Tenhle problém řeším stálou výbavou rodinného auta, kde je všechno. Většinou. Ponožky, kartáček na zuby, teplé zimní oblečení, holinky, několikero bot, ručník a další předměty potřebné k přežití. Jen se děsím, když občas nechám auto někde na ulici, aby se mi v něm nějaký jiný bezdomovec nezabydlel. Kdo nezažil, neuvěří, jak je někdy důležitý náhradní toaletní papír…
Čas od času se ale přihodí, že se někde ocitnu bez výbavy. To je tehdy, když jsem kdesi letadlem. Pak nastává improvizace a nutno podotknout, že v naší kotlině není zásadní problém. Jen některé dílčí.
Jarní soustředění bylo naplánováno jako přechod na letní byt, tedy z Prahy do Brodu. Máme zpracované postupy, které skýtají naději, že nic zásadního nezapomeneme. Jarní bylo na mě, tak rozděluji práci tak, aby na mne žádná nezbyla. Zpočátku to vypadá nadějně, ale na konci seznamu mi chybí člověk, který přeletí ASK po opravě ve vleku, a další, který převeze klubového Forda. Máme totiž letos prvně pod ATO členy týmu bez řidičáků, protože jsou mladí. Tomu jsme celkem rádi, ale jak se postupně ukazuje, život nám neusnadňují. Abych ale nepředbíhal.
ASK zbylo na mě. Jednak na něm mám celkem dvě sezóny výcviku a po pauze, někteří kolegové váhali, zdali tak složitý stroj nezapomněli. Náš vedoucí pošeptal, že by uvítal, kdybych to nějak zařídil. Tak nechávám vybavené auto v Letňanech a vrhám se i v pokročilém věku do dobrodružství, které se mi již několikrát vymstilo. Nastupuji s jedním z nadějných žáků do opraveného letadla, se kterým letěl snad jen německý zalétávač, o čemž ještě nemáme zaslaný protokol a chystáme se na dlouhý převlek za ultralehkou Sambou do druhého domova. Správně bych si měl dát alespoň jeden skok pod dozorem instruktora s přistáním do omezeného prostoru.
Letím zezadu, jsem na to sedadlo trošku zvyklejší. Jsme s kolegou v Sambě domluveni, že dáme jeden nízký aerovlek, já si sednu, on jako instruktor to posoudí, zapřáhneme znova a poletíme. Jenže. Čas plánované akce začíná klouzat, což nám sice tolik nevadí, ale termoska staví cestou kovadlinky. Bouřky se s přibývajícím dnem dají jistě očekávat. Ne ty frontální. Ty lokální. Tři hodiny po poledni. Kongesťáčka a zdvižené prsty vodní páry máme na kurzu. Tři hodiny zpoždění.
Vzlet je v pohodě. Éro jsem nezapomněl. Letí krásně opravené s německou důsledností, jen trochu táhne na hlavu. Když jsme v okruhové výšce, vysílám kolegovi do Samby návrh, aby vzhledem k počasí pokračoval do Brodu a tam ohodnotil mé sedání do omezeného prostoru. Obratem dává opuštění CTR Kbely a letíme.
Některým buřinkám se trochu musíme vyhnout. Není žádné drama, ale zrají a hrozí, že za chvíli to leckde spadne. Maličko mokneme někde u Želivky. Necelá hodinka velké ASK za malou Sambou. Brod na dokluz, vypínáme. Ještě nějak dostat auto z Prahy za námi, abych měl potřebné k přežití. Kombinuji ještě za letu, zda vlak, autobus, letadlo nepřipadá v úvahu, Samba zůstává v Brodě. Jsem opět bezdomovcem, stále ještě nad zemí a problémem, ale nezbytnost řešení se s vyklesáváním blíží.
Přistáváme jako do peřin k pojížděčce. Kolega z ultralightu pozoruje a sděluje, že mám typ prodloužený. Uklízíme letadla a já srabácky volám dceru, aby mne vyzvedla nebo přivezla auto. Stalo se.
