Douglas Aircraft Company
Společnost Douglas Aircraft Company byla založena americkým konstruktérem Donaldem Willsem Douglasem v roce 1921 a podobně jako většina jiných výrobců letadel po celém světě se na počátcích své existence věnovala především vývoji a výrobě vojenských letadel. Během několika let její produkce narostla až na v té době více než úctyhodných 100 letounů ročně a mezi jejími prvními zaměstnanci byl také např. Jack Northrop, pozdější zakladatel věhlasné Northrop Corporation.
Do historie letecké dopravy se výrobce zapsal již na počátku 30. let svou legendární veleúspěšnou řadou DC („Douglas Commercial“). Prvním letounem z této řady byl Douglas DC-1, celokovový dvoumotorový dopravní letoun pro 12 cestujících.
Po výrobě jediného stroje tohoto typu se výrobce na základě ohlasu svého prvního zákazníka, společnosti Trans World Airlines, odhodlal k rozsáhlým úpravám, které zahrnovaly především prodloužení trupu, použití výkonnějších pohonných jednotek a zvýšení kapacity na 14 cestujících. Tak se roku 1934 zrodil již komerčně velmi úspěšný letoun Douglas DC-2, jehož bylo vyrobeno 192 ks, které začalo postupně provozovat několik desítek dopravců z celého světa. Jeho prvním uživatelem byly rovněž americké Trans World AIrlines a ve své době se stal nejmodernějším dopravním letounem provozovaných v tehdejším Československu, kde je na své pravidelné linky zařadila soukromá Československá letecká společnost (ČLS).
Doplňování paliva do Douglasu DC-2 společnosti ČLS
Na základě ohlasů ze strany uživatelů pokračoval Douglas i nadále v úpravách letounu zaměřených stále zejména na instalaci výkonnějších motorů a zvýšení kapacity letounu. Tak se v roce 1936 zrodil vizuálně obdobný, ale technologicky pokročilejší letoun Douglas DC-3, který se později stal legendou pod svým komerčním přízviskem Dakota.
S rychlostí – do té doby ve světě letecké dopravy nevídanou – začal být DC-3 zařazován do flotil nejširší škály leteckých společností doslova z celého světa. Licenčně byl vyráběn dokonce v Sovětském svazu pod názvem Lisunov Li-2, mezi československými aviatiky byl známý pod názvem Ličko. Celkem bylo vyrobeno neuvěřitelných 10 655 strojů DC-3 a více než 2 000 strojů Li-2. V různých modifikacích – nejčastěji jako C-47 Skytrain se letoun DC-3 stal také součástí flotily vzdušných sil armád několika států, zejména USA a Velké Británie.
Letouny DC-3 i Li-2 se dostaly rovněž do flotily Československých aerolinií, v jejichž barvách létaly stroje prvního jmenovaného typu až do roku 1960 navzdory skutečnosti, že na Československo bylo po komunistickém převratu uvaleno embargo na dodávku náhradních dílů.
Douglas DC-3 vystavený před budovou Českého Aeroholdingu
Roku 1946 uvedl Douglas na trh svůj první čtyřmotorový dopravní letoun Douglas DC-6 až pro 102 cestujících, který roku 1953 následoval větší Douglas DC-7 s tehdy více než úctyhodným doletem 7 400 km. Oba typy letadel dosáhly vynikajících prodejních výsledků, které daly vzniknout celkem 704 strojům DC-6 a 338 kusům DC-7.
Překrásný DC-6, který stále uchvacuje návštěvníky airshow v barvách Red Bullu
Stále solidní, avšak oproti svému předchůdci nižší počet prodaných strojů DC-7 zapříčinily dva hlavní faktory; jedním byla ostrá konkurence ze strany firmy Lockheed, která stále průběžně zdokonalovala svůj legendární dálkový typ Constellation, a druhým byla skutečnost, že v první polovině 50. let již začínalo být zřejmé, že konstrukce dálkových letounů s pístovými motory nemůže dosáhnout výkonů letounů turbovrtulových a zejména proudových, jejichž éra měla právě začít. A ani Douglas nezůstal pozadu…
Již roku 1958 byl představen Douglas DC-8, čtyřmotorový proudový letoun určený především pro dálkové tratě, který byl vyráběn v celkem pěti verzích do roku 1972 a z celkem 554 postavených strojů je jich několik stále v provozu. Mezi jeho největšími objednavateli byly společnosti United Airlines, National Airlines či KLM a byl přímým konkurentem letounu Boeingu 707, za nímž však prodejně zaostával. Letouny série DC-8 Super 60 byly v celoekonomickém uspořádání sedadel schopny přepravit až 279 cestujících, což z nich v době uvedení do provozu koncem 60. let dělalo jedny z největších dopravních letounů na světě. Jejich trup na délku měřil úctyhodných 57 metrů, jen o metr méně, nežli činí např. délka trupu dálkového Airbusu A330-200.
