nějako prácičku a dostal pak na vybranou – buď vezmu peníze jako odměnu, anebo akrobatický vývoz. Trenér to rovněž nazval odměnou, což ale teď, ve zpětném pohledu na všechny ty svoje prožitky, musím přehodnotit a označit to spíš jako souhrnný trest za všechny vylomeniny, které jsem v životě napáchal a ještě napáchám. Dokonce, trest to byl tak veliký, že se cítím oprávněn dělat co největší průšvihy až do konce života a nikdo mi nemůže nic říct. Vždycky se můžu obhájit poukázáním na svůj jediný akrobatický let.
|
|
Peníze by se mi stejnak rozkutálely, kdežto akrobatický zážitek ve mně zřejmě dlouho zůstane, zauvažoval jsem tehdy (a nemýlil se). Neprozřetelně s gestem anglického lorda odmítl bankovky a zvolil let.
Můj život po akrobatickém letu už nikdy nebude stejný, jako předtím.
To už je mi známo. Ostatně, tu prácičku pro trenéra už dneska dělá někdo jiný a i u něj předpokládám, že si za sebe najde zase další náhradu a ta náhrada potom další náhradu a tak se postupně budeme všichni nahrazovat, až se na celičkém světě nenajde nikdo, kdo by pro trenéra takovou práci dělal, jelikož všichni byli odměněni akrobatickým letem.
Trenér si tak s dobrým úmyslem bohužel dokázal znepřátelit spoustu jinak hodnýchlidiček; všichni totiž dobře poznali, že křídla, silný motor a reprezentant v akrobacii dokáží (smícháni do jednoho celku) být nástrojem zážitku nadmíru krutého.
„Poletíš tadyhle s Josefem," usmál se na mně trenér na jednom leteckém dnu se spoustou diváků, kde Josef létal exhibice. Josef měl na hlavě baseballovou čapku obrácenou kšiltem dozadu, vypadal jako puberťák s drzým úsměvem, řítící se stopadesátkou městem ve vytuněném autě s blondýnou na sedadle spolujezdce. Když denní tisk nějakým omylem zaregistroval, že proběhl světový šampionát v letecké akrobacii, psalo se hlavně o Josefovi. Jednou byl i v televizi.
Josef byl prostě slavný, schopný, dobrý a veselý chlapík. Přes tyto nesporně kladnévlastnosti jsem se za ním k letadlu dost neochotně loudal.
|
|
„Už jsi někdy letěl v akrobatickém letadle?" ptal se mě, stále s filmovým úsměvem a tou baseballkou na hlavě.
„No, ještě ne, moc o tom nevím," odpověděl jsem mu stísněným hlasem, který mi zněl nějak cize.
„Tak se hlavně nezapomeň pořádně uvázat. Když myslím pořádně, tak pořádně."
Hm, tak se trochu utáhnu, no jo. Trenér přišel k letadlu s námi a pomáhal mi usadit se do hluboko ponořené sedačky, jejiž sedátko tvořila prohlubeň a v ní uložený záchranný padák. Na ten jsem si musel sednout a trenér mi pomáhal s navlékáním poutacích pasů.
„Uffff," vyhekl jsem, když mě tam utáhl silou slona tak, že jsem nemohl ani popadnout dech a měl jsem obavy, aby se nevyrvaly ocelové příčky za mým krkem, na něž byly pásy přichyceny.
Zachtělo se mi také mít takovou čapku, jako má Pepa, protože bych si s ní v případě nouze mohl zakrýt obličej, abych neviděl to nejhorší. Ale ona by mi stejně nebyla nic platná, jak jsem poznal později, protože během obratů ze mne všechno odlétlo někam po kabině. Stihnul jsem si jen kličkou nastavit nožní řízení tak, abych si na něj mohl volně položit nohy a aby se nevzpříčily.
Trenér mi ještě nasadil sluchátka s gumou pod bradou, pak už jen zaklapla kabina a mohlo se letět.
Pilot za mnou šátral po palubní desce a zapínal spínače. Cítil jsem ty pohyby v zádech, protože jsem byl k letadlu snad přitaven. Dech by se mi zrychlil a puls taky, ale utažené pásy to tělu nechtěly dovolit.
Usoudil jsem, že následující čtvrthodinu prostě dýchat nebudu.