Život šel dál a druhý převoz, tentokrát Blaníka z revize z Kroměříže, již komentovat nebudu. Zanechali jsme v Kroměříži otazníky v očích kolegů, ale éro jsme ve stejné sestavě dovezli. V pořádku do Brodu. Možná bych to mohl vyprávět otrlým kolegům, ale potřeboval bych nějaké povzbuzení (mám rád Skotskou). Veřejně o tom psát nemohu. Už s nejmenovaným kolegou asi nikdy nikam nepoletím a na Aeroweb to sepíši po ukončení aktivní letecké činnosti. Dříve neee…
Zpět k ATO. Minulý týden první ATO sólo na Blaníku. Po těch jarních zkušenostech vedl žákovské soustředění můj přítel a nejbližší kolega. Já tam skočil jen tak něco občas utrousit, vystřídat zpoceného kolegu při nácviku některých mimořádek a ze čtyřech plánovaných dní přítomnosti, abych mu pomohl, jsem nakonec odjel po sedmi. Tady se ale musím vrátit k té naší letošní elementárce. Myslel jsem si, že si odpočinu a neunavím. Opak byl pravdou, ale nebylo to z létání.
Na letišti bývá hlad. Večer nezbývá čas dojet někam na večeři, nebo již není síla. Tak v rámci stmelení kolektivu občas organizujeme společnou večeři, kterou někdo vymyslí a připraví. Dokonce vznikla soutěž o to, kdo nasytí tým levněji a lépe. To byla pro mne výzva, které jsem se zcela oddal.
Vymyslel jsem následující. Nakoupit pro 18 přítomných uzená vepřová žebra, z vývaru vyrobit polévku s kroupami, nastrouhat křen a s čerstvým chlebem pozřít vše a zapít pivem z letištní restaurace. Na poletovém rozboru jednoho dne jsem zjišťoval zájem. Chtěli všichni. Tak jsem slíbil…
Následující den se však udělalo počasí a já hlídal našeho pokračováka na sólo termice. Nemohl jsem opustit letiště a odejít od rádia (ten chlapec poletoval 4,5 hodiny a s tím nikdo nepočítal). Tak se zastavil kolega, politoval mne a slíbil, že to zařídí. Dál jsem to neřešil. Po přistání pokračovacího pilota, který navíc bez klobouku hlásil v závěru letu nevolnost a nás tím děsil, přišli dva letošní žáčci s informací, že všechno opatřili. Několik startů a v pět odcházím od letadla vařit ta žebra, aby měli po uklizení hotovou večeři.
Kdo měl někdy za odpovědnost nakrmit smečku 18 hladových letců, je to břímě. Nemusí chutnat nebo toho může býti málo. Tak kladu první dotazy. Kolik masa jste dovezli? 5,3 kg, ale neměli hovězí žebra, tak jsme koupili vepřová. Chvíli nevěřím, co bych si počal s hovězími žebry, a vítám tedy informaci o jejich rozhodnutí. Pak kladu otázku. Co křen? Máme, takovou tu pixlu s křeníkem. Začínají se mi zdát podezřelí, tak doplňuji. Kolik jste vzali chleba? Bochník. Tak, chlapci, pojedete ještě jednou, tedy jeden chleba pro 18 nestačí a křeník místo křenu, to je k uzeným žebírkům barbarství. Ale on nám to tak nějak řekl… (kolega předávající úkol).
Hra na tichou poštu. Dorážím tedy po útěku z kokpitu do chladničky, otevírám ji a přichází ten infarkt, ten šok a ta rána. 5,3 kg masa na žebrech jsou v lednici, ale ne uzená, ale syrová! Netuším, co s tím za hodinu a půl udělám. Jdu za kolegy, kteří by mohli poradit. Kroutí hlavou. V úvahu připadá roztopit prasopek nebo elektrická trouba.
Troubů najdeme na letištích více. Troubu elektrickou však v Brodě jen jedinou. A v té se právě peče domácí chléb, ještě 40 minut. Tak vrhám kostky. Žebra krájíme na menší kousky, posílám kohosi pro pravý křen, mažeme žebra vším kořením, co se na letišti najde, děláme potírací sós z oleje a koření, myjeme plechy dva do trouby, žebra rovnáme v minimálních rozestupech a po vysunutí chleba zasunujeme do té trouby. Plechy střídáme, ten spodní se připaluje…
Zpoždění večeře o půl hodiny. Ale mlaskali!
Náklady na jednoho strávníka dosáhly 26 Kč. Byl jsem ale slavný jen den dva. Pak usmažili bramboráky a cenu srazili na 20,-. Příště koupím perník na strouhání nebo někde seženu plodiny bez placení. Jsou sice výživou nepolíbení, ale mladí a nadějní.
Tak pod ATO nejen tu administrativu, čtení příruček a vyplňování formulářů… Hlavně ale i výživu.
Nemáte prosím někdo nápad, jak se dostat pod 20 Kč u hromadné večeře? Budu vás za každý nápad jmenovat v článcích budoucích a třeba vstoupíte do dějin a jídelníčku Organizace schválené Evropskou unií pro výcvik pilotů plachtařů!