Nikoliv historická, nýbrž stále aktuální fotografie Douglasu DC-8 v barvách DHL
Roku 1965 Douglas úspěšně vstoupil na trh proudových letounů pro krátké a střední tratě, a to letounem DC-9, strojem pro 90-135 cestujících se dvěma motory umístěnými na zadní části trupu a ocasní plochou ve tvaru T. Letoun se dočkal mnoha variant a s postupnou modernizací dostával i různá označení s ohledem na změny vlastnické struktury svého výrobce, o kterých si brzy povíme více…
V roce 1967 se vlastníkem Douglas Aircraft stala společnost McDonnell Aircraft Corporation a vznikl tak nový výrobce, který setrval na pozici jednoho z největších světových producentů dopravních letadel a nesl jméno McDonnell Douglas. Řadové označení letadel se změnilo z DC na MD. Modernizace DC-9 tak postupně daly vzniknout různým novým verzím tohoto letounu již pod názvem řady MD-80 (1979) a MD-90 (1993).
Letoun DC-9 v barvách již zaniklého jihoafrického low-costu 1time
Posledním letounem řady DC se roku 1970 stal legendární třímotorový dálkový letoun DC-10 pro 255-399 cestujících. Jeho pověst v prvních létech jeho provozu značně utrpěla kvůli několika fatálním nehodám, po dílčích konstrukčních úpravách se však stal spolehlivým letounem, jehož si několik desítek dopravců objednalo celkem 446 exemplárů.
Právě v těchto dnech dosluhují poslední letouny DC-10 na linkách s cestujícími u společnosti Biman Bangladesh Airlines, která s nimi ještě nedávno zajišťovala dálkové linky do Evropy. Po jejich vyřazení zůstane v provozu ještě několik desítek letounů uzpůsobených k přepravě nákladu.
DC-10 v barvách společnosti MyTravel
Roku 1990 vzlétla modernizovaná verze DC-10 s názvem MD-11. Letoun disponoval delším trupem, větším rozpětím křídel, které byly navíc vybaveny winglety, novými výkonnějšími motory a glass-kokpitem, který umožnil snížení počtu členů letové posádky ze tří na dva.
Oproti svému předchůdci tento typ těžil z výrazně vyššího podílu kompozitních materiálů v jeho konstrukci, současně však musel čelit výrazně vyšší konkurenci, a to v podobě letounů Boeing 767, Boeing 777, Airbus A330 a A340. V této tvrdé konkurenci bohužel plně neobstál a do skončení výroby v roce 2000 bylo vyrobeno 200 letounů, které nyní na pravidelných linkách s cestujícími létají již jen u společnosti KLM. Ta je navíc plánuje vyřadit ze své flotily již koncem tohoto roku…
Přestože i od tohoto typu zůstane stále několik desítek strojů v provozu na čistě nákladních linkách, ironií osudu zůstává, že přestože byl MD-11 koncipován jako náhrada za DC-10, poslední cestující se s těmito dvěma typy svezou patrně ve stejném kalendářním roce…
Finnair vyřadil MD-11 v roce 2013
V roce 1997 došlo ke sloučení společností McDonnell Douglas a Boeing a nově vzniklá korporace začala působit pod jednotným názvem The Boeing Company. Ta do roku 2000 pokračovala ve výrobě MD-11 a do roku 2006 vyráběla také letoun MD-95, který však netradičně přejmenovala na Boeing 717.
Slovní název Douglas tak z oblasti výroby dopravních letadel zcela vymizel, značka však zůstala částečně zachována. Původní logo firmy Douglas totiž užívala i nástupnická McDonnell Douglas a později bylo zakomponováno i do loga Boeing Company.