Možná by ze mě při záporném přetížení vzduch sám vyletěl, doufal jsem, že prozatím jen ústy. Ovšem, jak by tomu bylo při kladném přetížení, jsem se v tuto chvíli neodvažoval usuzovat.
Startér roztočil motor a letadlo se trochu hnulo, zatím ještě zaklíněné na podvozku. Díval jsem se dopředu po kapotě motoru skrze šedý vrtulový kruh na bezmračnou modrou oblohu a myšlenky v hlavě mi nabíraly na rychlosti i dramatičnosti, kupodivu současně ztrácely na logice, pokud tedy vůbec kdy jakou měly.
Co s námi bude, přemítal jsem a zároveň si uvědomil, že jsem zapomněl sepsat svoji poslední vůli.
Vzduch ze mě chtěl unikat už teď a to přitom měřič přetížení ukazoval jedno géčko – na které jsme všichni zvyklí a při němž celý život žijeme.
Zkusil jsem, jestli funguje intercom a stiskl tlačítko na kniplu, abych Josefovi oznámil, že mu dovoluji maximálně čtyři géčka na obě strany. Pravda, tlačítko nebylo od intercomu, ale od vysílače, ale to vcelku nevadilo. Afisák na věži a těch pár pilotů v letadlech ve vzduchu na naší frekvenci se asi bavilo, nicméně při logice mých myšlenek mým výrokům asi jen málokdo rozuměl.
„Pepo, ale že uděláš maximálně tak čtyři géčka na obě strany, viď?" mluvil jsem do rádia roztřeseným hlasem.
„Pět," odpověděl Josef a v tónu hlasu jako bych slyšel spíš otázku než odpověď.
„Tak dobře, pět, ale ne víc!"
„Neboj, pět a víc ani kousek."
Rovnou jsem mu nevěřil a založil nový předpoklad, že Pepa je prostě takový šprýmař, asi jako když lékař hovoří k pacientovi, ležícím na smrtelném loži, a ujišťuje ho, že se z toho brzy dostane.
|
|
To bude taky jediná část letu, která se mi bude líbit.
Po krátké výdrži však vyjela ručička variometru na hodnotu 10 m/s, takže za necelé dvě minuty jsme byli v kilometru nad letištěm, a to jsme ještě ani nedotočili druhou okruhovou zatáčku. Kdyby se náhodou zaseklo řízení, byli bychom do půl hodiny na oběžné dráze.
Náš let se ustálil ve směru dráhy, protože akrobacie se létá buď ve směru dráhy nebo kolmo na ní. To už jsme nestoupali, ale letěli v horizontu.
„Tak se přesvědčíme, že jsme dobře připásaní," řekl mi Josef do sluchátek, což jsem považoval za výzvu, abych si rukama zkontroloval upínací pásy.
Začal jsem po nich hrabat a hledat takové ty vyčnívající camfrňousy, jenže než jsem se nadál, letadlo se otočilo neuvěřitelně rychlým výkrutem na záda. Vůbec mi nedocházelo, v jaké jsme poloze, teprve po chvilce mi bylo nápadné, že zeměkoule se nám vznáší nad hlavami.
„Co blbneš, já jsem se ještě nestihnul zkontrolovat!" křikl jsem buď do intercomu nebo do éteru.
„No tohle je přece ta kontrola," zasmál se Pepa.
Aha, kdo kontrolou neprojde, ten projde kabinou a až dopadne na zem, bude muset na letiště dojít potupně pěšky, namísto aby tam královsky přistál s letadlem.
Nohy se mi zaklesly do palubní desky. „Dobrý," uspokojeně zvolal Pepa do sluchátek, „můžem."
V tu ránu začalo peklo.
Půlpřemetem jsme se dostali zase do normální polohy, akorát ten půlpřemet trval asi tři vteřiny, takže už teď praskalo sklíčko na g-metru. Úúúúúh, zahučelo mi v hlavě a protáhl jsem obličej do tvaru koňské hlavy, oči jak Číňan. Příští zvuk, který budu vydávat, bude řehtání. Žalostné řehtání. Úpěnlivé řehtání o pomoc. Letadlo udělalo třicet výkrutů během patnácti vteřin. To jsou nějaké scény ze Star Treku? Právě nás transformují do budoucnosti. Rychlost tři warpy. Svíčka vzhůru a souvrat. To je docela přijatelné, i když je obloha červená, země fialová a já bledý. Vrtule divně rachotila. Třeba se to rozbilo a budeme muset přistát.