Za zmínku stojí také skutečnost, že v současné době prochází certifikačním procesem čínský dopravní letoun Comac ARJ-21, který konstrukčně vychází z letounů řady DC-9. Pakliže se nevyskytnou nečekané komplikace, měli by jej první zákazníci převzít koncem tohoto roku.
Comac ARJ-21
Lockheed
Historie kdysi významného výrobce dopravních letadel sahá až do roku 1912, kdy byl založen bratry Allanem a Malcomlem Laugheadovými, původně pod názvem Alco-Hydro Aeroplane Comany. Roku 1926 společnost – stejně jako její zakladatelé – změnila jméno na Lockheed, aby nedocházelo k potížím s výslovností jejího názvu.
První skutečný dopravní letoun společnosti Lockheed byl zalétán roku 1934 a byl jím tzv. Model 10 Electra. Dvoumotorový pístový dolnoplošník s kabinou pro deset cestujících měl konkurovat především Douglasu DC-2 a Boeingu 247. Do paměti široké veřejnosti se letoun bohužel zapsal poněkud neslavně, když se s ním roku 1937 pokusila obletět svět legendární americká pilotka Amelia Earhartová, ale při letu ona i její speciálně upravená Electra zmizely kdesi v oblasti středního Pacifiku a nebyly nikdy vypátrány, stejně jako druhý člen posádky, americký aviatik Fred Noonan.
Přesto se novému letounu obchodně dařilo poměrně dobře a zákazníci z mnoha zemí – od Nového Zélandu přes Polsko až po Argentinu – si objednaly celkem 149 kusů. Jeden z nich zakoupil také český podnikatel Jan Antonín Baťa, jehož stroj později opakovaně měnil majitele a nakonec jej v roce 2009 zakoupila společnost Letecké Muzeum Točná, které jej v budoucnu plánuje přepravit do ČR.
Lockheed Model 10 Electa reg.zn. OK-CTB
Roku 1943 poprvé vzlétl letoun, jehož elegantní silueta se stala takřka symbolem poválečné obnovy světového hospodářství – Lockheed Constellation, přezdívaný Connie. Čtyřmotorový pístový stroj byl vyvíjen ve spolupráci se společnosti Trans World Airlines, které se také staly jeho prvním uživatelem.
Lockheed Super Constellation v barvách TWA
Letoun byl vyráběn v celkem devíti verzích až do roku 1958, do něhož bylo vyrobeno celkem 856 exemplářů, z nichž některé jsou stále v provozu a lze je vzácně spatřit i při letových ukázkách na významných leteckých dnech. Kromě TWA se staly jeho uživateli další desítky dopravců, mj. např. Pan American World Airways, BOAC, Air India aj. Podrobně jsme se příběhu tohoto letounu již věnovali ve čtyřdílné sérii loni ZDE!
Roku 1957 vzlétl další významný letoun společnosti Lockheed, tentokráte typ 188 Electra, první velký dopravní turbovrtulový letoun v USA. Čtyřmotorový stroj pro 97 cestujících byl vyráběn jen do roku 1961, nicméně některé ze 177 vyrobených kusů jsou v provozu do dnes a ještě před pár lety byly pravidelnými návštěvníky ruzyňského letiště v barvách cargo přepravce Atlantic Airlines. Hlavními uživateli tohoto typu pak byly společnosti American Airlines, Eastern Airlines či Brannif International.
Lockheed L188 Electra v barvách, v nichž jsme jej donedávna vídali v Praze
Posledním počinem společnosti Lockheed v oblasti dopravních letadel byl velkokapacitní třímotorový letoun L1011 Tristar, o němž opět pojednává samostatná série článků ZDE!
Samostatná společnost Lockheed Corporation zanikla roku 1995, kdy došlo k jejímu sloučení se společností Martin Marietta a vznikla tak nová společnost Lockheed Martin, která je dodnes jedním z lídrů na trhu zbrojních technologií a vojenských letadel. Civilní dopravní letouny pro přepravu cestujících však již nevyrábí.
Fokker
Společnost Fokker nesla jméno svého zakladatele, nizozemského aviatika Anthonyho Fokkera. Vznikla již roku 1912 a stejně jako takřka všechny subjekty působící v tehdy ještě velmi mladém odvětví stavby letadel se i Fokker zabýval především produkci vojenských letounů. Na trhu dopravních letadel se prosadil až ve druhé polovině 20. let, o to však s větší vehemencí – téměř okamžitě se stal největším producentem dopravních letadel na světě, když více než pět desítek dopravců z celého světa zařadilo do flotily na svou dobu velmi pokročilý třímotorový hornoplošník pro 12 cestujících Fokker FVII.
Tento stroj se prosadil jak na krátkých, tak na dálkových linkách a velmi často se vyskytoval také na území tehdejšího Československa. Mimo jiné zde dokonce svého času prováděly obchodní mezipřistání letouny společnosti KLM na linkách do Indonésie. Mimochodem – jejich zastávkou na těchto dálkových letech nebylo ani letiště v Ruzyni, ani ve Kbelích, nýbrž ve Zlíně…
Fokker FVII v barvách Swissair
V průběhu druhé světové války sloužily výrobní kapacity Fokkeru výrobě německých letadel a byl zde produkován např. legendární německý letoun Junker Ju-52. K výrobě dopravních letadel se společnost v plné míře vrátila až roku 1958, kdy byl veřejnosti přepraven turbovrtulový regionální letoun Fokker F-27 Friendship, jenž se se 793 prodanými stroji postupně stal nejlépe prodávaným turbovrtulovým letadlem své doby. Letoun byl určen pro přepravu 40-52 cestujících a velikostí i zaměřením byl tedy srovnatelný s dnešními ATR-42. Stejně jako populární „á-té-erka“ byl F-27 dvoumotorový turbovrtulový hornoplošník.
Některé Fokkery F-27 jsou stále v provozu
Roku 1962 spatřil světlo světa první proudový dopravní letoun od Fokkeru – F-28 Fellowship. Se dvěma motory umístěnými na zadní části trupu a ocasní plochou ve tvaru T tento typ vizuálně mírně připomíná Douglas DC-9, vznikl však již o tři roky dříve. Bezmála třicet metrů dlouhý letoun byl v závislosti na verzi schopen přepravit až 85 cestujících do vzdálenosti 2 000 km.
Fokker F-28 v barvách černohorské společnosti Montenegro Airlines
Letouny F-27 a F-28 byly pak základní platformou dopravních letadel společnosti Fokker po celý zbytek existence tohoto nizozemského výrobce.
Roku 1986 poprvé vzlétl Fokker F28-100, později přejmenovaný na Fokker 100, přičemž toto označení symbolizovalo mj. přibližný počet cestujících, pro které byl typicky určen – ve dvoutřídním uspořádání kabiny šlo o 97 sedadel. Přestože si letoun ve zvyšující se světové konkurenci nevedl špatně (vyrobeno dohromady 283 strojů) náklady na jeho vývoj byly astronomické a již ve druhé polovině 80. let přivedly legendárního výrobce na hranici bankrotu. Tehdy jej však ještě zachránila finanční pomoc nizozemské vlády.
Roku 1987 poprvé vzlétla také modernizovaná verze F-27, která nově nesla označení Fokker 50, a postupně jí bylo dodáno rovněž solidních 213 kusů. Ačkoliv ani jeden z uvedených letounů nelze označit za komerční „propadák“, stále nedosahovaly výsledků většiny svých konkurentů a nedokázaly vyrovnat vysoce ztrátové hospodaření nizozemského výrobce.
Jeho poslední počinem na trhu dopravních letadel byla zkrácená verze Fokkeru 100, která vzlétla roku 1993 pod označením Fokker 70. Ačkoli tento typ vídáme v Praze poměrně často, z globálního hlediska jde o vzácný letoun – vzniklo již pouze 47 sériových strojů, z nichž více než polovina léta v barvách KLM Cityhopper. Neúspěch tohoto typu byl pomyslným posledním hřebíčkem do rakve nizozemského výrobce, který po 84 letech existence vyhlásil bankrot dne 15. března 1996.
Fokker 70 v barvách, v nichž jsme jej rovněž v minulosti takřka denně vídali v Praze
Hotovou velmocí co do počtu leteckých výrobců bývala také Velká Británie, kde spolu o přízeň leteckých společností - a zdaleka nejen na ostrovním trhu - soupeřilo výrobců hned několik. Právě jim bude věnována druhá část tohoto článku.