Bohužel se letadlo nerozbilo, to jen vrtule špatně snášela, že jsme padali po ocase dolů.
Překlopili jsme se a šíleně se hnali kolmým letem k zemi. Motor zaburácel a přešli jsme do horizontu. G-metr už zase neukazoval, protože byl mimo rozsah. Výkrut a let na zádech přes celé letiště. Znovu jsem viděl výsměch v obličejích diváků. Jen někteří soucítili a při pohledu na nás zvraceli. Díky jim za to, vždycky potěší, když vidím spřízněné duše!
Letadlo zase něco dělalo, ale nebyl jsem schopen to pochopit. Sluchátka mi sklouzla z koňské hlavy a upadla kamsi do hlubin kabiny. Teď zablokují řízení a po našem dopadu budou zvracet už všichni. Nový obrat. Sluchátka zase odněkud přiletěla a upevnila se mi na hlavě mikrofonem dozadu. Možná teď bude mikrofon snímat mé myšlenky, intenzivně vyzařované ze zadní části hlavy (možná ze zadní části těla, už fakt nevím, odkud mi co vycházelo) a šířit je dál do celého světa éterem.
Strmé stoupání. Všude kolem šedomodro. Podle čeho se ten Pepa orientuje? Neviděljsem vůbec nic než oblohu.
Začal jsem opět rozpoznávat výškoměr a viděl, že jsme v kilometru. Souvrat a rychlý rozjezd kolmo dolů. Našel jsem rychloměr a s úžasem sledoval, jak nabíhá rychlost hodně přes 400 km/h. No páni! To je jízda. Rychle a zběsile 7. Zaostřil jsem zbytky zraku na terén pod námi, tedy spíš bych měl říci před námi. Výškoměr ukázal 200 m nad zemí a my se stále řítili kolmo k zemi. Doufám, že si Pepa zrovna nezdřímnul. Už už jsem chtěl chňapnout po kniplu, abych nás zachránil, ale Pepa se právě probudil a letadlo vyvedl do horizontálního letu sám. Jen mi bleskla hlavou otázka, jestli to udělá potlačením nebo přitažením kniplu.
Bylo to přitažení a něco takového jsem ještě nikdy nezažil. Rychle se setmělo naúplnou tmu – prostě jsem oslepnul. Přetížení bylo takové, že jsem myslel, že zemřu.
V tu chvíli jsem vážil 1100 kg. Ale jakmile jsme přešli do horizontu, zase jsem zhubnul na svoji původní váhu. Zase se rozednilo a já viděl Pannu Marii, všechny svaté i boha Termosku, o kterém bájí všichni plachtaři, ale nikdo z nich ho nikdy neviděl, až teď já. Mírně nadzvukovou rychlostí jsme s kvílejícím motorem (možná to nebyl motor, ale já sám) přelítli letiště, načež jsme zase přešli do svíčky a opět se setmělo do totální tmy.
Rozesmál jsem se, protože to bylo stejné jako ve Flight Simulátoru, kde se taky setmí obrazovka, když moc zlobíte a lomcujete s joystickem.
Jenže teď zlobil Pepa a stmívačku jsem měl já. Taková nespravedlnost! Když se rozednilo, nedalo se okolo nic rozpoznat. Do očí smažilo slunce, ale hned zmizelo někde pod podlahou. Další obraty jsem už ani nevnímal. Pozornost jsem upíral na zem, kde jsem už chtěl co nejdřív stanout.
Celý let trval jen dvanáct minut. Bylo to hrozné.
Přistáli jsme z nějaké šíleně nemožné polohy půlpřemetem rovnou k dráze a po několika odskocích jsme mohli opustit dráhu a zajet před hangár. Stačil jsem si všimnout, že lidi tleskají. Bůhví, co jim komentátor namluvil. Letadlo se zastavilo, motor utichl, vrtule ukončila pohyb. Josef odsunul kabinu a k letadlu přišlo několik lidí a na něco se ptali. Nebyl jsem vůbec schopen jim něco sdělit. Vyndali mě a dovlekli do stínu hangáru, kde jsem klesl na zem a usnul. Jestli mě neprobudili, tak tam spím dodnes.
